Stránky

středa 25. ledna 2017

Cesta za poznáním (kapitola osmá)


Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)

Budím se ve 4 ráno! Vstávám na budík, o dovolené! O můj Bože, nepamatuji si,kdy naposledy jsem vstávala tak brzy! Ale jo, pamatuji se, vždyť tady se budím i ve 3 a nemůžu už spát... Po probuzení mě jako první napadne myšlenka, že asi umřu, protože jsem unavená, nevyspalá a potřebuji kafe, kterému se doma v Čechách vyhýbám. Jako první si dám sprchu, ta pomáhá vždycky a zdá se, že to nebyl zrovna nejhorší nápad.
V domě je mrtvo. Aby ne, všichni spí. Taky bych spala, kdybych si nedohodla výlet na sopku. Jak správně poznamenal Aurelien :" Musíme vyrazit před úsvitem, protože je sobota." S sebou si zabalím navíc čelovku a listový šáteček. Modlím se, že mám ve svém zeleno- černém batohu Deuter úplně všechno.

Je tma jako v pytli, ale člověk by si ani nepomyslel, jaká je to krása. a ty hvězdy! Úplná romantika! Na rozhlížení moc času nemám, vyrazila jsem pozdě a tím pádem mám zpoždění už od začátku. Nemám potuchu, jak dlouho mi to od toho zatraceného supermarketu včera trvalo. Sotva vyjdu před naši bránu, nestačím se divit! Naproti přes ulici uvidím černošku, asi šedesátiletou, která využívá zítku před domem jako cvičící nástroj. Nevím, kolik kliků už udělala, ale normálně cvičí!

Toto obdivování mi zase ukrojilo z mého času, který jsem si vyhradila na cestu k supermarketu. Nedá se nic dělat, musím se rozběhnout. No, že by se mi chtělo běhat před pátou ráno, po pár hodinách spánku. Myslím, že jsem zpocená. Nikoho nepotkávám, jen jednoho toulavého psa a podivného mladého chlapíka. Ne, neojím se, ani na vteřinu nepochybuji o tom, že se mi nic nestane! Za chvíli mi pípne sms. Píše Aurélien: "Sorry, Margaret, I am late..." Ještě, že tak, oddechnu si, mohu zvolnit a obdivovat to tajemné kouzlo města před úsvitem. V úzkých uličkách žádná auta, žádní lidé...
Před Leather price je liduprázdno. Posadím se na patník a vychutnávám si zaslouženou snídani v podobě včerejšího listového šátečku z pekařství. A k tomu upíjím vodu z Petllahve. Za chvíli se opodál objeví auto s prvními zaměstnanci.

Aurelien dorazí asi o 15 minut později, než slíbil a mně to vůbec nevadí. Během cesty na druhou polovinu ostrova se seznamujeme a zvykáme si na přízvuk toho druhého. Musím říct, že pochytit francouzskou angličtinu mi občas dává zabrat, ale rozumíme si. Pochopila jsem, že je tu od září, je to učitel na vysoké škole v Pointe Pitre.
Parkujeme okolo 7 ráno. Jsme tu sami. Vypadá to, že zatímco my vyrážíme, někdo už se vrací zpátky. Prostě potkáváme mladíka se psem, který už běží zpátky poklusem. Zatímco my se pomalu vydáváme vzhůru k vrcholu po rovné, vlhké, asfaltové silnici.
Zpočátku to vypadá, že terén nebude nikterak náročný, jenže po chvíli už stoupáme po vlhkých kamenech a jasně prozářená obloha se mění v mlhu. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Po pár krocích už to ale není mlha, ale prudký déšť. Vytahuji pláštěnku pro Aureliena.  (Ještě pořád jsem se nezbavila nosit s sebou na výlety pouze minimum věcí a jak se zdá, vždy někoho zachráním...)

Úplně nahoře jsme asi kolem 9. hodiny, cestou potkáváme pár mladých, kreolských týpků v barevných kraťasech. Tak tady to je, no wauuu. Jediné, co vidím je mlha, úplně všude. Žádné fotky mít asi nebudu, pomyslím si při pohledu na zamlžené sklíčko mého kapesního  Nikonu. (Doposud jsem nedospěla do fáze, kdy bych s sebou chtěla tahat na krku ještě zrcadlovku. Možná jsem "postižená" díky svému zaměstnání a vidím v tom následné bolesti krční páteře, které by se mi při cestování zrovna moc nehodily.)

