Stránky

středa 22. února 2017

Cesta za poznáním (kapitola dvanáctá)







Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)




Jsou 2 hodiny ráno. Ale nee, je to tu zase! Možná jsem se vzbudila díky tomu, že se na mě včera vyřádily moskiti nebo jsem se prostě jen přejedla, napadne mě. Svědění je tak nepříjemné, že se chovám jako malé dítě. Díky dlouhým nehtům, co jsem si tady vypěstovala se drbu, jako bych si chtěla prodrbat díru do své kůže. Jsem dost unavená na to, abych se vybičovala k nějaké smysluplné činnosti, ale málo na to, abych zase usnula. Tento stav naprosto nesnáším. Prostě sklouznu k tomu, že brouzdám na internetu a prokrastinuju. Ba ne, píšu dlouhé maily o tom, že jsem živá a zdravá a hlavně šťastná!

Do 4 hodin ráno se prostě jen tak poflakuju. Dívám se z okna a pozoruji hvězdy, třídím pohledy a  a poslouchám hudbu. Nějakým záhadným způsobem usnu a probudím se ve chvíli, kdy se mi zdá o tom, jak mě smetla vlna. Nevím, co by se stalo, kdybych se neprobudila! Možná to je důsledek jedné děsivé vzpomínky, kdy mě vlna podlomila kolena a vypadalo to, že umřu.Na záchodě trávím dvakrát tolik času, než obvykle mám takové tušení, že je to díky té mořské potvoře ze včera. Žaludek mám jako na vodě a těhotná určitě nejsem. Jedno je jasné, tohle se nesmí Aurelien nikdy dozvědět, určitě by ho to mrzelo! Připravil holce z Čech  parádní překvapení a skončilo to fiaskem! U snídaně se potkáme s Leem, jede dnes do školy výjimečně s tatínkem. Já se v rychlosti nasnídám a vyběhnu za Dinou na terasu. Dnes mi to cvičení ani za mák nejde! Myšlenky si pobíhají jak chtějí. Přemýšlím, jak naložím s dnešním dnem. Takový výlet do St. Francois by vůbec nebyl špatný, napadne mě. Jasně, to jsem celá já, mám se soustředit na jógu, ale už přemítám, co budu dělat celý den. Ach, jo...

Cestou na autobus marně vzpomínám, v kolik jel asi včera. Jízdní řády tady opravdu znají jenom domorodci! Sedím v prosklené boudě a pozoruji auta, která sviští kolem mě. Lehký vítr ovívá moji tvář a já cítím moře, které se rozprostírá přímo přede mnou. Bohužel, přes ruch na hlavní silnici neslyším to magické šumění. Vsadím se, že pro řidiče, kteří tu projíždějí každý den, je to stereotyp. Každý den jen sluníčko a moře, sluníčko a moře.  Když si na něco zvykneme, přistupujeme k tomu tak automaticky, že nás ani nenapadne ta krása kolem. No, nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, ale sluníčko je pořád lepší než déšť a vítr někde na severu Evropy. Anebo sníh! Je dost možné, že v Čechách máme půl metru sněhu. Při té představě se oklepu a podívám se na svoje bosé prsty, který vyčuhují z dosti rozdrbaných sandálů.Z mého rozjímání mě vytrhne až troubení autobusu, který právě přijel na zastávku. Čekala jsem na něj sotva 5 minut! Koupit lístek jsem si zvládla i v plynulé francouzštině! No, pozdravit, poprosit o jeden lístek do St. Francois a podat řidiči 2 eura by zvládl snad každý!
Zažívám pocit absolutního klidu a pohody, jsem ve své komfortní zóně, nemusím nic, můžu všechno! a hlavně vypnout! Unaveně si opřu hlavu o sklo a neustále si opakuji tu "formulku proti usnutí" (po které většinou stejně upadneme do hlubokého spánku) : Markét, hlavně neusni, hlavně neusni.
Naštěstí mám o zábavu postaráno. Vzápětí nastoupí kreolská černoška kyprých tvarů ve veselých barevných šatech a laškuje s řidičem! I přesto, že rozumím jenom jedno jediné slovíčko- sexy, vydedukuju z jejich tváří, že ji řidič pochvaluje, jak ji to dnes  sluší. A ona na to:  "Ale jděte, vždyť mám na sobě podobné šaty jako včera. " A přitom má červené tváře. Známe to všichni, ty komplimenty se přijímají špatně, zvláště od člověka, který se nám navíc nedej Bože líbí a jsme z něho v rozpacích! Hlavou se mi mezitím rozvíjí nový příběh s romantickým závěrem: A žili spolu šťastně až do smrti. Při té představě se musím smát: Příběhy, jsou všude kolem nás a naše mysl občas vymýšlí milion a jeden scénářů, jak by to asi mohlo být.

