Stránky

středa 1. února 2017

Cesta za poznáním (kapitola desátá)

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné     komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)



Pravidelně se budím v 1 ráno, čumím do zdi asi do 2, pak opět nějakým záhadným způsobem usnu a na pípání budíku vylézám po 6. hodině. Jsem prostě nepoučitelná. Pokaždé jsem zbitá a potřebuji kofein a sprchu.

Dnešní ráno cvičíme ve třech- já, Leo a Dina. (V podstatě ve 4, když počítám i Miela, který každou chvíli olizuje někoho z nás, a potom se tváří jako neviňátko). Je to takový náš malý, ranní rituál. Dina vždy zapne iPad, kde vyhledá další díl jógy ve francouzštině, já nachystám podložky na vyhřátou podlahu tak, abychom viděly na zelené listy a květiny u sousedů, a potom se za zvuku zvonkohry postavíme do výchozí pozice a začneme se cvičením. 

První dny jsem tupě napodobovala Dinu, ale nyní jsem už schopna vyvodit některé polohy sama a následovat instrukce od příjemného hlasu z IPadu. Na závěr se vždycky položíme na záda a odpočíváme. To je moje nejoblíbenější poloha! Cítím vůni květin a léta, poslouchám zvuk skleněné zvonkohry a užívám si to teplo, které prohřívá každičkou část mého těla - v listopadu. Myšlenky se mi zatoulávají do Čech: U nás doma je taková ta depresivní šeď. Jak se tam asi mají? Fuj...Dnes  jsem ale naprosto vyřízená, moje tělo už není schopno zvládat nároky, které na něj kladu každý den!

V rychlosti se všichni nasnídáme, neboť kolem 7.30 musíme vyrazit. Leo si nasype do své oblíbené modré misky pšeničné kroužky a zalije je mlékem a já zakusuji buchtu, kterou jsem si koupila v pekařství. (Jestli jsem si myslela, že tady zhubnu, jako v Asii, tak jsem se byla naivní). Během snídaně studuji papírovou mapu a snažím se v ní zorientovat. Naplánovala jsem si výlet do Pointe Pitre, což jedno z největších měst tady.

Cestou do školy mě Leo učí nová slovíčka: Ukazuje na věci, které potkáváme a říká mi jejich význam ve francouzštině a já se ptám anglicky, jestli je to správně. Musíme vypadat dost komicky, ale je to účelné. Za dnešek jsem se naučila la fleur- květina, la poubelle- odpadkový koš, l´ arbre- strom. Nevím, zda to ještě někdy v životě použiju, ale baví mě to!

Před školou dostanu od Lea pusu na tvář. Když se s Leem rozloučíme, tak mi Dina ukazuje autobusovou zastávku, z které jezdí autobus do Pointe Pitre. Modlím se, aby řidič uměl alespoň trochu anglicky. Na zastávce stojí pár lidí. Někdo postává se smartphonem v ruce, někdo jen tak "čumákuje" kolem a jedna postarší černoška v květovaných šatech sedí na lavičce a vyhlíží autobus. Osmělím se a vytipuji si jednoho mladého černocha v bíle košili a černých kalhotách, zhruba mého věku. Zeptám se ho, jestli taky čeká na autobus do Pointe Pitre. Má naštěstí dobrou angličtinu!

Autobus přijede asi za minutu, koupím si lístek a posadím se na třetí sedačku za řidiče. Je vyzdoben poněkud vánočně- na oknech jsou nalepení samolepky Santa Klause a vepředu u řidiče plápolají modro - stříbrné girlandy. Vánoční atmosféru dokresluje navíc tematicky laděná vánoční hudba. (Takže ani tady nenechávají nic náhodě a už od poloviny listopadu se místní nejspíš připravují na Vánoce). Černoch se posadí přede mě a varuje mě, ať jsem opatrná, že se v Pointe Pitre dost krade. Báječné, pomyslím si. Před pár dny jsem se zbavila svého strachu a nyní je zase tady.  Usadil se nejspíš v mém srdci, které se rozbušilo na poplach anebo v mých zpocených dlaních, které se mi náhle roztřásly. Ne, ne, ne, opakuji si. Všechno bravurně zvládám. Před cestou jsem slyšela spoustu strašidelných historek o tom, jak je to nebezpečné. Dokonce mě varovali i mí přátele, kteří byli na Gudeloupe skutečně okradeni. Nemůžu přece dopustit, aby můj život ovládal strach!

Během pár minut se zase zklidním a užívám si cestu. Hlavou mi poletují myšlenky a vzpomínky na Sri Lanku, tam jsme jezdili autobusem každý den, ale bylo to o něco punkovější cestování, tady se roztahuju v pololehu na dvojsedačce.

