Stránky

středa 8. února 2017

Cesta za poznáním (kapitola devátá)

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)




Mám budíka na 7 ráno, ostatně jako každé ráno. Již pár minut po probuzení mám pocit, že mi asi pukne hlava, no opravdu. Mám stažené fascie po celé hlavě a cítím se naprosto nevyspale. Po tom, co si opláchnu obličej ledovou vodou (no, nejstudenější, kterou se tady můžu umýt, ledová voda z Alijašky to není), sejdu opatrně dolů. Za těch pár dnů, které jsem tady, jsem si ještě nestačila zvyknout na ty prudké, dřevěné schody, které tu jsou.

Chystám si snídani  a venku před domem zatím cvičí maminka s Leem jógu. Přijde mi to úžasné. Jsem dojata, opravdu! Z toho, jak desetiletý kluk cvičí se svoji maminkou na vyhřátých dlaždičkách, navíc v neděli ráno! Když jeho vrstevníci ještě spí...

Je neděle, tatínek ještě spí. Já zatím sedím na terase, slunce mi svítí do očí, odháním komáry a snídám. Měla bych napsat Aurélienovi alespoň smsku- za včerejšek, napadne mě. Staral se o mě, vozil mě, kam jsem chtěla. Na toto chování jsem si u můžu asi už nejspíš odvykla.
Během snídaně si uvědomím, že dlužím odpověď taky Dominiqovi, včera mi volal, že se pojedeme potápět se želvami!

Dopoledne mi uteče nějakým prazvláštním způsobem pod rukama. Nevím, čím to je. Diskutujeme s Dinou o různých věcech a mně dojde, jak moc jsme si podobné. Tatínek pospává a Leo si hraje na počítači. Asi to je celosvětově stejný fenomén, to hraní počítačových her.

Do města vyrazím odpoledne, ať jsem nachystaná někde v centru, napadne mě. Dominique zatím nepíše a já začínám plašit, jestli mě skutečně vyzvedne. Už jsem tady jako doma! Proběhnu úzkými uličkami centrem Le Moule a najdu přitom sluchátka k telefonu (Včera jsem jedny ztratila,opravdu! Vesmír je neuvěřitelný v rychlosti plnění přáni. Bohužel, za běžného provozu si takových maličkostí a darů ani nevšimneme...).Čekám na jedné autobusové zastávce, zhruba v prostřed promenády. Dohodli jsme se, že se potkáme u čerpací stanice, takže doufám, že jsem místo našeho setkání nespletla, je tu snad jen ta jedna jediná! Auta sviští kolem mě a každý řidič ve věku 20-60 se za mnou otáčí. Je to docela příjemný pocit, přinejmenším umí zvednout pošramocené sebevědomí.  Já se usmívám od ucha k uchu, což mi možná ještě zvedne body.

Čekám a čekám, asi na Godota. Očekávám stříbrného Peugeta 207 a mezitím z protější silnice na mě mává Dominique ze svého stříbrného Nisana.
Naskočím do klimatizovaného auta, letmo se políbíme na tvář a vyrážíme směr vodopády. Po jediné Rue de transverse ubíhá cesta jako po másle. Je to jediná spojka mezi oběma částmi tohoto ostrova. Nemám tušení, kde jsme. V orientaci nejsem nejlepší, navíc skoro neřídím. V tomhle jsem neuvěřitelná. Po chvíli přibržďujeme a jdeme se podívat na vodopády  Cascades aux Ecrevisses. Myslím, že mám další profilovku na FB! Dominique mě vyfotil tak, že i já sama uznávám, jak mi to sluší. No, na FB možná ne, ale na Couchsurfing by to šlo. Pokocháme se, Dominique mezitím vykouří 1 cigaretu a pokračujeme dále.

