Stránky

středa 5. dubna 2017

cesta za poznáním (kapitola osmnáctá)




Dnes je pondělí, což znamená den odletu, ach jo. Poslední den tady. Z postele se mi ani za mák nechce. Je kolem 6.  hodiny ráno. Nastavila jsem si ho na tak brzkou hodinu schválně. Chci si to tady ještě pořádně užít. I přesto, že jsem vypila přes litr vody, zacvičila si jógu a navíc nádherné počasí, jsem unavená. Díky krásnému počasí mi, díky Bohu, uschly boty. No výborně! Už jsem si představovala, jak vystupuji na pražském letišti s bosýma nohama.


Na snídani se sejdeme úplně všichni. A je to tady - loučení s Leem, který musí do školy. Tuhle část nemám ráda, ale kdo ano? Objímáme se, dáme si pusu a tento rituál zopakujeme ještě několikrát. Jdu ho vyprovodit až k bráně. Scéna jako z amerického "dojáku". Zlatý retrívr Miel pobíhá kolem a Leo mává, až málem vypadne tatínkovi z auta.

Jdu si balit. Jestli byl obsah mého batohu po příletu sem poloviční, tak teď tam ty věci sotva narvu. Obávám se, abych nemusela platit na letišti za hmotnost navíc. Během dopoledne se jdu "rozloučit s Le Moule" a udělat dobrý skutek. Rozhodla jsem se, že dám své nejoblíbenější sandály, (které vlastním mimochodem přes 10 let) místnímu bezdomovci. Chci to udělat, tak moc chci, ale zároveň se cítím, jako bych měla přijít o dítě! Zažily se mnou skoro všechno - od španělské párty po ťapkání po Bali!

V obchodním domě Leather price mají dneska zavřeno, a já si tam chtěla koupit potravinovou fólii na svůj batoh. No tak to je konec!Procházím se všemi známými a oblíbenými místy.  A taky navštívím naposledy svoje oblíbené pekařství. Morgan Freeman, tedy pán, který je mu podobný jako vejce vejci, sedí na své oblíbené stoličce a pozoruje okolí. Život tady se přece nezastaví kvůli tomu, že jedna Evropanka odjíždí...

Mám zabaleno, jsem nachystaná, tedy fyzicky. Vážíme batoh, lehce jsem znervózněla, když jsem si uvědomila kolik litrů rumu jsem tam nacpala. Olivier mě odváží na letiště, Dina mává a malá Lily usne, sotva vyjedeme z města. Během cesty se mě Oliver ptá, jestli jsem smutná. Jistěže jsem, vždyť kdo by nebyl?!

Před letištěm se naposledy obejmeme a sotva Lily s Olivierem zmizí z dohledu, roním slzy. Bože, já jsem ale citlivka! Procházím letištní halou, kde je vyvěšená vánoční výzdoba, poslouchaje píseň Nothing compares to you... Na náladě mi to zrovna moc nepřidá. Zamířím hned k odbavení, ať to mám rychle za sebou a posléze nakupuji další 2 láhve rumu. Kam je dám, to nemám tušení.

Cesta Pointe Pitre-Paris mi uběhla velmi rychle. "Vyhrála" jsem místo u okýnka a vedle mě bylo navíc volno, takže jsem se pěkně roztahovala na dvou sedačkách!Z Paříže mělo naše letadlo zpoždění, prý kvůli špatnému počasí. Mezitím jsem balila své láhve plné rumu do reklamních letáků a vkládala je do svého, už tak přeplněného batohu. Pár lidí, čekajících na letadlo, dokonce zvedli hlavu od svých smartphonů a zaujatě mě pozorovali. Já jsem se na ně usmívala jen s omluvným výrazem ve tváři.


Na letištích mám nejraději to, co většina lidí přímo nesnáší, to čekání! Chodím po letišti sem a tam a zkoumám ho. Během toho si vymýšlím příběhy o lidech, které náhodou potkám. "Ten pán v obleku letí asi na pracovní schůzku do Milána. Kdežto tamten mladý pár by mohl letět na dovolenou do Londýna,"  přemýšlím skoro nahlas.  A taky mě baví nakládání batohů. Pro mě, jako pozorovatelku, je to zábava, ale pro ty pány v uniformách asi pěkná řehole. Mám hlavu přilepenou na sklo a náhle zpozorním, protože právě nakládají můj batoh. Oni s ním hodili! Pane Bože! Nevěřím vlastním očím. Krve by se ve mně v ten okamžik nedořezal. V mém batohu jsou 3 skleněné láhve, plné rumu a 2 půllitrové punče! Doufám, že drží pohromadě a nejsou už rozlité po celém batohu.

Na letišti v Praze jsme za necelé 2 hodiny. Jediné, co mě skutečně zajímá, je můj batoh. Radostně vytahuji všechny lahve. "Máte štěstí, kluci," usměju se v duchu. Kdyby mě teď někdo pozoroval, tak nebude pochybovat o tom, že jsem alkoholik- v každé ruce láhev a další vytahuji. A je to tady, jsem doma. Je zima a prší. Není se čemu divit, vždyť je konec listopadu. Nejraději bych se zase otočila a jela do tepla. Ale aby něco nového mohlo začít, něco musí skončit.

Cítím vděčnost. Ale takovou tu opravdovou, co Vám vrhne slzy do očí. Jsem vděčná za nové zážitky, které mi zůstanou navždycky. Vážím si toho, kolik nových a zajímavých lidí jsem poznala, vážím si Olivera a Diny a pozvání na Vánoce! A v neposlední řadě  jsem vděčná sama za sebe, že jsem se nenechala zviklat a odjela jsem úplně sama! Po této zkušenosti naprosto souhlasím s tvrzením: Každý by měla alespoň jednou za život, odjet někam sám... Teď už se pod tom můžu podepsat i já a vlastní krví. Amen

Žádné komentáře:

Okomentovat