Můj nový známý vystupuje v Les Abymes, skoro u letiště. Na zastávce u silnice, uprostřed ničeho. Další zastávka je už ve velkoměstě Pointe Pitre. Nemám potuchy kde jsme a kde mám vystupovat. Volím svoji nově naučenou taktiku: Vystoupím tam, kde bude vystupovat většina. To znamená, že se v mžiku ocitnu ve víru velkoměsta. Mapu jsem zapomněla doma na stole a teď tady stojím jako tvrdé Y přímo před lékárnou a obchodem s elektronikou. Stojím na křižovatce a vypadá to, že jsem na nějaké hlavní třídě. Rozhlížím se po okolí a intuitivně prozkoumávám, kdo by asi mohl umět anglicky. Během pár následujících minut mě zastaví mladá černoška v modrém triku UNICEF a ptá se mě, jestli jim nepřispěju. Briskně odpovím, že přispívám doma, to jest v České republice. Využiju našeho rozhovoru k tomu, abych se ji zeptala na oplátku já, odkud jezdí autobus do Le Moule. Názorně mi to ukazuje prstem: "Vidíš ten supermarket, tak přesně před ním." Mžourám a něco, co připomíná supermarket skutečně vidím.

Vydávám se hlavní třídou kamsi po úzkém, polo-rozbitém chodníku. Všude jsou obchody s všemožným oblečením a předvánoční výzdobou, což na tomto tropickém kontinentu působí humorně. Ale jak je vidět, vánoční přípravy nepodceňují ani lidé z Guadeloupe.
 Po pár metrech se ocitnu uprostřed kruhového tržiště. Mají toho tady spoustu od všemožných suvenýru po koření. Malá tržiště mám ráda, navštěvuji je vždy a všude. Když se pokochám vším tím zbožím, vydám se ulicí, která směřuje přímo k moři. Vysoké, dřevěné domy všemožných barev s výraznými okenicemi a barevnými květinami mi připomínají atmosféru Kuby. (Kde jsme ostatně ještě nikdy nebyla, ale představuji si, že by to tam mohlo vypadat nějak takhle. Znám to totiž z obrázků).

Ocitla jsem se v přístavu, poznala jsem to hned- podle nezaměnitelné vůně čerstvě vylovených ryb. V dřevěných stáncích podél vody místní prodávají cokoli- od ovoce po ryby. Matně si vzpomínám na větu z průvodce, která říká: "Nezapomeňte si odvézt pravý punch z trhu." A tady mají druhů hned několik! Rozhodla jsem se, že udělám dobrý skutek a v rámci zlepšování vztahů s mými hostiteli koupím jednu půllitrovou  láhev punche s ananasem.

Jsem ztracena, doslova, nemám potuchy kde jsem a vůbec mi to nevadí. Obdivuju všechno: květinářství, ze kterého vykukuje "rastafák" v pletené čepici, malou černošskou babičku v květovaných šatech nebo pána v bílé košili a obleku, který si vychutnává šálek své dopolední kávy.

Jdu přitom směrem do centra a fotím o sto šest. Fotím i katedrálu a naivně si přitom myslím, že je to radnice. Z omylu mě vyvede až děsivě vypadající, třípatrová šedivá budova s nápisem Ville de hotel., tedy radnice. Na radnici, která má být ozdobou místních, bych to tedy rozhodně netipla. Dle panelových balkónů bych si skoro myslela, že se jedná o azylový dům. Do prozkoumávání Pointe Pitre jsem se zabrala natolik, že mě z mého rozjímání vyruší až zvuk kostelního zvonu. Zkontroluji čas na své stařičké Nokii a zjistím, že je čas oběda. Alespoň tady, neboť v Čechách mají moji blízcí nejspíše už po večeři.

V momentě, kdy stojím pře rychlým občerstvením, ze kterého se line "vůně" přepáleného tuku si Vzpomenu, jak mi Aurelien na výletě dával doporučení ohledně jídla: "Bukit, bez toho prostě nemůžeš odjet."  Dobrá, ráda zkouším nové věci, tak proč ne? Lámanou francouzštinou si objednám Bukit se šunkou a sýrem. V podstatě se jedná o smažený langoš, plněný kvalitním plátkem francouzské šunky, sýrem a kečupem. Na mastná jídla moc nejsem, navíc v tom horku, ale hlad je silnější než já!

Horko se mezitím stalo přímo nesnesitelným, pot mi stéká všude a vlasy se mi začínají lepit na obličej. Tak teď by bodla ledová sprcha, ale jediné, co vidím před sebou je supermarket. Nevadí, využiju ho ke koupi nové Petky s vodou. Škoda, že se nedá nikde načepovat. Jsem tu jako v ráji, i přesto, že nakupování nesnáším. Obdivuji a zkoumám skoro všechny krabičky, které u nás nejsou. Tak takhle nějak to muselo vypadat, když se mohl člověk vypravit do ciziny za dob hlubokého komunismu, napadne mě. Jenže já jsem dítě nové doby, ale francouzský supermarket mě přivádí k úžasu stejně!Když se dostatečně pokochám, zhodnotím, že je na čase se vydat zpátky. Myslím, že jsem viděla, co jsem měla vidět a zažila, co jsem měla zažít.