Zastavujeme až u místa. Aha, matně si vzpomínám, že mi včera Aurelien o tomto místě říkal, že se sem snad jezdí potápět. Když se pomalu soukám z auta, z Dominqua náhle vypadne, že musíme najít lidi z pikniku. Cože?! My jdeme na piknik?! Zazáří mi oči. Zatímco v Čechách bych se zdráhala setkání s novými lidmi, i přesto, že jsem rozená extrovertka, tady novou příležitost rozhodně neodmítám! Jsou vidět již z dálky! Pár lidí si pamatuji. 

Je tu skládací stůl pod palmou, který se prohýbá pod různorodými jídly, spousta alkoholu a ostatních nápojů. Ti Francouzi si ale umí užívat nedělní odpoledne, napadne mě. Jsem odkázána bavit se pouze s těmi, co umí anglicky, jak jinak. Zjišťuji, že jich ale vůbec není málo! A navíc si tu připadám jako princezna. Všichni se o mě starají, nabízejí mi punch a jídlo. Ochutnávám francouzské těstoviny, čokoládovo - banánový dort, klobásky... "Máš všechno?" "Nepotřebuješ nic? Jsi ok?" Slyším snad ze všech stran. 

Když mám pocit, že už asi prasknu, vyrazíme s Dominiquem za želvami do moře. Tvrdí mi, že jsou vidět pouze vzácně, ale že je určitě spatřím! Aby ne, děje se mi přesně to, na co myslím!


Šnorchlujeme asi 20 metrů od břehu a já vidím stále jenom ryby. Ne že by to bylo málo, ale moje hlava je nastavená na něco většího. Po dalších 10 metrech mě Dominique chytne za ruku a ukazuje do hlubin moře. Je tam! Asi půlmetrová želva!On má ploutve, takže vyrazí směrem k ní, já ji pozoruji pouze svrchu. Myslím, že se mi z toho dýchání do té plastové trubice, malinko točí hlava. Sama sebe přesvědčím, že mám jednu šanci být té želvě blíž a ta je právě teď! Takže se vykašlu na negativní pocity a vyrazím směrem k ní. A nelituju! Vidím ji sotva z jednoho metru, dokonce se na mě podívala! Jako by říkala: "No, Markét, ty jsi ale statečná."



Když se vrátíme na břeh, plácnu s sebou na deku a nedělám nic. Dominique usne po chvíli a já se bavím s Irenne- zhruba padesátiletou černoškou menšího vzrůstu, která je majitelkou restaurace.
Za chvíli uslyším někoho, jak nevýraznou angličtinou křičí: "Marketa, Marketa, take your camera and come with me! " (Makéto, Markéto, vem si foťák a pojď se mnou!).
 O můj Bože, duha přes celou oblohu. Vyniká z té modravé oblohy. Naprosto nádherná scenérie: duha, černý písek, zelené palmy a do výšky vystupující hory. Nádherný závěr našeho pikniku před západem slunce.

Do Le Moule přijedeme asi kolem 7. hodiny večer. Sledovat tady čas je dosti matoucí, neboť černočerná tma nastává z minuty na minutu a vy máte pocit, že musí být půlnoc a zatím je sotva 6 hodin večer. Dominque nechápe, že těmito zapadlými uličkami chodím sama a po tmě. Ano, chodím a odmítám do své hlavy pustit jakékoli negativní myšlenky. Vždyť oloupit o peníze mě mohou zčista jasna i v Čechách a navíc za dne.

Večer pokračujeme v diskusi s Dinou, bavíme se o autorech, které čteme o názorech na určité věci.  Občas se zapojí i tatínek Oliver, který zhodnotí, že jsme s Dinou z jiné planety. Líbí se mi jejich doplňující vztah: Ona, věří v anděly strážné a ve Vesmír. On, realista a milovník všemožných technických vymožeností. A funguje to!



Dnešek byl pro mě zase dalším překvapením. Došla jsem k závěru, že se nám skutečně děje to, co si přejeme a na co myslíme. Mně to alespoň ve všem funguje!

Žádné komentáře:

Okomentovat