Stránky

středa 4. ledna 2017

Cesta za poznáním (kapitola pátá)






Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)


Dnes je státní svátek (alespoň tady, neboť Francie válčila s kým se dalo), budím se spontánně v 6.30. (Tedy u nás je už skoro poledne). Pravděpodobně se mé tělo ještě vypořádává s jetlagem, neboť  se stále cítím nevyspalá a unavená. Venku svítí sluníčko, což na začátek  listopadu není vůbec špatné:-). Rozhodla jsem se, že si seženu něco k jídlu a poohlédnu se po okolí. Corinne mi cestou z letiště ukázala 2 obchody, ale kdo by si to pamatoval? Byla tma a v tu chvíli jsem řešila jiný problém:  Proboha, jak to tady zvládnu bez auta?!

Moc možností, kam vyrazit jsem neměla, proto jsem zvolila silnici v polích, která mě dovedla na hlavní silnici. Dobře, tak alespoň vím kam půjdu zítra na autobus a jak dlouho mi to bude trvat, přemítala jsem v hlavě.  Hm, co dál. Právě jsem došla na hlavní silnici... Na druhý pokus jsem to zvládla s přehledem, dokonce jsem zjistila, že mapa v tabletu mi ukáže moji přesnou polohu, což jsem před tím samozřejmě nevěděla. Zřetelně jsem pocítila, že díky své extrovertní povaze pokulhává můj orientační smysl a talent pro technologie. Holt, co není v hlavě, na to se musím ptát, uklidnila jsem se. A hlavou mi mezitím proběhla vzpomínka, jak jsme cestovaly s kamarádkou po Sri Lance- ona byl ten technický typ a já jsem se s lidmi dávala do řeči a sem tam jsem "nás pozvala" k někomu na čaj.  Zažívala jsem pocit absolutní euforie, nevím, jak se to stalo, ale byla jsem  tam, kde jsem si přála být a bez sebemenšího úsilí. Narazila jsem na dva obchůdky u silnice, na které mě Corinne upozorňovala. Nejprve jsem se zašla podívat do toho prvního. (Tuto vlastnost jsem asi geneticky podělila po dědovi, protože vždy a všude nejprve zjišťuji nabídku služeb, než si něco koupím).
 Byla jsem jako Alenka v říši divů. Možná jsem právě proto působila jako Robinson při návštěvě Tesca. No jo, jenže tady byl obchůdek sotva 30 metrů čtverečních. Detailně jsem zkoumala skoro všechny balíčky a pročítala etikety. (No, spíš jsem se učila nová, francouzská slovíčka). Zatímco jiní nakoupili za minutu, já vybírala nejméně 10 minut. Nakonec jsem se  rozhodla pro obyčejné sušenky. Zamířila jsem do druhého obchodu, kde jsem si koupila banány. (Teda, já si myslela, že jsem si z obchodu odnesla banány. Po chvíli jsem zjistila, že jsem si sice koupila banány, ale ty co chutnají jako brambory a vaří se ve šlupce.  Tady to jsou prostě banány zelenina, tečka. Upozornila mě na to další zákaznice, když viděla, jak jsem se snažila dostat dovnitř skrz nazelenalou šlupku. "Nene, musíte je uvařit - 10 minut ve vodě," poradila mi anglicky). Výborně, v tu chvíli  to pro mě byla rada nad zlato. Možná bych po prvním kousku zjistila, že to není chutné,ba dokonce nechutné, ale možná také ne... 

Vyrazila jsem  směrem k domovu. (Úžasné, jak nelpím na místě, byla jsem u Corinne sotva 2 dny a už to byl  můj domov). Ještě za čerstva jsem sdělila Corinne svoji příhodu s banány.  Společně jsme se nasmály a poté naobědvaly. Já jsem si "své "banány" naprosto užívala. Chutnaly jako vařené brambory. Po oběde mi Corinne navrhla, jestli s ní nechci vyrazit odpoledne na pláž. Zdálo se mi to jako úžasný nápad! Jeli jsme do Le Gosier, kde jsme se měli potkat ještě s jednou slečnou - Rumunku, která u Corinne měsíc bydlela. Cestou jsme se zastavili před knihovnou, odkud byl nádherný výhled na moře a na ostrůvek Le Gosier.
 Kolem 15 hodin jsme již seděly na dece i s Madelain , smějící se Rumunkou, která drmolila o sto šest. ( A to jsem si myslela, jak rychle mluvím!) a bavily se o všem možném, ale převážně o životě na Guadeloupe, neboť Madelain na Guadeloupe chtěla zůstat. (S jejím technickým oborem to jistě nebude problém!) Detailně mi popisovala, jak se učila francouzsky. Pro mě to bylo šílené, zatím jsem uměla jen pár slov... (Myslím, že tady mě poprvé napadlo, že bych se mohla začít učit taky!)
Jinak jsem nic neřešila, užívala si teplo, poslouchala moře a smějící se děti opodál. V tu dobu jsem si přála: Kéž by to takhle mohlo zůstat napořád!


Z mého snění mě vytrhla až Corinne, která tvrdila, že kvůli častým dešťům je moře špinavé. Pravdou je, že tam byla spousta řas- prý z Brazílie. Ale upřímně, kdo by řešil řasy v moři 11.11. na Svatého Martina, kdy k nám do Čech přijíždí na bílém koni? Pro mě byla řasy to poslední, co jsem řešila!Nejen díky Madelain jsem zjistila, že na Guadeloupe žije spousta fyzioterapeutů. Za necelý týden jsem  znala již tři - ať už osobně nebo z vyprávění. S Dominiquem jsem se seznámila na pikniku, Madalein mi vyprávěla o nějakém chlapci a Corinne šla první den mého pobytu k fyzioterapeutce. Úžasné! Pamatuji si, jak jsem v tu dobu přemýšlela, zda to náhodou  není znamení z Vesmíru. Napadlo mě, že bych tam vedla skupinové cvičení, protože sama Corinne navštěvovala hodiny salsy.
Domů jsem se vrátili za tmy (Není se čemu divit, když tma je v 6 hodin večer...)Byla jsem vyždímaná jako hadr na podlahu.. Snažila jsem se vstávat každý den v 6 ráno a  využít každičký moment svého bytí! ( Ano, tenkrát jsem byla ještě ten japonský turista, co musí vidět všechno za každou cenu!)
A to si se mnou chtěla Corinne očividně hodně vyprávět! Lépe řečeno, nejspíš se potřeboval a možná vymluvit, neboť můj podíl na naší společné konverzaci byl minimální. Zavíraly se mi oči a chtěla jsem si jít lehnout. Na druhou stranu jsem se dozvěděla spoustu informací z jejího života. Do postele jsem se dostala asi  až ve 23 hodin. I přes nesmírnou únavu jsme ještě před usnutím přemýšlela o těch pár dnech, které jsem tu strávila, připadala si tu už doma a uvědomila jsem  si, že od zítra nanovo. Zase řešit nové situace, znovu potkávat své další hostitele...


Prostě je zapotřebí neustále vychylování z komfortní zóny. A největší zážitek ze dne: poprvé jsem ochutnala kokosovou zmrzlinu s mandlemi!



Žádné komentáře:

Okomentovat