Stránky

neděle 1. ledna 2017

Sbohem ohnivá opice, vítej ohnivý kohoute!



Rok ohnivé opice byl pekelně náročný, alespoň pro mě. Mám tu opici ještě živě před očima. Představuju si, jak se houpe na laně a ještě teď se mi vysmívá! Asi se není čemu vidět, opice jsou drzé a většinou dosáhnou svého. (Sama jsem se o tom přesvědčila, když se mi jedna malá, roztomilá opička začala hrabat v tašce v Ubudu na Bali. Zpočátku to bylo ťuťu ňuňu, ty malá, roztomilá opičko, ale o několik sekund později mě málem pokousala za to, že jsem ji nedovolila otevřít peněženku s rupiemi)

Jedna moje známá řekla: "Jak jsem zaseli v roce opice, tak se nám povede v následujícím roce ." A já jsem teda pořádně zasévala! Hlavně ve vztazích a to na všech úrovních: milostných, přátelských i rodinných. Děkuji za všechny ty nové lidi, kteří mi vešli do života (a že jich bylo!), a taky za prohloubená přátelství v tomto roce! Nevím, zda mi všichni přátelé vydrží po celý život, ale momentálně jsem za ně neuvěřitelně vděčná. Nejsou to lidé, se kterými vymýšlíte témata k hovoru, ale jsou to lidé, kteří mi vždy zvedli telefon, ať už jsem jim řekla něco, co se mi povedlo, nebo že jsem někoho zajímavého potkala, ale také se mnou trávili hodiny a hodiny, kdy jsem se dokázala "patlat" ve svých problémech a někdy dokonce přiznat, jaký jsem slaboch.


Byl to pro mě také rok velkých změn a rozhodnutí, (a ne vždy jednoduchých) které ovlivní moji budoucnost. Začala jsem tvořit nové věci, opustila jsem některé staré. Věděla jsem, že ke konci roku se všechno ještě zrychlí. (Ano, tak to skutečně bylo:-)). 

 

A abych se ještě malinko masochisticky před tím koncem roku potrápila a vyzkoušela si svoji odvahu, vymyslela jsem si pro sebe stezku odvahy. Doslova a se vším všudy. Rozhodla jsem se vyrazit z města do hor, bez jakékoli další společnosti. Nedokážu to popsat, ale cítila jsem se svobodně při představě, jak stojím na svém oblíbeném místě a pozoruji ruch ve městě a ohňostroj nenápadně a hezky  shora. Prostě zkusit si to sama za sebe, protože si myslím, že i přes množství lidí, kteří nám vytváří ochranný štít před okolním světem, vždy jsem to my sami, kdo učiní ten první krok vpřed.


Přestože mě moje milovaná opice minulý rok vyškolila v plánování, nebyla bych to já, kdybych si v hlavě nenačrtla  alespoň orientační časový plán celého večera. Nemůžu říct, že bych se nějak chystala jako například horolezci, co zdolávají Annapurnu. Ale pro mě to byl takový malý Mont Blanc, no možná s odvahou a se vším všudy i Mont Everest. Dobře, takže příprava by jakž takž byla - do 40 litrového batohu jsem si nachystala proteinovou tyčinku, lehkou mikinu pro případ nouze, termosku s čajem (bez toho nechodím skoro nikdy nikam), sekt ( ale jen ten malý, co má otevírání jako PET lahev, neboť jen při lehké představě, jak otevírám špunt, mi šel mráz po zádech) a jako poslední jsem opatrně vložila lampion štěstí. Maličko jsem zapochybovala o svém nápadu, když teploměr ukazoval teplotu hluboko pod nulou. Ale má tvrdohlavost a současné nadšení mi nedovolily ustoupit a vzdát se! Vždyť kdy jindy, než teď?!




