Stránky

sobota 23. prosince 2017

JEDEN DOBRÝ SKUTEK NA ŠTĚDRÝ DEN, PROSÍM!

Jsem v Kanadě, ve své vysněné zemi, na svém vysněném místě. Žiju v malém městečku v provincii Alberta a jsem za to nesmírně vděčná, neboť se mi splnilo vše, o čem jsem snila! Je to tady prostě boží! S každým se zdravím, lidé se mě ptají odkud jsem a jak se mi daří. Usmívají se a jsou na sebe milí. Někdo by řekl, že žiju v pohádce. Díky své kamarádce a její rodině si navíc mohu užívat předvánoční atmosféru plnými doušky! Za ten měsíc, co tu jsem, jsem poznala mnoho lidí! Dlouho jsem přemýšlela o vánočních dárcích, i když si všichni říkáme, že jako nejsou důležité, tak mnoho lidí přesto sní o tom, co pod stromečkem najde! Jenže čím mohu přispět já, to jsem nevěděla. Jak vyjádřit sebe a přitom utratit minimum dolarů? A pak mi to došlo! Miluju jídlo! Uvařím pravý český bramborový salát a rozdám ho lidem ve svém okolí! Měla jsem ze sebe radost!

Misky jsem sehnala za pár dolarů v místním thriftshopu a rozdala jsem ho všude možně. Dokonce jsem jednu misku odnesla paní na poštu, protože minule se mi svěřila, že nejlepší jídlo měla v Praze. Nikdy v životě jsem neviděla tak rozzářený obličej a tolik hvězdiček ve tváři! Její radost se okamžitě přenesla do každé buňky mého těla! Takový pocit jsem už dlouho necítila. Přemýšlela jsem nad tím, v čem je Kanada jiná a došla jsme k závěru, že tady si všichni pomáhají! Je jedno, zda jste z Korey, Japonska, Austrálie nebo Čech. Všichni jste na stejné lodi. Nikdo tu není původní. Ptala jsem se sebe jestli bych to udělala v Čechách. Odpověď byla jednoznačná: NE. Ale proč ne? Není jedno, kde jsem? Zda v Čechách nebo v Kanadě?


A pak mi to došlo, prostě když udělám něco hezkého pro někoho jiného, získáme oba. Prostě to musí vycházet ze mě. Vzpomněla jsem si na všechna moudra, co jsem kdy četla o tom, že jsme šťastnější, když dáváme, že pokud chci změnit svět, musí to vzejít ode mě. BLA BLA BLA... Ale blik, cvak, ono to vážně funguje!


Tak pojďme měnit svět!






