Stránky

čtvrtek 19. ledna 2017

Novoroční detoxikace těla i duše


Nový rok ještě pořádně nezačal (dle čínského kalendáře začne dokonce až 28.1.) a já už jsem nemocná. Že by mě vytrestala moje špatná životospráva, tedy hodně červeného vína a málo spánku? Nebo to, že jsem mrzla v mrazech? Hm, možná tomu nepřidá ani fakt, že jsem dělala pečovatelku nemocné sestře. 

Prostě toho bylo až moc. Ke konci roku jsem toho měla na svých bedrech vážně víc, než jsem dokázala sama unést a někde se to muselo projevit. A jak říká moje blízká kamarádka, která je zároveň studnicí veškerého vědění, prostě nemůžu být superman a taky mi někdy dojde energie.


Nepamatuji si, kdy naposledy jsem byla takhle nemocná. Prostě jsem se vrátila v sobotu ráno po příjemně stráveném večeru v sauně a kině. A ano, přiznávám se bez mučení, zakončeném pořádnou dávkou červeného vína. (Nejsem žádný filmový kritik, či něco takového, ale snímek Všechno nebo nic se mnou pořádně zamával. Našla jsem tam až mnoho paralel se svým životem. Ostatně, jako asi každý. Potřebovala jsem nějakou pořádnou oddechovku a nenapadlo by mě, že mě to donutí pořádně se zamyslet...). 


Nevím, jak to moje tělo dělá, ale nějakým prazvláštním způsobem mi dá vždy signál,  že se něco děje a mně už je to jasné. Když jsem se v sobotu ráno probudila, věděla jsem, že něco není v pořádku, Ten pocit, že Vám shoří krk a nemůžete polknout, je s ničím nezaměnitelný. Prostě takový začátek konce. Věřím na pozitivní myšlení, takže jsem ani na vteřinu nezapochybovala, že bych se z toho nedokázala za jeden den vyhrabat! Ale smažená vajíčka u snídaně jsem do sebe soukala skoro hodinu ( a to miluju jídlo)!

Cestu domů jsem doslova protrpěla. Modlila jsem se, abych neusnula ve vlaku. A neměla jsem k tomu daleko. Zvlášť po tom, co jsme trčeli dobrou půlhodinu na nádraží!
Doma jsem se uložila na gauč. Prostě jsem si chtěla vyzkoušet, jak se surfuje u mě na gauči. Vytuhla jsem během pěti minut a přísahám, spala bych jako Šípková Růženka dost možná do teď. Jenže, to by mě nesměla vzbudit ta příšerná zimnice. No nic, dobelhala jsem se do koupelny, napustila si vanu s pořádnou dávkou pěny a naivně si myslela, že to bude v pohodě. V tu dobu jsem měla nejmíň 38,5. Jsem ale jedna z těch, u které se doma nedá najít ani paralen, natož teploměr. Jediné, co jsem vylovila z lednice, byl zázvor. Alespoň, že tak!
Obdivuju všechny své couchsurfery a kamarády, co u mě přespávají. Na mém gauči se prostě spát nedá. No, zvyknout se dá na všechno, to ano. Ale můj gauč, to je teda pěkně tvrdý oříšek.  Nebo mi to možná jen připadalo, protože jsem nebyla schopná se ani otočit, jaká mi byla zima. Nezabrala ani vana, ani zázvor.

Jestli jsem si myslela, že je to jedno z těch nachlazení, které zmáknu za dva dny, tak jsem se teda šeredně spletla. V neděli se slitovala i moje sestra - donesla mi teploměr, paralen a další léky, o kterých jsem do té doby neměla ani potuchu, že existují. (Moje "handmade" echinacea ve slivovici totiž zahučela u ní doma. Takže na moji nebohou sestru nejspíš dolehly výčitky svědomí a nejspíš se rozhodla oplatit mi moji péči se vší parádou). A navíc mi uvařila pořádně pálivou česnečku!

