Stránky

úterý 24. července 2018

Pět dní pronikání do tajů thajské meditace



Na ostrově Koh Lanta na jihu Thajska se nachází mezinárodní meditační centrum. Našli jsme ho nàhodou, když jsme jeli do národního parku. Meditace-něco pro mě! Už leta se snažím proniknout do tajů meditace, všude se o tom mluví, všichni se o to snaží.

Meditační centrum se lišilo od mé představy snad ve všem! Jediné, co se shodovalo, byl ten klid kolem...V podstatě to byla taková prosklená budova na kopci. To, co jasně přitahovalo naši pozornost, byl obraz uprostřed a ohromná socha Budhy. Poprvé nás přivítal mnich, na místní poměry s obstojnou angličtinou. Jak tak jsme tam seděli na té lesklé podlaze, tak se mi vybavil pokec s michama, který jsme absolvovali ještě v Chiang Mai! Byla jsem z toho malinko rozčarovaná a usoudila jsem, že mniši mají o existenciální potřeby celkem postaráno.


Nicméně jsme se shodli všichni tři (já, Adam a Jarda, náš kamarád), že je to naše must have, a že chceme zažít tu pravou, thajskou meditaci vedenou pod dohledem opravdových mnichů! Jenže kluci odjeli začátkem týdne a mně nezbylo nic jiného, než se na meditaci vypravit sama. Centrum leží na západním pobřeží, asi 4 kilometry od nás, což je 8 kilometrů celkem. Při té představě jsem šla do kolen. Chodím ráda, ale jít tam a zpátky v takovém vedru?! Kluci vymýšleli, ať si půjčím kolo nebo motorku, jenže to byl jenom takový rychlý, zbrklý nápad. Kola byly navíc v hrozném stavu a při prvním pokusu jízdy na motorce jsem narazila do plotu, jak jsem z toho byla ve stresu. Můj nešťastný pád mi připomínají šrámy na noze a zápěstí, se kterým dosud pořád nemůžu pořádně hnout a v ruce nic neudržím. Musela jsem sebrat odvahu a vyrazit na meditace pěšky a s čelovkou!



Den první- jako v první třídě

Na meditaci jsem došla zpocená snad úplně všude, ale zato s dostatečným předstihem. Uvítal mě nevraživý štěkot hlídacích psů a pozdravení mnichů, jimž jsem ale vůbec nerozuměla. Vystoupala jsem pár schodů a ocitla se úplně sama v  ohromné místnosti. Mnich, zhruba 40- letý mi podal skripta v kroužkové vazbě s názvem Chanting book of Wat Srí Chomtong Voravihára. V první chvíli jsem nevěděla co s nimi, ale po chvíli  dorazilo pár místních, takže nás tam najednou bylo 5 a místnost rázem vyzařovala úplně jinou atmosférou. Společně se mnou se meditace účastnily 3 ženy- zástupkyně všech generací a všechny v bílém. O něco později dorazil i muž středního věku v běžném oblečení, z čehož jsem měla radost! Dívala jsem se na svoje letité tmavě modré kalhoty, které tahám už od Sri Lanky a světlý svetřík z Promodu, na kterém byl malý flek od Bůh ví čeho. Jedním slovem, žádná hitparáda. Nevěděla jsem co přijde, ale naštěstí se mě ujala mladá Thajka s obarvenými vlasy a zakulaceným obličejem. Snažila se zaráz zorientovat ve své knize a v té mé. Poté jsme si všichni klekli a začali zpívat mantry. Ztratila jsem se hned v první půlce, kdy jsem začala panikařit a zběsile listovat deskama, ale bez úspěchu. Po chvíli jsem vzdala boj sama se sebou, posadila se do tureckého sedu a střídavě zavírala a otvírala oči. Myšlenky mi lítaly jedna přes druhou. Po hodině, kterou jsem vnímala jako sotva 20 minut se začali všichni zvedat a bavit a já tam jen seděla a koukala jak vyvoraná myš. Ale moje spasitelka mi vysvětlila, že je konec a ptala se mě jak se mi to líbilo. Anglicko, thajsko a hlavně rukama jsem se jí snažila vysvětlit, že neustále přemýšlím. Ona se jen zlehka usmála a s klidnou tváří mi odpověděla, že je to v pohodě. Zbystřila ve chvíli, kdy jsem vytahovala z batohu čelovku. Dívala se na mě zděšeně, že půjdu sama ty zatracené 4 kilometry. Zdůraznila, ať na sebe dávám pozor a hlavně pozor na hady a opice. Do této chvíle jsem byla zcela smířená a v klidu, ale HADI? Soustředila jsem se na všechno možné, jen ne na hady a pomohlo to. Navíc jsem byla odměněna- měla jsem možnost pozorovat čistou oblohu a světlušky, které zářily jako plankton v Kambodži. Nikde jinde jsem je neviděla jenom tady. Hm, asi na tom místě vážně něco bude.


