Stránky

středa 15. března 2017

cesta za poznáním (kapitola patnáctá)




Dneska jdeme s Dominiquem na večeři. Juchůůů. Tak moc se těším. Opět uvidím Irene a Erica, budu diskutovat s Dominquem o vesmíru a poznám Le Gosier. Při ranním cvičení jógy nasávám energii ze slunečních paprsků a představuji si, jak prostupuje celým mým tělem až do nejskrytějších buněk. Bože, to je krása...


Během snídaně se jako každé ráno zkoušíme s Leem. Já něco řeknu francouzsky, on anglicky a opačně. Je to zábava. Naučila jsem se lžíci, nůž a vidličku, občas si vzpomenu i na talíř. Zatím je moje výslovnost příšerná a ani zdaleka nelahodí uším jako ta Leova. Ale to se brzy zlepší! Když jsem poprvé vkročila na půdu tohoto francouzského departmentu, neuměla jsem skoro nic, a teď si jsem schopná alespoň objednat! Když pomalu dopíjím čaj, objeví se ve dveřích Oliver. Ze zdvořilosti se ho ptám, jak se mu daří a nakonec jeho zdravotní stav rozebíráme půl hodiny. Je frustrovaný a vyčerpaný, nedivím se. Bolesti všeho druhu znám dobře od svých pacientů. Ještě zkouším svoje čáry máry a vypadá to, že se mu alespoň trochu ulevilo.


Po snídani se vydám na průzkum okolí. Jsem tady skoro dva týdny, a zdaleka neznám celé město! Náhodně vybírám ulice, kterými odbočím, a čekám, kam mě ta cesta dovede. Počasí se střídá. Za chvíli se spustí takový liják, který jsem nucena přečkat v jednom rozestavěném domě. Připadám si maličko jako squater. I když .... vymýšlím, co by se všechno muselo dodělat, aby se tady dalo bydlet. Mám pocit, že bych tady chtěla bydlet napořád! a zrovna tady- v tom rozestavěném domě. Aurelien mi jednou řekl, že spousta domů je na Guadeloupe nedodělaných schválně- kvůli nižším daním.  

Prší neustále. No nic, vytahuji svoji pláštěnku z batohu. Kdo ji vymyslel, měl by dostat Nobelovu cenu - lehká, funkční, praktická. Všude jsou kaluže a bahno. Mé sandály teď rozhodně nevypadají jako z reklamy na prací prášek. "Takhle jít do města přece nemůžu," napadne mě. Otázka je, jak se do města dostanu, neboť všude je jen tráva a  domy, občas se někde pasou dokonce i  krávy.  Takže tohle je, dámy a pánové, Karibik.

Nevím, jak jsem to udělala, ale po chvíli bloumání, jsem se ocitla před radnicí. Takže je načase splnit "úkoly pro dnešní den". Nejprve se zastavím u toho milého prodavače v elektronice, aby mi zkontroloval kredit. Mezitím co se spolu ANGLICKY bavíme, dostanu hlad jak vlk. "Pěkně ses tady rozjedla," napomínám se. Tak co s tím? "Tak alespoň malý listový šáteček na cestu," prosím své "drsnější" já.

Po cestě do pekařství míjím mnoho obchodů, odkud hraje ta pravá  salsa. Miluju její tóny, je to tak exotické a připomíná mi to, že jsem skutečně v Karibiku, Na ostrově, vzdáleném mnoho mil od kontinentální Evropy, a přece v Evropě. Zlehka si pobrukuji, možná i zkouším taneční kroky za chůze. a v tom okamžiku mě za rameno chytí černoch a opakuje pořád dokola: "Žoli, žoli." A u toho naznačuje tanec. Usměju se a jenom mávnu rukou. Je mu hned jasné, že u mě nepochodí. Musím říct, že za těch 14 dnů, co tu jsem, jsem si docela zvykla. Když jsme o mužích na Guadeloupe diskutovaly s Corinne, upozornila mě, že jim je úplně jedno, zda je žena vdaná, či ne. Prostě to stejně zkusí. A vlastně proč ne? Stejně mě ale vždy rozesměje, když vím, jak mě všichni černoši po očku sledují.  Jednou se kvůli mě dokonce jeden kluk málem vyboural! Projížděl kolem mě na kole s obdivným: "Wau" a skoro nestihl vyrovnat balance.

Takže pokud má někdo pocit, že je tlustý a ošklivý (jako já kdysi), nechť vyrazí na Guadeloupe, což Vám pěkně zvedne sebevědomí!

