Stránky

středa 25. ledna 2017

Cesta za poznáním (kapitola osmá)


Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)

Budím se ve 4 ráno! Vstávám na budík, o dovolené! O můj Bože, nepamatuji si,kdy naposledy jsem vstávala tak brzy! Ale jo, pamatuji se, vždyť tady se budím i ve 3 a nemůžu už spát... Po probuzení mě jako první napadne myšlenka, že asi umřu, protože jsem unavená, nevyspalá a potřebuji kafe, kterému se doma v Čechách vyhýbám. Jako první si dám sprchu, ta pomáhá vždycky a zdá se, že to nebyl zrovna nejhorší nápad.
V domě je mrtvo. Aby ne, všichni spí. Taky bych spala, kdybych si nedohodla výlet na sopku. Jak správně poznamenal Aurelien :" Musíme vyrazit před úsvitem, protože je sobota." S sebou si zabalím navíc čelovku a listový šáteček. Modlím se, že mám ve svém zeleno- černém batohu Deuter úplně všechno.

Je tma jako v pytli, ale člověk by si ani nepomyslel, jaká je to krása. a ty hvězdy! Úplná romantika! Na rozhlížení moc času nemám, vyrazila jsem pozdě a tím pádem mám zpoždění už od začátku. Nemám potuchu, jak dlouho mi to od toho zatraceného supermarketu včera trvalo. Sotva vyjdu před naši bránu, nestačím se divit! Naproti přes ulici uvidím černošku, asi šedesátiletou, která využívá zítku před domem jako cvičící nástroj. Nevím, kolik kliků už udělala, ale normálně cvičí!

Toto obdivování mi zase ukrojilo z mého času, který jsem si vyhradila na cestu k supermarketu. Nedá se nic dělat, musím se rozběhnout. No, že by se mi chtělo běhat před pátou ráno, po pár hodinách spánku. Myslím, že jsem zpocená. Nikoho nepotkávám, jen jednoho toulavého psa a podivného mladého chlapíka. Ne, neojím se, ani na vteřinu nepochybuji o tom, že se mi nic nestane! Za chvíli mi pípne sms. Píše Aurélien: "Sorry, Margaret, I am late..." Ještě, že tak, oddechnu si, mohu zvolnit a obdivovat to tajemné kouzlo města před úsvitem. V úzkých uličkách žádná auta, žádní lidé...
Před Leather price je liduprázdno. Posadím se na patník a vychutnávám si zaslouženou snídani v podobě včerejšího listového šátečku z pekařství. A k tomu upíjím vodu z Petllahve. Za chvíli se opodál objeví auto s prvními zaměstnanci.

Aurelien dorazí asi o 15 minut později, než slíbil a mně to vůbec nevadí. Během cesty na druhou polovinu ostrova se seznamujeme a zvykáme si na přízvuk toho druhého. Musím říct, že pochytit francouzskou angličtinu mi občas dává zabrat, ale rozumíme si. Pochopila jsem, že je tu od září, je to učitel na vysoké škole v Pointe Pitre.
Parkujeme okolo 7 ráno. Jsme tu sami. Vypadá to, že zatímco my vyrážíme, někdo už se vrací zpátky. Prostě potkáváme mladíka se psem, který už běží zpátky poklusem. Zatímco my se pomalu vydáváme vzhůru k vrcholu po rovné, vlhké, asfaltové silnici.
Zpočátku to vypadá, že terén nebude nikterak náročný, jenže po chvíli už stoupáme po vlhkých kamenech a jasně prozářená obloha se mění v mlhu. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Po pár krocích už to ale není mlha, ale prudký déšť. Vytahuji pláštěnku pro Aureliena.  (Ještě pořád jsem se nezbavila nosit s sebou na výlety pouze minimum věcí a jak se zdá, vždy někoho zachráním...)

Úplně nahoře jsme asi kolem 9. hodiny, cestou potkáváme pár mladých, kreolských týpků v barevných kraťasech. Tak tady to je, no wauuu. Jediné, co vidím je mlha, úplně všude. Žádné fotky mít asi nebudu, pomyslím si při pohledu na zamlžené sklíčko mého kapesního  Nikonu. (Doposud jsem nedospěla do fáze, kdy bych s sebou chtěla tahat na krku ještě zrcadlovku. Možná jsem "postižená" díky svému zaměstnání a vidím v tom následné bolesti krční páteře, které by se mi při cestování zrovna moc nehodily.)

Díky svítivě žlutým kůlům se ztratit nemůžeme a pokračujeme úzkou pěšinou až ke kráteru. Nikdy před tím jsem žádný neviděla. Nemůžu říct, že by mi přišel něčím výjimečný, pouze ten smrad síry. Takže takhle to asi voní v pekle. No, tak v tom případě je to jasný, dostanu se do nebe!
Vypadá to, že se počasí umoudří, sem tam se nám už ukazuje sluníčko. A tím pádem se můžu nechat fotit to aleluja. Připadám si jako modelka, která pózuje u dřevěného kůlu u kráteru. Člověk si zvykne na všechno- i na vůni pekla.