Den druhý- utrpení začíná

Vyrazila jsem o něco později, takže jsem zákonitě přišla o něco později. V tichu jsem si vzala knihu a posadila se. Jedna z žen na mě akorát zlehka pokývla, jinak nic. Mnich odříkával mantry do mikrofonu a občas se napil čehosi zeleného. Kupodivu jsem se cítila podstatně lépe. Možná to bylo tím, že jsem se nepeskovala, a jenom si to užívala. Prostě jsem to celé pozorovala. Nejstarší z žen, vypadající jako roztomilá babička se každou chvíli dívala někam jinam, druhá nejstarší si fotila sebe, mnicha a mě a dávala fotky ihned na facebook, z čeho jsem se málem smíchy počůrala a v duchu se smála. V poklidné meditaci zůstali jenom neznámý pán a moje nová kamarádka.  Po skončení jsme šli na Vipassanu, což znamenalo posadit se do tureckého sedu, zmlknout a vnímat ticho. No, ticho. Větrák hučel o sto šest, co chvíli se ozvala bouřka a mňoukání kočky.  To bylo něco na mě, střídavě jsem otevírala,  zavírala oči a se závistí pozorovala, jak jsou všichni v klidu! Moje utrpení trvalo asi 20 minut. Po skončení jsem se svěřila své kamarádce, že se nemůžu soustředit. Ona mi soucitně odpověděla, že to nevadí, ať se soustředím jen na svůj dech. Konečně jsem odcházela s vnitřním klidem. 

Den třetí- odvahou vpřed

3. den byl pro mě jednoznačně den D, protože jsem si půjčila motorku! Přemlouvala jsem k tomuto činu už od začátku, ale stále jsem se vzpamatovávala z toho svého nepříjemného incidentu. No, možná už jsem ho malinko překonala, protože den před Jardovým odjezdem jsem se o půlnoci učila plynule řídit na nedaleké cestě, byla jsem opět k  smrti vyděšená, když proti mě jela další motorka  a vrcholem všeho bylo, když jsem zvládla dojet zpátky na ubytování, což bylo sotva 200 metrů. A to nepočítám fakt, že jsem Jardu vytáhla v noci z postele a Adam se musel dokonce pokřižovat. Teď to bylo ale jiný, kluci odjeli a mně nezbyla jiná volba. Malinko jsem se klepala ještě při předávání peněz, ale po prvním rozjezdu jsem se uklidnila, byla ve střehu a soustředila se na všechno kolem. Taková meditace v praxi. Ale na tu prašnou cestu těsně před meditačním centrem jsem si ještě netroufla! 

S místními jsme se lehce pozdravili a já zpozorovala, že máme nového mnicha. Vypadal jako mistr Yoda z Hvězdných válek, tedy stejně roztomile. Chtěla jsem na něho zapůsobit, což se stalo, ale jiným způsobem, než jsem si přála. Způsobila jsem rozruch v momentě, kdy jsem si přinesla zlatou podložku a navíc si ji urovnávala nohou. Mnich zpozorněl a hovořil thajsky na moji novou kamarádku. Možná to bylo něco ve smyslu: "O my Budha, řekni jí, že se to takhle nedělá." Zaprvé jsem si vzala podložku pro mnichy! a zadruhé jsem se ji dotkla nohou a to se nesmí! Připadala jsem si jako blbec, ale moje nová kamarádka se na mě usmívala a opakovala klidným hlasem a úsměvem na tváři: "To je v pohodě, to je v pohodě." Musela jsem se smát sama sobě. 

Ztratila jsem se po větě Namo Tassa Bhagavato arahato sama sambudhassa. A bylo vymalováno, mnich to asi nějak vycítil  nebo co a ukázal mi, ať jen přijímám meditaci. Takže jsem se snažila vnímat jejich hlas a ponořit se do toho. Co chvíli u mě byla kočka, dokonce se posadila i na moje otevřená skripta. Hodina se tentokrát táhla jako nikdy v životě, ale vydržela jsem to! Své nové kamarádce jsem se svěřila, že jedu poprvé na motorce, tak zdůraznila ať jsem opatrná a pohladila mě po rameni, z čehož jsem měla radost. Říká se totiž, že Thajci nejsou zrovna kontaktní lidé. Domů jsem jela ve společnosti blesků a větru, ale dorazila jsem v pořádku, jak jinak. A navíc jsem ze sebe měla ohromnou radost!Překonala jsem vnitřní strach!

Den čtvrtý - smíření

Na meditační místo jsem se  vydala hned po ránu, abych se procvičila v řízení motorky a užila si ten božský klid. Na místě mě přivítal až nepřátelský štěkot psů a mnich zapalující si cigaretu! Jenom jsem mu vysvětlila, že přijdu zase večer, obrátila jsem se na podpatku  a pokračovala neznámo kam.