V pekařství je plno, všichni si užívají dopolední svačinu. Francouzi se scházejí kolem 10. hodiny na  takzvaný branch, většinou obsahuje kávu a croiassant. Brzy ráno si v pekařství moc nevyberete, ale během pozdního odpoledne se nabídka pečiva zdvojnásobí. Na to už jsem taky přišla! Nevím, co si mám objednat, sakra. Možná, kdyby měli pouze croiassant, měla bych jasno, ale takhle. Očima si prohlížím všechny dorty a pečivo, co tu mají, a nevím. Nemůžu se rozhodnout. Zase! Snědla bych snad úplně všechno! Nakonec to vyhrál listový šáteček s meruňkovou náplní.

Ukusuji ho za chůze a pokračuji do velkého obchoďáku. Už nemám ani Petku s vodou.Před Leader Price mě vítá ohromný nafukovací Santa. No to je konec! Vždyť je pořád listopad?! Procházím se tady jako v lese, nespěchám, zkoumám všechny sýry a mléčné výrobky. Pro ně mám slabost! Baví mě studovat ty všemožné krabičky a obaly.

Domů dorazím kolem 4. hodiny, nemůžu uvěřit, že jsem strávila 2 hodiny v obchoďáku! Ne na pláži, ne v přírodě, ale ve velkém obchodním domě!

Na Dominiqua jsem čekala asi půl hodiny, ale věděla jsem, že mě vyzvedne. I přesto, že se spolu přes moderní technologie nemůžeme spojit. Ale my jsme naši komunikaci posunuli o úroveň výš, prostě na sebe jenom myslíme. Mám na sobě krátké béžové šaty, sandály a přes rameno přehozenou černou, plátěnou tašku ( do které se mi vejde sotva telefon).
Za necelých 20 minut jsme v Le Gosier, před pizzerii. Irenne nás vítá od dvěří: "Marketa, Marketa," volá na mě svým roztomilým francouzským přízvukem. Mluví na mě francouzko- anglicky, ale rozumíme si. Usadíme se u jednoho venkovního stolečku, co nejblíže vchodu do resturace. Jsme tu skoro sami. Rozhlížím se po restauraci: pár stolečků s červenými ubrusy, plastové židličky a podlaha ze světlých dlaždiček.

Jídelní lístek je ve francouzštině, naštěstí mám s sebou překladatele. Nechám si poradit od Dominiqua, který mi doporučuje smetanové brambory s rybou, zatímco on je odvážnější. Bere si rovnou celého raka! Za chvíli je u nás Eric i s mrtvým, červeným rakem a ukazuje ho Dominiqovi, jestli je spokojený. Mezitím nám Irenne donesla rum s citronem a láhev bílého vína. Nejenom že jsem se tu pořádně rozjedla, ale i rozpila. Jak říká moje sestra: " Tvůj manžel Tě bude muset živit a to doslova!" (Mám maličko obavy, že by to mohla být pravda...)

Dominique si zapálí cigaretu a čekání na večeři si zkracujeme diskusí o Vesmíru a o tom, proč se přestěhoval z kontinentální Francie. Sama jsem překvapená, jak rychle v angličtině mluvím. Určitě má na tom podíl i to víno, které střídám s rumem- nalačno.Večeře je vynikající! Asi nejlepší jídlo, co jsem tady kdy měla. Poprvé v životě ochutnávám "lobstera". Není cítit rybinou a to masíčko je měkké a chutné. Hmm, spíš mi to připomíná kuře, něž rybu. Po večeři se jdeme rozloučit k Ericovi do kuchyně, chystá pizzy o sto šest, neboť restaurace se mezitím zaplnila. Irenne ráda fotí, a dává to potom na Facebook, takže než odejdeme, oba nás obejme, a dožaduje se alespoň jedné společné fotografie.

My pokračujeme do centra Le Gosier. Je páteční večer a Dominique mě chce vzít do přístavu. Ulice a restaurace jsou plné mladých lidí. Necítím se tu ve své kůži, zvykla jsem si na ten klid v Le Moule, a tady hraje hlasitá hudba ze všech stran, a navíc všude jsou cítit cigarety.

Dominique mě pozve na Mojito do jednoho baru v přístavu. Vypadá to, že co nevidět se zaplní různými věkovými kategoriemi, a bude se pořádně pařit. Taky ráda pařím a tancuju, ale ne dnes. Dnes jsem nastavená na filosofické diskuse, a  tady v baru se sotva slyšíme.

Cesta zpět uteče jako voda, silnice jsou vylidněné, a my svištíme rychlostí blesku. Na to, kolik jsem toho vypila, si připadám až moc střízlivá. Byl to tak nádherný večer! Do postele ulehám po půlnoci.

Za dnešní den jsem tak moc vděčná! Uvědomila jsem si, že člověk se nesmí bát vyrazit někam sám, protože všude na světě najde někoho, kdo je mu blízký, a když má opravdu "štěstí", tak i doslova spřízněné duše.

Žádné komentáře:

Okomentovat