Cesta do St. Francois trvala všeho všudy 30 minut. Vyskočím z autobusu, popřeji hezký den a pokračuji směrem k Marche de Rotunde. Ukazatelé jsou všude, naštěstí! Jinak bych se musela ptát a tuto chvíli opravdu nebylo koho. Vždyť kdo by tady co dělal?! Je všední den a navíc pravé poledne. No, nicméně děkuji za ty ukazatele, jsem za ně opravdu vděčná. Nevím, jak bych se jinak dostala tam, kam potřebuji. I přes vymoženosti dnešní doby, kdy internet v mobilu má skoro každý, já cestuji zásadně se svoji stařičkou Nokii.  

Jsem v pasti. Projít tržiště bez toho, aniž by mě někdo nabízel své výrobky, je takřka nemožné. Navíc díky své bílé pleti zářím na všechny strany jako vybroušený diamant! I přesto, že v Čechách jsem imunní vůči lákavým slevám a nákupům "skoro" zadarmo. Tady se nechám zdolat a neodolám nákupu čerstvého ovoce. ( Netušila jsem, že stačí zajít někam na zahradu a nebo se zeptat svých hostitelů).  Je to stejné, jako u nás s jablky, taky tady manga rostou všude!

Procházím městečkem st. Francois. - dle průvodce je to poklidné místo, kde hledá útočiště především postarší část populace Francouzů. Tak s tím rozhodně souhlasím! Procházím vyhřátou asfaltovou ulicí a všímám si malých dvoupatrových domečků rozličných barev, od modré po oranžovou. Někde jsou obchody, někde bydlí lidé. A skoro před každým domem je černý Peugeot. Minu rybí trh a pokračuji po silnici neznámo kam. Po necelém kilometru si všimnu malé odbočky vpravo. Asfalt se změnil v bílý písek a já se ocitám na pláži. Ale na jaké pláži! Na nejhezčí karibské pláži, kterou známe z katalogů.
 

Palmy, bílý písek a modrozelené moře a to nejlepší na všem? Jsem tady úplně sama! Tak tohle je můj splněný sen!
Sedím opřená o palmu a kochám se pohledem na moře. Na nebi ani mráčku. Z nedalekého houseboatu ke mně doznívá zvuk salsy. Přistihnu se, že si pobrukuju do rytmu a pokyvuju hlavou. I přesto, že na pláži nikdo není, tak se netroufám postavit se a začít  tancovat jako na pikniku v St. Anne. Tam jsem to pořádně rozbalila, otázka je, zda za to přece jen nemohl alkohol v mé krvi. Popíjeli jsme víno a docela dost!  I přes vysoké teploty na koupání náladu nemám. Dřív bych se ke koupání nutila za každou cenu, protože nebudu přece jen sedět na břehu moře, když už jsem letěla takovou dálku. Ale teď je mi to upřímně jedno. Díky Bohu, že jsem tak zmoudřela. Sedím a pozoruji okolí, občas zavřu oči a vnímám jen hudbu a šumění moře.


Nevím kolik uběhlo hodin, ale i přes počáteční "nechuť" jsem natolik vyhřátá a odpočatá, že se stejně vykoupu. A vůbec toho nelituji. V listopadu v moři. Pane Bože, děkuju! Mám chuť skákat a běhat, jako to malé dítě. Ale přece jen se kárám, že se jako musím chovat dospěle (i když mě tady nikdo nezná), protože přece dospělí se většinou nechovají spontánně. Ach, ta naše věčná dogmata.Cestou zpět se ztratím někde v postranní uličce, neznámo kde. Asi jsem uhnula špatně tam za golfovým hřištěm, napadne mě. No, nic, směr Le Moule si pamatuji, takže uvidím. Z jasně modré oblohy se mezitím stala taková ta tmavě šedá, kdy odpočítáváte sekundy, než začne pořádně krápat. Sotva mi hlavou prolétne myšlenka, že by mohlo sprchnout a je to tady. A rovnou průtrž mračen. Naštěstí jsem blízko autobusové zastávky, kde nestojím ani pět minut a už mi zastavuje stříbrný Nissan. Zlehka přibrzďuje za zastávkou,poté zastaví a z otevřeného okénka na mě vykoukne Francouz středního věku  v bílé bavlněné košili s otázkou, zda nechci svézt. Jasně, že chci, přikyvuji a papouškuji při tom svoji naučenou větu: Promiňte, nemluvím francouzsky.


Nádhera, v Le Moule jsem něco před 17. hodinou, déšť ustane a vysvitne zase sluníčko. Jsem tady pár dní a znám to tady jako své boty. Vzhledem k tomu, že jsem po tom dnešním nicnedělání pořádně vyšťavená, usínám těsně před 22 hodinou, No, vážně!



Z dnešního dne jsem si neodnesla žádné poučení, jenom, že odpočívání je čas od času třeba! 

středa 15. února 2017

Cesta za poznáním (kapitola jedenáctá)


Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)



Nevím, jak jsem to udělala, ale probudila jsem se až po 7. ráno. Bez jakékoli pauzy uprostřed noci. Můj organismus asi pochopil slovo aklimatizace. Dnes si udělám volno! Vše nechám náhodě. Krom toho jdeme večer s Aurelienem na večeři! Chce, abych ochutnala mušli, která je k dostání pouze před Vánocemi. Předběžně jsme se dohodli na 7. hodinu večer. Půjdu poprvé na večeři a s místním!