Po cestě na autobus se ztratím v postranní uličce a vyjdu octnu se na hřbitově. V Izraeli jsem je procházela cíleně, ale na Guadeloupe jsem ho ještě nenavštívila. Vlezu dovnitř nedoléhajícími, zrezivělými dveřmi, vystoupám zhruba 10 schodů a připadám si jako na vyhlídce. Rozhled jako z Petřínské rozhledny to teda ale rozhodně není. Na obzoru vyčnívá 5 starých paneláků a všude kolem jsou polo-rozbité vystupující hroby z kachliček. Evokuje mi to jeden arabský hřbitov v Izraeli, stejně zřízený.

Cestou zpátky do Le Moule vytuhnu. To ranní vstávání a courání po městě mě doslova vyřídilo!  Venku se mezitím pořádně rozpršelo, což pocítím hned po výstupu z autobusu, protože si nevšimnu té hluboké kaluže přede mnou.

Vystoupím ve středu města a jdu stejnou naučenou cestou kolem pošty a v pekařství naproti si kupuji čerstvý croissant a to jsou 4 odpoledne. Myslím, že mě paní prodavačka již zná, neboť croissant si tady kupuji skoro každý den. Je to silnější, usmívající se černoška středního věku.Vždy se mě ptá na spoustu dalších věcí a já většinou tupě zírám nebo odpovídám pouze jednoslovnou odpovědí oui nebo no.

Zjistila jsem, že pokud tu místní zjistí, že umíte jenom trochu francouzsky, ihned se s Vámi dají do řeči- ve francouzštině. A pokud neumíte pořádně "žblebtnout" jako já, tak jste v prekérní situaci - jako já.

Z pekařství to mám domů jenom kousek. U kostela zabočím doleva, vydrápu se do mírného kopce, minu školku a jsem doma.
Během minuty se pořádně rozprší a to mi domů zbývá skoro pár metrů. Rychle se schovám pod střechu jednoho přízemního domu. Po chvíli zjistím, že je to dokonce kostel! Dnes mám tedy den. Nejprve hřbitov, teď kostel. Stojím přilepená ke zdi, neboť střecha má zhruba 20 centimetrů. Hlavně zachránit ten croiassant, napadne mě. Stál 1 Euro a rozhodně z něj nechci mít rozbředlé pyré. Usmívám se na černocha, který si to vyšlapuje pár metrů ode mě, jako by vůbec nelilo! Bože, já jsem ale padavka, napadne mě. Krčím se tady pod střechou, zatímco místní dělají, jako že se jich to vůbec netýká. Mladík mi úsměv oplatí a něco na mě pokřikuje. Dle výrazu v jeho tváři jsem z toho vyvodila, že je to budˇ: " To je ale přeháňka, nebo pojď se schovat." Tak daleko ve své francouzštině ještě nejsem, abych přirozeně konverzovala na ulici.

A je po přeháňce. Trvala sotva 10 minut. Domů dorazím kolem 16 hodiny, pozdravím všechny, zuju se a vyklušu ty prudké, dřevěné schody. Jediné, na co teď myslím je sprcha. Jsem za ní vděčná! Celodenní ťapání po městě ve vlastním potu a nakonec déšť. Není to rozhodně nic příjemného.
K večeru vyrazím s google translate za Dinou a zeptám se jí svoji naučenou francouzštinou, jestli by si se mnou dala punch.  Myslí si, že se ji ptám na to, jestli si se mnou dá večeři. Jsem naprosto bezradná. Zkouším to ještě jednou a jí se rozzáří oči: "Aha, aha, le punch." (Jasně, jako samouk jsem opomněla  členy. )

Po večeři Dina nachystá oříšky a citron. S tatínkem se u stolu mezitím bavíme o dětech. (To je téma, které by potěšilo každou bezdětnou holku, která je momentálně bez přítele. To mi věřte...)Ale ne, opravdu mi to dělá radost poslouchat rozdíl mezi Leem a Olivií. Olivie je dračice, to jsem poznala hned. Tříletá holčička, která lítá po domě a chvíli neposedí, ale je roztomilá. A Leo? Ten je pravý opak, zahloubaný klučina s brýlemi, co svůj volný čas tráví hraním počítačových her nebo učením. (Jako Jin a Jang. Připomíná mi to mě a sestru. Já ztřeštěná extrovertka. Ona klidná, mírná, zahloubaná).

Večer uteče, ani nevím jak. Popíjíme punch a bavíme se o všem možném. Vypadám tady jako alkoholik, protože ochutnám vše, co mi moji hostitelé nabízí. Tatínek mi několikrát opakuje, že jsem  se stala jejich rodinným přítelem, a že můžu přijet kdykoli, když budu chtít.
Do postele se dostanu asi kolem 23 hodiny. Poprvé za celou dobu usnu a spím až do rána!



Z dnešního dne jsem si připomněla jednu větu : Strach zabíjí myšlení. Myslím, že to platí bez výjimky.

Žádné komentáře:

Okomentovat