Stránky

středa 8. března 2017

cesta za poznáním (kapitola čtrnáctá)


V noci se budím kvůli svědění. Jestli má Guadeloupe nějakou negativní stránku, tak to jsou komáři! Je kolem půlnoci. Z čehož vyplývá, že jsem spala asi 1,5 hod. Prostě jeden spánkový cyklus. Z bezmoci, že nemůžu opět usnout, začnu bryskně kontrolovat příchozí poštu. Nových e-mailů je v mé mailové stránce teda požehnaně! Spousta balastu a jeden mail od Dominiqua! Od včerejšího dopoledne se sním snažím spojit pomoci mobilu, ale mé pokusy byly neúspěšné. 

Maličko mě zamrazí, když píše, že nedostal žádný můj e-mail, ani smsku, ale cítil, že mi má napsat. Dina říkala, že je tady silná energie. A já tomu začínám věřit! Nejsem ten typ člověka, co se modlí každý den, listuje v Bibli a chodí pravidelně do kostela (I když mám křesťanské předky a věřící babičku).  Nevím, co si mám představit pod pojmem Bůh. Ale věřím v kontinuitu vesmíru, a že vše je propojené. A taky na anděly strážné! V mém světě to alespoň funguje. Mohla jsem potkat kohokoli a já zrovna potkám Dominiqua, který má stejnou životní filosofii a je navíc fyzioterapeut a Dinu, která překládá spirituální knížky, vykládá andělské karty a má byt přestavěný podle Feng Shuei. Olivier říká, že nechápe, jak je možné, že jsme si tak moc podobné! Já také ne a ani se o to nesnažím. Prostě jsem se měly potkat, tečka!

Vypadá to, že s Dominiuem zítra zajdeme na večeři k Irene a Ericovi. Oba dva jsem poznala na pikniku, mluví plynně anglicky a vlastní restauraci v Le Gosier. Už teď se moc těším!Je 5 ráno a já definitivně vzdávám touhu znovu usnout. Nejde to. V krvi mi koluje až příliš adrenalinu.  V hlavě se mi zrodí jeden z mých bláznivých nápadů a nehodlá mě opustit, dokud ho neuskutečním. Prostě lehce po 5 hodině už stojím před domem v kraťasech a tričku a nazouvám si běžecké boty. Tma je jako v Čechách o  půlnoci, takže než dojdu k bráně, snažíce se o lehkou napodobeninu atletické abecedy, už mám na hlavě připevněnou čelovku.
Zlehka přeběhnu na druhou stranu hlavní silnice, po které nejede ani jedno auto a odbočím do své oblíbené vedlejší, kterou se dostanu až na náměstí. Světla tu září jako v obchodním domě. Kam se hrabe moje rodné město! Než mi myšlenka na českou vlast proběhne hlavou, už sbíhám lehkou asfaltovou silnicí dolů na náměstí! Samotnou mě překvapí, jak lehce se mi běží. Představovala jsem si, že budu funět, jako naštvaný býk v Corridě.

Na promenádě potkávám asi 3 běžce, se kterými si zlehka kývneme na pozdrav a já se na každého z nich navíc usměji. Ne, opravdu to nemá vedlejší úmysl, prostě to mám v povaze. Jsem od přírody sluníčko. To je možná můj smysl bytí, zpříjemňovat lidem den svým úsměvem. Co všechno ten člověk při běhu nevymyslí?  Občas není od věcí pozorovat nad čím vším člověk přemýšlí...Míjím autobusovou zastávku, kde postává asi 8 lidí, čekajíce na autobus do Pointe Pitre. Zběžně zkontroluji čas na svých digitálních hodinkách - je zhruba 5.20. V kolik ty lidí vstávají, proboha?! Během sekundy, kterou běžím kolem, všechny sjedu očima. Někteří nervózně přešlapují, jiní mají hlavu zabořenou v mobilu.

Po pár metrech se o mojí přízeň dožadují moje otlačené prsty ale zatím je úspěšně ignoruji. Přece jim nedovolím, aby mě zastavily? V tomhle jsem tvrdohlavý kozoroh. Jakmile se pro něco rozhodnu, tak to prostě nevzdám. (Teda většinou).
Síly mě již maličko opouští, když vybývám zpět d lehkého kopce. Kolik jsem toho mohla uběhnout? Přijde mi, že maraton, ale vsadím se, že to nebude víc, než 3 kilometry. Je na čase přidat nebo to nedoběhnu!

Přebíhám hlavní silnici a snažím se správně odbočit po Rue de Secard. Tu správnou odbočkou beztak nikdy netrefím! Zbývá  mi nekonečně dlouhých 100 metrů, vidím známý plot naší zahrady, ale mám pocit, že už neuběhnu ani metr.Lehce po 6. hodině už jsem osprchovaná, navoněná a nasnídaná, překypuji endorfiny a těším se na dalších 20 minut jógy. Sakra, proč se nikdy nedonutím běhat doma? Zkoušela jsem to, ale vydrželo mi to asi půl roku, pak začalo sněžit a vyběhnout do mrazivé tmy se mi tehdy ani za mák nechtělo!Po snídani diskutujeme s Oliverem o jeho zdravotním stavu - má lumbalgii, asi z důvodu posunu discu, tedy meziobratlové ploténky. Prostě ho pár dní bolí záda a já se snažím zjistit příčinu. Připadám si jako detektiv, který je na stopě  banditovi a navíc vyšetřuji v angličtině! Vysvětluji mu problém a u toho načrtávám 2 obratle s discem uprostřed. Já si myslím, že je jsou to obratle, ale ve výsledku jsou to obdélníky, ze kterých čouhají 2 čáry do strany. Spíš než neurologický popis to vypadá na stonožku. Neumím kreslit a nejvíc tím trpí moje Ego při společenské hře Aktivity. Zatímco moje sestra bravurně znázorní cokoli, já načrtnu sotva dům s plotem. A velmi často se modlím, aby na mě při kreslení nepřišla řada.

Po mém dlouhém monologu se vrhneme na cvičení. To mě baví! Miluji svoji práci natolik, že mi nevadí, že mám dovolenou. Mozkové závity se rozjely na plné obrátky a vymýšlí, co by mohlo Oliverovi ulevit. I přesto, že věta:  "Dělám to, protože chci pomoci lidem," zní jako ohrané klišé, je to pravda. Jen občas hledám rovnováhu mezi "braním" a "přijímáním".Odpoledne to na koupání rozhodně nevypadá. Vítr fouká, jako by měl s sebou přinést pořádný liják. Nedá se nic dělat, vyrazím si do kavárny na kávu a éclaire.

Tohle malé pekařství naproti poště miluji. Prodávají tu všemožné francouzské dobroty a navíc všechno pečivo je čerstvé i odpoledne. Nikdy si neodnesu celou bagetu až domů. Zásadně ochutnávám ihned po zaplacení a napomínám se, že už to ukousávání bagety stačí. Když mi zbude polovina, zabalím ji do papíru a slupnu ji hned po příchodu domu- nejčastěji s nutellou! Dnes se posadím přímo k rohu pod televizi, kde po očku sleduji nějakou zábavnou soutěž s cílem pochytit alespoň jedno slovo, kterému bych rozuměla a navíc vidím na ten vysoký dřevěný stoleček před pekařstvím! Na barové židličce, vedle svého kola, každý den posedává černoch, který vypadá jako Morgan Freeman. Posedává tam v té kostkované košili a plátěných kalhotách, pozoruje okolí a někdy s náhodným kolemjdoucím prohodí pár slov. Miluji Morgana Freemana, i přesto, že jsem s ním nikdy nemluvila! (Ostatně to s jeho dvojníkem taky ne). Na chvíli se zasním a představuji si, že hovořím plynně francouzsky. Z mého snění mě vytrhne až obsluhující paní, která se ptá, zda mi může odnést prázdný hrneček od kávy. "Oui, merci," odpovídám s úsměvem.

V kavárně jsem strávila přes 2 hodiny! Sama nevím, jak se to stalo, ale sluníčko se pomalu vytrácí, obloha se mračí a vypadá to, že déšť je na spadnutí.Vyrážím tedy pomalu k domovu, jsem přejedená, ale šťastná!



Z dnešního dne mám radost. Takový den bych si doma nikdy nedopřála! Naučila jsem se odpočívat, aniž by se pranýřovala za to, že něco musím. Prostě všechno jenom můžu a chci!     

Žádné komentáře:

Okomentovat