Díky svítivě žlutým kůlům se ztratit nemůžeme a pokračujeme úzkou pěšinou až ke kráteru. Nikdy před tím jsem žádný neviděla. Nemůžu říct, že by mi přišel něčím výjimečný, pouze ten smrad síry. Takže takhle to asi voní v pekle. No, tak v tom případě je to jasný, dostanu se do nebe!
Vypadá to, že se počasí umoudří, sem tam se nám už ukazuje sluníčko. A tím pádem se můžu nechat fotit to aleluja. Připadám si jako modelka, která pózuje u dřevěného kůlu u kráteru. Člověk si zvykne na všechno- i na vůni pekla.

Mezitím, co obdivně překlikávám fotky, se Aurelién dal do řeči s pár lidmi našeho věku. Když prozradí, že jsem až z České republiky, tak se jeden slušně vypadající klučina usměje a začne mi vyprávět, jak balil holky v Čechách, a že jediné české slovní spojení, co mu utkvělo v hlavě, je: "Další pivo." Tak nevím, čím vším jsou Češi v cizině proslulí...

Cestou dolů zjišťuji, že mám malé pohorky. Nebo to je jenom tím strmým terénem dolů? Vypadá to, že bude jasno bez jediného mraku. I přesto, že nejsem biolog, tak obdivuji ty ohromné, zelené listy všemožných květin. Občas i nějaký červený květ. Vlhko je cítit všude, vypadá to jako někde v pralese. A díky jasnému počasí je vidět i hlavní město Basse Terre a moře! Nádhera, v tento okamžik jsem docenila to hororové vstávání ve 4 ráno!

U auta posvačíme. Chtěla jsem udělat dojem a nachystala jsem nám oběma bagety se sýrem. Bavíme se u toho o všem možném, ale převážně o Čechách. Popisuji naši krajinu, naše lesy. Na chvíli se zasním a přemýšlím, co dělají u nás doma mé přátelé a příbuzní. Taková malá melancholická chvíle, kterou ale rychle zaženu, neboť vymýšlíme další plán. Muzeum kávy a čokolády zní lákavě!

Do muzea kávy dorazíme asi kolem poledne. Ideální čas na to být na sluníčku! V Čechách kávu piji minimálně, ale tady sahám na všechno, na co můžu a nutím Aureliena, ať mi překládá, jak se vyrábí Arabica.  Na závěr si kávu opravdu dáme! Je výborná! Navíc se stavujeme v obchodu se suvenýry a já si kupuji 100% čokoládu! A co víc, narazíme na jedovatou housenku, teda Aurelién mi tvrdí, že je jedovatá. Kdoví, kde je pravda? Nevypadá vůbec zákeřně, naopak, překvapila mě její černo- žlutá barva.

Z muzea kávy pokračujeme na sever- chtěli bychom vidět ještě muzeum kakaa. Mám ruku vystrčenou z okýnka a vnímám jenom horko, svůj pot a Johna Lenona, který hraje z rádia. Totální pohoda!

Muzeum kakaa má zavřeno nechtějí nás pustit dovnitř. Aurélien se snaží zapůsobit, ale máme smůlu- oba! No, nic, objednáváme si čokoládu a já zjišťuji, že jsem málo pila, neboť mi začíná být na omdlení. Nedám na sobě ale nic znát a snažím se působit naprosto v pohodě. (Chyba!)
Pokračujeme směr sever ostrova Basse Terre. Aurélien znervózněl, když jsem přestala mluvit. Pod nátlakem jsem mu sdělila, že mi nedělají dobře ty zatáčky. Bryskně zpomalil a ptal se, jestli má zastavit. Kývu hlavou že ne, že je to v pohodě. (Hrdinka za každou cenu).