Mezitím, co obdivně překlikávám fotky, se Aurelién dal do řeči s pár lidmi našeho věku. Když prozradí, že jsem až z České republiky, tak se jeden slušně vypadající klučina usměje a začne mi vyprávět, jak balil holky v Čechách, a že jediné české slovní spojení, co mu utkvělo v hlavě, je: "Další pivo." Tak nevím, čím vším jsou Češi v cizině proslulí...

Cestou dolů zjišťuji, že mám malé pohorky. Nebo to je jenom tím strmým terénem dolů? Vypadá to, že bude jasno bez jediného mraku. I přesto, že nejsem biolog, tak obdivuji ty ohromné, zelené listy všemožných květin. Občas i nějaký červený květ. Vlhko je cítit všude, vypadá to jako někde v pralese. A díky jasnému počasí je vidět i hlavní město Basse Terre a moře! Nádhera, v tento okamžik jsem docenila to hororové vstávání ve 4 ráno!

U auta posvačíme. Chtěla jsem udělat dojem a nachystala jsem nám oběma bagety se sýrem. Bavíme se u toho o všem možném, ale převážně o Čechách. Popisuji naši krajinu, naše lesy. Na chvíli se zasním a přemýšlím, co dělají u nás doma mé přátelé a příbuzní. Taková malá melancholická chvíle, kterou ale rychle zaženu, neboť vymýšlíme další plán. Muzeum kávy a čokolády zní lákavě!

Do muzea kávy dorazíme asi kolem poledne. Ideální čas na to být na sluníčku! V Čechách kávu piji minimálně, ale tady sahám na všechno, na co můžu a nutím Aureliena, ať mi překládá, jak se vyrábí Arabica.  Na závěr si kávu opravdu dáme! Je výborná! Navíc se stavujeme v obchodu se suvenýry a já si kupuji 100% čokoládu! A co víc, narazíme na jedovatou housenku, teda Aurelién mi tvrdí, že je jedovatá. Kdoví, kde je pravda? Nevypadá vůbec zákeřně, naopak, překvapila mě její černo- žlutá barva.

Z muzea kávy pokračujeme na sever- chtěli bychom vidět ještě muzeum kakaa. Mám ruku vystrčenou z okýnka a vnímám jenom horko, svůj pot a Johna Lenona, který hraje z rádia. Totální pohoda!

Muzeum kakaa má zavřeno nechtějí nás pustit dovnitř. Aurélien se snaží zapůsobit, ale máme smůlu- oba! No, nic, objednáváme si čokoládu a já zjišťuji, že jsem málo pila, neboť mi začíná být na omdlení. Nedám na sobě ale nic znát a snažím se působit naprosto v pohodě. (Chyba!)
Pokračujeme směr sever ostrova Basse Terre. Aurélien znervózněl, když jsem přestala mluvit. Pod nátlakem jsem mu sdělila, že mi nedělají dobře ty zatáčky. Bryskně zpomalil a ptal se, jestli má zastavit. Kývu hlavou že ne, že je to v pohodě. (Hrdinka za každou cenu).

Do Le Moule jsme dorazili skoro za tmy, jezdíme po Rue de Rocard tam a zpátky, nezmůžu se ani na to, abych ho správně navigovala. Je mi na zvracení a jsem úplně mimo. Aurélien to nevzdává, je galantní. Po 10 minutách jsme na místě, ani nevím, jak jsem tu bránu poznala po tmě! Z Auréliena vypadne, že mě má rád, ale jestli mu pozvracím auto, tak mě zabije. Vystoupím z auta a svezu se na trávu, jsem zesláblá, nemůžu se ani zvednout, Připadám si jako opilá a zfetovaná. Aurélien je značně vyděšený a neustále opakuje: O Bože, Margaret, nechtěla si mě otravovat?!"

Po chvíli mi dojde, že se musím zvednout, začnu se smát a nechápu, jak se se mnou Aurélien po tomhle zážitku ještě kamarádí. Musela jsem vypadat jako totální cvok! Vypadá, že mu celá situace přijde vtipná a rozesměje se taky. Smějeme se oba a mě dojde, že i přesto všechno jsem tak šťastná!


Ujišťuju ho, že do domu to zvládnu, a že je mi o mnoho lépe. No, nevypadá, že by mi věřil, ale po chvíli přemlouvání opravdu odjede. Slíbíme si, že zajdeme v týdnu na mušle, paráda.

Po sprše a litru vody je mi o mnoho lépe! Sedíme s tatínkem a on mi vypráví svoji historii a mezi řečí se směje mé staré Nokii. Uklidňuju ho, že mí přátelé mají smartphony, ale já prostě na cesty vozím tohle. Nazval moji milovanou nokii "prehistoric phone." Ha ha ha, no jasně, když oni frčí v iphonech. Smějeme se a vyprávíme si u sklenky vína. Když se jich zeptám, jestli bych u nich nemohla zůstat do konce, tak jim zazáří oči a nadšeně přikyvují. Dává mi to smysl, sedíme si, jsou z mého obrázku, prostě.

I po takovém dni, jako byl ten dnešní, nemohu usnout, a proto odepisuju na maily a píšu domů, že jsem živá a zdravá...


Dnešní ponaučení je jednoznačné: Prostě je potřeba na výletech pít, a když si řeknete, že uvidíte vrchol bez mraků, tak ho prostě uvidíte!




Žádné komentáře:

Okomentovat