Stránky

středa 22. března 2017

cesta za poznáním ( kapitola šestnáctá)






Už od probuzení myslím na to, že mi zbývají  jen 2 celé dny tady. Ach jo...Nechci odjet, nechci se vrátit domů. Je mi smutno. Prostě jsem patřím!

Aurelien mě vyzvedává kolem 8.30. Máme naplánovaný celodenní, sobotní výlet. Nejprve vyrážíme na sever. Aurelien se rozhodl, že mě naučí francouzsky, takže na mě skoro jinak ani nepromluví. Jeho učitelská profese se nezapře! Učí mě výslovnost a vypadá u toho roztomile. Hlavně, když mi opravuje výslovnost. I když mi to nikdo nikdy neřekl, myslím, že mám nějakou poruchu řečového centra. Vymýšlím si totiž vlastní výrazy, jako například místo kapesníku říkám kapčák nebo než říct pulp fiction mi přijde snadnější pulpic fiction. Prostě používám svůj vlastní jazyk- markétštinu. Má to jednu nevýhodu, protože plně ho ovládám jenom já!

Sever Grande Terre  vypadá úplně jinak. Zastavujeme u památníku Davida Bowieho a taky otroků- v St. Luis. Celá oblast mi připomíná sever Evropy, možná Irsko, Skotsko, nevím. Hlavně ty ostře zakončené útesy. Až na to horko. Takovéhle horku už v 10 dopoledne v Irsku rozhodně není (jako kdybych tam někdy byla). Ale ve Skotsku jsem byla! A tam pršelo neustále a teploty se vyšplhaly zřídka kdy ke 20 stupňům.

Kolem poledne už parkujeme kdesi před národním parkem. Mapu jsem si nevzala, proč taky, když mám s sebou místního průvodce? Přezouvám se. Měním sandály za nízké trekovky. Aurelien to komentuje slovy: "Wau jungle woman." (Týjo, žena pralesa). Ze začátku se vyhýbám bahnu za každou cenu, naivně si myslím, že celou dobu budu mít čisté boty. Jsem takhle nakažená od mamky, která má neustále bílé podrážky. "Co ta by si asi tady chudák počala?" Napadne mě. "Ta by sem nikdy nevkročila." Odpovídám si vzápětí. Mamka totiž není "outdoorový typ." Vůbec nevím, po kom jsem zdědila touhu objevovat a zkoumat a vymýšlet blbosti. Většina mého příbuzenstva holduje umění a kultuře.


Touláme se cestou necestou kdesi v deštném pralese. Vnímám jenom ptáky a ostatní zvuky lesa, dívaje se neustále pod nohy. Myslím, že tady nejsme ještě ani hodinu, a ze mě už pořádně teče pot. Koupu se ve vlastní šťávě.
Zanedlouho už stojíme na jednom břehu široké, rychle tekoucí řeky a Aurelien mi s ledovým klidem oznamuje, že se musíme dostat na druhou stranu. "Pane Bože jak?!" Vyděsím se v duchu. Najdeme si místo, kde bychom náš úkol mohli zdolat suchou nohou. Zdá se, že Aurelionovi to nedělá sebemenší potíže a vypadá u toho jako tarzan. Než se horko těžko vydrápu na kámen někde uprostřed řeky, on už na mě mává z druhé strany a radí mi. Nevím, jak jsem to udělala, ale svoji první řeku jsem překročila  suchou nohou.


Pokračujeme dál, jsem neustále ve střehu. Pořádně ze mě leje a navíc zjišťuji, že mám málo vody! Jedna Pet lahev mi asi stačit nebude. Napadají mě hrozivé myšlenky o tom, jak zahynu kdesi v džungli, protože Aurelienovi nebudu stačit a on si nevšimne, že už nežiju! Ale ten klid a příroda kolem, to je něco! Moje první džungle! Zpočátku jsme měla obavy o hady, ale Aurelien mě uklidnil, že tu nejsou. Věřím mu, i když...