Do Le Moule jsme dorazili skoro za tmy, jezdíme po Rue de Rocard tam a zpátky, nezmůžu se ani na to, abych ho správně navigovala. Je mi na zvracení a jsem úplně mimo. Aurélien to nevzdává, je galantní. Po 10 minutách jsme na místě, ani nevím, jak jsem tu bránu poznala po tmě! Z Auréliena vypadne, že mě má rád, ale jestli mu pozvracím auto, tak mě zabije. Vystoupím z auta a svezu se na trávu, jsem zesláblá, nemůžu se ani zvednout, Připadám si jako opilá a zfetovaná. Aurélien je značně vyděšený a neustále opakuje: O Bože, Margaret, nechtěla si mě otravovat?!"

Po chvíli mi dojde, že se musím zvednout, začnu se smát a nechápu, jak se se mnou Aurélien po tomhle zážitku ještě kamarádí. Musela jsem vypadat jako totální cvok! Vypadá, že mu celá situace přijde vtipná a rozesměje se taky. Smějeme se oba a mě dojde, že i přesto všechno jsem tak šťastná!


Ujišťuju ho, že do domu to zvládnu, a že je mi o mnoho lépe. No, nevypadá, že by mi věřil, ale po chvíli přemlouvání opravdu odjede. Slíbíme si, že zajdeme v týdnu na mušle, paráda.

Po sprše a litru vody je mi o mnoho lépe! Sedíme s tatínkem a on mi vypráví svoji historii a mezi řečí se směje mé staré Nokii. Uklidňuju ho, že mí přátelé mají smartphony, ale já prostě na cesty vozím tohle. Nazval moji milovanou nokii "prehistoric phone." Ha ha ha, no jasně, když oni frčí v iphonech. Smějeme se a vyprávíme si u sklenky vína. Když se jich zeptám, jestli bych u nich nemohla zůstat do konce, tak jim zazáří oči a nadšeně přikyvují. Dává mi to smysl, sedíme si, jsou z mého obrázku, prostě.

I po takovém dni, jako byl ten dnešní, nemohu usnout, a proto odepisuju na maily a píšu domů, že jsem živá a zdravá...


Dnešní ponaučení je jednoznačné: Prostě je potřeba na výletech pít, a když si řeknete, že uvidíte vrchol bez mraků, tak ho prostě uvidíte!




čtvrtek 19. ledna 2017

Novoroční detoxikace těla i duše


Nový rok ještě pořádně nezačal (dle čínského kalendáře začne dokonce až 28.1.) a já už jsem nemocná. Že by mě vytrestala moje špatná životospráva, tedy hodně červeného vína a málo spánku? Nebo to, že jsem mrzla v mrazech? Hm, možná tomu nepřidá ani fakt, že jsem dělala pečovatelku nemocné sestře. 

Prostě toho bylo až moc. Ke konci roku jsem toho měla na svých bedrech vážně víc, než jsem dokázala sama unést a někde se to muselo projevit. A jak říká moje blízká kamarádka, která je zároveň studnicí veškerého vědění, prostě nemůžu být superman a taky mi někdy dojde energie.


Nepamatuji si, kdy naposledy jsem byla takhle nemocná. Prostě jsem se vrátila v sobotu ráno po příjemně stráveném večeru v sauně a kině. A ano, přiznávám se bez mučení, zakončeném pořádnou dávkou červeného vína. (Nejsem žádný filmový kritik, či něco takového, ale snímek Všechno nebo nic se mnou pořádně zamával. Našla jsem tam až mnoho paralel se svým životem. Ostatně, jako asi každý. Potřebovala jsem nějakou pořádnou oddechovku a nenapadlo by mě, že mě to donutí pořádně se zamyslet...). 


Nevím, jak to moje tělo dělá, ale nějakým prazvláštním způsobem mi dá vždy signál,  že se něco děje a mně už je to jasné. Když jsem se v sobotu ráno probudila, věděla jsem, že něco není v pořádku, Ten pocit, že Vám shoří krk a nemůžete polknout, je s ničím nezaměnitelný. Prostě takový začátek konce. Věřím na pozitivní myšlení, takže jsem ani na vteřinu nezapochybovala, že bych se z toho nedokázala za jeden den vyhrabat! Ale smažená vajíčka u snídaně jsem do sebe soukala skoro hodinu ( a to miluju jídlo)!