Celé dopoledne si povídám s Dinou, řešíme různé věci. Vůbec mi nevadí, že nejsem někde venku a nepoznávám okolí. Proto ráda cestuju, abych byla co nejvíce v kontaktu s místními lidmi. Dřív bych vstávala v 5 ráno a vrátila se po půlnoci. Ach Bože, já jsem zmoudřela, díky za to!Odpoledne si hraju s Lily. Vypadá jako malý, černý andílek. Takže spíš asi malý Baltazárek. Ba ne, vypadá jako malá princezna, má růžové tričko a modrou sukýnkou,kudrnaté černé vlasy a bílé, mléčné zoubky, které mi neustále ukazuje. Do toho běhá po domě a ječí (V tu chvíli jsem neměla ani potuchy, že za půlroku se o ní budu starat celé dny... ) Ty děti jsou naprosto neuvěřitelné! A taky odpoledne dostanu svačinu- ládujeme se s Leem nutellou a sušenkami (a to jsem doma přísně odmítala sladké, no vážně). Je vtipné, že si vždycky vzpomenu na nějaké slovíčko a Leo vstane a hledá v tabletu překlad. Takhle tady funguje naše komunikace- přes google translate. A tatínek si myslí, jak dobře umím anglicky! Cha! 


Mezitím jsme se dohodli s Aurelienem na pevný čas, kdy mě vyzvedne. Přesně v 7 hodin večer mám stát před branou.Vzhledem k tomu, že jdeme na večeři, vezmu si sukni a tričko a taky se maličko namaluju, protože nikdy nevíš, koho potkáš, jak říká moje kámoška. Aureliem dorazí lehce po 7 hodině. Nervózní nejsem, protože mi funguje mobil, takže v půl bych mu asi už poslala smsku.Necháme auto kousek za radnicí a bloumáme městem. Nevěděla jsem kolik je tady restaurací, no řekněme spíš fastfoodu. Ale všude mají jenom kuře, žádnou mušli. Je fakt, že když jsem s Aurelienem (i když je nepatrně menší), tak na mě místní černoši koukají s respektem. Nikdo si na mě nedovoluje a nečestuje mě významným hvízdnutím. Mezitím couráme sem a tam, ale bez výsledku. Prostě mušle nikde!Aurelien rozhodne že pojedeme do St. Anne, neboť je tam prý báječně hodnocená restaurace, dle doporučení Tripadvisoru. "A navíc tam mají noční market, ten se Ti bude líbit, Marketa," slibuje mi.Cha, takže žádný market. Všechny stánky jsou již zavřené. Ach jo, povzdechnu si nahlas. Aureliena to očividně mrzí ještě víc než mě. Nedá se nic dělat,má to tak prostě být. Tečka. Přece na dovolené nebudu řešit, že něco nevyšlo dle mých plánů. Pro Krista!Vejdeme do restaurace, která mi připomíná restauraci někde na Sri Lance nebo v Indii. Malé dřevěné stolečky, trávově zelené plastové židličky a do toho zvuk cikád nebo čeho. Usadíme se vzadu v rohu. Moje první restaurace na Guadeloupe!Když servírka zjistí, že se bavíme anglicky, donese mi anglické menu! Poprvé za celou dobu! Je vidět, že St. Anne je turistické město. Nevím, co si vybrat, teda kromě mušle, kvůli které jsme přišli."Čučím" do toho meníčka, jako husa do flašky až do chvíle, než Aurelien prolomí to nepříjemné ticho a zeptá se mě, jestli mi může něco doporučit. S úlevou odpovím, že samozřejmě, že budu jenom ráda! Jako předkrm mi doporučí les accras, nemám tušení, co mi donesou, ale prý je to smažené, slané jídlo, plněné rybou. A taky rum, dám si rum s limetkou- tedy rhum plateur  a Aurelien si objedná Ti Punch-s ananasem. No a hlavní jídlo je jasné.Rum je teda poctivý, silný jako noha u pasu! Servírka mi ho donese ve skleničce od whiskey a navíc pořádnou dávku. Skoro se oklepu, když ho poprvé ochutnám.Mám dovoleno ochutnat od Aureliena a čertím se, protože jeho rum je sladší a chutná po ananasu. "Já ti to říkál, Marketa," dobírá si mě. Ano, říkal mi to,ale já jsem si tvrdohlavě přála zkusit  tohle.Po chvíli už se ládujeme le accras. "Jak se to jí?" ptám se při pohledu na šest malých smažených kuliček na talíři a misku bílého čehosi. "Normálně" ušklíbne se Aurelien, "prostě to namočíš a sníš." "Prostě to namočíš a sníš, jasně," opakuji po něm. No, při prvním soustu mám pocit, že to rybu vidělo z rychlíku, ale budiž. Chutná to jako mastné, slané vdolky, hádám, že složení bude podobné. Ale pro zkušenost dobrý.Jídlo je tu zanedlouho. Z dálky to vypadá jako nějaké vepřové maso v čínské omáčce nebo guláš. Tak toto je to slavné "Lombí". Slečna servírka mi to donesla s rýží a Aurelien mi radí, ať si mušli namočím do rýže, že je to potom lepší. Dám na jeho doporučení (výjimečně) a už se láduju. Mám ostych, nevím co mě čeká a bojím se, že to bude chutnat jako držky- ty přímo nesnáším. A ono to chutná jako maso, a navíc kuřecí. Nemám tušeni, jaká to je mušle, že by svatého Jakuba? Odborník na mušle tedy rozhodně nejsem.Během večeře se ptám na to, proč nechtějí mluvit Francouzi anglicky a taky na vzdělávání. 