Během neděle jsem myslela, že se udusím, praskne mi hlava a nevydržím už déle ležet nebo budu mít proleženiny. V tu chvíli mi to došlo: Tohle nebude na jeden den. To je ta pořádná detoxikace těla a duše, která Vás donutí zpomalit, lehnout si a na NIC nemyslet. A nebo si tělo prostě jen řekne: kašlu na Tebe, já chci dovolenou! (Myslela jsem si, že to nedokážu, ale když mě tlačily osmičky, bolely uši, pálil krk a slzely oči, tak jediné, na co jsem se dokázala soustředit bylo, co to má za smysl, vždyť přece nikdy nebývám nemocná?! Sakra!) Nepamatuji si, jak jsem přežila noc. Matně si jen vzpomínám, že jsem si během noci ve svých snech stihla koupit  dům v Kanadě, a pak jsem si vyjednávala práci na Zélandu. V pondělí ráno mi bylo pořád na nic. Dokázala jsem ale už vylézt z postele a dojít si uvařit čaj, aniž bych se u toho klepala jako ratlík, což jsem pokládala za jedno velké plus. I přesto, že jsem měla unavené oči a bolela mě hlava jako po pořádné opici, povznesla jsem svoji "prokrastinaci" na vyšší level a začala jsem "sjíždět" seriál  Men in Trees. (Je to můj oblíbený seriál o spisovatelce a odbornici na vztahy, která se přestěhuje z New Yorku na Aljašku, díky nevěře svého snoubence). A hezky díl po dílu a bez pauzy!  (Nikdy před tím jsem  u monitoru nevydržela tak dlouho. Ani v době, kdy jsme plánovali, že zhlédneme za víkend všechny díly Harryho Pottera). Vnímala jsem to malé, smyšlené městečko Elmo zase z jiné perspektivy. A pozorovala ten vývoj charakterů postav! A jestli někde na světě žijí takoví lidé, jako lidé z Elma, tak tam chci bydlet! I přes propletené vztahy spolu dokáží fungovat a navíc si pomáhat! Líbí se mi jejich řešení problémů a vyhrocených situací. A ta kouzelná příroda Aljašky! Donedávna jsem si myslela, že miluji moře a nepřežiju bez něj, ale ne, jsem holka z hor a zůstanu věrná horám! A myslím, že jsem se zamilovala - do Cashe, smyšlené, seriálové postavy. Cash je pro mě prostě osobnost. Horal, který umí uvařit naprosto vynikající guláš z přísad z lesa,  žije ve svém přenosném stanu, nemá žádnou rodinu, ani sourozence. A i přesto, že nemá rád lidi, všem pomáhá a navíc spravuje Marin dům a říká ji princezno. No není to nádhera? A Marin? Stejně si vybere biologa Jacka, který nejprve opětovně randí se svoji bejvalkou nebo jí přivede domů hromadu psů přesně ve chvíli, kdy ji hoří termín na knihu.

Pondělí mi díky různorodým příběhům lidí z Elma uteklo nějak mezi prsty. Až jsem se začala obviňovat, že ležím a nedělám vůbec nic. (Ano, to se většinou dělá, když jsme nemocní, já vím. Ale já už nebyla nemocná asi sto let a přišlo mi, že se až neuvěřitelně flákám).
Skoro celou noc jsem nezamhouřila oči. Myslela jsem si, že se přesunu se všemi svými věcmi zpátky do ložnice. Ale zapomněla jsem na malý detail - v ložnici netopím. A teplota, blížící se deseti stupňům, nemocnému člověku asi moc neprospívá. V noci jsem teprve poznala pravou sílu svých virových protivníků: hlava se mi málem rozskočila, diagnostikovala jsem si zablokované žebro vpravo i pátý bederní obratel a možná i počáteční artrózu v levé kyčli. Do toho všeho jsem se dusila a nestíhala utírat nos a nakonec jsem se slabošsky rozbrečela.
Díky svému nočnímu dobrodružství jsem se vzbudila asi kolem desáté. Konečně rýma, zajásala jsem. Matně si vzpomínám na stádium, kdy Vám teče rýma z nosu. To už je přece poslední etapa nemoci, nebo ne?
 Ne, konec to zdaleka nebyl. Můj stav odpovídal pouze fázi ST úseku na EKG. Prostě fáze plató, kdy se myokardem nešíří žádné impulsy. (Nevěřím, že jsem si vzpomněla na křivku EKG!) Prostě neměnný stav, kdy čekáte, jestli vám už bude dobře nebo ne. Takový klid před bouří. Děláte všechno, co pokládáte za správné a stav je neustále stejný...



Chtěla jsem být zdravá v pondělí, nakonec z toho byl až čtvrtek. Konečně to moje tělo pochopilo: Jsem zdravá! Takže tradááá, slavnostně vylézám ze své nory a skládám gauč.

Vím jistě, že i přes moje pozitivní afirmace, jsem to nemohla urychlit. A i kdyby? Mělo by to cenu? Vyjít do mrazů a vrátit se zpět na gauč o pár dní později?






Během své nemoci jsem si pořádně odpočinula. Nikdy jsem snad nenaspala tolik hodin v kuse! A našla spoustu odpovědí na svoje otázky -  překvapivě sama v sobě. Ujasnila jsem si spoustu věci z minulého roku a myslím, že jsem ho konečně uzavřela jako odžitou kapitolu vlastní knihy života. Ono asi není špatné hodit se čas od času marod. Detoxikace je to sice výživná - jak z vnějšku, tak z vnitřku. Ale řekněme si upřímně, taková servisní prohlídka není k zahození. Jsme donuceni hodit chtě nechtě zpátečku. Velmi často spoustu věcí odkládáme, nemáme na ně čas, v podstatě nemáme na SEBE čas, až si naše tělo řekne A dost! A  dá nám pořádnou lekci sebekázně. A navíc nás to učí trpělivosti...

Žádné komentáře:

Okomentovat