Stránky

středa 11. ledna 2017

Cesta za poznáním (kapitola šestá)

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)


První ranní myšlenka, která mě doslove vykopla z postele je, že dnes je poslední den u Corinne. Přepadá mě malinko panika, neboť nadešel čas, kdy jsem opět nucena opustit svoji komfortní zónu a vykročit  vzhůru do neznáma.
 Navíc jsem dopoledne zjistila, že můj telefon funguje pouze na volání a ne na smsky. O můj Bože, spínám. Co je to zase za výmysl?! Je to pro mě maličko komplikace, neboť s Dinou  (moji další hostitelkou, kterou jsem si "vygooglila") komunikuji převážně přes Google translate, kde hledám potřebná slovíčka. Protože jinak si moc nerozumíme. Nakonec jsme se dohodly, že ji prozvoním, až budu v Le Moule před radnicí. Takže ve výsledku naprostá pohoda. Nedokážu si představit, co by se dělo v mé hlavě, kdyby neexistoval internet nebo mobilní telefon...

Dopoledne jsem odeslala pár vzkazů také Aureliennovi, což je sympaťák z Couchsurvingu. Narazila jsme na něj v Čechách a od té doby jsme v kontaktu. Zapomněla jsem se mu ozvat dřív, ale vypadá to, že Vesmír frčí na plné obrátky, aby mi mohl splnit vše na co si vzpomenu, protože Aurelien navrhuje sobotní výstup na La Sufriere. No parádička! Sopka byla na mém seznamu "must see, bez toho neodjedu!"

Corine  během dopoledne musí  ještě k lékaři a zeptala se mě, zda bych nechtěla jet s ní. Jasně, co by ne.  I přesto, jaká je pohostinná, jsem v ní během cesty k lékaři viděla malinko cholerika se známkou agrese. Projevovalo se to při řízení, kdy každou chvíli zrudla, vztekala se a hlasitě nadávala jako malé  dítě, kterému seberete oblíbenou hračku. Podle ní byli všichni řidiči, které jsem potkali,pitomci.
Také jsem si všimla, že je až hystericky opatrná při přípravě jídla - mango a banány umývá mýdlem a zároveň je na spoustu věcí alergická, takže užívá minimálně 5 léků denně. Ale jí zdravě a nevěří na nic, na co si nemůže sáhnout A dost! Okřikla jsem sama sebe. Ty jsi zase neurotická a všechno moc řešíš! Každý jsme nějaký, měj více tolerance Markéto!

To je fakt, nikdo na světě není ideální. Bohužel, jen my perfekcionisti se o to naivně snažíme, takže nejsme pro sebe nikdy dobří a hledáme až detailní chyby v ostatních... Toto je alespoň moje zkušenost, se kterou se občas těžko smiřuji a ještě hůř se mi tento fakt přiznává. Já opravdu nejsem dokonalá...

Během cesty zpátky "pracuji" na myšlenkách vděčnosti, místo toho, abych hanila Corinne za to, jaká je. Jedeme v černém peugeutu po asfaltové, rozpálené silnici a já vnímám absolutní spokojenost. Nevadí mi zpocené tričko, nevadí mi ani žízeň, kterou pociťuji už od chvíle, co jsem vstoupila do auta. Teď mi nevadí absolutně nic...


Z mého snění mě vytrhne až hlas Corinne, která mi oznamuje, že se musíme stavit u jejich známých. Pro mě za mě, já přece nikam nepospíchám...Přibrzďujeme u nízkého bílého domu v kopci. Sotva se horko těžko vysoukám z auta, už nás vítají postarší Kreolové. Samozřejmě hovoří pouze francouzsky, jak jinak. Nerozumím zhola nic. Oba staroušci jsou mimořádně pohostinní. Pán je drobný, malého vzrůstu, sotva metr padesát. Má na sobě pruhovanou, bavlněnou košili a kraťasy. Paní, malinko při těle, s úsměvem na tváři, těžce dýchá. Asi se protiklady opravdu přitahují, napadne mě. Mají nádherný, malý domeček, stejně jako v Asii, i tady mají lidé dlaždice na zemi.  Co je pro mě ale nový poznatek jsou vysoké střechy. Corinne mi vysvětlila důvod, který mě mohl přece napadnout- kvůli horku přece. Popíjíme vodu a džus na terase a  pán mě po chvíli vyzve k procházce po zahradě, nadšeně se chlubí bylinkami, které vypěstoval a vyfasuji dokonce manga z vlastní zahrádky. Mezitím dorazila jejich dcera - opět Francouzska bez znalosti angličtiny. Nevadí, začínám si zvykat. V mezičase, kdy nerozumím absolutně nic, vymýšlím svůj program na další dny.


