Stránky

úterý 28. května 2019

S.T.R.A.C.H.

Strach má každý, je tady odjakživa. Jak vy si představujete svůj vlastní strach? Já jako šedočerný mrak, možná trochu jako "vy víte kdo " z Harryho Pottera. Tehle černý mrak je pořád ve mně, sedí u mě, sleduje každý můj krok, vnucuje my myšlenky jako "To nedáš,"To je blbý," "Dyť to nemá smysl," "O co se snažíš," a tak dále.  

Dost často to vede až k panickým úzkostem, kdy se mi sevře srdce, stáhne čelist a já vím, že je zle. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Asi bych to nepřála žádnému nepříteli. Víte, že je vše v pořádku, ale nemůžete se zklidnit. Trvá to pár sekund, minut, někdy i dnů. 

Často s ním balancuju na hraně a někdy mám pocit, že mi zničí můj život. Občas ho nenávidím a jsem na něj naštvaná, vyčítám mu, že jsem kvůli němu přišla o tolik příležitostí, tolik možností, tolik radosti, tolik lásky, tolik lidí.... Někdy s ním diskutuju a snažím se ho přesvědčit, že spolu budeme žít v lásce a míru. Jak se mluví se strachem? Uvaříte si čaj nebo kafíčko, sednete se, zhluboka se nadechnete a řeknete: "Tak podívej se, milý strachu, jsi syčák, ničíš mi život. Co s tím uděláme? "

Někdy se dá ukecat a dovolí mi plnit si sny. Ale je to fuška a o tom asi život je...






úterý 2. dubna 2019

Zhubnu = budu šťastnější



"Jsem tlustá. " Pokud tohle nikdy holka neřekla, tak buď kecá nebo si to myslela a neřekla nahlas, anebo je to anorektička! Já jsem si připadala jako vepř 2 roky zpátky. Na první pohled jsem nevypadala nijak vyjedeně, ale cítila jsem se, jako kdybych měla 150 kilo, vážila jsem "jen" 68 kg. Snažila jsem se zhubnout, ale nešlo to. Držela jsem se, jenže pak přišla chvíle, kdy jsem to nevydržela a nacpala se. Sladký, slaný, všechno dohromady. Chorobná žravost. Do toho jsem se mučila během, hlavně v 5.30 ráno před prací, kdy kortizol pracoval na maximum a šance na zhubnutí byly mizivé, ale potřebovala jsem si odškrtnout, že jsem pro sebe něco dělala. O víkendu to samé, v zimě běžky, v létě běh. Moje milovaná sestra, která vypadá jak z katalogu modelek, se mě jednou zeptala: " Když zhubneš, budeš šťastná?" Taková nevinná otázka, skrývající v sobě hloubku, na první pohled neviditelnou... "Samozřejmě, " odvětila jsem s výrazem, jak se na něco takového může ptát?! Jenže...


Nyní začíná moje váha pětkou. Jak se to stalo? Během roku, kdy jsem cestovala, jsem neměla čas zaobírat se tím, jak vypadám. Změnila jsem výrazně jídlo? Ne. V Kanadě jsem pila červený každý den a v Asii se cpala sladkým ovocem.  Ale uvědomuju si co a jak jím a jestli na to mám chuť. Zní to jak z dietologických poraden, jasně. Ale kolikrát denně jíme tak, že se na to opravdu soustředíme? Bez telefonu, bez televize, bez rozptylování. Dneska jsem byla na obědě JEDINÁ, kdo nečučel do mobilu a kousal každé sousto. Byla jsem na obědě sama, takže jsem měla možnost rozhlížet se po restauraci, jak to dělají ostatní. Jistěže si dám čas od času knedlo- vepřo- zelo, ale  musím pak počítat s tím, že se nehnu a budu unavená, protože základ mé stravy nyní tvoří obiloviny a zelenina. Miluju to! Opravdu mi to chutná! Je to rychlý, je to chutný. Miluju polívky! Nejsem jako to děcko ze školky, co si nabere lžíci zeleninový polívky a s kyselým výrazem ve tváři ji sní, pokud se na něj učitelka dívá. Ne! Já si užívám každý sousto. Je pravda, že cukr to na mě může zkoušet, jak chce, ale odolávám. No dobře, ujíždím na hořký čokoládě a občas si dám jabkový štrůdl, ale že bych na to měla chuť, to ne. dokonce nechávám i moučníky z meníčka.  Nepřežírám se, jím, jen když mám hlad. Moje tělo je vybíravý, neuspokojím ho salátem a rohlíkem nebo sušenkou.


Ale teď to nejdůležitější. Jsem šťastnější? Nezažívám už depky a stavy, že nevím kudy kam? Rozhodně ne. Vážím pod 60 kilo a smutky mám pořád. Takže zpátky k té prokleté otázce: "Až zhubneš, budeš šťastnější?" Odpověď zní: "Ne." Moje váha vůbec nesouvisí s tím, jak se cítím. Takže pokud to někomu funguje, blahopřeju! Mně ne. Mé štěstí nesouvisí s váhou, bohužel ne. Takže můj experiment nevyšel, ale kvůli tomu přece zase nestloutnu, že ne. Opravdu se cítím líp. Štěstí je krásná věc, ale musí se na něm pracovat, každý den znovu a znovu!