pondělí 18. prosince 2017

PRVNÍ DNY V KANADĚ


Tam se ti bude líbit!“ To bude tak boží“ „Kanaďani jsou tak milí“ „Tam zapadneš.“ Jedny z mnoha vět, které jsem slýchávala před odletem. I já sama jsem do Kanady jela s očekáváním, že to změní můj život a rázem budu šťastná jako blecha. Když jsem si celou Kanadu vysnila a naplánovala, tak jsem ale netušila, že navíc budu mít přítele a ne jen tak ledajakého! Nesnášela jsem kecy o tom, jak to přijde, když to nejmíň čekáte. A je to tady! Celou cestu na letiště jsem probrečela, možná za to mohl i nedostatek spánku a totální vyčerpání, protože jsem odlétala v 6.30, a navíc jsme vstávali  kolem 2. hodiny ráno. Aby toho nebylo málo, tak se v noci měnil čas a já jsem - asi ze stresu, ani nezamhouřila oči. Cesta na letiště byla podivná, mlčeli jsme všichni čtyři- teda já, můj přítel, sestra a její kluk. Na záchodě se mě sestra zeptala, zda chci opravdu odletět a já odpověděla že ano, ale jistá jsem si nebyla. Věděla jsem ale, že pokud se pro něco rozhodnu, tak to prostě udělám a neodletět by byla naprostá potupa a moje vlastní selhání. Brečela jsem na všech letištích jako želva celou cestu až do Edmontnu. A to je přitom tak miluju! Dokonce jsem se rozbrečela i na Islandu a to taťkovi přímo do telefonu a to se sakra snažím být před ním statečná! Ty lidi okolo si museli myslet, že mi někdo umřel! Let utekl jako nic, seděla jsem vždycky vedle okýnka a prospala celou cestu. Na svoje vízum jsem si ale počkala! Černošku přede mnou vyslýchali asi půl hodiny. U otázky typu:“ Kolik peněz vydělávate?“ Jsem šla už do kolen. Mě se na to neptali, projeli mi rentgenem zavazadla a zamračeně se mě ptali jak dlouho budu v Edmontu. A navíc mi dali vízum na celý rok, i přes to, že jsem měla pojištění pouze na půl roku (od true traveller) a to se prý běžně neděje. Měla jsem prý ohromný štěstí. No nevím, ale všechno ukazuje na to, že z nějakého důvodu tu mám prostě být! V příletové hale mě málem porazil 4-letý klučina v plyšovém oděvu žáby. Přiletěla jsem totiž den před Haloweenem. Vzápětí se přede mnou objevil „playboy“ s dvěma dětmi. Ano, vysoký, hnědooký, vymakaný tatínek od třech dětí a navíc o 5 let starší než já! Takže holčička- 6 let, klučina- 4 roky a nejstarší introvert- 9 let budou moji kamarádi po dobu, co tu budu. Začala jsem malinko panikařit a nebyla jsem si vůbec jistá, zda to zmáknu! Na parkovišti čekalo bílé bávo, tedy BMW x5, asi. A druhá otázka: „Umíš řídit, že jo?“ Mě málem zabila na místě. „O můj Bože,“ pomyslela jsem si vzápětí, protože řidič jsem vskutku mizerný. Lépe řečeno jsem šíleně zodpovědná, tak moc, že se bojím řídit! S automatem no problem, ale představa, že vezu všechny děti někam…


Jeli jsme nevím kudy, ale asi za půl hodiny jsme byli před ohromným domem, ve vilové čtvrti. Matt, tedy můj hostitel mi hned v autě oznámil, že letí za 14 dnů do Mexica a můžu letět klidně s ním, ale že mi to samozřejmě nezaplatí. „Kriste Bože, tak já letím do Kanady, abych se naučila anglicky a ještě poznala kulturu a skončím v Mexiku?! Never ever!!! To nedám, já chci domů, hned zítra se podívám na letenky,“ slibovala jsem si. Dobře, takže tohle není můj cup of tea, teda prostě nesednem si. Lépe řečeno není to člověk, se kterým si vyprávím do noci nad vínem. V domě byl totální chaos, chápu, že tu ženy už nějakou dobu tráví asi jen noc, ale i tak. V dětském pokojíčku to páchlo močí a v mém pokoji bylo sotva 15 stupňů. A můj hostitel se sebral a odešel na rande! Musím říct, že po cestě jsem byla unavená a zdeptaná. Chyběl mi Adam, chyběla mi ségra a moje postel! A teď tohle. Připadala jsem si jako totální cizinec a měkota! Tady nevydržím ani jeden den, natož 2 měsíce! První noc jsem strávila s drkotáním zubů v klubíčku. Byla mi zima a věděla jsem, že jsem sama, totálně sama. Daleko od všeho známého a lidí, co mám ráda. Co jsem si sakra myslela?! Že jsem přijedu a budu happy?! V pondělí odešly děti do školy, vstávaly jsme v 6 ráno a navíc začal padat sníh. Venku bylo asi mínus milion stupňů, že mi nepomohl ani sir Joseph a moje čapka z Courschevelu! Celé pondělí jsem strávila sama v domě, kde jsem neuměla ani zhasnout a jedla jsem jenom zelí a rýžové chlebíčky. Celý den jsem myslela na to, že se vrátím a všichni se mi vysmějou. Připadala jsem si hrozně, nejradši bych si sedla do rohu a brečela. Navíc jsem volala s přítelem, který balil věci u mě doma a zrovna byl u ségry a mamky. Tak moc se moc chtělo brečet! Ale moje Ego mi to nedovolilo. Domů se prostě nevrátím. Mám střechu nad hlavou a co jíst, to další půjde samo!A navíc horkou sprchu, pod kterou jsem docela dlouho!Každý den mi to Adam připomíná a já jsem mu za to nesmírně vděčná, vždyť tohle jsem si přece přála a chtěla jsem to, tak co vyvádím! Strašně se teď nemám ráda za to, že mi je smutno! Jestli to mám vůbec zapotřebí, hrát si na to, jak je mi za oceánem krásně?! Haloween jsem prožila sama bez dětí, jen jsem si troufla na procházku o dva bloky vedle. Moji negativní náladu ještě podpořili koledníci, kteří sotva poděkovali za mlsoty! Objevila jsem ale zlatý důl a od druhého dne jsem jedla dětem sladkosti! Tyčinky mars, lentilky, lízátka. Připadala jsem si jak v doupěti Santa Clause!



