Stránky

středa 29. března 2017

cesta za poznáním (kapitola sedmnáctá)


Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže.Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)





Vstávám ve svůj oblíbený čas- v 6 ráno, a jsem pěkně rozlámaná. Ten rum před spaním mi prostě nedělá dobře! Stává se ze mě alkoholik, protože svoji pravidelnou konzumaci rumu omlouvám tím, že mám dovolenou a o dovolené je přece vše dovoleno. Nevím, kdo to řekl jako první, ale náramně se mi ta věta líbí! A co hůř, na mě sedí!

Je neděle, takže během snídaně diskutujeme s Oliverem o všem možném. Už z něho nemám strach! A dokonce si myslím, že on je se mnou rád. Minule mi říkal, že by chtěl mluvit tak plynně anglicky jako já, což zalichotilo především mému Egu, to se ví. Ale jinak? Cha, ta moje angličtina! Mám ještě co trénovat! Jeho zádům se ale dost ulevilo a z toho mám radost! Asi mám opravdu dar uzdravovat lidi nebo co. "Tak počkej, Markét, zase se tak nevychvaluj, " ozve se ten dotěrný hlas v mé hlavě a já ne a ne ho utišit.   Dneska se počasí střídá. Chvíli leje jako z konve, chvíli svítí slunce. Odpovídá to mé náladě. Připadám si lehce schizofrenní, neboť jedna část by tu chtěla zůstat, ideálně napořád a ta druhá se těší na kamarády, přátele a svoji rodinu. Těším se na to, až jim budu barvitě líčit svůj výlet do pralesa a taky na to, jak jsem byla na pikniku a viděla želvy! Těším se na to, že všechny své hosty budu vítat rumem. A uspořádám opravdovou karibskou párty. "Jo, to udělám, hned jak přijedu," napadne mě. Moje plánovací mysl se rozjela na plné obrátky. Jsem mistryně v plánování. Miluji plánování.

Zato boty jsou stále mokré, což mi neumožní zdolat další dobrodružný výlet s Aurelienem. Mám malinko obavu, zda uschnou alespoň do zítra. Během dopoledne se učím francouzsky a pozoruji Lily při hře. Ty děti jsou neuvěřitelné, vážně. Lily je úplně jedno, zda ji někdo pozoruje nebo ne, prostě tancuje na hudbu z televize a nahlas se směje, až ji Leo napomene. Leo má rád počítačové hry, tráví u počítače každou volnou chvíli a prostřednictvím skypu se domlouvá na taktice při střílečce. Nikdy mi to nic neříkalo, tyhle střílečky. Ale vžila jsem se do role pozorovatele: upíjím čaj z misky, ukusuji sušenku a zasněně je oba pozoruji.

Na oběd jsem si zašla do bufetu na hlavní třídě. Každý den jsem chodila kolem a vždy jsem si plánovala, že tam zajdu. a teď to konečně nastalo! Nedělní, rozlučkový oběd: Sedím nad hromadou rýže, klobásou a plněným "christophenem". Nejvíc nejlepší jídlo tady- plněný christophene! Chutná to jako sladká brambora, ale s tou masovou směsí vznikne v puse nenapodobitelná, ale vynikající chuť.

Odpoledne trávím v kavárně a na mé poměry si dnes doslova válím šunky. Nikdy jsem to neuměla a tady, na Guadeloupe, jsem překvapená, jak bravurně to zvládám! Naučila jsem se relaxovat, jenom tak sedět a pozorovat okolí a u toho upíjet horkou černou kávu a pozorovat ten šum kolem. Prostě si plně užívat přítomného okamžiku. Nikdy jsem to nedokázala pochopit a myslím, že teď to žiji. Nestresují mě žádné myšlenky, že jsem ještě neviděla to a tamto, že jsem něco neochutnala nebo co bude. To jsou dokonce "zabijáci pohody". Pomalu se vplíží do naší hlavy a než se nadějeme už v tom lítáme. Děsíme se námi vymyšlených scénářů a situací. A co je na tom nejvtipnější? Vše vzniká v naší hlavě, je to jen naše realita.

Odpoledne si hraju s Lily, nerozumíme si ani slovo, ale o to větší je to zábava. Občas během hry ucítím některý z unavených svalů. Ruce a nohy mi připomínají brodění řeky nebo šplhání po lijáně.


Dnes večeříme všichni společně. Je to můj poslední večer tady. Protože jsem se zmínila, že nevím, jak chutná sladký banán, banán jako brambory nebo "fryapa" Dina mi slíbila, že v rámci mého rozloučení, nachystá skutečnou guadeloupskou večeři! Miluju jídlo a hodování. Proto jsem se nejspíš narodila, abych si užívala jídlo ve společnosti ostatních. Poprvé ochutnávám sladký banán s kuřecím masem, je to tak zajímavá kombinace, že to snad zkusím i u nás.Bavíme se přitom o všem- anglicko- francouzsky. A jde to! Tatínek se mě ptá, jestli nechci přijet na Vánoce. Chci! Chci přijet se svým  ohromným kufrem Samsonite nejlépe napořád! Po večeři ještě ochutnáváme kakaový punč, díky němu přestanu cítit ty unavené mezilopatkové svaly.

Usínám za zvuku salsy, která se nese vzduchem z domu přes plot. Sakra, proč jsem to nevěděla dřív, možná bych se tam šla mrknout.

Dnešní den byl naprosto parádní. Z hosta jsem se stala rodinným přítelem, což mi oba dva (Oliver, Dina) během večeře neustále zdůrazňovali. Když si jenom vzpomenu, jak jsem se na začátku svojí cesty tak moc bála! Není nad to vykročit ze svojí komfortní zóny a dělat to co nejčastěji.






středa 22. března 2017

cesta za poznáním ( kapitola šestnáctá)






Už od probuzení myslím na to, že mi zbývají  jen 2 celé dny tady. Ach jo...Nechci odjet, nechci se vrátit domů. Je mi smutno. Prostě jsem patřím!

Aurelien mě vyzvedává kolem 8.30. Máme naplánovaný celodenní, sobotní výlet. Nejprve vyrážíme na sever. Aurelien se rozhodl, že mě naučí francouzsky, takže na mě skoro jinak ani nepromluví. Jeho učitelská profese se nezapře! Učí mě výslovnost a vypadá u toho roztomile. Hlavně, když mi opravuje výslovnost. I když mi to nikdo nikdy neřekl, myslím, že mám nějakou poruchu řečového centra. Vymýšlím si totiž vlastní výrazy, jako například místo kapesníku říkám kapčák nebo než říct pulp fiction mi přijde snadnější pulpic fiction. Prostě používám svůj vlastní jazyk- markétštinu. Má to jednu nevýhodu, protože plně ho ovládám jenom já!

Sever Grande Terre  vypadá úplně jinak. Zastavujeme u památníku Davida Bowieho a taky otroků- v St. Luis. Celá oblast mi připomíná sever Evropy, možná Irsko, Skotsko, nevím. Hlavně ty ostře zakončené útesy. Až na to horko. Takovéhle horku už v 10 dopoledne v Irsku rozhodně není (jako kdybych tam někdy byla). Ale ve Skotsku jsem byla! A tam pršelo neustále a teploty se vyšplhaly zřídka kdy ke 20 stupňům.

Kolem poledne už parkujeme kdesi před národním parkem. Mapu jsem si nevzala, proč taky, když mám s sebou místního průvodce? Přezouvám se. Měním sandály za nízké trekovky. Aurelien to komentuje slovy: "Wau jungle woman." (Týjo, žena pralesa). Ze začátku se vyhýbám bahnu za každou cenu, naivně si myslím, že celou dobu budu mít čisté boty. Jsem takhle nakažená od mamky, která má neustále bílé podrážky. "Co ta by si asi tady chudák počala?" Napadne mě. "Ta by sem nikdy nevkročila." Odpovídám si vzápětí. Mamka totiž není "outdoorový typ." Vůbec nevím, po kom jsem zdědila touhu objevovat a zkoumat a vymýšlet blbosti. Většina mého příbuzenstva holduje umění a kultuře.


Touláme se cestou necestou kdesi v deštném pralese. Vnímám jenom ptáky a ostatní zvuky lesa, dívaje se neustále pod nohy. Myslím, že tady nejsme ještě ani hodinu, a ze mě už pořádně teče pot. Koupu se ve vlastní šťávě.
Zanedlouho už stojíme na jednom břehu široké, rychle tekoucí řeky a Aurelien mi s ledovým klidem oznamuje, že se musíme dostat na druhou stranu. "Pane Bože jak?!" Vyděsím se v duchu. Najdeme si místo, kde bychom náš úkol mohli zdolat suchou nohou. Zdá se, že Aurelionovi to nedělá sebemenší potíže a vypadá u toho jako tarzan. Než se horko těžko vydrápu na kámen někde uprostřed řeky, on už na mě mává z druhé strany a radí mi. Nevím, jak jsem to udělala, ale svoji první řeku jsem překročila  suchou nohou.


Pokračujeme dál, jsem neustále ve střehu. Pořádně ze mě leje a navíc zjišťuji, že mám málo vody! Jedna Pet lahev mi asi stačit nebude. Napadají mě hrozivé myšlenky o tom, jak zahynu kdesi v džungli, protože Aurelienovi nebudu stačit a on si nevšimne, že už nežiju! Ale ten klid a příroda kolem, to je něco! Moje první džungle! Zpočátku jsme měla obavy o hady, ale Aurelien mě uklidnil, že tu nejsou. Věřím mu, i když...



Nevím, jak jsem to udělala, ale bota se mi zasekla v kořenech nějaké lijány, a nemůžu ji vyndat! Zkouším to pomalu a v klidu, ale po 10 minutách neustálého snažení, mám chuť ji tam nechat. No, už od toho nebylo daleko a mohl z toho být zajímavý příběh, kterým bych mohla oslňovat okolí - jaký jsem dobrodruh, že jsem zbytek cesty zvládla bez jedné boty. Ale nakonec to skončilo nudně- vytáhl ji Aurelien, no spíš násilně vyrval, a my mohli pokračovat dál.¨


Po 5. brodění řeky už se ani nepodivuji, ale myšlenka na hady mi utkvěla v paměti a vidím je naprosto všude.  A málem mě to stálo život nebo zlomenou páteř! V okamžiku, kdy jsem se vší silou snažila vydrápat na jeden vysoký kámen, trčící z vody. Jeho vršek mi připomínal hlavu kobry a já s vyjeknutím sklouzla dolů a zůstala ležet mezi dalšími 2 kameny. Kromě mě to vyděsilo i Aureliena, který ke mně ihned přiskočil jako kamzík a s obavou v hlase se vyptával, jestli jsem o.k. Od této chvíle ze mě nespustil oči a dokonce mi pomohl i s batohem! Ten kluk je neuvěřitelně galantní!

Na to, že máme za sebou polovinu cesty, tak už teď z toho mám nezapomenutelný zážitek. Noha v kořenech a pád do hluboké řeky, připadám si jako největší "motorický idiot",  a to jsem byla v tělocviku vždycky nejlepší! Nevím, kde jsem, přijde mi to všechno podobné: voda, kameny, bahno, stromy, rostliny s ohromnými zelenými listy. Jak se zdá, ani Aurelien neví kde jsme, protože jsme minuli pár značení, zdá se. Tady v džungli to není problém! Jenže, jeho telefon je vybitý a navíc tu není signál, moje Nokie nemá GPS a jsou asi 4 odpoledne. Vím, že náš výlet skončí happyendem, ale zůstat tady do rána by se mi nechtělo. Vzpomněla jsem si na jeho ranní slova: "Just a little walking, don´t worry..." (Jen taková malá procházka, žádný strach).  Myslím, že mi dochází energie, ale strašně mě to tady baví!


Po chvíli bloumání a hledání nějaké značky, se nakonec dostaneme na dobrou stopu a pokračujeme v naplánovaném výletu. Při posledním - 17. brodění řeky, jsem už vyšťavená, a je mi jedno, že mám bahno všude a navíc, že mám v botách "čvachtající vodu". Prostě jsem brodili řeku. Poslední úsek naší cesty procházíme těsně vedle silnice, kde je mnoho bambusových stromů a řešíme při tom fyzioterapii a Aurelienovo koleno.

Teď už mě čeká ta slibovaná odměna! Nemůžu se dočkat. Když mě totiž Aurelien viděl, jak jsem vyřízená, slíbil mi croiassant a večeři. A taky, že jo!
Zastavujeme v TIMOGRILL, našli jsme ho v Tripadvisoru, jako doporučenou restauraci, kterou nesmíme vynechat. Je to někde na pomezí St. Franpcis a Le Moule.  Snažím se rozluštit menu napsané křídou na tabuli, ale rozumím, jen rybu, kterou si posléze objednám.

"Tak tohle mi bude chybět," svěřím se Aurelienovi při čekání na objednanou rybu se smutnou tváří, během ukusování ananasu a popíjení rhum plateur. Během večeře diskutujeme o vínech a o tom, kde Aurelien bydlí. Myslím, že ho chci v Bordeaux navštívit! Dle jeho líčení to vypadá na pohádkovou krajinu, která je navíc v Evropě!

Když mě Aurelien doprovází k bráně u "mého domu", je mi do breku. Vím, že už ho možná už nikdy neuvidím! Domlouváme si sice výlet na zítra, ale ten jsem schopna absolvovat jenom za předpokladu, že mi uschnou boty. Naposledy mě obejme, a já mu poděkuji za to, jak se o mě staral! Vybudovali jsme si "hezký vztah". Nemyslím tím partnerský vztah, protože zaprvé má slečnu a zadruhé mezi námi není fyzická přitažlivost. (Já ji tedy nemám, ale jak by řekla moje sestra: "Bože, holka, Ty nikdy nepoznáš, když Tě kluk balí").  Bylo to zkrátka prima.


Před spaním přemýšlím nad tím, co všechno jsme spolu prožili. V myšlenkách se vracím k tomu, jak se naoko zamračil, když jsem řekla nějaké špatné francouzské slovíčko nebo jak se mě s obavou v hlase ptal, jestli jsem v pořádku, když jsem mu málem pozvracela auto.



Z dnešního dne mi vyplynulo, že v momentě, kdy si člověk myslí, že umře, tak má ještě hodně sil. A že vydrží víc, než si myslí!

středa 15. března 2017

cesta za poznáním (kapitola patnáctá)




Dneska jdeme s Dominiquem na večeři. Juchůůů. Tak moc se těším. Opět uvidím Irene a Erica, budu diskutovat s Dominquem o vesmíru a poznám Le Gosier. Při ranním cvičení jógy nasávám energii ze slunečních paprsků a představuji si, jak prostupuje celým mým tělem až do nejskrytějších buněk. Bože, to je krása...


Během snídaně se jako každé ráno zkoušíme s Leem. Já něco řeknu francouzsky, on anglicky a opačně. Je to zábava. Naučila jsem se lžíci, nůž a vidličku, občas si vzpomenu i na talíř. Zatím je moje výslovnost příšerná a ani zdaleka nelahodí uším jako ta Leova. Ale to se brzy zlepší! Když jsem poprvé vkročila na půdu tohoto francouzského departmentu, neuměla jsem skoro nic, a teď si jsem schopná alespoň objednat! Když pomalu dopíjím čaj, objeví se ve dveřích Oliver. Ze zdvořilosti se ho ptám, jak se mu daří a nakonec jeho zdravotní stav rozebíráme půl hodiny. Je frustrovaný a vyčerpaný, nedivím se. Bolesti všeho druhu znám dobře od svých pacientů. Ještě zkouším svoje čáry máry a vypadá to, že se mu alespoň trochu ulevilo.


Po snídani se vydám na průzkum okolí. Jsem tady skoro dva týdny, a zdaleka neznám celé město! Náhodně vybírám ulice, kterými odbočím, a čekám, kam mě ta cesta dovede. Počasí se střídá. Za chvíli se spustí takový liják, který jsem nucena přečkat v jednom rozestavěném domě. Připadám si maličko jako squater. I když .... vymýšlím, co by se všechno muselo dodělat, aby se tady dalo bydlet. Mám pocit, že bych tady chtěla bydlet napořád! a zrovna tady- v tom rozestavěném domě. Aurelien mi jednou řekl, že spousta domů je na Guadeloupe nedodělaných schválně- kvůli nižším daním.  

Prší neustále. No nic, vytahuji svoji pláštěnku z batohu. Kdo ji vymyslel, měl by dostat Nobelovu cenu - lehká, funkční, praktická. Všude jsou kaluže a bahno. Mé sandály teď rozhodně nevypadají jako z reklamy na prací prášek. "Takhle jít do města přece nemůžu," napadne mě. Otázka je, jak se do města dostanu, neboť všude je jen tráva a  domy, občas se někde pasou dokonce i  krávy.  Takže tohle je, dámy a pánové, Karibik.

Nevím, jak jsem to udělala, ale po chvíli bloumání, jsem se ocitla před radnicí. Takže je načase splnit "úkoly pro dnešní den". Nejprve se zastavím u toho milého prodavače v elektronice, aby mi zkontroloval kredit. Mezitím co se spolu ANGLICKY bavíme, dostanu hlad jak vlk. "Pěkně ses tady rozjedla," napomínám se. Tak co s tím? "Tak alespoň malý listový šáteček na cestu," prosím své "drsnější" já.

Po cestě do pekařství míjím mnoho obchodů, odkud hraje ta pravá  salsa. Miluju její tóny, je to tak exotické a připomíná mi to, že jsem skutečně v Karibiku, Na ostrově, vzdáleném mnoho mil od kontinentální Evropy, a přece v Evropě. Zlehka si pobrukuji, možná i zkouším taneční kroky za chůze. a v tom okamžiku mě za rameno chytí černoch a opakuje pořád dokola: "Žoli, žoli." A u toho naznačuje tanec. Usměju se a jenom mávnu rukou. Je mu hned jasné, že u mě nepochodí. Musím říct, že za těch 14 dnů, co tu jsem, jsem si docela zvykla. Když jsme o mužích na Guadeloupe diskutovaly s Corinne, upozornila mě, že jim je úplně jedno, zda je žena vdaná, či ne. Prostě to stejně zkusí. A vlastně proč ne? Stejně mě ale vždy rozesměje, když vím, jak mě všichni černoši po očku sledují.  Jednou se kvůli mě dokonce jeden kluk málem vyboural! Projížděl kolem mě na kole s obdivným: "Wau" a skoro nestihl vyrovnat balance.

Takže pokud má někdo pocit, že je tlustý a ošklivý (jako já kdysi), nechť vyrazí na Guadeloupe, což Vám pěkně zvedne sebevědomí!

V pekařství je plno, všichni si užívají dopolední svačinu. Francouzi se scházejí kolem 10. hodiny na  takzvaný branch, většinou obsahuje kávu a croiassant. Brzy ráno si v pekařství moc nevyberete, ale během pozdního odpoledne se nabídka pečiva zdvojnásobí. Na to už jsem taky přišla! Nevím, co si mám objednat, sakra. Možná, kdyby měli pouze croiassant, měla bych jasno, ale takhle. Očima si prohlížím všechny dorty a pečivo, co tu mají, a nevím. Nemůžu se rozhodnout. Zase! Snědla bych snad úplně všechno! Nakonec to vyhrál listový šáteček s meruňkovou náplní.

Ukusuji ho za chůze a pokračuji do velkého obchoďáku. Už nemám ani Petku s vodou.Před Leader Price mě vítá ohromný nafukovací Santa. No to je konec! Vždyť je pořád listopad?! Procházím se tady jako v lese, nespěchám, zkoumám všechny sýry a mléčné výrobky. Pro ně mám slabost! Baví mě studovat ty všemožné krabičky a obaly.

Domů dorazím kolem 4. hodiny, nemůžu uvěřit, že jsem strávila 2 hodiny v obchoďáku! Ne na pláži, ne v přírodě, ale ve velkém obchodním domě!

Na Dominiqua jsem čekala asi půl hodiny, ale věděla jsem, že mě vyzvedne. I přesto, že se spolu přes moderní technologie nemůžeme spojit. Ale my jsme naši komunikaci posunuli o úroveň výš, prostě na sebe jenom myslíme. Mám na sobě krátké béžové šaty, sandály a přes rameno přehozenou černou, plátěnou tašku ( do které se mi vejde sotva telefon).
Za necelých 20 minut jsme v Le Gosier, před pizzerii. Irenne nás vítá od dvěří: "Marketa, Marketa," volá na mě svým roztomilým francouzským přízvukem. Mluví na mě francouzko- anglicky, ale rozumíme si. Usadíme se u jednoho venkovního stolečku, co nejblíže vchodu do resturace. Jsme tu skoro sami. Rozhlížím se po restauraci: pár stolečků s červenými ubrusy, plastové židličky a podlaha ze světlých dlaždiček.

Jídelní lístek je ve francouzštině, naštěstí mám s sebou překladatele. Nechám si poradit od Dominiqua, který mi doporučuje smetanové brambory s rybou, zatímco on je odvážnější. Bere si rovnou celého raka! Za chvíli je u nás Eric i s mrtvým, červeným rakem a ukazuje ho Dominiqovi, jestli je spokojený. Mezitím nám Irenne donesla rum s citronem a láhev bílého vína. Nejenom že jsem se tu pořádně rozjedla, ale i rozpila. Jak říká moje sestra: " Tvůj manžel Tě bude muset živit a to doslova!" (Mám maličko obavy, že by to mohla být pravda...)