Po příjezdu ke Corinne se ve mně mísí pocit strachu a euforie. Zvláštní, takové smíšené pocity nemívám moc často, neznám je. Přemýšlím stále nad tím, proč jsem se měla potkat s Corinne. Jak říká ona: doposud to bylo jednoduchý, ale teď ti začíná to pravé dobrodružství. Dobře, takže Corinne mě odvezla na zastávku autobusu, který nemá žádný  jízdní řád. Lépe řečeno jezdí každou hodinu a půl, ale kdo kromě starousedlíků zná jízdní řád, je mi záhadou. Jak tak čekám u silnice, tak za chvíli nedaleko ode mě zastavuje auto a z něho vystupuje mladík mladší než já s batohem na zádech. Malinko mi připomíná jednoho mého couchsurfera, ale co by tady dělal?!  Stopoval, napadlo mě. Takže to jde. Dobře, jak dlouho může čekat? Po pár minutách na mě blikají auta, znamená to, že nabízí svezení? Možná, já každopádně čekám dál. Za 15 minut zastaví malý, stříbrný citroen pár metrů přede mnou. Sekundu zaváhám, a poté hbitě vyrazím k autu. Z otevřeného okýnka vidím černocha středního věku. Začnu se svoji naučenou francouzskou větou, že se omlouvám, ale mluvím pouze anglicky a chci do Le Moule. Lámanou francouzštinou a angličtinou se domlouváme. Zastaví mi na rozcestí mezi St. Francois a Le Moule, protože bydlí v st. Francois. Nakonec budu mluvit ještě francouzsky, pomyslím si.  Jsem dobrá! Při vystupování se na něj s vděčností usměji a obdaruji ho pohledem ze své rodné vlasti. Dívá se na mě malinko nevěřícně, když si prohlíží zasněžené hory. Děkuji mu za svezení asi dvacekrát!


Vystoupím u kruhového objezdu a přes ulici si povšimnu autobusové zastávky. Corinne tvrdila, že dostat se do Le Moule mi bude trvat tak hodinu a zatím jsem na 15 minutách. Na autobusové zastávce není nic zvláštního - prostě malý dřevěný domeček s lavičkou uvnitř, kterou moc ráda využiji. Uvnitř pod střechou je velká nákupní taška i s účtenkou. Dívám se kolem, ale nikde nikdo. Zběžně nakouknu do tašky. Asi běžný, francouzský nákup. Upřímně, kdybych v sobě měla daleko víc drzosti, tak si asi pro něco sáhnu, neboť z toho adrenalinu, jak se dostanu kam potřebuji, mi pořádně vyhládlo! Poohlédnu se kolem a nakonec si povšimnu, že na protější straně postávají dva staroušci. Takže  to jsou nejspíš ti, co jim patří tento nákup. Z myšlenek mě vytrhne auto, které zastaví před zastávkou. Z něj se na mě usmívá mladá slečna, asi mého věku s dredama na hlavě. Pusa od uchu k uchu a hovoří anglicky. Ptám se jí, kdy pojede bus do Le Moule, načež mi odpoví, že doprava na Guadeloupe nemá žádné řády a lepší je půjčit si auto. Nic, co bych před tím nevěděla. Rozloučíme se a já postávám dál. Po zhruba deseti minutách se plouživým krokem blíží jakýsi mladík, z čehož usoudím, že by mohl mít jízdní řády v malíku. A nespletu se, bus se vyřítí ze zatáčky. Staroušci přeběhnou ulici, popadnou tašky a hbitě naskakují do busu. Já si počkám a nastoupím jako poslední, protože doposud nevím, jakým jazykem se s řidičem budeme bavit, natož jestli pochopí co chci. Ale kupodivu to vše proběhlo nějak snadno. Vítězoslavně držím papírek v ruce a usadím se na volnou sedačku u okna.  Pozuruji okolní krajinu, která mi připomíná Srí Lanku. Zelená pole, sem tam palma, no nádhera! Každou chvíli do toho zaprší. No, řekněme spíš, že to vypadá jako kdyby někdo stál nahoře a v jeden okamžik vylil několik kýblů s vodu. Přeháňka se přežene, po dešti ani památky a sluníčko se tváří jako kdyby snad o ničem nevědělo. Již zdálky vidím ceduli jasně napsanou ceduli Le Moule. Bezva, pomyslím si. Nicméně to asi nebude malé město. Nemám vůbec  tušení kde jsme. Snažím se napojit se na svůj vnitřní hlas, ale strach je větší než já. Zmateně si prohlížím okolí. Mohla sis to nachystat, napomenu se. Ano, mohla, ale to by nebylo žádné dobrodružství, nýbrž přesně daný plán. Dobře, tak příští zastávku vystoupím, slibuji si. A hle, vidím, že jsem se rozhodla správně, neboť jsem na autobusovém nádraží. Teda na provizorním autobusovém nádraží, v podstatě je to jenom obdélníková hnědá zem. Vystoupím a vypadá to, že mraky nade mnou mají "sedánek". Zprvu mírné kapičky se rychle mění v prudký déšť. Rychle prozkoumám okolí a zjistím, že naproti je malý obchůdek se zeleninou. Dobře, mám sice tablet s mapou, ale jsem rozený extrovert, takže se rozhodnu zeptat se v zelinářství, kde je radnice neboli La Marie. Lámanou francouzštinou s prvky angličtiny a využitím horních končetin dostávám záchrannou odpověď od mladé, černošské holčiny, která anglická slovíčka až z paty. Parádička, takže stačí pokračovat rovně hlavní ulicí. Déšť neustává, vytahuji pláštěnku a v očích místních vidím, že jsem za exota. To mi ale nebrání v tom mít stále pusu od ucha k uchu. 


