Stránky

středa 1. března 2017

Cesta za poznáním (kapitola třináctá)



Ráno pro mě začíná ve 3 ráno. Ne, že by mě to překvapilo. Moskiti jsou neúprosní. Mám klimatizaci, zavřené okno a stejně mám pocit, ze mě celou sežerou! Po tmě šmátrám rukou vedle sebe a hledám pantenol. Na noci mám nejraději to ticho a klid. Co je ale překvapení, že usnu do 30 min. To se mi tedy nestává! Zabavila jsem svoji mysl vymýšlením, co komu dám k Vánocům. Miluji obdarovávat druhé a vymýšlet originální dárky. Díky mým originálním nápadům se ale stane, že mí drazí příbuzní pod stromeček nenajdou zhola nic a čekají až na leden, kdy jim pan pošťák vánoční balíček donese. Já svoji neschopnost- zařídit věci včas, omlouvám tím, že se alespoň mají na co těšit ještě po Vánocích.

Vstávám na budík až na 6 ráno - jako do práce. Jsem malinko unavená, opláchnu si obličej ledovou vodou, navléknu si barevné bavlněné šaty a seběhnu dolů. Miel  už je u mé nohy a nechá se drbat pod uchem. Vypadá to, že mě ani do kuchyně snad nepustí! Za chvíli se objeví Dina, nevím co je za den, ale jako každé ráno jdu zamést dlaždičky. Na to že je 7 ráno, sluníčko pálí o sto šest! Přichystám podložky a sednu si do tureckého sedu. Sedím, vnímám svůj dech a poslouchám skleněnou zvonkohru. Za chvíli dorazí Dina a Leo. Moskiti jsou dneska nemilosrdní. Dina zapálí svíčku a začneme cvičit.

Po cvičení je mi daleko lépe. Nejsem ani tak unavená. Jestli si něco odvezu domů, tak je to každodenní cvičení jógy. Mému tělu to nepochybně prospívá, i přesto, že jsem vůči tomuto druhu cvičení byla jako zarytý "zápaďák" zpočátku skeptická!Snídám na terase. Sedím na plastové židličce, dívám se do zeleně a poslouchám to ptačí šveholení. K tomu popíjím kávu z kávovaru, i přesto, že doma bych se kávy ani nedotkla! Ale tady mám dovolenou a dovoluji si úplně všechno. Mapu Guadeloupe mám rozloženou pod hrníčkem s kávou, banánem a croiassantem.  Já si užívám croinassant skoro každé ráno, ale místní by Vám řekli,  že Francouzi vůbec takhle nesnídají. Občas si croiassant dají kolem 10. hodiny v rámci svačiny, ale jinak ne. Hlavou mi probíhají myšlenky, jestli se k nejvýchodnějšímu bodu Point de Chateux dostanu pěšky nebo ne. Jsem si stoprocentně jistá, že by mě tam určitě někdo odvezl a rád! Stačí pomyslet a hned mám auto i s řidičem. Včera mi Dina během naší duchovní diskuse řekla, že Guadeloupe je místo se silnou energií. Na mě to působí, já tomu věřím a v mém životě to tak funguje. Tak moc bych si přála, abych si to dokázala dovézt do Čech! Jenže tam občas žiju jako "porouchaný robot". Tady jsem vypustila vše, nic neplánuji a je to paráda. No, dobře, uznávám, že jsem na sebe stále malinko tvrdá, protože kdo by vstával každý den v 6 ráno?! Mám chuť poznávat, objevovat nová místa a bavit se s místními. To je moje vášeň a důvod proč jsem tady!

