Stránky

sobota 3. března 2018

PHNOM PENH- asijská perla s kapkou krve obětí Rudých Khmérů



Zprvu jsem měla obavy, neboť Slováci, které jsme potkali na kambodžském ostrově, nás varovali, že je tam málem okradli, že je tam chudoba a kdesi cosi. Snažila jsem se nic si nepřipouštět, ale i tak jsem v zenovém klidu rozhodně nebyla, alespoň do včerejšího večera. Náš den začal již v 7 ráno, kdy jsme se probudili po pár hodinách spánku a po předešlém 10-ti hodinovém přesunu, ale což. Naštěstí jsme si všechny must see zadali dopředu do google maps, abychom ušetřili čas a nejezdili po městě jak šílený! Náš čas byl naplánován pomalu po minutách.

Nejprve jsme se šli nasnídat do nedaleké vegetariánské restaurace, kde nás obštědřili hrníčkem ledového zeleného čaje. Ano, darovanému koni na zuby nekoukej, ale já potřebuji po ránu teplý čaje, vážně. Adam se nade mnou slitoval a dal si dvojitou dávku. Na devátou jsme si dohodli motorku, která nám zajistila pohodlný pohyb po městě. Jak se ukázalo, kromě jiných předností, Adam umí bravůrně řídit i v hlavním městě a  provozu, o kterém se nám v Evropě nezdá!                                                    


Nejprve jsem navštívili muzeum genocidy a pochopili tak - alespoň trochu historii Kambodži. Na mě padla deprese jako už dlouho ne. Zaplatili jsme oba 5 dolarů a chodili jsme z místnosti do místnosti. Není to tak dávno, co se v Kambodži válčilo. Bylo mi z toho zle, když jsem si pročítala příběhy lidí, kteří neudělali zhola nic a už šli do vězení, kde jim rvali prsty a potápěli hlavy do vody, protože si někdo usmyslel. Hlavního vůdce odsoudili až v roce 2014!

Už kolem jedenácté jsme procházeli Central market, no spíš vetešnictví všeho možného! Dokonce jsme se mohli ostříhat a já si mohla zajít na kosmetiku uprostřed tržnice! i tak jsme to s díky odmítla. Po tom, co jsme vyhandlovali pouzdro na Ipad za 8 dolarů (spíš Adam), jsme popojeli do nejlepší kmerské vegetariánské restaurace - Evegreen. Najedli jsme se dosytosti a navíc jsme byli obdarováni konvičkou teplého čaje! Ach, proč to ráno nikoho nenapadlo. Shodli jsme se oba, že to byl jeden z nejlepších, ne li nejlepší oběd vůbec.


Kolem 14. hodiny jsme si vyzvedli lístky do divadla. Moje maličkost si přála vidět ranec Apsara na vlastní oči a výjevy z Reamker, což je kambodžská verze indické Ramayany. Dokonce nám slibovali opičí tanec a stínové divadlo. A to vše od 15 do 25 dolarů. Raději jsme zvolili zlatý střed a koupili si lístek za 20. Dle slov Adama: „ Ať z toho něco máme.“ A měl pravdu, můj kluk chytrej. Člověk snadno sklouzne do místní ekonomiky a i 1 dolar je pro něj moc. Protože za 3 dolary máme parádní snídani. Ale v tomto případě jsme neprohloupili, já se těšila už od odpoledne. V rychlosti jsme si prohlídli královský palác zvenčí, odmítali co se dalo a byli svědky toho, jak malá holčička s kukuřicí v ruce násilně obtěžuje Čínany. Nesnáším, když rodiče posílají děti, ať žebrají. Možná jsem necitelná, ale manipulace a hraní na city není moje gusto!


Odpoledne jsme ještě zvládli Wat Phnom, kde jsme zaplatili každý po jednom dolaru, protože jsme turisti a ještě půl dolaru za parkování. Já jsem ještě vyčetla ve francouzské Lonely planet, že se blízko Monumentu Nezávislosti (chápej kruhový oblouk s minichrámem uprostřed alá vítězný oblouk v Paříži) vyrábí Budhové a malé chrámky. Něco pro mě! Po pár neúspěšných pokusech jsme to skutešně našli. Zapadli jsme do malé, úzké uličky, kde mladá Kambodžanka natírala zlatou barvou malé chrámky. Kromě toho se nám podařilo vidět opravdovský místní život. Tu pobíhající děcko, tu paní, ležící v sítí a dokonce i pár kambodžanů mastících karty. Moje vnitřní etika mi nedovolila vyfotit jediný obrázek, kromě Adama, vcházejícího do uličky. Široko daleko jsme nepotkali žádné turisty, kromě dvou kyselých citronů, které jsme míjeli, když jsme vcházeli zpět na hlučnou hlavní ulici. No vážně, tvářili se, jakoby spolkli nějaký citrus.