Jak stoupá alkohol v krvi, tak je u nás v koutku veselo. Zvlášť v momentech, kdy se mě můj nový kamarád snaží naučit zeleninu ve francouzštině a já jeho souhlásku Ř. Okolí nevnímám, jsme tu jen my dva a džbánek vína. Vlastně ne, čas od času se zasměje někdo u stolku odnaproti , kde sedí dva černoši. A to ještě není zdaleka konec, ještě nás čeká le dessert!Objednám si desert s názvem sweet potato, tedy sladká brambora a Aurelien flambované banány. Mezitím, co čekáme na objednané deserty, je náš džbánek prázdný. Myslím, že jsem asi trochu opilá, v tom horku ztratí člověk kontrolu hned!Za pár minut před nás servírka postaví naše objednávky. "Teď foť," pobízí mě Aurelien nadšeně. Nechápu proč, ale jen do chvíle, co servírka zapálí jeho banány. Už chápu ten název! Můj desert je skromný- prostě obyčejný muffin!Při placení mě Aurelien pozve na desert a servírka nám nabídne banánový likér na účet podniku. Nabídka, která se neodmítá mě bude stát asi ranní nevolnost.Když se vrátíme ke stříbrnému Peugetovi, jsem už značně společensky ztahaná, ale troufám si říct, že Aurelién na mě skoro nic nepoznal!Do Le Moule bloudíme jako vždycky a můj francouzský kamarád si ze mě utahuje, že neznám ani cestu domů. Neznám, ale netrefila bych ani za střízliva. Jsem nejhorší navigátorka na světě!


Před dveřmi stojím asi 10 minut, nedokážu za Boha otevřít ty zpropadené dveře! Už se rozhlížím po dlaždičkách, kde si ustelu. Nevím, jak jsem to dokázala, ale odemkla jsem! Nakonec se mi to přece jen podařilo!Myslím, že i myška by byla hlasitější, když se  pomalu drápu do schodů. Hlavně vypít alespoň litr vody, napomínám se.  Ale ve výsledku jsem spokojená!Za takto prožitý den bych se byla schopná doma trestat, ale usoudila jsem, že nicnedělání je čas od času taky potřeba. 


A můj dnešní poznatek? Neboj se vyzkoušet něco nového, nebuď konzerva!



středa 8. února 2017

Cesta za poznáním (kapitola devátá)

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)




Mám budíka na 7 ráno, ostatně jako každé ráno. Již pár minut po probuzení mám pocit, že mi asi pukne hlava, no opravdu. Mám stažené fascie po celé hlavě a cítím se naprosto nevyspale. Po tom, co si opláchnu obličej ledovou vodou (no, nejstudenější, kterou se tady můžu umýt, ledová voda z Alijašky to není), sejdu opatrně dolů. Za těch pár dnů, které jsem tady, jsem si ještě nestačila zvyknout na ty prudké, dřevěné schody, které tu jsou.

Chystám si snídani  a venku před domem zatím cvičí maminka s Leem jógu. Přijde mi to úžasné. Jsem dojata, opravdu! Z toho, jak desetiletý kluk cvičí se svoji maminkou na vyhřátých dlaždičkách, navíc v neděli ráno! Když jeho vrstevníci ještě spí...

Je neděle, tatínek ještě spí. Já zatím sedím na terase, slunce mi svítí do očí, odháním komáry a snídám. Měla bych napsat Aurélienovi alespoň smsku- za včerejšek, napadne mě. Staral se o mě, vozil mě, kam jsem chtěla. Na toto chování jsem si u můžu asi už nejspíš odvykla.
Během snídaně si uvědomím, že dlužím odpověď taky Dominiqovi, včera mi volal, že se pojedeme potápět se želvami!

Dopoledne mi uteče nějakým prazvláštním způsobem pod rukama. Nevím, čím to je. Diskutujeme s Dinou o různých věcech a mně dojde, jak moc jsme si podobné. Tatínek pospává a Leo si hraje na počítači. Asi to je celosvětově stejný fenomén, to hraní počítačových her.

