Stránky

sobota 10. března 2018

PRVNÍ TÝDEN V CHIANG MAI aneb ze školy rovnou domů a spát



Po náročném poznávácím týdnu, kdy jsme pendlovali mezi turistickými památkami, viděli Angkor Wat a rozloučili se s Kambodžou, jsme na severu Thajska, v "nomádské mece" Chiang Mai. Adam je tu jako doma, sjíždí se tu digitální nomádi, je tu plno co-workingových center a podobně. Ale co tu dělám já? Prostě chodím do školy.
Díky dalšímu skvělému nápadu mého úžasného přítele jsme letěli ze Siem Reap do Bangkoku a z Bangkoku do Chiang Mai. Adam srší skvělými, chytrými nápady denodenně, když zrovna nenechá přes noc motorku v zamčeném chrámu, ale to je na dlouhé vyprávění! Tohle se mu povedlo, ušetřilo nám to čas a energii. Neumím si představit, kolik hodin a dní bychom strávili v autobuse a přijeli tak unavení a rozbití. V určitých směrech jsme už rozmazlení, i když tohle není rozmazlenost, ale z dlouhodobého hlediska hodně chytrý tah. Navíc, když se letenky po Asii pohybují kolem 1000 kč.

Od pondělí chodíme do školy a máme i domácí úkoly! Adam našel jednu z nejlepších škol v  Chiang Mai, která pod záštitou ministerstva školství vyučuje různé druhy masáží, takže my se učíme tu tradiční - thajskou. Já, jakožto poznamenaná fyzioterapeutka, jsem o tom měla svůj názor, naprosto nijak nepodložený fakty, jenom jsem se domnívala, že thajská masáž bolí a není vhodná pro Evropany. Jak naivní jsem byla! Zase jsem  si dokázala, že  ne všechny naše domněnky jsou pravdivé. 
Naše vzdělávání začalo v pondělí ráno, kdy jsme se upsali na dva levely, zaplatili, dostali knížky a propisky v krásných plátěných taškách a já si připadala znovu jako prvňáček! Přivítal nás děkan fakulty, společně jsme se thajsky pomodlili k Budhovi a odebrali se do tříd.
Náš učitel vypadal mile, takový drobný Thajec s pusou od ucha k uchu. V našem kruhu bylo asi 13 lidí z celého světa, dokonce i učitelé thajských masáži z Kanady a USA. No potěš koště! V hlavě mi běhaly otázky co mi dva tu vlastně děláme?!
První den byl rychlý a intezivní, vlastně všechny dny, jen ten první den člověk kouká, neví, která bije, jestli si má dřív psát, malovat nebo kreslit jednotlivé pozice. Naštěstí náš učitel Pad, (zkráceně, jinak se jeho celé jméno shoduje s místním populárním jídlem Padthai) nám všechno podával s vtípkem a  navíc roztomilou asijskou angličtinou.
Odpoledne jsme byli mrtví, doslova. Ve středu jsme si spetřili týden večeří s ostatními digitálními nomády v indické restauraci, ale před tím jsme se na to museli hodinu vyspat. Ve čtvrtek nám začaly masáže naostro, což znamenalo, že jsme si losovali, s kým budeme druhý den na zkoušce. Zkouška, už to slovo ve mně vyvolávalo pocity na zvracení. Nenávidím to, ale kdo ano? Adam si vylosoval kudrnatého Španěla a já mohutnějšího kanadského učitele thajských masáží- Emanuela. Emanuel hovořil plynně francouzsky a anglicky, neboť pocházel z hlavního města- Ottawy. Neustále mě opravoval a uklidňoval, že no stres, že je toho hodně a postupně se do toho dostanu.