Cestu domů jsem doslova protrpěla. Modlila jsem se, abych neusnula ve vlaku. A neměla jsem k tomu daleko. Zvlášť po tom, co jsme trčeli dobrou půlhodinu na nádraží!
Doma jsem se uložila na gauč. Prostě jsem si chtěla vyzkoušet, jak se surfuje u mě na gauči. Vytuhla jsem během pěti minut a přísahám, spala bych jako Šípková Růženka dost možná do teď. Jenže, to by mě nesměla vzbudit ta příšerná zimnice. No nic, dobelhala jsem se do koupelny, napustila si vanu s pořádnou dávkou pěny a naivně si myslela, že to bude v pohodě. V tu dobu jsem měla nejmíň 38,5. Jsem ale jedna z těch, u které se doma nedá najít ani paralen, natož teploměr. Jediné, co jsem vylovila z lednice, byl zázvor. Alespoň, že tak!
Obdivuju všechny své couchsurfery a kamarády, co u mě přespávají. Na mém gauči se prostě spát nedá. No, zvyknout se dá na všechno, to ano. Ale můj gauč, to je teda pěkně tvrdý oříšek.  Nebo mi to možná jen připadalo, protože jsem nebyla schopná se ani otočit, jaká mi byla zima. Nezabrala ani vana, ani zázvor.

Jestli jsem si myslela, že je to jedno z těch nachlazení, které zmáknu za dva dny, tak jsem se teda šeredně spletla. V neděli se slitovala i moje sestra - donesla mi teploměr, paralen a další léky, o kterých jsem do té doby neměla ani potuchu, že existují. (Moje "handmade" echinacea ve slivovici totiž zahučela u ní doma. Takže na moji nebohou sestru nejspíš dolehly výčitky svědomí a nejspíš se rozhodla oplatit mi moji péči se vší parádou). A navíc mi uvařila pořádně pálivou česnečku!

Během neděle jsem myslela, že se udusím, praskne mi hlava a nevydržím už déle ležet nebo budu mít proleženiny. V tu chvíli mi to došlo: Tohle nebude na jeden den. To je ta pořádná detoxikace těla a duše, která Vás donutí zpomalit, lehnout si a na NIC nemyslet. A nebo si tělo prostě jen řekne: kašlu na Tebe, já chci dovolenou! (Myslela jsem si, že to nedokážu, ale když mě tlačily osmičky, bolely uši, pálil krk a slzely oči, tak jediné, na co jsem se dokázala soustředit bylo, co to má za smysl, vždyť přece nikdy nebývám nemocná?! Sakra!) Nepamatuji si, jak jsem přežila noc. Matně si jen vzpomínám, že jsem si během noci ve svých snech stihla koupit  dům v Kanadě, a pak jsem si vyjednávala práci na Zélandu. V pondělí ráno mi bylo pořád na nic. Dokázala jsem ale už vylézt z postele a dojít si uvařit čaj, aniž bych se u toho klepala jako ratlík, což jsem pokládala za jedno velké plus. I přesto, že jsem měla unavené oči a bolela mě hlava jako po pořádné opici, povznesla jsem svoji "prokrastinaci" na vyšší level a začala jsem "sjíždět" seriál  Men in Trees. (Je to můj oblíbený seriál o spisovatelce a odbornici na vztahy, která se přestěhuje z New Yorku na Aljašku, díky nevěře svého snoubence). A hezky díl po dílu a bez pauzy!  (Nikdy před tím jsem  u monitoru nevydržela tak dlouho. Ani v době, kdy jsme plánovali, že zhlédneme za víkend všechny díly Harryho Pottera). Vnímala jsem to malé, smyšlené městečko Elmo zase z jiné perspektivy. A pozorovala ten vývoj charakterů postav! A jestli někde na světě žijí takoví lidé, jako lidé z Elma, tak tam chci bydlet! I přes propletené vztahy spolu dokáží fungovat a navíc si pomáhat! Líbí se mi jejich řešení problémů a vyhrocených situací. A ta kouzelná příroda Aljašky! Donedávna jsem si myslela, že miluji moře a nepřežiju bez něj, ale ne, jsem holka z hor a zůstanu věrná horám! A myslím, že jsem se zamilovala - do Cashe, smyšlené, seriálové postavy. Cash je pro mě prostě osobnost. Horal, který umí uvařit naprosto vynikající guláš z přísad z lesa,  žije ve svém přenosném stanu, nemá žádnou rodinu, ani sourozence. A i přesto, že nemá rád lidi, všem pomáhá a navíc spravuje Marin dům a říká ji princezno. No není to nádhera? A Marin? Stejně si vybere biologa Jacka, který nejprve opětovně randí se svoji bejvalkou nebo jí přivede domů hromadu psů přesně ve chvíli, kdy ji hoří termín na knihu.