Do města vyrazím odpoledne, ať jsem nachystaná někde v centru, napadne mě. Dominique zatím nepíše a já začínám plašit, jestli mě skutečně vyzvedne. Už jsem tady jako doma! Proběhnu úzkými uličkami centrem Le Moule a najdu přitom sluchátka k telefonu (Včera jsem jedny ztratila,opravdu! Vesmír je neuvěřitelný v rychlosti plnění přáni. Bohužel, za běžného provozu si takových maličkostí a darů ani nevšimneme...).Čekám na jedné autobusové zastávce, zhruba v prostřed promenády. Dohodli jsme se, že se potkáme u čerpací stanice, takže doufám, že jsem místo našeho setkání nespletla, je tu snad jen ta jedna jediná! Auta sviští kolem mě a každý řidič ve věku 20-60 se za mnou otáčí. Je to docela příjemný pocit, přinejmenším umí zvednout pošramocené sebevědomí.  Já se usmívám od ucha k uchu, což mi možná ještě zvedne body.

Čekám a čekám, asi na Godota. Očekávám stříbrného Peugeta 207 a mezitím z protější silnice na mě mává Dominique ze svého stříbrného Nisana.
Naskočím do klimatizovaného auta, letmo se políbíme na tvář a vyrážíme směr vodopády. Po jediné Rue de transverse ubíhá cesta jako po másle. Je to jediná spojka mezi oběma částmi tohoto ostrova. Nemám tušení, kde jsme. V orientaci nejsem nejlepší, navíc skoro neřídím. V tomhle jsem neuvěřitelná. Po chvíli přibržďujeme a jdeme se podívat na vodopády  Cascades aux Ecrevisses. Myslím, že mám další profilovku na FB! Dominique mě vyfotil tak, že i já sama uznávám, jak mi to sluší. No, na FB možná ne, ale na Couchsurfing by to šlo. Pokocháme se, Dominique mezitím vykouří 1 cigaretu a pokračujeme dále.

Zastavujeme až u místa. Aha, matně si vzpomínám, že mi včera Aurelien o tomto místě říkal, že se sem snad jezdí potápět. Když se pomalu soukám z auta, z Dominqua náhle vypadne, že musíme najít lidi z pikniku. Cože?! My jdeme na piknik?! Zazáří mi oči. Zatímco v Čechách bych se zdráhala setkání s novými lidmi, i přesto, že jsem rozená extrovertka, tady novou příležitost rozhodně neodmítám! Jsou vidět již z dálky! Pár lidí si pamatuji. 

Je tu skládací stůl pod palmou, který se prohýbá pod různorodými jídly, spousta alkoholu a ostatních nápojů. Ti Francouzi si ale umí užívat nedělní odpoledne, napadne mě. Jsem odkázána bavit se pouze s těmi, co umí anglicky, jak jinak. Zjišťuji, že jich ale vůbec není málo! A navíc si tu připadám jako princezna. Všichni se o mě starají, nabízejí mi punch a jídlo. Ochutnávám francouzské těstoviny, čokoládovo - banánový dort, klobásky... "Máš všechno?" "Nepotřebuješ nic? Jsi ok?" Slyším snad ze všech stran. 

Když mám pocit, že už asi prasknu, vyrazíme s Dominiquem za želvami do moře. Tvrdí mi, že jsou vidět pouze vzácně, ale že je určitě spatřím! Aby ne, děje se mi přesně to, na co myslím!


Šnorchlujeme asi 20 metrů od břehu a já vidím stále jenom ryby. Ne že by to bylo málo, ale moje hlava je nastavená na něco většího. Po dalších 10 metrech mě Dominique chytne za ruku a ukazuje do hlubin moře. Je tam! Asi půlmetrová želva!On má ploutve, takže vyrazí směrem k ní, já ji pozoruji pouze svrchu. Myslím, že se mi z toho dýchání do té plastové trubice, malinko točí hlava. Sama sebe přesvědčím, že mám jednu šanci být té želvě blíž a ta je právě teď! Takže se vykašlu na negativní pocity a vyrazím směrem k ní. A nelituju! Vidím ji sotva z jednoho metru, dokonce se na mě podívala! Jako by říkala: "No, Markét, ty jsi ale statečná."



Když se vrátíme na břeh, plácnu s sebou na deku a nedělám nic. Dominique usne po chvíli a já se bavím s Irenne- zhruba padesátiletou černoškou menšího vzrůstu, která je majitelkou restaurace.
Za chvíli uslyším někoho, jak nevýraznou angličtinou křičí: "Marketa, Marketa, take your camera and come with me! " (Makéto, Markéto, vem si foťák a pojď se mnou!).
 O můj Bože, duha přes celou oblohu. Vyniká z té modravé oblohy. Naprosto nádherná scenérie: duha, černý písek, zelené palmy a do výšky vystupující hory. Nádherný závěr našeho pikniku před západem slunce.

Do Le Moule přijedeme asi kolem 7. hodiny večer. Sledovat tady čas je dosti matoucí, neboť černočerná tma nastává z minuty na minutu a vy máte pocit, že musí být půlnoc a zatím je sotva 6 hodin večer. Dominque nechápe, že těmito zapadlými uličkami chodím sama a po tmě. Ano, chodím a odmítám do své hlavy pustit jakékoli negativní myšlenky. Vždyť oloupit o peníze mě mohou zčista jasna i v Čechách a navíc za dne.