Nevím, jak jsem to udělala, ale bota se mi zasekla v kořenech nějaké lijány, a nemůžu ji vyndat! Zkouším to pomalu a v klidu, ale po 10 minutách neustálého snažení, mám chuť ji tam nechat. No, už od toho nebylo daleko a mohl z toho být zajímavý příběh, kterým bych mohla oslňovat okolí - jaký jsem dobrodruh, že jsem zbytek cesty zvládla bez jedné boty. Ale nakonec to skončilo nudně- vytáhl ji Aurelien, no spíš násilně vyrval, a my mohli pokračovat dál.¨


Po 5. brodění řeky už se ani nepodivuji, ale myšlenka na hady mi utkvěla v paměti a vidím je naprosto všude.  A málem mě to stálo život nebo zlomenou páteř! V okamžiku, kdy jsem se vší silou snažila vydrápat na jeden vysoký kámen, trčící z vody. Jeho vršek mi připomínal hlavu kobry a já s vyjeknutím sklouzla dolů a zůstala ležet mezi dalšími 2 kameny. Kromě mě to vyděsilo i Aureliena, který ke mně ihned přiskočil jako kamzík a s obavou v hlase se vyptával, jestli jsem o.k. Od této chvíle ze mě nespustil oči a dokonce mi pomohl i s batohem! Ten kluk je neuvěřitelně galantní!

Na to, že máme za sebou polovinu cesty, tak už teď z toho mám nezapomenutelný zážitek. Noha v kořenech a pád do hluboké řeky, připadám si jako největší "motorický idiot",  a to jsem byla v tělocviku vždycky nejlepší! Nevím, kde jsem, přijde mi to všechno podobné: voda, kameny, bahno, stromy, rostliny s ohromnými zelenými listy. Jak se zdá, ani Aurelien neví kde jsme, protože jsme minuli pár značení, zdá se. Tady v džungli to není problém! Jenže, jeho telefon je vybitý a navíc tu není signál, moje Nokie nemá GPS a jsou asi 4 odpoledne. Vím, že náš výlet skončí happyendem, ale zůstat tady do rána by se mi nechtělo. Vzpomněla jsem si na jeho ranní slova: "Just a little walking, don´t worry..." (Jen taková malá procházka, žádný strach).  Myslím, že mi dochází energie, ale strašně mě to tady baví!


Po chvíli bloumání a hledání nějaké značky, se nakonec dostaneme na dobrou stopu a pokračujeme v naplánovaném výletu. Při posledním - 17. brodění řeky, jsem už vyšťavená, a je mi jedno, že mám bahno všude a navíc, že mám v botách "čvachtající vodu". Prostě jsem brodili řeku. Poslední úsek naší cesty procházíme těsně vedle silnice, kde je mnoho bambusových stromů a řešíme při tom fyzioterapii a Aurelienovo koleno.

Teď už mě čeká ta slibovaná odměna! Nemůžu se dočkat. Když mě totiž Aurelien viděl, jak jsem vyřízená, slíbil mi croiassant a večeři. A taky, že jo!
Zastavujeme v TIMOGRILL, našli jsme ho v Tripadvisoru, jako doporučenou restauraci, kterou nesmíme vynechat. Je to někde na pomezí St. Franpcis a Le Moule.  Snažím se rozluštit menu napsané křídou na tabuli, ale rozumím, jen rybu, kterou si posléze objednám.

"Tak tohle mi bude chybět," svěřím se Aurelienovi při čekání na objednanou rybu se smutnou tváří, během ukusování ananasu a popíjení rhum plateur. Během večeře diskutujeme o vínech a o tom, kde Aurelien bydlí. Myslím, že ho chci v Bordeaux navštívit! Dle jeho líčení to vypadá na pohádkovou krajinu, která je navíc v Evropě!

Když mě Aurelien doprovází k bráně u "mého domu", je mi do breku. Vím, že už ho možná už nikdy neuvidím! Domlouváme si sice výlet na zítra, ale ten jsem schopna absolvovat jenom za předpokladu, že mi uschnou boty. Naposledy mě obejme, a já mu poděkuji za to, jak se o mě staral! Vybudovali jsme si "hezký vztah". Nemyslím tím partnerský vztah, protože zaprvé má slečnu a zadruhé mezi námi není fyzická přitažlivost. (Já ji tedy nemám, ale jak by řekla moje sestra: "Bože, holka, Ty nikdy nepoznáš, když Tě kluk balí").  Bylo to zkrátka prima.


Před spaním přemýšlím nad tím, co všechno jsme spolu prožili. V myšlenkách se vracím k tomu, jak se naoko zamračil, když jsem řekla nějaké špatné francouzské slovíčko nebo jak se mě s obavou v hlase ptal, jestli jsem v pořádku, když jsem mu málem pozvracela auto.



Z dnešního dne mi vyplynulo, že v momentě, kdy si člověk myslí, že umře, tak má ještě hodně sil. A že vydrží víc, než si myslí!

1 komentář: