Stránky

středa 22. února 2017

Cesta za poznáním (kapitola dvanáctá)







Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)




Jsou 2 hodiny ráno. Ale nee, je to tu zase! Možná jsem se vzbudila díky tomu, že se na mě včera vyřádily moskiti nebo jsem se prostě jen přejedla, napadne mě. Svědění je tak nepříjemné, že se chovám jako malé dítě. Díky dlouhým nehtům, co jsem si tady vypěstovala se drbu, jako bych si chtěla prodrbat díru do své kůže. Jsem dost unavená na to, abych se vybičovala k nějaké smysluplné činnosti, ale málo na to, abych zase usnula. Tento stav naprosto nesnáším. Prostě sklouznu k tomu, že brouzdám na internetu a prokrastinuju. Ba ne, píšu dlouhé maily o tom, že jsem živá a zdravá a hlavně šťastná!

Do 4 hodin ráno se prostě jen tak poflakuju. Dívám se z okna a pozoruji hvězdy, třídím pohledy a  a poslouchám hudbu. Nějakým záhadným způsobem usnu a probudím se ve chvíli, kdy se mi zdá o tom, jak mě smetla vlna. Nevím, co by se stalo, kdybych se neprobudila! Možná to je důsledek jedné děsivé vzpomínky, kdy mě vlna podlomila kolena a vypadalo to, že umřu.Na záchodě trávím dvakrát tolik času, než obvykle mám takové tušení, že je to díky té mořské potvoře ze včera. Žaludek mám jako na vodě a těhotná určitě nejsem. Jedno je jasné, tohle se nesmí Aurelien nikdy dozvědět, určitě by ho to mrzelo! Připravil holce z Čech  parádní překvapení a skončilo to fiaskem! U snídaně se potkáme s Leem, jede dnes do školy výjimečně s tatínkem. Já se v rychlosti nasnídám a vyběhnu za Dinou na terasu. Dnes mi to cvičení ani za mák nejde! Myšlenky si pobíhají jak chtějí. Přemýšlím, jak naložím s dnešním dnem. Takový výlet do St. Francois by vůbec nebyl špatný, napadne mě. Jasně, to jsem celá já, mám se soustředit na jógu, ale už přemítám, co budu dělat celý den. Ach, jo...

Cestou na autobus marně vzpomínám, v kolik jel asi včera. Jízdní řády tady opravdu znají jenom domorodci! Sedím v prosklené boudě a pozoruji auta, která sviští kolem mě. Lehký vítr ovívá moji tvář a já cítím moře, které se rozprostírá přímo přede mnou. Bohužel, přes ruch na hlavní silnici neslyším to magické šumění. Vsadím se, že pro řidiče, kteří tu projíždějí každý den, je to stereotyp. Každý den jen sluníčko a moře, sluníčko a moře.  Když si na něco zvykneme, přistupujeme k tomu tak automaticky, že nás ani nenapadne ta krása kolem. No, nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, ale sluníčko je pořád lepší než déšť a vítr někde na severu Evropy. Anebo sníh! Je dost možné, že v Čechách máme půl metru sněhu. Při té představě se oklepu a podívám se na svoje bosé prsty, který vyčuhují z dosti rozdrbaných sandálů.Z mého rozjímání mě vytrhne až troubení autobusu, který právě přijel na zastávku. Čekala jsem na něj sotva 5 minut! Koupit lístek jsem si zvládla i v plynulé francouzštině! No, pozdravit, poprosit o jeden lístek do St. Francois a podat řidiči 2 eura by zvládl snad každý!
Zažívám pocit absolutního klidu a pohody, jsem ve své komfortní zóně, nemusím nic, můžu všechno! a hlavně vypnout! Unaveně si opřu hlavu o sklo a neustále si opakuji tu "formulku proti usnutí" (po které většinou stejně upadneme do hlubokého spánku) : Markét, hlavně neusni, hlavně neusni.
Naštěstí mám o zábavu postaráno. Vzápětí nastoupí kreolská černoška kyprých tvarů ve veselých barevných šatech a laškuje s řidičem! I přesto, že rozumím jenom jedno jediné slovíčko- sexy, vydedukuju z jejich tváří, že ji řidič pochvaluje, jak ji to dnes  sluší. A ona na to:  "Ale jděte, vždyť mám na sobě podobné šaty jako včera. " A přitom má červené tváře. Známe to všichni, ty komplimenty se přijímají špatně, zvláště od člověka, který se nám navíc nedej Bože líbí a jsme z něho v rozpacích! Hlavou se mi mezitím rozvíjí nový příběh s romantickým závěrem: A žili spolu šťastně až do smrti. Při té představě se musím smát: Příběhy, jsou všude kolem nás a naše mysl občas vymýšlí milion a jeden scénářů, jak by to asi mohlo být.

Cesta do St. Francois trvala všeho všudy 30 minut. Vyskočím z autobusu, popřeji hezký den a pokračuji směrem k Marche de Rotunde. Ukazatelé jsou všude, naštěstí! Jinak bych se musela ptát a tuto chvíli opravdu nebylo koho. Vždyť kdo by tady co dělal?! Je všední den a navíc pravé poledne. No, nicméně děkuji za ty ukazatele, jsem za ně opravdu vděčná. Nevím, jak bych se jinak dostala tam, kam potřebuji. I přes vymoženosti dnešní doby, kdy internet v mobilu má skoro každý, já cestuji zásadně se svoji stařičkou Nokii.  

Jsem v pasti. Projít tržiště bez toho, aniž by mě někdo nabízel své výrobky, je takřka nemožné. Navíc díky své bílé pleti zářím na všechny strany jako vybroušený diamant! I přesto, že v Čechách jsem imunní vůči lákavým slevám a nákupům "skoro" zadarmo. Tady se nechám zdolat a neodolám nákupu čerstvého ovoce. ( Netušila jsem, že stačí zajít někam na zahradu a nebo se zeptat svých hostitelů).  Je to stejné, jako u nás s jablky, taky tady manga rostou všude!

Procházím městečkem st. Francois. - dle průvodce je to poklidné místo, kde hledá útočiště především postarší část populace Francouzů. Tak s tím rozhodně souhlasím! Procházím vyhřátou asfaltovou ulicí a všímám si malých dvoupatrových domečků rozličných barev, od modré po oranžovou. Někde jsou obchody, někde bydlí lidé. A skoro před každým domem je černý Peugeot. Minu rybí trh a pokračuji po silnici neznámo kam. Po necelém kilometru si všimnu malé odbočky vpravo. Asfalt se změnil v bílý písek a já se ocitám na pláži. Ale na jaké pláži! Na nejhezčí karibské pláži, kterou známe z katalogů.
 

Palmy, bílý písek a modrozelené moře a to nejlepší na všem? Jsem tady úplně sama! Tak tohle je můj splněný sen!
Sedím opřená o palmu a kochám se pohledem na moře. Na nebi ani mráčku. Z nedalekého houseboatu ke mně doznívá zvuk salsy. Přistihnu se, že si pobrukuju do rytmu a pokyvuju hlavou. I přesto, že na pláži nikdo není, tak se netroufám postavit se a začít  tancovat jako na pikniku v St. Anne. Tam jsem to pořádně rozbalila, otázka je, zda za to přece jen nemohl alkohol v mé krvi. Popíjeli jsme víno a docela dost!  I přes vysoké teploty na koupání náladu nemám. Dřív bych se ke koupání nutila za každou cenu, protože nebudu přece jen sedět na břehu moře, když už jsem letěla takovou dálku. Ale teď je mi to upřímně jedno. Díky Bohu, že jsem tak zmoudřela. Sedím a pozoruji okolí, občas zavřu oči a vnímám jen hudbu a šumění moře.


Nevím kolik uběhlo hodin, ale i přes počáteční "nechuť" jsem natolik vyhřátá a odpočatá, že se stejně vykoupu. A vůbec toho nelituji. V listopadu v moři. Pane Bože, děkuju! Mám chuť skákat a běhat, jako to malé dítě. Ale přece jen se kárám, že se jako musím chovat dospěle (i když mě tady nikdo nezná), protože přece dospělí se většinou nechovají spontánně. Ach, ta naše věčná dogmata.Cestou zpět se ztratím někde v postranní uličce, neznámo kde. Asi jsem uhnula špatně tam za golfovým hřištěm, napadne mě. No, nic, směr Le Moule si pamatuji, takže uvidím. Z jasně modré oblohy se mezitím stala taková ta tmavě šedá, kdy odpočítáváte sekundy, než začne pořádně krápat. Sotva mi hlavou prolétne myšlenka, že by mohlo sprchnout a je to tady. A rovnou průtrž mračen. Naštěstí jsem blízko autobusové zastávky, kde nestojím ani pět minut a už mi zastavuje stříbrný Nissan. Zlehka přibrzďuje za zastávkou,poté zastaví a z otevřeného okénka na mě vykoukne Francouz středního věku  v bílé bavlněné košili s otázkou, zda nechci svézt. Jasně, že chci, přikyvuji a papouškuji při tom svoji naučenou větu: Promiňte, nemluvím francouzsky.


Nádhera, v Le Moule jsem něco před 17. hodinou, déšť ustane a vysvitne zase sluníčko. Jsem tady pár dní a znám to tady jako své boty. Vzhledem k tomu, že jsem po tom dnešním nicnedělání pořádně vyšťavená, usínám těsně před 22 hodinou, No, vážně!



Z dnešního dne jsem si neodnesla žádné poučení, jenom, že odpočívání je čas od času třeba! 

Žádné komentáře:

Okomentovat