Ve čtvrtek byl navíc  den před úplňkem a svátek Makha Bucha, jak jsme se dozvěděli hned ráno. "Jděte ven, všude budou světýlka a hlavně foťte," řekl nám Pad tou jeho roztomilou asijskou angličtinou. Pak nám začal ještě něco popisovat, ale to už jsem se ztrácela v jeho slovech. Po škole jsme se na to patřičně vyspali a vyrazili do chrámu - WAT SUAN DORG, který byl nedaleko od našeho bydlení, teda na motorce. Přijeli jsme k němu ještě před západem slunce a koupili si svíčky, abychom si mohli přát štěstí, jako všichni ostatní. Byla tam neuvěřitelně magická atmosféra- měsíc vystřídal sluníčko na obloze, chrám zlatavě zářil za zvuku modliteb, (rozuměli jsme pouze děkuji, děkuji a dobrý den) paní před chrámem prodávala obětiny a všude kolem bylo nespočet lidí, kteří přišli do chrámu- mladí, staří, dokonce i postarší pán o berlích. Policisté se snažili píšťalkami alespoň trochu usměňovat ten chaos před chrámem, ale skoro bezúspěšně. A všude okolo  spousta stánku s jídlem. Po tom, co jsme si zapálili svíčky, poděkovali Vesmíru a já poprosila, ať je to zítra v pohodě, ať hlavně udělám tu zatracenou zkoušku. Potom jsme jen tak postávali před chrámem a pozorovali dění. Za chvíli k nám přišel hlídač chrámu s tím, ať se jdeme najíst. "Food for free," opakoval ten lehce zakulacený Thajec, nízkého vzrůstu. Milovníky jídla, jako nás dva s Adamem, nemusel zrovna moc popohánět. Horší bylo najít nějaké vegetariánské jídlo. Já zbaštím cokoli, když musím, ale Adam je z 98% vegetarián. Ty 2% zbylá procenta tvoří občasné krevety nebo ryba. Štěstí se na nás usmálo a za chvíli už jsme v ruce drželi hovězí vývar, ale bez masa, s výbornými nudlemi, rýži s omeletkou a jako desert sladkou, zmačkanou rýži s banánem, zabalenou do banánového listu. Tím si mě získali! Po tom, co jsme to snědli, jsme v ruce drželi akorát nesnědený bioodpad, který se za chvíli rozloží.  Já jsem si navíc pochutnala na thajském čaji, což je ve skutečnosti sladký čaj s mlékem a ledem. Naivně jsem si myslela, že si jako ještě před spaním zopakujeme všechny hmaty chvaty, ale kolem 11 hodiny jsme oba padli za vlast.
V pátek byl den D, já to cítila už od rána, že nejsem ve své kůži, navíc mě prozradily ledové ruce ve 30 stupních. Byla jsem rozhodnutá, že začnu, ať to mám za sebou co nejdřív. Emanuel se naštěstí nebránil. Adam se mezitím položil na záda a nechal se masírovat a protahovat od Španěla. Na začátku ke mně Pad chodil co chvíli a plácal mě přes prsty, byla jsem z toho šíleně nervozní, vysvětlovala jsem mu to, teda snažila jsem se. Masírovala  jsem a protahovala v kuse 2 hodiny, lilo ze mě jako z konve, oddechla jsem si, až když jsem skončila. Polední pauzu jsem nicméně pořád byla v křeči, co mi Pad asi napíše do knihy. Adam by v klídku jako vždycky. Odpoledne jsem si užívala masáž já a vcelku. Kolem 16 hodiny Pad rozdal certifikáty lidem, kteří s námi nebudou pokračovat a pustil nám písničku dance with me a Adam se mnou tančil poprvé cha chu. Potom nám slavnostně rozdal knížky a popřál nám hezký den. Adam měl 8,5 bodu z 10 a já pouze 7! Nervozita udělala své, nicméně ze mě padl neuvěřitelný kámen úlevy. Odpoledne jsme prospali a večer kolem 21. hodiny sháněli horko těžko večeři. Juchu, teď už nás čekal jen zasloužený, odpočinkový víkend!









Žádné komentáře:

Okomentovat