První týden jsem strávila procházkami po okolí ve sněhu a zimě. Objevila jsem mekáče! A jestli mi někdo s něčím pomohl nebo se na mě usmál? Ani náhodou...to byla poslední tečka. Na pozdrav nikdo neodpověděl, na ulici si mě nikdo nevšímal. Byla jsem nikdo. Děti byly u maminky a Matt přišel domů, když už jsem spala. Volala jsem si s nejbližšími, někdy i několik hodin. A hlavně s přítelem a ségrou. Jo a zhubla jsem, ale pokud budu pokračovat v mlsání, tak to velmi rychle naberu zpátky! Byla jsem sama v obřím, ale prázdném domě. Takhle jsem si svůj výlet nepředstavovala! Dobře, jsem negativní, Matt mě vzal dokonce do města jeden večer! Posadil mě do auta a jeli jsme. Během toho jsem se ho ptala na rozvod a jestli chtěl mít děti. Některý lidi by je podle mě mít neměli. Ne, když jsou sobci! V pátek dorazila sestra s manželem a dětma a my chystali jídlo. Bylo to prima! Konečně jsem mohla procvičovat svoji angličtinu! Konečně jsem s někým promluvila a ne česky!


Víkend jsem strávila tak, že jsme šli na farmářské trrhy. Když se ten nejmenší před odchodem počůral, tak nad tím Matt jen mávl rukou. To mě naprosto vyvedlo z míry! Jakože ho nechá počůranýho?! A on přitom vypadal jako z reklamy na north face. Možná to přeháním, ale kdybych po návratu neiniciovala oběd a neuvařila ho, tak snad ani nejíme. V neděli jsem měla den pro sebe, šla jsem do parku a říkala si: „Sakra, co tady dělám?“ Matt s dětma byl v tělocvičně, kam chodí každý den, aby měl to krásný tělo hodné modela. Ne, nemám nic proti modelům! Ale v momentě, kdy máte děti, můžete trávit každý den v posilce a chodit domů za tmy? 


Tak a teď co jíme. Matt je vegan a aplikuje to i na své děti. Takže maso a vajíčka nejsou. Matt snídá salát a my? Já se snažím vařit vločky s banánem. Děti milují cokoli, co uvařím. Ne, nejsem výborná kuchařka, ale asi jsem v sobě objevila skrytý talent. Miluju vaření! Ale poslední kapkou bylo to, že na mě vypadl kousek dětského bobku z pračky! Ne tohle nedám, píšu Kristýnce! Kristýnka je anděl! Poznala jsem ji „náhodou“ při cestě vlakem ze Slovenska do Prahy. Pomáhala jsem ji s kufrem, a nakonec jsme seděly vedle sebe v kupéčku. Kristýnka mě zachránila! Nabídla mi, abych k ní odjela a strávila s nimi Vánoce!


Co jsem se naučila během prvního týdne? Když už si myslíš, že umřeš, tak ti vyšší síla pomůže. Že není špatné někdy být prostě sám, má to svůj důvod, protože je to klid před bouří. Že není všechno zlato, co se třpytí, a že lidé, kteří mají málo materiálna, ale mají jeden druhého, jsou nejvíc šťastní. I když jste na konci světa, tak Vám přátelé pomohou! A že mám nejlepšího kluka na světě. No vážně! A i kdyby to byl jediný důvod, proč jsem tady, tak to stálo za to!