Pan Oliver se mě přijde zeptat, jestli chci odvézt do St. Francois. No, nepřemýšlela jsem nad tím před chvílí?! I přesto, že s nimi trávím již několik dní, mám z něho stále respekt. Prostě mi připomíná mého nepřístupného strejdu. A možná to dělají ty brýle a hnědé, výrazné oči. Sama nevím.Cestu do St. Francois znám, ale jenom autobusem. Vsadím botky, že kdybych měla jet sama autem, tak se ztratím. V tomto ohledu jsem vážně neschopná. Jsem sice obdařena vysokou dávkou sociální inteligence a oplývám schopností bavit se s cizími lidmi, ale orientační smysl? To ne.
Všichni tři, tedy malá Lily, Dina a Oliver jdou do luxusní kavárny na kávu a croiassant. Co jsem říkala? Francouzi mají svačinu kolem 10. hodiny... Já se vydávám po silnici směr Point de Chateux. Dle mapy je to 7 km. Uvidíme, jaká bude realita! Pokračuji ve stopách postarší černošské babičky.  Míjím letiště, které stojí za to mít na obrázku, zvlášť když můj děda miluje letadla! Zatímco se přehrabuju v batohu, abych našla ten zatracený fotoaparát, malá Kreolčanka se mi mezitím ztratila z dohledu. A jsem zase sama, napadne mě.

Po necelých 2 kilometrech přede mnou přibržďuje malý červená citroen, ale než se vzpamatuju, je pryč. Myslím, že se musím naučit rozhodovat, jsem šíleně nerozhodná bytost. Váhám, přemítám různé možnosti, když se rozhodnu, lituji. S tím musím skončit! Jedinečná příležitost se to naučit, takže příští auto stopnu sama, rozhodnu se.Nevím, čím to je, ale žádné auto v dohledu. Ani přede mnou, ani za mnou. Jen silnice, nic víc. Prostě klikatá asfaltová silnice, která podle všeho vede až k nejvýchodnějšímu bodu na ostrově. Ušla jsem asi další kilometr a mezitím přede mnou přibrzdil černý jeap, ze kterého se na mě usmívá černoch a ptá se, zdachci hodit do Point de Chateux. No, myslím si, že něco takového říkal,neboť jsem rozuměla pouze Chatuex. Díky, díky, díky, opakuji si v duchu.

Sotva dosednu a zapnu si bezpečností pás, pokládá mi spoustu dalších otázek. Já jen odpovídám, jestli umí anglicky. Pokyvuje hlavou ze strany na stranu, že ani slovo a u toho se usmívá. Je střední postavy, malinko silnější, zhruba středního věku. A chybí mu přední zub! Čeho bych si nevšimla, kdyby se na mě neusmíval. Během několika málo minut se mě ptá, jestli jsem vdaná. Zvednu ruku s prstýnkem na ruce a kývu, že ano. Bože, já jsem ale lhářka! Dokonce mu odkývu i to , že mám malou dcerku, která je doma s tatínkem. A co dělám já tady? Jsem tady na služební cestě, dělám výzkum. Jsem neskutečná! Moje představivost se mi rozjela na plné obrátky a vymýšlí nereálné příběhy.
Naše komunikace je veselá, docela si rozumíme, zaveze mě kam potřebuji a já zjišťuji, že kdybych to měla jít pěšky, tak se asi pořádně zapotím. Tak jsem tady a co dál? Ptám se sama sebe. Obloha se od rána kaboní a vypadá to, že dokonce sprchne. Tak nějak jsem s tím počítala, nosím pláštěnku v batohu každý den.

Rozhlédnu se kolem a jediné co mě zaujme je mohutný asi betonový kříž. Nevím proč, ale připomíná mi to Krista z Ria de Janeira. A to i přesto, že ho znám jenom z papírových pohlednic a obrázku na internetu.

Vydám se úzkou kamenitou pěšinou směrem k moři a dojdu až k místu, které nemá s Karibikem nic společného. Připomíná mi to možná Austrálii nebo Nový Zéland. Přede mnou se tyčí 3 útesy, možná záměrně seřazené od největšího k nejmenšímu. Vypadají jako strážci moře. Fantazie se mi rozjíždí na plné obrátky. Díky zamračené obloze je omývají ohromné vlny. Rozhodně bych teď nechtěla spadnout do hlubin rozbouřeného moře.když si udělám "selfíčka" s oceánem, pokračuji až k tomu majestátnímu kříži. Zespoda to vypadalo na pořádný kopec, ale ve výsledku jsem nahoře za 15 minut. Posledních pár metrů jsem se teda musela doslova vydrápat po kamenných schodech. Evokovalo to ve mně vzpomínky na Sri Lanku, kde jsme se drápaly nahoru asi ve 2 ráno.