Dominique si zapálí cigaretu a čekání na večeři si zkracujeme diskusí o Vesmíru a o tom, proč se přestěhoval z kontinentální Francie. Sama jsem překvapená, jak rychle v angličtině mluvím. Určitě má na tom podíl i to víno, které střídám s rumem- nalačno.Večeře je vynikající! Asi nejlepší jídlo, co jsem tady kdy měla. Poprvé v životě ochutnávám "lobstera". Není cítit rybinou a to masíčko je měkké a chutné. Hmm, spíš mi to připomíná kuře, něž rybu. Po večeři se jdeme rozloučit k Ericovi do kuchyně, chystá pizzy o sto šest, neboť restaurace se mezitím zaplnila. Irenne ráda fotí, a dává to potom na Facebook, takže než odejdeme, oba nás obejme, a dožaduje se alespoň jedné společné fotografie.

My pokračujeme do centra Le Gosier. Je páteční večer a Dominique mě chce vzít do přístavu. Ulice a restaurace jsou plné mladých lidí. Necítím se tu ve své kůži, zvykla jsem si na ten klid v Le Moule, a tady hraje hlasitá hudba ze všech stran, a navíc všude jsou cítit cigarety.

Dominique mě pozve na Mojito do jednoho baru v přístavu. Vypadá to, že co nevidět se zaplní různými věkovými kategoriemi, a bude se pořádně pařit. Taky ráda pařím a tancuju, ale ne dnes. Dnes jsem nastavená na filosofické diskuse, a  tady v baru se sotva slyšíme.

Cesta zpět uteče jako voda, silnice jsou vylidněné, a my svištíme rychlostí blesku. Na to, kolik jsem toho vypila, si připadám až moc střízlivá. Byl to tak nádherný večer! Do postele ulehám po půlnoci.

Za dnešní den jsem tak moc vděčná! Uvědomila jsem si, že člověk se nesmí bát vyrazit někam sám, protože všude na světě najde někoho, kdo je mu blízký, a když má opravdu "štěstí", tak i doslova spřízněné duše.

středa 8. března 2017

cesta za poznáním (kapitola čtrnáctá)


V noci se budím kvůli svědění. Jestli má Guadeloupe nějakou negativní stránku, tak to jsou komáři! Je kolem půlnoci. Z čehož vyplývá, že jsem spala asi 1,5 hod. Prostě jeden spánkový cyklus. Z bezmoci, že nemůžu opět usnout, začnu bryskně kontrolovat příchozí poštu. Nových e-mailů je v mé mailové stránce teda požehnaně! Spousta balastu a jeden mail od Dominiqua! Od včerejšího dopoledne se sním snažím spojit pomoci mobilu, ale mé pokusy byly neúspěšné. 

Maličko mě zamrazí, když píše, že nedostal žádný můj e-mail, ani smsku, ale cítil, že mi má napsat. Dina říkala, že je tady silná energie. A já tomu začínám věřit! Nejsem ten typ člověka, co se modlí každý den, listuje v Bibli a chodí pravidelně do kostela (I když mám křesťanské předky a věřící babičku).  Nevím, co si mám představit pod pojmem Bůh. Ale věřím v kontinuitu vesmíru, a že vše je propojené. A taky na anděly strážné! V mém světě to alespoň funguje. Mohla jsem potkat kohokoli a já zrovna potkám Dominiqua, který má stejnou životní filosofii a je navíc fyzioterapeut a Dinu, která překládá spirituální knížky, vykládá andělské karty a má byt přestavěný podle Feng Shuei. Olivier říká, že nechápe, jak je možné, že jsme si tak moc podobné! Já také ne a ani se o to nesnažím. Prostě jsem se měly potkat, tečka!

Vypadá to, že s Dominiuem zítra zajdeme na večeři k Irene a Ericovi. Oba dva jsem poznala na pikniku, mluví plynně anglicky a vlastní restauraci v Le Gosier. Už teď se moc těším!Je 5 ráno a já definitivně vzdávám touhu znovu usnout. Nejde to. V krvi mi koluje až příliš adrenalinu.  V hlavě se mi zrodí jeden z mých bláznivých nápadů a nehodlá mě opustit, dokud ho neuskutečním. Prostě lehce po 5 hodině už stojím před domem v kraťasech a tričku a nazouvám si běžecké boty. Tma je jako v Čechách o  půlnoci, takže než dojdu k bráně, snažíce se o lehkou napodobeninu atletické abecedy, už mám na hlavě připevněnou čelovku.
Zlehka přeběhnu na druhou stranu hlavní silnice, po které nejede ani jedno auto a odbočím do své oblíbené vedlejší, kterou se dostanu až na náměstí. Světla tu září jako v obchodním domě. Kam se hrabe moje rodné město! Než mi myšlenka na českou vlast proběhne hlavou, už sbíhám lehkou asfaltovou silnicí dolů na náměstí! Samotnou mě překvapí, jak lehce se mi běží. Představovala jsem si, že budu funět, jako naštvaný býk v Corridě.

Na promenádě potkávám asi 3 běžce, se kterými si zlehka kývneme na pozdrav a já se na každého z nich navíc usměji. Ne, opravdu to nemá vedlejší úmysl, prostě to mám v povaze. Jsem od přírody sluníčko. To je možná můj smysl bytí, zpříjemňovat lidem den svým úsměvem. Co všechno ten člověk při běhu nevymyslí?  Občas není od věcí pozorovat nad čím vším člověk přemýšlí...Míjím autobusovou zastávku, kde postává asi 8 lidí, čekajíce na autobus do Pointe Pitre. Zběžně zkontroluji čas na svých digitálních hodinkách - je zhruba 5.20. V kolik ty lidí vstávají, proboha?! Během sekundy, kterou běžím kolem, všechny sjedu očima. Někteří nervózně přešlapují, jiní mají hlavu zabořenou v mobilu.