Večer jsem dorazila 5 minut před začátkem, kdy tam byla jenom moje nová kámoška, takže jsem se s ní dala do řeči. Zjistila jsem, že jí je 34 let, měla manžela, má dceru, je tady 2 měsíce a je z Chiang Mai a to nejlepší na konec, dělá thajské masáže! Její jméno jsem ale zapomněla hned po tom, co jsem se ho dozvěděla. Společnýma silama jsme se snažily zorientovat se v těch mých skriptách a já konečně zjistila, kde je zakopaný pes. Vždycky si je otevřu na ranních mantrách. Konečně jsem se zapojila do mantrování a četla s nimi dobrou půlhodinu, než jsem se zase ztratila v textu a zbytek meditace strávila v roli pozorovatele.  Pozorovala jsem mnicha, který polohlasem opakoval text, nejstarší paní přede mnou, která seděla nehnutě, moji novou kamarádku, která nadšeně odříkávala předepsaný text, a pak taky tu bílou kočku, co honila po místnosti vážku. Po skončení jsem té milé Thajce na globusu  ukazovala, kde bydlím a kam pojedu. Ta nejstarší paní tam pořád bez hnutí seděla, až jsem se zalekla, jestli není mrtvá. Ale moje kamarádka mi řekla, že ta paní je tam už 6 let a je schopná vidět během meditace obrazy. Tak jsem  se jí zeptala, jestli je taky vidí a ona že ne, že je začátečník. No, jestli ona je začátečník, ta nevím, co jsem potom já! 


Cestu zpátky jsem si užívala. Hned po výjezdu jsem pozorovala světlušky, které jsou vidět jenom tady, v doupěti mnichů. Možná za to může ta tma a taky fakt, že mi skoro vůbec nesvítila motorka! Poprvé jsem cítila klid a mír a VYROVNANOST! Ještě doma na pokoji jsem si vyhledala budhistické songy a zpívala si s nimi při praní prádla.

Den pátý - loučení

Poprvé za celou dobu jsem vstala na budík v plánovaných 6 ráno! Nasedla jsem na motorku a vyjela směr meditační centrum. Všude kolem byl cítit ten ranní vzduch plný svěžesti a na silnici nebyl skoro nikdo! 
Nezalekla jsem se ani štěkotu místních psů, ani štěrkové cesty, které jsem se doposud vyhýbala. Zjistila jsem, že mě uklidňuje, když si zpívám. Takže jsem si zpívala mantry anebo to, co mě právě napadlo. A byla jsem šťastná, opravdu happy jak dva grepy. 



Vydala jsem se přímo po malých dřevěných schůdkách bosky na betonovou podlahu a snažila se o to, co jsme trénovali každý den - zůstat v klidu. Vnímala jsem zvuky kolem: zpívání ptáků, šustění listů, když po nich přeskakovali opice nebo vzdálené hlasy a taky zametání smetáku, což patří k ranní meditaci mnichů .

Odpoledne jsem jezdila všude možně, takže na večerní meditaci jsem dorazila v 19.55. Své milované meditační kamarádce jsem dovezla dárek v podobě thajské mlsoty . Dneska tady bylo veselo. Všichni se smáli na celé kolo a k tomu popíjeli jakousi brčálově zelenou tekutinu, která, jak jsem pochopila, byla buď hodně kyselá nebo hodně hořká. Ptala jsem se co to je a ta stará paní přede mnou se otočila a thajsky mi řekla ať to zkusím. Ne, neumím thajsky, ale tohle bylo jednoznačné. Na dně zbyla kapička čehosi  a ano, bylo to nechutné. Prostě hořký nápoj, který měl asi vyvolat pocit na zvracení nebo co. Dneska jsem byla odhodlaná vydržet až do konce, ale vzdala jsem to hned po pěti minutách a byla jsem  vzteklá a naštvaná- pořádně. Snažila jsem se to podchytit jak se dá- připravila jsem si knížku, záložky a stejně nic. Takže jsem zbytek hodiny seděla a mlčela a zírala na tu obrovskou sochu Budhy přede mnou a prosila ho, ať mi dá víc klidu do života. Poprvé se mi zdálo, že čas ani trochu neubíhá, ale nakonec jsem se stejně jen dočkala vytouženého konce. Během sezení jsem přemýšlela, že je úplně jedno, čemu člověk věří. Křesťané chodí do kostela a modlí se, Budhisté chodí na meditace a zpívají mantry. Same same, jak by řekli Thajci. Dneska to bylo ale divný, věděla jsem, že už jsem nikdy nepřijdu. Nepojedu po té prašné cestě, ani si nesednu na své místo. Nic naplat, je načase trénovat meditaci v praxi...

Žádné komentáře:

Okomentovat