Usadím se pod křížem do tureckého sedu a snažím se meditovat. Opravdu se jenom snažím, nedokážu se oprostit od okolí, především mě neustále vyrušuje ten zesilující vítr. Kašlu na to, prostě si budu užívat, že tu mohu být. V dálce vystupuje Marie Galante jako kopec uprostřed moře. Obloha vypadá jako Mordor z Pána prstenů. Sice nejsem z cukru, ale není od věci nachystat si pláštěnku. I přesto, že deště na Guadeloupe jsou krátké, rychlé a úderné.

A je to tady, čílím se, když se vracím zpět zachumlaná v pláštěnce a každou chvíli dupnu do kaluže. Prostě leje jak z konve. No a co, Markét, uklidňuju se, vždyť máš přece pláštěnku. Vypadá to, že mi jen tak někdo nezastaví. Možná už mám pro dnešek vybráno.
Do St. Francois dorazím v polovině odpoledne. Myslím, že bych si zasloužila oběd v nějaké hezké restauraci. V centru města narazím na jednu karibskou.

Usadím se k jednomu stolečku se žluto- oranžovým ubrusem, nedaleko baru. Starší drobný černoch si mě všimne a za chvíli je u mě. A hovoří plynně anglicky! Briskně si objednám menu a dáme se do řeči. Je z Dominikánské republiky, bydlí tu pár let, rodinu má na Kubě. A tancuje salsu. Kdybych byla jenom o trochu míň stydlivá, tak spolu protancujeme odpoledne. Než se naděju, mám před sebou les accras. Rozhodně nejsou tak vynikající, jako v st. Anne, kde jsme  večeřeli s Aurelienem. Tady jsou to normální smažené vdolky, nic víc! Hlavní chod se skládá z kuřete a rýže. Prostě takové skoro indické jídlo.Nenadchne ani neurazí. A na závěr zmrzlina! Prostě dva kopečky růžové zmrzliny, která by mě chutnat jako gyave, ale je naprosto umělá.

Myslím, že asi prasknu, nepamatuji si,kdy naposledy jsem toho snědla tolik. Teda, tady. V Čechách se láduju pořád! Pamatuju si, že ve 4 odjíždí autobus, teď jsou 3, mám tedy ještě minimálně hodinu na průzkum města.

Čekání na bus je vždy zábava, protože nikdy dopředu nevím, kdy autobus přijede. Teď jsem ti zatím sama, což nevěští nic dobrého. Sedím uvnitř dřevěné budky naproti lékárně. Zhruba za 10 min se vedle mě posadí černoška středního věku, vedle sebe položí igelitovou tašku, plnou jídla a začne si prohlížet novinky ve svém chytrém telefonu. To já bych mohla udělat taky, ale nevím, co bych ve své Nokii vykoukala. Autobus přijede za dalších 10 minut. Suma sumárum, 20 minut čekání na autobus se mi jeví jako pohodový čekací čas.Cesta zpátky je nudná a nezáživná, protože ji znám už zpaměti. Řekla bych, že mě nic nepřekvapí. V Le Moule vystoupím až na autobusovém nádraží, protože se chci ještě pokochat ve městě a stavit se ve svém oblíbeném pekařství tam na hlavní ulici naproti poště. Myslím si, že paní už mě musí znát. Usuzuji podle úsměvu, který se ji vykouzlí na tváři ve chvíli, kdy vejdu k pokladně. (No, řekněme si upřímně kdo by se na mě neusmíval:-))
Domů dorazím lehce před setměním a příjemně znavená. Nevím, kolik jsem ušla dohromady, ale řekla bych, že celkem dost. To znamená, že bych mohla spát až do rána. To je mé zbožné přání! 


Dnešní den jsem si uvědomila, jak je důležité odpočívat a nehonit se. Prostě na sebe všichni někdy až moc tlačíme a máme pocit, že když neděláme nic, že je to špatně. Ale někdy to NIC je to nejvíc, co pro sebe můžeme udělat!

Žádné komentáře:

Okomentovat