Po pár metrech se o mojí přízeň dožadují moje otlačené prsty ale zatím je úspěšně ignoruji. Přece jim nedovolím, aby mě zastavily? V tomhle jsem tvrdohlavý kozoroh. Jakmile se pro něco rozhodnu, tak to prostě nevzdám. (Teda většinou).
Síly mě již maličko opouští, když vybývám zpět d lehkého kopce. Kolik jsem toho mohla uběhnout? Přijde mi, že maraton, ale vsadím se, že to nebude víc, než 3 kilometry. Je na čase přidat nebo to nedoběhnu!

Přebíhám hlavní silnici a snažím se správně odbočit po Rue de Secard. Tu správnou odbočkou beztak nikdy netrefím! Zbývá  mi nekonečně dlouhých 100 metrů, vidím známý plot naší zahrady, ale mám pocit, že už neuběhnu ani metr.Lehce po 6. hodině už jsem osprchovaná, navoněná a nasnídaná, překypuji endorfiny a těším se na dalších 20 minut jógy. Sakra, proč se nikdy nedonutím běhat doma? Zkoušela jsem to, ale vydrželo mi to asi půl roku, pak začalo sněžit a vyběhnout do mrazivé tmy se mi tehdy ani za mák nechtělo!Po snídani diskutujeme s Oliverem o jeho zdravotním stavu - má lumbalgii, asi z důvodu posunu discu, tedy meziobratlové ploténky. Prostě ho pár dní bolí záda a já se snažím zjistit příčinu. Připadám si jako detektiv, který je na stopě  banditovi a navíc vyšetřuji v angličtině! Vysvětluji mu problém a u toho načrtávám 2 obratle s discem uprostřed. Já si myslím, že je jsou to obratle, ale ve výsledku jsou to obdélníky, ze kterých čouhají 2 čáry do strany. Spíš než neurologický popis to vypadá na stonožku. Neumím kreslit a nejvíc tím trpí moje Ego při společenské hře Aktivity. Zatímco moje sestra bravurně znázorní cokoli, já načrtnu sotva dům s plotem. A velmi často se modlím, aby na mě při kreslení nepřišla řada.

Po mém dlouhém monologu se vrhneme na cvičení. To mě baví! Miluji svoji práci natolik, že mi nevadí, že mám dovolenou. Mozkové závity se rozjely na plné obrátky a vymýšlí, co by mohlo Oliverovi ulevit. I přesto, že věta:  "Dělám to, protože chci pomoci lidem," zní jako ohrané klišé, je to pravda. Jen občas hledám rovnováhu mezi "braním" a "přijímáním".Odpoledne to na koupání rozhodně nevypadá. Vítr fouká, jako by měl s sebou přinést pořádný liják. Nedá se nic dělat, vyrazím si do kavárny na kávu a éclaire.

Tohle malé pekařství naproti poště miluji. Prodávají tu všemožné francouzské dobroty a navíc všechno pečivo je čerstvé i odpoledne. Nikdy si neodnesu celou bagetu až domů. Zásadně ochutnávám ihned po zaplacení a napomínám se, že už to ukousávání bagety stačí. Když mi zbude polovina, zabalím ji do papíru a slupnu ji hned po příchodu domu- nejčastěji s nutellou! Dnes se posadím přímo k rohu pod televizi, kde po očku sleduji nějakou zábavnou soutěž s cílem pochytit alespoň jedno slovo, kterému bych rozuměla a navíc vidím na ten vysoký dřevěný stoleček před pekařstvím! Na barové židličce, vedle svého kola, každý den posedává černoch, který vypadá jako Morgan Freeman. Posedává tam v té kostkované košili a plátěných kalhotách, pozoruje okolí a někdy s náhodným kolemjdoucím prohodí pár slov. Miluji Morgana Freemana, i přesto, že jsem s ním nikdy nemluvila! (Ostatně to s jeho dvojníkem taky ne). Na chvíli se zasním a představuji si, že hovořím plynně francouzsky. Z mého snění mě vytrhne až obsluhující paní, která se ptá, zda mi může odnést prázdný hrneček od kávy. "Oui, merci," odpovídám s úsměvem.

V kavárně jsem strávila přes 2 hodiny! Sama nevím, jak se to stalo, ale sluníčko se pomalu vytrácí, obloha se mračí a vypadá to, že déšť je na spadnutí.Vyrážím tedy pomalu k domovu, jsem přejedená, ale šťastná!



Z dnešního dne mám radost. Takový den bych si doma nikdy nedopřála! Naučila jsem se odpočívat, aniž by se pranýřovala za to, že něco musím. Prostě všechno jenom můžu a chci!     

středa 1. března 2017

Cesta za poznáním (kapitola třináctá)



Ráno pro mě začíná ve 3 ráno. Ne, že by mě to překvapilo. Moskiti jsou neúprosní. Mám klimatizaci, zavřené okno a stejně mám pocit, ze mě celou sežerou! Po tmě šmátrám rukou vedle sebe a hledám pantenol. Na noci mám nejraději to ticho a klid. Co je ale překvapení, že usnu do 30 min. To se mi tedy nestává! Zabavila jsem svoji mysl vymýšlením, co komu dám k Vánocům. Miluji obdarovávat druhé a vymýšlet originální dárky. Díky mým originálním nápadům se ale stane, že mí drazí příbuzní pod stromeček nenajdou zhola nic a čekají až na leden, kdy jim pan pošťák vánoční balíček donese. Já svoji neschopnost- zařídit věci včas, omlouvám tím, že se alespoň mají na co těšit ještě po Vánocích.

Vstávám na budík až na 6 ráno - jako do práce. Jsem malinko unavená, opláchnu si obličej ledovou vodou, navléknu si barevné bavlněné šaty a seběhnu dolů. Miel  už je u mé nohy a nechá se drbat pod uchem. Vypadá to, že mě ani do kuchyně snad nepustí! Za chvíli se objeví Dina, nevím co je za den, ale jako každé ráno jdu zamést dlaždičky. Na to že je 7 ráno, sluníčko pálí o sto šest! Přichystám podložky a sednu si do tureckého sedu. Sedím, vnímám svůj dech a poslouchám skleněnou zvonkohru. Za chvíli dorazí Dina a Leo. Moskiti jsou dneska nemilosrdní. Dina zapálí svíčku a začneme cvičit.

Po cvičení je mi daleko lépe. Nejsem ani tak unavená. Jestli si něco odvezu domů, tak je to každodenní cvičení jógy. Mému tělu to nepochybně prospívá, i přesto, že jsem vůči tomuto druhu cvičení byla jako zarytý "zápaďák" zpočátku skeptická!Snídám na terase. Sedím na plastové židličce, dívám se do zeleně a poslouchám to ptačí šveholení. K tomu popíjím kávu z kávovaru, i přesto, že doma bych se kávy ani nedotkla! Ale tady mám dovolenou a dovoluji si úplně všechno. Mapu Guadeloupe mám rozloženou pod hrníčkem s kávou, banánem a croiassantem.  Já si užívám croinassant skoro každé ráno, ale místní by Vám řekli,  že Francouzi vůbec takhle nesnídají. Občas si croiassant dají kolem 10. hodiny v rámci svačiny, ale jinak ne. Hlavou mi probíhají myšlenky, jestli se k nejvýchodnějšímu bodu Point de Chateux dostanu pěšky nebo ne. Jsem si stoprocentně jistá, že by mě tam určitě někdo odvezl a rád! Stačí pomyslet a hned mám auto i s řidičem. Včera mi Dina během naší duchovní diskuse řekla, že Guadeloupe je místo se silnou energií. Na mě to působí, já tomu věřím a v mém životě to tak funguje. Tak moc bych si přála, abych si to dokázala dovézt do Čech! Jenže tam občas žiju jako "porouchaný robot". Tady jsem vypustila vše, nic neplánuji a je to paráda. No, dobře, uznávám, že jsem na sebe stále malinko tvrdá, protože kdo by vstával každý den v 6 ráno?! Mám chuť poznávat, objevovat nová místa a bavit se s místními. To je moje vášeň a důvod proč jsem tady!

Pan Oliver se mě přijde zeptat, jestli chci odvézt do St. Francois. No, nepřemýšlela jsem nad tím před chvílí?! I přesto, že s nimi trávím již několik dní, mám z něho stále respekt. Prostě mi připomíná mého nepřístupného strejdu. A možná to dělají ty brýle a hnědé, výrazné oči. Sama nevím.Cestu do St. Francois znám, ale jenom autobusem. Vsadím botky, že kdybych měla jet sama autem, tak se ztratím. V tomto ohledu jsem vážně neschopná. Jsem sice obdařena vysokou dávkou sociální inteligence a oplývám schopností bavit se s cizími lidmi, ale orientační smysl? To ne.
Všichni tři, tedy malá Lily, Dina a Oliver jdou do luxusní kavárny na kávu a croiassant. Co jsem říkala? Francouzi mají svačinu kolem 10. hodiny... Já se vydávám po silnici směr Point de Chateux. Dle mapy je to 7 km. Uvidíme, jaká bude realita! Pokračuji ve stopách postarší černošské babičky.  Míjím letiště, které stojí za to mít na obrázku, zvlášť když můj děda miluje letadla! Zatímco se přehrabuju v batohu, abych našla ten zatracený fotoaparát, malá Kreolčanka se mi mezitím ztratila z dohledu. A jsem zase sama, napadne mě.

Po necelých 2 kilometrech přede mnou přibržďuje malý červená citroen, ale než se vzpamatuju, je pryč. Myslím, že se musím naučit rozhodovat, jsem šíleně nerozhodná bytost. Váhám, přemítám různé možnosti, když se rozhodnu, lituji. S tím musím skončit! Jedinečná příležitost se to naučit, takže příští auto stopnu sama, rozhodnu se.Nevím, čím to je, ale žádné auto v dohledu. Ani přede mnou, ani za mnou. Jen silnice, nic víc. Prostě klikatá asfaltová silnice, která podle všeho vede až k nejvýchodnějšímu bodu na ostrově. Ušla jsem asi další kilometr a mezitím přede mnou přibrzdil černý jeap, ze kterého se na mě usmívá černoch a ptá se, zdachci hodit do Point de Chateux. No, myslím si, že něco takového říkal,neboť jsem rozuměla pouze Chatuex. Díky, díky, díky, opakuji si v duchu.

Sotva dosednu a zapnu si bezpečností pás, pokládá mi spoustu dalších otázek. Já jen odpovídám, jestli umí anglicky. Pokyvuje hlavou ze strany na stranu, že ani slovo a u toho se usmívá. Je střední postavy, malinko silnější, zhruba středního věku. A chybí mu přední zub! Čeho bych si nevšimla, kdyby se na mě neusmíval. Během několika málo minut se mě ptá, jestli jsem vdaná. Zvednu ruku s prstýnkem na ruce a kývu, že ano. Bože, já jsem ale lhářka! Dokonce mu odkývu i to , že mám malou dcerku, která je doma s tatínkem. A co dělám já tady? Jsem tady na služební cestě, dělám výzkum. Jsem neskutečná! Moje představivost se mi rozjela na plné obrátky a vymýšlí nereálné příběhy.
Naše komunikace je veselá, docela si rozumíme, zaveze mě kam potřebuji a já zjišťuji, že kdybych to měla jít pěšky, tak se asi pořádně zapotím. Tak jsem tady a co dál? Ptám se sama sebe. Obloha se od rána kaboní a vypadá to, že dokonce sprchne. Tak nějak jsem s tím počítala, nosím pláštěnku v batohu každý den.