Večer pokračujeme v diskusi s Dinou, bavíme se o autorech, které čteme o názorech na určité věci.  Občas se zapojí i tatínek Oliver, který zhodnotí, že jsme s Dinou z jiné planety. Líbí se mi jejich doplňující vztah: Ona, věří v anděly strážné a ve Vesmír. On, realista a milovník všemožných technických vymožeností. A funguje to!



Dnešek byl pro mě zase dalším překvapením. Došla jsem k závěru, že se nám skutečně děje to, co si přejeme a na co myslíme. Mně to alespoň ve všem funguje!

středa 1. února 2017

Cesta za poznáním (kapitola desátá)

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné     komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)



Pravidelně se budím v 1 ráno, čumím do zdi asi do 2, pak opět nějakým záhadným způsobem usnu a na pípání budíku vylézám po 6. hodině. Jsem prostě nepoučitelná. Pokaždé jsem zbitá a potřebuji kofein a sprchu.

Dnešní ráno cvičíme ve třech- já, Leo a Dina. (V podstatě ve 4, když počítám i Miela, který každou chvíli olizuje někoho z nás, a potom se tváří jako neviňátko). Je to takový náš malý, ranní rituál. Dina vždy zapne iPad, kde vyhledá další díl jógy ve francouzštině, já nachystám podložky na vyhřátou podlahu tak, abychom viděly na zelené listy a květiny u sousedů, a potom se za zvuku zvonkohry postavíme do výchozí pozice a začneme se cvičením. 

První dny jsem tupě napodobovala Dinu, ale nyní jsem už schopna vyvodit některé polohy sama a následovat instrukce od příjemného hlasu z IPadu. Na závěr se vždycky položíme na záda a odpočíváme. To je moje nejoblíbenější poloha! Cítím vůni květin a léta, poslouchám zvuk skleněné zvonkohry a užívám si to teplo, které prohřívá každičkou část mého těla - v listopadu. Myšlenky se mi zatoulávají do Čech: U nás doma je taková ta depresivní šeď. Jak se tam asi mají? Fuj...Dnes  jsem ale naprosto vyřízená, moje tělo už není schopno zvládat nároky, které na něj kladu každý den!

V rychlosti se všichni nasnídáme, neboť kolem 7.30 musíme vyrazit. Leo si nasype do své oblíbené modré misky pšeničné kroužky a zalije je mlékem a já zakusuji buchtu, kterou jsem si koupila v pekařství. (Jestli jsem si myslela, že tady zhubnu, jako v Asii, tak jsem se byla naivní). Během snídaně studuji papírovou mapu a snažím se v ní zorientovat. Naplánovala jsem si výlet do Pointe Pitre, což jedno z největších měst tady.

Cestou do školy mě Leo učí nová slovíčka: Ukazuje na věci, které potkáváme a říká mi jejich význam ve francouzštině a já se ptám anglicky, jestli je to správně. Musíme vypadat dost komicky, ale je to účelné. Za dnešek jsem se naučila la fleur- květina, la poubelle- odpadkový koš, l´ arbre- strom. Nevím, zda to ještě někdy v životě použiju, ale baví mě to!

Před školou dostanu od Lea pusu na tvář. Když se s Leem rozloučíme, tak mi Dina ukazuje autobusovou zastávku, z které jezdí autobus do Pointe Pitre. Modlím se, aby řidič uměl alespoň trochu anglicky. Na zastávce stojí pár lidí. Někdo postává se smartphonem v ruce, někdo jen tak "čumákuje" kolem a jedna postarší černoška v květovaných šatech sedí na lavičce a vyhlíží autobus. Osmělím se a vytipuji si jednoho mladého černocha v bíle košili a černých kalhotách, zhruba mého věku. Zeptám se ho, jestli taky čeká na autobus do Pointe Pitre. Má naštěstí dobrou angličtinu!

Autobus přijede asi za minutu, koupím si lístek a posadím se na třetí sedačku za řidiče. Je vyzdoben poněkud vánočně- na oknech jsou nalepení samolepky Santa Klause a vepředu u řidiče plápolají modro - stříbrné girlandy. Vánoční atmosféru dokresluje navíc tematicky laděná vánoční hudba. (Takže ani tady nenechávají nic náhodě a už od poloviny listopadu se místní nejspíš připravují na Vánoce). Černoch se posadí přede mě a varuje mě, ať jsem opatrná, že se v Pointe Pitre dost krade. Báječné, pomyslím si. Před pár dny jsem se zbavila svého strachu a nyní je zase tady.  Usadil se nejspíš v mém srdci, které se rozbušilo na poplach anebo v mých zpocených dlaních, které se mi náhle roztřásly. Ne, ne, ne, opakuji si. Všechno bravurně zvládám. Před cestou jsem slyšela spoustu strašidelných historek o tom, jak je to nebezpečné. Dokonce mě varovali i mí přátele, kteří byli na Gudeloupe skutečně okradeni. Nemůžu přece dopustit, aby můj život ovládal strach!

Během pár minut se zase zklidním a užívám si cestu. Hlavou mi poletují myšlenky a vzpomínky na Sri Lanku, tam jsme jezdili autobusem každý den, ale bylo to o něco punkovější cestování, tady se roztahuju v pololehu na dvojsedačce.