Mé kroky mě vedly nejkratší cestou k lesu. Všímala jsem si, že silnice jsou zlehka namrzlé a představovala si, jaké by to bylo, kdybych uklouzla a zlomila si nohu. Musela bych se dobelhat do nemocnice přes celé město a vysvětlovat jim, že jsem chtěla příchod Nového roku oslavit v horách, nikoli v nemocnici. Naštěstí se mi podařilo myšlenky na úrazy rychle zahnat a mohla jsem si užívat ten čerstvý vzduch kolem. Kupodivu jsem nikoho nepotkávala a dokonale jsem si to užívala. Když jsem poprvé vkročila do lesa a pokračovala zlehka do kopce po lesní cestě, uvědomila jsem si, že čelovka snad ani není potřeba. Naopak, chtěla jsem důvěřovat svým očím, svému rovnovážnému ústrojí a plně se pomořit do klidu. Sem tam ke mně doléhal zvuk ohňostroje, a i přesto, že světlo je rychlejší než zvuk, tady jsem neměla možnost zpozorovat ani nejmenší záblesk na obloze. Tady ne a vůbec mi to nevadilo. Hvězdy vypadaly jako perličky a já litovala, že jsem nikdy nerandila s klukem, který hvězdám rozumí. Mooožná jsem zaznamenala Orion. Měsíc se na obloze ani neukázal, ale to už bych chtěla asi moc! Jako by mi nestačil klid, čerstvý vzduch, obrysy stromů a hvězdy, které vytvářely nad moji hlavou klenutý strop...





Chvílemi mi připadalo, že jdu jinam, než jsem plánovala. Je zajímavé, jak se v noci všechno změní. Nevím, jak je to možné, ale tu a tam mi naskakovaly absurdní otázky, jestli nejsou v lese hladoví vlci například.  Dokázala jsem si je ale s absolutním klidem zodpovědět a ihned vyvrátit. V tu dobu jsem byla ještě statečná. A kdyby přece jen náhodou, tak začnu situaci řešit. I kdybych se v tuhle chvíli postavila třeba na hlavu, tak scénář nevymyslím a nenaplánuji. Vždyť by vůbec nemusela vyhrát hladová šelma nad člověkem. "Naštěstí" jsem sama sebe dostala do časového "presu," protože jsem nepostupovala přesně podle plánu. Podvědomě  jsem zrychlila, takže jsem si svým hlasitým dýcháním narušila to posvátné ticho, které mě dosud obklopovalo. Nedá se nic dělat, udělám maximum pro to, abych to stihla, a když ne.... Není žádné kdyby, ozval se hlas ve mně, který se dožadoval pozornosti. Prostě zrychlíš nebo poběžíš! Přikazoval mi. Vzájemná přetahovaná o to, kdo bude mít hlavní slovo, trvala naštěstí jen chvíli. Ale i přesto to mělo své výhody, protože otázka života a smrti při setkání s hladovým vlkem mě v tu chvíli přestala zajímat. 



Ani jsem si nevšimla a byla jsem ve třetině své cesty! Jen o 15 minut později oproti původnímu plánu. Jdi se vycpat s plánem, Markét, napomínala jsem se, díky tomu se ochuzuješ o neopakovatelné životní okamžiky! Míjela jsem po cestě několik horských chalup a tajně nakukovala dovnitř. Někde byla zapnutá plazmová televize, jinde si povídali. Každý dle svého gusta. 





Po pár minutách jsem se ocitla na silnici. Musela jsem, neboť jinak bych svůj vytyčený cíl nestihla ani náhodou. Obešla jsem poloprázdnou restauraci, před jejíchž dveřmi netrpělivě vyčkával taxikář ve svém bílém automobilu. V tu chvíli jsem se podvědomě napřímila, schovala zapletený cop pod bundu a kráčela sebejistě. Nevím, proč by ho mělo zajímat kam jdu a co tu dělám, ale pro jistotu.


Při pohledu na hodinky, které ukazovaly 22.30 jsem se uklidňovala, že jsem nahnala deficit a mohu směle dál pokračovat  ve své cestě. Teď nastala ta dlouho očekávaná chvíle. Ve svých myšlenkách jsem se vracela do nejsilnějších momentů svého minulého roku. Z mého imaginárního světa všemožných postav a příběhů mě vytrhl až dětský smích, ozývající se z chalupy, stojící jen pár metrů od silnice. Kdybych nevěděla, že je poslední den tohoto roku a benevolentní rodiče dovolili svým ratolestem zůstat vzhůru o něco déle, jistě by mě to vyděsilo. Opět mě napadaly pravdivé či nepravdivé scény z filmových dramat a hororů. Ihned jsem je zaplašila!


Nekompromisně jsem udržovala rychlé tempo. Nevím, jaká byla okolní teplota, ale já jsem otevírala průduchy své bundy a sundavala si rukavice. Díky svému polo-běhu jsem si nastřádala přijatelnou časovou rezervu, která mi vykouzlila úsměv na tváři a já s dovolila krátkou přestávku s kocháním na město, které se krčilo hluboko pode mnou. Město, které bylo obklopeno horami.Tady to mám prostě ráda, pomyslela jsem si. Ráda tu jezdím na kole, ráda tu chodím pěšky a je jedno v jakou denní či noční dobu. Chtěla jsem si tu krásu vyfotit, tak naivní jsem byla! Zrcadlovkou možná, ale iphonem?! Nevadí, uchovám si vzpomínky napořád, slíbila jsem si. O chvíli později mě oslnily reflektory a auto?! Přála jsem si být v tu chvíli neviditelná, ale auto začalo nenápadně přibrzďovat a.... odjelo. Uuuf, díky Bohu, říkala jsem si. Kdybych byla v cizí zemi tak prosím, nechám se svézt  a ráda, ale tady? Na známém místě, kde jak se zdá, se umím pohybovat i v noci?

Když jsem se dostatečně pokochala a chtěla jsem pokračovat, uvědomila jsem si, že mi něco malého, chlupatého chybí. Byla to moje rukavice! Vážně? Ptala jsem se sama sebe a ihned si odpovídala: No, přece mě můj výlet nebude stát rukavici, to ne! Rozsvítila jsem čelovku a vrátila se pár metrů zpátky dolů z kopce. V hlavě mi lítaly myšlenky sem a tam. Nejprve mě napadalo, jak asi bude vypadat moje, už teď bolavá, vysušená ruka, když ji nebudu mít v teple svých palčáků. Posléze mi přicházelo na mysl, že řidič automobilu zastavil proto, aby získal silvestrovský úlovek v podobě mé barevné rukavice. Na tohle všechno jsem stihla  myslet během 20 kroků. Ty  myšlenky jsou neuvěřitelně rychlé...

Ještě necelé dva kilometry a budu na své oblíbené louce, říkala jsem si. O tom, že to stihnu, jsem nyní ani na vteřinu nezapochybovala, ale o tom, jestli se nepočůrám, jsem pochybovat začala. Před cestou jsem toho vypila docela dost a až do této chvíle jsem se uklidňovala, že jsem jako statečná, a že to přece vydržím. Nevydržím, když musíš, tak musíš. Kdybych hodně chtěla, vydala bych se do hlubokého lesa, ale já jsem nechtěla a schovala jsem se za zaparkované auto u silnice. Připadala jsem si jako lupič, nebo že dělám něco hodně nepřijatelného. Mé svědomí mě trápilo jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že sníh moje stopy zahladí a ráno nikdo nic nepozná. (Snad)

Uchu lahodící křupání pod nohami se změnilo v tvrdé, hlučné nárazy mé vibramové podrážky na čistý led. Chvíli jsem si hrála sama před sebou na hrdinku, že stále ještě není potřeba čelovka, než jsem se uklouzla víc a rychle na to, aby to moje posturální reakce stihly unést a já ležela na tvrdé zemi a počítala končetiny. I přes tvrdou ránu jsem byla v naprostém pořádku. Naštěstí! Prvních pár kroků jsem si plně uvědomovala bolest pravého kotníku, ale pod návalem adrenalinu, jsem pokračovala dál ve své cestě. Od vytyčeného cíle mě dělilo asi posledních 500 metrů. Čas ukazoval 23.45, tedy naprostý ideál.