Rozhlédnu se kolem a jediné co mě zaujme je mohutný asi betonový kříž. Nevím proč, ale připomíná mi to Krista z Ria de Janeira. A to i přesto, že ho znám jenom z papírových pohlednic a obrázku na internetu.

Vydám se úzkou kamenitou pěšinou směrem k moři a dojdu až k místu, které nemá s Karibikem nic společného. Připomíná mi to možná Austrálii nebo Nový Zéland. Přede mnou se tyčí 3 útesy, možná záměrně seřazené od největšího k nejmenšímu. Vypadají jako strážci moře. Fantazie se mi rozjíždí na plné obrátky. Díky zamračené obloze je omývají ohromné vlny. Rozhodně bych teď nechtěla spadnout do hlubin rozbouřeného moře.když si udělám "selfíčka" s oceánem, pokračuji až k tomu majestátnímu kříži. Zespoda to vypadalo na pořádný kopec, ale ve výsledku jsem nahoře za 15 minut. Posledních pár metrů jsem se teda musela doslova vydrápat po kamenných schodech. Evokovalo to ve mně vzpomínky na Sri Lanku, kde jsme se drápaly nahoru asi ve 2 ráno.

Usadím se pod křížem do tureckého sedu a snažím se meditovat. Opravdu se jenom snažím, nedokážu se oprostit od okolí, především mě neustále vyrušuje ten zesilující vítr. Kašlu na to, prostě si budu užívat, že tu mohu být. V dálce vystupuje Marie Galante jako kopec uprostřed moře. Obloha vypadá jako Mordor z Pána prstenů. Sice nejsem z cukru, ale není od věci nachystat si pláštěnku. I přesto, že deště na Guadeloupe jsou krátké, rychlé a úderné.

A je to tady, čílím se, když se vracím zpět zachumlaná v pláštěnce a každou chvíli dupnu do kaluže. Prostě leje jak z konve. No a co, Markét, uklidňuju se, vždyť máš přece pláštěnku. Vypadá to, že mi jen tak někdo nezastaví. Možná už mám pro dnešek vybráno.
Do St. Francois dorazím v polovině odpoledne. Myslím, že bych si zasloužila oběd v nějaké hezké restauraci. V centru města narazím na jednu karibskou.

Usadím se k jednomu stolečku se žluto- oranžovým ubrusem, nedaleko baru. Starší drobný černoch si mě všimne a za chvíli je u mě. A hovoří plynně anglicky! Briskně si objednám menu a dáme se do řeči. Je z Dominikánské republiky, bydlí tu pár let, rodinu má na Kubě. A tancuje salsu. Kdybych byla jenom o trochu míň stydlivá, tak spolu protancujeme odpoledne. Než se naděju, mám před sebou les accras. Rozhodně nejsou tak vynikající, jako v st. Anne, kde jsme  večeřeli s Aurelienem. Tady jsou to normální smažené vdolky, nic víc! Hlavní chod se skládá z kuřete a rýže. Prostě takové skoro indické jídlo.Nenadchne ani neurazí. A na závěr zmrzlina! Prostě dva kopečky růžové zmrzliny, která by mě chutnat jako gyave, ale je naprosto umělá.

Myslím, že asi prasknu, nepamatuji si,kdy naposledy jsem toho snědla tolik. Teda, tady. V Čechách se láduju pořád! Pamatuju si, že ve 4 odjíždí autobus, teď jsou 3, mám tedy ještě minimálně hodinu na průzkum města.

Čekání na bus je vždy zábava, protože nikdy dopředu nevím, kdy autobus přijede. Teď jsem ti zatím sama, což nevěští nic dobrého. Sedím uvnitř dřevěné budky naproti lékárně. Zhruba za 10 min se vedle mě posadí černoška středního věku, vedle sebe položí igelitovou tašku, plnou jídla a začne si prohlížet novinky ve svém chytrém telefonu. To já bych mohla udělat taky, ale nevím, co bych ve své Nokii vykoukala. Autobus přijede za dalších 10 minut. Suma sumárum, 20 minut čekání na autobus se mi jeví jako pohodový čekací čas.Cesta zpátky je nudná a nezáživná, protože ji znám už zpaměti. Řekla bych, že mě nic nepřekvapí. V Le Moule vystoupím až na autobusovém nádraží, protože se chci ještě pokochat ve městě a stavit se ve svém oblíbeném pekařství tam na hlavní ulici naproti poště. Myslím si, že paní už mě musí znát. Usuzuji podle úsměvu, který se ji vykouzlí na tváři ve chvíli, kdy vejdu k pokladně. (No, řekněme si upřímně kdo by se na mě neusmíval:-))
Domů dorazím lehce před setměním a příjemně znavená. Nevím, kolik jsem ušla dohromady, ale řekla bych, že celkem dost. To znamená, že bych mohla spát až do rána. To je mé zbožné přání! 


Dnešní den jsem si uvědomila, jak je důležité odpočívat a nehonit se. Prostě na sebe všichni někdy až moc tlačíme a máme pocit, že když neděláme nic, že je to špatně. Ale někdy to NIC je to nejvíc, co pro sebe můžeme udělat!