Můj nový známý vystupuje v Les Abymes, skoro u letiště. Na zastávce u silnice, uprostřed ničeho. Další zastávka je už ve velkoměstě Pointe Pitre. Nemám potuchy kde jsme a kde mám vystupovat. Volím svoji nově naučenou taktiku: Vystoupím tam, kde bude vystupovat většina. To znamená, že se v mžiku ocitnu ve víru velkoměsta. Mapu jsem zapomněla doma na stole a teď tady stojím jako tvrdé Y přímo před lékárnou a obchodem s elektronikou. Stojím na křižovatce a vypadá to, že jsem na nějaké hlavní třídě. Rozhlížím se po okolí a intuitivně prozkoumávám, kdo by asi mohl umět anglicky. Během pár následujících minut mě zastaví mladá černoška v modrém triku UNICEF a ptá se mě, jestli jim nepřispěju. Briskně odpovím, že přispívám doma, to jest v České republice. Využiju našeho rozhovoru k tomu, abych se ji zeptala na oplátku já, odkud jezdí autobus do Le Moule. Názorně mi to ukazuje prstem: "Vidíš ten supermarket, tak přesně před ním." Mžourám a něco, co připomíná supermarket skutečně vidím.

Vydávám se hlavní třídou kamsi po úzkém, polo-rozbitém chodníku. Všude jsou obchody s všemožným oblečením a předvánoční výzdobou, což na tomto tropickém kontinentu působí humorně. Ale jak je vidět, vánoční přípravy nepodceňují ani lidé z Guadeloupe.
 Po pár metrech se ocitnu uprostřed kruhového tržiště. Mají toho tady spoustu od všemožných suvenýru po koření. Malá tržiště mám ráda, navštěvuji je vždy a všude. Když se pokochám vším tím zbožím, vydám se ulicí, která směřuje přímo k moři. Vysoké, dřevěné domy všemožných barev s výraznými okenicemi a barevnými květinami mi připomínají atmosféru Kuby. (Kde jsme ostatně ještě nikdy nebyla, ale představuji si, že by to tam mohlo vypadat nějak takhle. Znám to totiž z obrázků).

Ocitla jsem se v přístavu, poznala jsem to hned- podle nezaměnitelné vůně čerstvě vylovených ryb. V dřevěných stáncích podél vody místní prodávají cokoli- od ovoce po ryby. Matně si vzpomínám na větu z průvodce, která říká: "Nezapomeňte si odvézt pravý punch z trhu." A tady mají druhů hned několik! Rozhodla jsem se, že udělám dobrý skutek a v rámci zlepšování vztahů s mými hostiteli koupím jednu půllitrovou  láhev punche s ananasem.

Jsem ztracena, doslova, nemám potuchy kde jsem a vůbec mi to nevadí. Obdivuju všechno: květinářství, ze kterého vykukuje "rastafák" v pletené čepici, malou černošskou babičku v květovaných šatech nebo pána v bílé košili a obleku, který si vychutnává šálek své dopolední kávy.

Jdu přitom směrem do centra a fotím o sto šest. Fotím i katedrálu a naivně si přitom myslím, že je to radnice. Z omylu mě vyvede až děsivě vypadající, třípatrová šedivá budova s nápisem Ville de hotel., tedy radnice. Na radnici, která má být ozdobou místních, bych to tedy rozhodně netipla. Dle panelových balkónů bych si skoro myslela, že se jedná o azylový dům. Do prozkoumávání Pointe Pitre jsem se zabrala natolik, že mě z mého rozjímání vyruší až zvuk kostelního zvonu. Zkontroluji čas na své stařičké Nokii a zjistím, že je čas oběda. Alespoň tady, neboť v Čechách mají moji blízcí nejspíše už po večeři.

V momentě, kdy stojím pře rychlým občerstvením, ze kterého se line "vůně" přepáleného tuku si Vzpomenu, jak mi Aurelien na výletě dával doporučení ohledně jídla: "Bukit, bez toho prostě nemůžeš odjet."  Dobrá, ráda zkouším nové věci, tak proč ne? Lámanou francouzštinou si objednám Bukit se šunkou a sýrem. V podstatě se jedná o smažený langoš, plněný kvalitním plátkem francouzské šunky, sýrem a kečupem. Na mastná jídla moc nejsem, navíc v tom horku, ale hlad je silnější než já!

Horko se mezitím stalo přímo nesnesitelným, pot mi stéká všude a vlasy se mi začínají lepit na obličej. Tak teď by bodla ledová sprcha, ale jediné, co vidím před sebou je supermarket. Nevadí, využiju ho ke koupi nové Petky s vodou. Škoda, že se nedá nikde načepovat. Jsem tu jako v ráji, i přesto, že nakupování nesnáším. Obdivuji a zkoumám skoro všechny krabičky, které u nás nejsou. Tak takhle nějak to muselo vypadat, když se mohl člověk vypravit do ciziny za dob hlubokého komunismu, napadne mě. Jenže já jsem dítě nové doby, ale francouzský supermarket mě přivádí k úžasu stejně!Když se dostatečně pokochám, zhodnotím, že je na čase se vydat zpátky. Myslím, že jsem viděla, co jsem měla vidět a zažila, co jsem měla zažít.

Po cestě na autobus se ztratím v postranní uličce a vyjdu octnu se na hřbitově. V Izraeli jsem je procházela cíleně, ale na Guadeloupe jsem ho ještě nenavštívila. Vlezu dovnitř nedoléhajícími, zrezivělými dveřmi, vystoupám zhruba 10 schodů a připadám si jako na vyhlídce. Rozhled jako z Petřínské rozhledny to teda ale rozhodně není. Na obzoru vyčnívá 5 starých paneláků a všude kolem jsou polo-rozbité vystupující hroby z kachliček. Evokuje mi to jeden arabský hřbitov v Izraeli, stejně zřízený.

Cestou zpátky do Le Moule vytuhnu. To ranní vstávání a courání po městě mě doslova vyřídilo!  Venku se mezitím pořádně rozpršelo, což pocítím hned po výstupu z autobusu, protože si nevšimnu té hluboké kaluže přede mnou.

Vystoupím ve středu města a jdu stejnou naučenou cestou kolem pošty a v pekařství naproti si kupuji čerstvý croissant a to jsou 4 odpoledne. Myslím, že mě paní prodavačka již zná, neboť croissant si tady kupuji skoro každý den. Je to silnější, usmívající se černoška středního věku.Vždy se mě ptá na spoustu dalších věcí a já většinou tupě zírám nebo odpovídám pouze jednoslovnou odpovědí oui nebo no.

Zjistila jsem, že pokud tu místní zjistí, že umíte jenom trochu francouzsky, ihned se s Vámi dají do řeči- ve francouzštině. A pokud neumíte pořádně "žblebtnout" jako já, tak jste v prekérní situaci - jako já.

Z pekařství to mám domů jenom kousek. U kostela zabočím doleva, vydrápu se do mírného kopce, minu školku a jsem doma.
Během minuty se pořádně rozprší a to mi domů zbývá skoro pár metrů. Rychle se schovám pod střechu jednoho přízemního domu. Po chvíli zjistím, že je to dokonce kostel! Dnes mám tedy den. Nejprve hřbitov, teď kostel. Stojím přilepená ke zdi, neboť střecha má zhruba 20 centimetrů. Hlavně zachránit ten croiassant, napadne mě. Stál 1 Euro a rozhodně z něj nechci mít rozbředlé pyré. Usmívám se na černocha, který si to vyšlapuje pár metrů ode mě, jako by vůbec nelilo! Bože, já jsem ale padavka, napadne mě. Krčím se tady pod střechou, zatímco místní dělají, jako že se jich to vůbec netýká. Mladík mi úsměv oplatí a něco na mě pokřikuje. Dle výrazu v jeho tváři jsem z toho vyvodila, že je to budˇ: " To je ale přeháňka, nebo pojď se schovat." Tak daleko ve své francouzštině ještě nejsem, abych přirozeně konverzovala na ulici.

A je po přeháňce. Trvala sotva 10 minut. Domů dorazím kolem 16 hodiny, pozdravím všechny, zuju se a vyklušu ty prudké, dřevěné schody. Jediné, na co teď myslím je sprcha. Jsem za ní vděčná! Celodenní ťapání po městě ve vlastním potu a nakonec déšť. Není to rozhodně nic příjemného.
K večeru vyrazím s google translate za Dinou a zeptám se jí svoji naučenou francouzštinou, jestli by si se mnou dala punch.  Myslí si, že se ji ptám na to, jestli si se mnou dá večeři. Jsem naprosto bezradná. Zkouším to ještě jednou a jí se rozzáří oči: "Aha, aha, le punch." (Jasně, jako samouk jsem opomněla  členy. )

Po večeři Dina nachystá oříšky a citron. S tatínkem se u stolu mezitím bavíme o dětech. (To je téma, které by potěšilo každou bezdětnou holku, která je momentálně bez přítele. To mi věřte...)Ale ne, opravdu mi to dělá radost poslouchat rozdíl mezi Leem a Olivií. Olivie je dračice, to jsem poznala hned. Tříletá holčička, která lítá po domě a chvíli neposedí, ale je roztomilá. A Leo? Ten je pravý opak, zahloubaný klučina s brýlemi, co svůj volný čas tráví hraním počítačových her nebo učením. (Jako Jin a Jang. Připomíná mi to mě a sestru. Já ztřeštěná extrovertka. Ona klidná, mírná, zahloubaná).

Večer uteče, ani nevím jak. Popíjíme punch a bavíme se o všem možném. Vypadám tady jako alkoholik, protože ochutnám vše, co mi moji hostitelé nabízí. Tatínek mi několikrát opakuje, že jsem  se stala jejich rodinným přítelem, a že můžu přijet kdykoli, když budu chtít.
Do postele se dostanu asi kolem 23 hodiny. Poprvé za celou dobu usnu a spím až do rána!



Z dnešního dne jsem si připomněla jednu větu : Strach zabíjí myšlení. Myslím, že to platí bez výjimky.