Při pohledu na vzdálená světla mi došlo, že od mého bydliště mě dělí 12 kilometrů. Zdolala jsem první polovinu svého výletu. V tuto chvíli jsem zažívala pocit absolutního štěstí. Jednak z toho, že jsem to dokázala sama a víceméně po tmě a také jsem dokázala ocenit samu sebe, že jsem si udržela víru až do úplného konce.

Našla jsem si své místo nedaleko vysokého smrku. Kromě mě se pro stejný nápad rozhodly asi dvě skupinky, které postávaly opodál. Byla jsem ponořená do svých myšlenek natolik, že jsem ani nevnímala jejich přítomnost. A navíc byla tma.


Tak šup, šup, nachystat si šampaňské (kéž bych ho měla s sebou). Já jsem si musela vystačit pouze se sektem.  V 0.00 jsem otevřela láhev a v duchu si zazpívala českou hymnu. Tak ať stojí za to, tenhle rok ohnivého kohouta! Byla to krása! Spousta světýlek všemožných barev sice narušily tu jednobarevnou hvězdnou oblohu, ale bylo to vskutku magické.  Mám to ráda, proto jsem tady. Uvědomuji si, že díky této lidské vymoženosti trpí domácí mazlíčci nebo díky neopatrnosti může člověk poškodit i sám sebe, ale jak by řekla moje sestra: "Pro tuto jedinečnou chvíli stojí za to žít!" 

Cíl číslo 1 zdolán, cíl číslo 2 zapálit si balon štěstí. Tak směle do toho! Ať jsem hledala, jak jsem hledala, tak v mém batohu jsem našla pouze termosku s netknutým černým čajem, mikinu od sněhu, zapomenutou gumičku na vlasy a prázdnou láhev od sektu. Ale ne, to ne! Přece někde musí být ten vosk, co se vloží do papírového lampionu. Nenašla jsem ho. Obešla jsem předpokládaná místa mého zdržení na louce a silnici, ale nikde nic. Musela bych počkat až do svítání. No co se dá dělat, bude to muset počkat až na večer 1.1. 2017.



Skupinky se mezitím rozplynuly, ohňostroje utichly a já jsem měla louku jen a jen pro sebe. Nadešel můj čas. Moje soukromá hymna pro tento rok bude Via Sofia. Rychle jsem si na yutube našla rozesmátého Alvara, neřešila jsem, kolik dat mě to bude stát a pohotově spustila na maximum tuto, pro mě silně návykovou veselou skladbu. Tančila jsem o sto šest, místy jsem se snažila napodobit Johna Travoltu nebo Elvise a věřím, že pokud mě někdo sledoval z zpovzdálí, tak jsem se pro něj rázem stala jeho půlnočním překvapením. Ale já si to užívala. Tak moc,až jsem se vysílila natolik, že jsem zčista jasna skončila vleže na zádech a kopala nohama k nebi. Nic jsem neřešila, dokonce ani svoji cestu zpátky (naivně jsem si nejprve myslela, že pokořím svůj rekord a vrhnu se do hor, abych tam počkala na východ slunce). Myslím, že po mém výkonu byl plán jasný- sníst proteinovou tyčinku a vyrazit k domovu. Cesta se přede mnou otevírala jako brána do neznáma. Vstoupila jsem do roku 2017!


Cesta zpátky mi ubíhala daleko rychleji než před tím. Možná to bylo tím, že jsem používala čelovku daleko častěji, protože sníh se změnil v průzračné zrcadlo. Neustále jsem měla zakloněnou hlavu a kochala jsem se hvězdami nade mnou! Litovala jsem, že jsem si alespoň nenainstalovala nějakou aplikaci pro noční oblohu. Souhvězdí Orion, které jsem měla zprvu neustále po své pravici, se pomalu ale jistě přesouvalo přede mě. A jak jsem se tak kochala tou noční oblohou, spatřila jsem ji!
Padající hvězdu! A jen pro mě! Letěla asi milisekundu směrem k Zemi a byla fuč!