V rámci odpočinku jsme si dali kafíčko u neznámého chrámu, ale za to v klidu a míru. Padla na mě únava! Aby ne, v nohách už jsme měli pár kilometrů a i focení z motorky vyžaduje jistou pozornost. Navíc spoustu nových vjemů, že byl zaneprázděn celý centrální nervový systém!

Sotva jsme odešli z kafíčka, už byl pomalu čas na večeri. Ať žije city life! Připadali jsme si jak největší buržousti.Během jízdy na motorce jsem fotila co se dalo: řeku Mekong, královský palác, muzeum. Zkusili jsme tentokrát jinou vegetariánskou restauraci, ale ani na vteřinu jsme nezalitovali. Parádně jsme se rozšoupli za 10 dolarů a dali si i desert! Banány a kokosové mléko, jak jinak. Během večeře jsem si dohledávala fakta o kambodžské historii, dokonce jsme se dostali až ve válce ve Vietnamu a mě došlo jak je škola na nic. No važně! K čemu nám je papouškovat hlavní města, když jsme v nich v životě nebyli?! Anebo odříkávat data, když nám poradí wikipedie? Takhle jsem si chtěla všechno vyhledat a načíst si a teď vím, když někdo řekne řeka Mekong, jak vypadá a kudy protéká a navíc jsem si na vlastní pěst zkusila stát v prostoru metr na metr s hradbami z cihel a bez oken, tedy v bývalé škole, v osmdesátých letech vězení, a nyní muzeu genocidy.

Čas se neúprosně blížil k šesté a my se chystali na představení. Poštěstilo se nám sehnat asi 6. řadu uprostřed z celkových dvanácti. Jedním slovem krása! Z mého pohledu jsou ty holky neskutečně hypermobilní, protože jak dokážou ohnout dlaně, to jsem ještě neviděla, leda v ordinaci. Dočkala jsem se i stínového divadla, opičího tance a oslavy měsíce. Umělecký zážitek zážitek hodnotím na jedničku, vlastně na jedna mínus, neboť přede mnou seděl pán, co se rozhodl, že si bude natáčet pomalu vše co se dá! Nejsem svatoušek, taky jsem chtěla mít záznam, ale snažila jsem se, aby to, co nejméně omezilo ostatní. Můj další poznatek: někteří lidé jsou vážně sebestřední, nemyslící sobci.

Večer jsme projížděli nočním městem se zastávkou na nočním marketu, opět spousta cetek a pro nás nepotřebných věcí. Jak je to směšné, kupujeme si peněženku Michal Kros za 130 dolarů a tady si to můžeme koupit za 15. A co teprve Helly Hansen Jestli to není pravé? A co je vlastně pravé? Kupujeme si pocit, hlavně dobře vypadat a mít ty „značkový“ věci. Nemyslím si, že je rozdíl, jestli to vyrobí paní v Číne nebo Kambodži. Pracovní podmínky budou podobné, ne-li identické. Moje filosofie mě dovedla k závěru, že si budeme kupovat co nejvíce lokálních věcí nebo alespoň fair trade zboží. Pro mě to smysl má - připlatit si víc!

Večeři jsme sháněli horko těžko, ale nakonec sehnali poblíž hotelu. Kvůli nám zůstali dýl a ještě se usmívali!Byla to sranda, Adam nepotřebuje experimentovat, takže věděl, co mu donesou, když si objedná fried rice, kdežto já chtěla okusit ty čínské knedlíčky, které jsem měla naposledy v Shanghai na letišti, když jsem letěla za Adamem, takže jsem dostala knedlíčky, ale s nutelou! Završlili jsme to salátem v „místní“ australské pekárně, kde si nás pamatovali ze včera. Tohle místo nás včera totiž zachránilo! Jako jediné široko daleko mělo otevřeno do 23 hodin a s velmi milých kmerským personálem!

Nebyla jsem okradena, znásilněna, ani naštvaná, ani na jednu sukundu jsem nezalitovala. Připadala jsem si jako kdekoli v Evropě. Hlavní město hodnotím na jedničku, díky motorce jsme stihli všechno, co se dalo a navíc o rozmanitost nebyla nouze!


Žádné komentáře:

Okomentovat