Dorazím k radnici, vyndám telefon z batohu a hledám kontakt na Dinu, svoji novou hostitelku. Telefon nefunguje. Zkouším další kombinace předvolby a stále nic. No to snad ne, začíná se pomalu smrákat a já vymýšlím co dál. Rozhlížím se po okolí, kde bych případně mohla hlavu složit. Za předpokladu, že bych nespala celou noc, bych to zvládla klidně před vchodem radnice. No, to by byl vskutku nevšední zážitek. Z malého batůžku, který mám na břiše, vytáhnu malého dřevěného Ganešu a chvíli na něj jen tak zírám. Paní v prodejně mi říkala, že Ganeša je cestovní talisman. Snažím se ovládat a nemít strach, zvládla jsem toho přece tolik, ale ne, cítím ho jako stín, který pomalu stoupá zespodu  a já mám knedlík v krku. Tak to ne, prostě každá situace má řešení! Vzápětí mě napadne jít dovnitř a zeptat se. Anglicky neumí nikdo, na počítač mě nepustí, nevadí, nevzdávám se. Nakonec přemluvím mladou slečnu ať Dině zavolá ze svého mobilu, že stojím na domluveném místě. Čekám asi patnáct minut a nic se neděje. Detailně si prohlížím každého člověka, který projde kolem. Čas se vleče, přijde mi, že tu čekám minimálně hodinu. I přesto, že prvotní  strach zmizel, nervozita je stejně v mé blízkosti. Jsem v Le Moule, je skoro tma, nefunguje mi telefon, mám hlad, obchody zavřené a nevím, kde budu dneska spát. Připadám si jako "cestovatelský máslo".  Taková situace mě vyvede z míry, no vážně?!


Po půl hodině dorazí Dina. Sympatická, krásná černoška s kudrnatými vlasy zhruba po ramena a s neznalostí angličtiny. Omlouvá se, přitom omluva není na místě. To já nemůžu telefonovat! Slovo dalo slovo a lámanou francouzštinou a angličtinou se domlouváme. S napětím očekávám kam dorazíme. Míjíme pár rozestavěných domů a já si říkám: No, to snad ne, tady budu trávit následující dny? Po zhruba patnácti minutách jsme před domem. Před domem? Spíše honosným sídlem. Snad si zapamatuji cestu zpět do města. Dina otevírá bránu dálkovým ovládáním a už k ním běží zlatý retrívr Miel neboli Med, jak se později dovídám.

(Hustý, říkám si. Rodiče kluka, co jsem s ním žila, měli takého zlatého retrívra a říkali mu Med, ale v angličtině:-)).



 U dřevěných, prosklených dveří stojí stydlivý klučina v modrém tričku, asi desetiletý, jménem Leo. Na moji otázku, zda mluví anglicky, jenom pokyvuje hlavou, že ne. Bezva, to si asi moc nepopovídáme. Nevadí, říkám si, beztak jsem unavená, strach před radnicí si vybírá svoji daň. Dina vytahuje tablet a google translate. Slovo dalo slovo a najednou obě zjišťujeme, že věříme v pozitivitu, ve splněná přání, ve Vesmír, anděly strážné a cvičíme jógu. Dina navíc překládá knihy od Luisy Hay a podobných autorů. Neuvěřitelné, toto není náhoda! Je naprosto z mého obrázku! (Přirovnání, které používá moje výborná kamarádka Eli. Znamená to, že jsme si velmi podobné. Ba, dokonce přes kopírák! Jen věkově je o něco starší! Takové mé straší já.)

 Prostě to tak mělo být a měly jsme se potkat! Vytahuji svoji dřevěnou sošku Ganeshi a děkuji za všechno, co se mi dneska stalo, vážně to dělám! Nedokážu popsat ten pocit, když jsem tam stála před radnicí a nyní stojím tady v rozlehlém obývacím pokoji s klimatizací a povídám si s Dinou, která je mi velmi podobná!  Je zhruba půl osmé a já ležím ve vaně své obrovské koupelny. Ano, venku je asi dvacet stupňů a já jsem vymrzlá! Užívám si tu únavu, ta bolavá záda z celodenního nošení batohu i tu voňavou pěnu. Užívám si prostě tu úžasnou chvíli!

Jsem tak šťastná, že ani nemůžu usnout...

 

Z dnešního dne jsem si sama pro sebe odnesla jedno velké poučení: Zaprvé, že každá situace má řešení. Ano, nemusí se nám hned líbit, ale je tady. Máme ho přímo před očima. A zadruhé, nic netrvá věčně a vše se může rázem obrátit v tak ohromující výsledek, že si ho ani nedokážeme představit, důležité je věřit, že je to možné....

1 komentář: