Stránky

středa 18. ledna 2017

Cesta za poznáním (kapitola sedmá)

Dnes je pátek 13. Já čas ale nevnímám, jsem tu úplně mimo časoprostor. Jediné co vím, že tu zapadá slunce kolem 6. hodiny večerní, protože potom je to na čelovku, neboť je tma jako v pytli. Vstávám v 6 hodin ráno, nechápu to. Vždyť jsem usnula dlouho po půlnoci. No, asi mám pořádnou dávku endorfinů, pomyslím si. 

Když sejdu do kuchyně a dám si pořádnou sklenici teplé vody s citronem, přijde Dina a vypustí ven z domu toho jejich chlupatého retrívra. Pozdravíme se a anglicko- francouzsky se dohodneme, že si spolu zacvičíme jógu. 


No páni, cvičit jógu ráno za úsvitu s pohledem do zeleně, to je tedy něco! Doposud jsem nic takového nezažila. Když se po cvičení položíme na měkkou podložku, vnímám jenom cinkot zvonkohry a lehký vítr na mém zpoceném těle, usnula bych asi hned. Ale ze všech sil se snažím být vzhůru a děkuji z celého srdce, že tu můžu být! No, Miel mi v tom neusnutí dost pomáhá, protože jsem se stala středem jeho zájmu a jeho jediným cílem je olizovat mi obličej.
Asi kolem 7. hodiny se potkáme v kuchyni s Leonardem- je oblečený ve školní uniformě (rozumějte bleděmodré tričko s nápisem na pravém rameni a tmavě modrých džínsách). Chystá si snídani (nic neobvyklého, řekla bych oblíbené jídlo všech dětí- prostě mléko a pšeničné kroužky z té známe ohromné krabičky).

Zhruba v 7.30 vycházíme z domu (ano, všichni 4: já, malá Lily v kočárku, Leo a Dina) směrem do školy. Uvidím pravou školu, těším se, jako kdybych měla jít do první třídy nebo co.

Chvíli jdeme po hlavní silnici, potkáme ale sotva dva staroušky a pár automobilů, poté zabočíme doprava, doleva, chvíli rovně....No myslím, že sama bych to asi nenašla. Po zhruba 15 minutách jsme před školou. Minuli jsme občerstvení, plné voňavých sandwichů a přechod pro chodce, který řídí kreolský policista s píšťalkou.
Před školou je spousta rodičů a dětí, Dina se zdraví se svými známými a loučí se s Leem. Těsně před tím než se Leo rozuteče směr škola, tak ke mě přijde, obejme mě a letmo mě políbí na obě tváře (přesně, jako to dělají Francouzi!) Vážně? To už jsem se stala členem rodiny? Ptám se sama sebe a v duchu se raduji.

Když se s Leem rozloučíme a zamáváme mu, odcházíme směr centrum, no řekněme spíš bulvár. Dina mi vysvětluje, že každou středu od 15 hodin se tu konají trhy. Přímo zde, před základní školou. Tak na to se těším, zažít pravé francouzské trhy s nádechem Karibiku, plné místních specialit!

Dina mi dělá průvodce, ukazuje mi obchodní centrum, Leather Price, indickou restauraci, mangrovový les a promenádu kolem moře. Už se na ni vidím, tak sem si půjdu rozhodně zaběhat a tentokrát mi nebude vadit, že poběžím vedle silnice, budu se totiž kochat pohledem na západ slunce a moře!