Abych se překonala, zvolila jsem zpátky delší cestu - lesem. Opět jsem si připadala jako červená karkulka, která potkala pana vlka. Jestli jsem stoupání na vrchol pojmenovala jako cestu lesem, tak tohle bylo teprve něco! Les byl tak hluboký, že nebylo vidět na krok. Cítila jsem mrazení po celém těle a strach. Opravdový, nefalšovaný strach! Hlava nás dokáže zkoušet, ta moje obzvlášť. Místo toho, abych si užívala klid a samotu, vymýšlela jsem, co bych dělala kdyby... A bylo to horší. V mé hlavě se objevovaly postavy z hororů, mystické i skutečně. Všemožní duchové, strašáci, upíři a vrahové. Občas moje mysl "zabrouzdala"  ke Kytici od Erbena. Všechny výplody mé fantazie se shlukly v tu jednu nejhorší noční můru, kterou jsem zažívala právě teď. Při sebemenším zvuku lesa jsem zhasla čelovku, stála nehnutě na místě  a opakovala si, že je vše v pohodě. Když jsem tam tak stála, v úplné, absolutní tmě, obklopena jenom těmi mohutnými stromy, napadala mě spousta všemožných otázek. Mohla jsem se vrátit zpátky, ale bylo by to stejné, jako pokračovat dál. Střídavě jsem zhasínala a rozsvěcela čelovku. Hlavou jsem otáčela na všechny strany i dozadu! Nebylo mi to nic platné, viděla jsem pouze těch pár metrů přede mnou a pár metrů za mnou, nic víc. Jako malá jsem nesnášela stezku odvahy a teď jsem si ji "užívala" znovu a "dobrovolně".  


Skutečně jsem si oddechla, když se přede mnou otevřela louka a já opět spatřila hvězdy nad hlavou. Cítila jsem se jako Alenka v říši divů. Tuto cestu jsem znala nazpaměť. I přesto, že zima dávala krajině úplně jiný nádech, věděla jsem, že musím odbočit doprava, abych se dostala zpět na silnici. Už žádný hluboký les, musím si to dávkovat hezky postupně! 

Na silnici jsem se cítila jistě a bezpečně. Vnímala jsem okolní krajinu, chalupy, ve kterých se svítilo a to ticho! Uvědomila jsem si, jak je noc kouzelná! Jak jsem si tak vykračovala, tak mezitím pěkně přituhovalo. Nejspíš jsem už byla unavená a hladová, ale více jsem cítila chlad od nohou (to bylo asi tím, jak jsem se válela v tom sněhu, tam nahoře). Začaly mě zlehka pálit lýtka (až doma jsem zjistila, že mám lehké omrzliny). Nakonec jsem došla až ke kostelu, který vypadal neskutečně tajemně. Kolem mě zatím prosvištěl běžkař, mladý pár a dvě slečny. No jo, už jsem byla zase v civilizaci...


Dolů do města to za sucha trvá sotva půl hodiny. Ehm, ehm, jenže po sněhu ani památky a vibramové podrážky na mých pohorkách se nejspíš změnily na brusle. Ještě že jsem vypila pouze třetinu sektu, protože to každou chvíli vypadalo, že se mi podlomí nohy a já budu ležet na zemi znovu.


A teď už jenom 5 kilometrů po rovině, oddechla jsem si, když jsem zdolala ten kopec, co mi na kole trvá sotva 15 minut. Bylo něco málo po 3 hodině a já  vnímala ten rozdíl oproti všednímu dni. Sem tam projel taxík, svítily jenom lampy a všude neskutečný klid. Jenže ten jsem narušovala já- svoji humpoláckou chůzí. Snažila jsem se našlapovat zlehka a potichu, ale nešlo to. Když jsem zvedla hlavu, viděla jsem pouze smog a po hvězdách ani památky. Nevadí, užila jsem si jich dnes dost. Možná na celý rok dopředu!

Domů jsem dorazila kolem 3.40 a ocenila jsem teplo svého domova a teplou postel jako nikdy před tím! Nikde jinde jsem si nepřála být víc! Na chvíli jsem zvažovala, že statečně vydržím do rána, ale nakonec mě zdolala únava a já padla za vlast. Myslím, že lepší konec roku jsem si snad ani nemohla přát!

Takže sbohem ohnivá opice a vítej ohnivý kohoute!











Žádné komentáře:

Okomentovat