Po příchodu domů si sbalím věci do batohu a vyrazím do centra, mám v plánu zařídit si konečně ten telefon! No a možná nakoupit nějaké ty pohledy a nebylo by od věci, koupit si něco k snědku. Přece jenom instantní kaše z Čech mi už nějak dochází...Tak jo, vybavena vlastními klíči a speciálním knoflíkem na otevírání té obrovské brány na dálkové otvírání vyrážím.
Neskutečný! Nevím, jak to dělám, ale ztratím se úplně všude. V duchu si nadávám, že si nejsem schopna zapamatovat cestu, po které jsem nešla jen 24 hodin. Když se ale nějakým záhadným způsobem objevím u školky, kterou jsme včera míjely, mám opět pusu od ucha k uchu. Ty školy jsou roztomilý všude stejně. Tady děti dokonce plejí a starají se o zahradu! A na škole mají dokonce mají pověšeny svoje miniaturní batůžky, aby si připadaly jako opravdoví školáci, tak to teda z Čech vážně neznám! No, musím vypadat nenápadně, když civím  "tajně" přes plot.
Do centra jsem nakonec došla, sama nevím, jak jsem to udělala a nemusela jsem se ani ptát. Zběžně zhlédnu radnici, která se mohla stát mým provizorním příbytkem, kdyby si pro mě Dina včera nedošla a rozhlížím se: před radnicí na betonovém plácku hraje pár černochů basket, ve stínu kolem čtvercového náměstí posedávají staroušci na lavičkách, no nádhera. Vydám se rovnou do obchodu s elektronikou a mám ohromné štěstí, neboť sympaťák mého věku hovoří anglicky. Dáme se do řeči, je vidět, že mu nejsem úplně lhostejná (dokud nepřijde mladá černoška s dredama a jeho pozornost je ta tam). To hlavní jsem se ale dozvěděla: vím, kam si dojít pro novou sim-kartu a dokonce to mám napsáno i ve francouzštině. Jásám tak, že bych skákala snad deset metrů vysoko. Mít novou simku má spoustu výhod. Jasně, můžu se chlubit svým přátelům, kteří nepochybně mrznou v Čechách, ale v dnešní době "kompjůtrů" a hlavně internetu s Facebookem bych to zmákla i jinak. Ale co mi vykouzlí úsměv na tváři je fakt, že se můžu dohodnout s Dominiquem na výletě a smluvit si místo setkání s Aurelienem na zítřejší výlet. Oba dva totiž nejsou fandové internetu!

Nevím, jak to dělám, ale letí na mě černoši. Blondýna nejsem, že bych vypadala jako nejkrásnější holka na planetě se říct taky nedá, no vážně za to může "jen" ten úsměv?! Já se ale nechci mračit, obzvlášť když mám dovolenou, můžu si dělat co chci a jsem asi  milion kilometrů daleko od ČR! No, prostě když jsem před obchodem vrazila do mladého černocha, už jsem byla v maléru. Nemohla jsem se ho totiž zbavit. Možná jsem si nadobro zavařila odpovědí na jeho otázku: "A kde máš jako toho přítele?" Odpověděla jsem něco ve smyslu jakože přece doma, že pracuje na pokoji, že to horko nemusí. (Jasně, a proto jede se mnou na Guadeloupe, že jo).
Lhaní mi jde, obzvlášť na cestách. Pravdou ale zůstává, že mi to někdy pořádně zachránilo krk, naposledy na Sri Lance, kde jsem tvrdila, že jsem těhotná, když jsem nechtěla zaplatit prolhanému taxikáři. A to se celá situace vyvíjela nejprve mimo můj prospěch, protože to zpočátku vypadalo tak, že se na mě sesypou všichni jeho kamarádi. Takže moje zkušenost mi radí: "Když je třeba, prostě zalži."

O hodinu později už sedím pod palmou a dýchám mořský vzduch. A taky výfukové plyny z nedaleké benzínky a silnice za zády. To nic nemění na pohodě, kterou si sama pro sebe vytvářím. Včera to vypadalo, že budu bezdomovec a dnes  bydlím v jedné z nejluxusnějších vilek ve městě. 
Mezitím, co si užívám atmosféru, se přímo přede mě posadí obézní černoch se svačinou nebo možná obědem? To je jedno, ale sedí mi ve výhledu na moře!  No, snažím se být shovívavá a stočit myšlenky k tomu odkud asi je, kde pracuje a jak by bylo úžasné, kdybychom měli v Čechách moře. Tak, to by si Markét, asi už nechtěla cestovat, napadne mě. No jo, to je fakt, to už bych netoužila po dálkách a dobrodružstvích.

Když to vypadá, že už by mohlo být po poledni, vydám se zase na průzkum. Hm, variant je mnoho, ale nejlákavější je promenáda. Vypadá to totiž, že povede hooodně daleko a možná budu překvapená, kam po ní až dojdu!

Až do Carrefouru, došla jsem prostě do dalšího obchoďáku! Lepší, než drátem do oka. Žízeň mám a jídlo se hodí, tak co. Nevím čím to je, ale ty obchodní domy jsou za hranicemi jiné. Jiná ostraha, jiná vůně, příjemní lidé všude. Prohlížím si sortiment jako by to bylo značkové, nedostupné zboží. Tolik druhů sýrů, vín a to jsem na ostrově! Ti Francouzi jsou neuvěřitelní. Není to sice nic velkolepého, ale první po čem sáhnu jsou francouzské sýry a červené víno. Ano, na Guadeloupe, kde je přehršel místního , ale taky pekelně předraženého zboží.

Bože, tady je to tak skvělý! Usmívá se na mě snad klika od dveří. No, tak dobře, když vyjdu, začíná se lehce smrákat. Po cestě zpátky se zastavím na jednom zákoutí, které je obsypáno lidmi - mladými, starými a dětmi, kteří tu dovádí  na koloběžkách. Posadím se na chvíli na vyhřáté schody a pozoruji moře. A to jsi se tolik bála jet někam sama, napadne mě.

Domů dorazím za tmy a poznávám posledního člena rodiny, ale toho nejdůležitějšího- otce rodiny. Právě se vrátil z Paříže, protože jeho otec je nemocný. V televizi běží zprávy a já se dovídám o útocích v Paříži. Máme to všichni z první ruky. Oliver, tedy hlava rodiny, se mě ptá, jestli je vše ok a líbí se mi dům. Já nevěřím vlastním uším, on se mě vážně ptá, jestli se mi u nich líbí?! V domě s vířivkou a klimatizací? Opravdu nevím, co bych měla chtít víc- čokoládovou fontánu v obýváku? Tatínek je milý, pomáhá mi zprovoznit telefon. Je to míšenec, nižšího vzrůstu, ale sympaťák s brýlemi na nose. No, maličko z něho jde respekt. Nevím čím to je, ale připomíná mi mého strejdu, kterého jsem se vždy jako malá bála. Jsou si kluci hodně podobní. Ale já se ho nebojím, umí totiž jako jediný anglicky!

Zatímco konverzujeme o všem možném, Dina nám uvařila večeři. NÁM VŠEM! Na takovou pohostinnost jsem doposud nebyla zvyklá. Ale jasně se mi ukazuje, že podobné se přitahuje, protože já se o své hosty taky starám, jak nejlépe umím! Během večere se ptám na sopku, na kterou s Aurelienem vyrážíme. Dina s Olivierem málem vyprsknou smíchy, když jim oznámím, že musím vstávat ve 4 ráno. No, mě teda do smíchu není, ale sama jsem si to zvolila...

"Tak se dobře vyspi, Markéta, "popřejí mi na závěr a já odcházím do svého pokojíčku.


Je jedno, jestli jste naštvaní, nadšení nebo nešťastní. V každém případě přemítáte a přemýšlíte, buší Vám srdce a slezina pracuje na plné obrátky. Slezina je centrem přemítání, to by řekl Číňan. Hm, pěkný, ale jestli po 3 hodinách spánku vylezu sopku, tak to jsem tedy na sebe zvědavá. Od té doby, co jsem tady ve svém úžasném pokojíčku s klimatizací, nemohu prostě spát. Možná si říkám, že o něco přijdu, když zavřu oči a tak vymýšlím blbosti.


Žádné komentáře:

Okomentovat