Pondělí mi díky různorodým příběhům lidí z Elma uteklo nějak mezi prsty. Až jsem se začala obviňovat, že ležím a nedělám vůbec nic. (Ano, to se většinou dělá, když jsme nemocní, já vím. Ale já už nebyla nemocná asi sto let a přišlo mi, že se až neuvěřitelně flákám).
Skoro celou noc jsem nezamhouřila oči. Myslela jsem si, že se přesunu se všemi svými věcmi zpátky do ložnice. Ale zapomněla jsem na malý detail - v ložnici netopím. A teplota, blížící se deseti stupňům, nemocnému člověku asi moc neprospívá. V noci jsem teprve poznala pravou sílu svých virových protivníků: hlava se mi málem rozskočila, diagnostikovala jsem si zablokované žebro vpravo i pátý bederní obratel a možná i počáteční artrózu v levé kyčli. Do toho všeho jsem se dusila a nestíhala utírat nos a nakonec jsem se slabošsky rozbrečela.
Díky svému nočnímu dobrodružství jsem se vzbudila asi kolem desáté. Konečně rýma, zajásala jsem. Matně si vzpomínám na stádium, kdy Vám teče rýma z nosu. To už je přece poslední etapa nemoci, nebo ne?
 Ne, konec to zdaleka nebyl. Můj stav odpovídal pouze fázi ST úseku na EKG. Prostě fáze plató, kdy se myokardem nešíří žádné impulsy. (Nevěřím, že jsem si vzpomněla na křivku EKG!) Prostě neměnný stav, kdy čekáte, jestli vám už bude dobře nebo ne. Takový klid před bouří. Děláte všechno, co pokládáte za správné a stav je neustále stejný...



Chtěla jsem být zdravá v pondělí, nakonec z toho byl až čtvrtek. Konečně to moje tělo pochopilo: Jsem zdravá! Takže tradááá, slavnostně vylézám ze své nory a skládám gauč.

Vím jistě, že i přes moje pozitivní afirmace, jsem to nemohla urychlit. A i kdyby? Mělo by to cenu? Vyjít do mrazů a vrátit se zpět na gauč o pár dní později?






Během své nemoci jsem si pořádně odpočinula. Nikdy jsem snad nenaspala tolik hodin v kuse! A našla spoustu odpovědí na svoje otázky -  překvapivě sama v sobě. Ujasnila jsem si spoustu věci z minulého roku a myslím, že jsem ho konečně uzavřela jako odžitou kapitolu vlastní knihy života. Ono asi není špatné hodit se čas od času marod. Detoxikace je to sice výživná - jak z vnějšku, tak z vnitřku. Ale řekněme si upřímně, taková servisní prohlídka není k zahození. Jsme donuceni hodit chtě nechtě zpátečku. Velmi často spoustu věcí odkládáme, nemáme na ně čas, v podstatě nemáme na SEBE čas, až si naše tělo řekne A dost! A  dá nám pořádnou lekci sebekázně. A navíc nás to učí trpělivosti...

středa 18. ledna 2017

Cesta za poznáním (kapitola sedmá)

Dnes je pátek 13. Já čas ale nevnímám, jsem tu úplně mimo časoprostor. Jediné co vím, že tu zapadá slunce kolem 6. hodiny večerní, protože potom je to na čelovku, neboť je tma jako v pytli. Vstávám v 6 hodin ráno, nechápu to. Vždyť jsem usnula dlouho po půlnoci. No, asi mám pořádnou dávku endorfinů, pomyslím si. 

Když sejdu do kuchyně a dám si pořádnou sklenici teplé vody s citronem, přijde Dina a vypustí ven z domu toho jejich chlupatého retrívra. Pozdravíme se a anglicko- francouzsky se dohodneme, že si spolu zacvičíme jógu. 


No páni, cvičit jógu ráno za úsvitu s pohledem do zeleně, to je tedy něco! Doposud jsem nic takového nezažila. Když se po cvičení položíme na měkkou podložku, vnímám jenom cinkot zvonkohry a lehký vítr na mém zpoceném těle, usnula bych asi hned. Ale ze všech sil se snažím být vzhůru a děkuji z celého srdce, že tu můžu být! No, Miel mi v tom neusnutí dost pomáhá, protože jsem se stala středem jeho zájmu a jeho jediným cílem je olizovat mi obličej.
Asi kolem 7. hodiny se potkáme v kuchyni s Leonardem- je oblečený ve školní uniformě (rozumějte bleděmodré tričko s nápisem na pravém rameni a tmavě modrých džínsách). Chystá si snídani (nic neobvyklého, řekla bych oblíbené jídlo všech dětí- prostě mléko a pšeničné kroužky z té známe ohromné krabičky).

Zhruba v 7.30 vycházíme z domu (ano, všichni 4: já, malá Lily v kočárku, Leo a Dina) směrem do školy. Uvidím pravou školu, těším se, jako kdybych měla jít do první třídy nebo co.

Chvíli jdeme po hlavní silnici, potkáme ale sotva dva staroušky a pár automobilů, poté zabočíme doprava, doleva, chvíli rovně....No myslím, že sama bych to asi nenašla. Po zhruba 15 minutách jsme před školou. Minuli jsme občerstvení, plné voňavých sandwichů a přechod pro chodce, který řídí kreolský policista s píšťalkou.
Před školou je spousta rodičů a dětí, Dina se zdraví se svými známými a loučí se s Leem. Těsně před tím než se Leo rozuteče směr škola, tak ke mě přijde, obejme mě a letmo mě políbí na obě tváře (přesně, jako to dělají Francouzi!) Vážně? To už jsem se stala členem rodiny? Ptám se sama sebe a v duchu se raduji.

Když se s Leem rozloučíme a zamáváme mu, odcházíme směr centrum, no řekněme spíš bulvár. Dina mi vysvětluje, že každou středu od 15 hodin se tu konají trhy. Přímo zde, před základní školou. Tak na to se těším, zažít pravé francouzské trhy s nádechem Karibiku, plné místních specialit!

Dina mi dělá průvodce, ukazuje mi obchodní centrum, Leather Price, indickou restauraci, mangrovový les a promenádu kolem moře. Už se na ni vidím, tak sem si půjdu rozhodně zaběhat a tentokrát mi nebude vadit, že poběžím vedle silnice, budu se totiž kochat pohledem na západ slunce a moře!


Po příchodu domů si sbalím věci do batohu a vyrazím do centra, mám v plánu zařídit si konečně ten telefon! No a možná nakoupit nějaké ty pohledy a nebylo by od věci, koupit si něco k snědku. Přece jenom instantní kaše z Čech mi už nějak dochází...Tak jo, vybavena vlastními klíči a speciálním knoflíkem na otevírání té obrovské brány na dálkové otvírání vyrážím.
Neskutečný! Nevím, jak to dělám, ale ztratím se úplně všude. V duchu si nadávám, že si nejsem schopna zapamatovat cestu, po které jsem nešla jen 24 hodin. Když se ale nějakým záhadným způsobem objevím u školky, kterou jsme včera míjely, mám opět pusu od ucha k uchu. Ty školy jsou roztomilý všude stejně. Tady děti dokonce plejí a starají se o zahradu! A na škole mají dokonce mají pověšeny svoje miniaturní batůžky, aby si připadaly jako opravdoví školáci, tak to teda z Čech vážně neznám! No, musím vypadat nenápadně, když civím  "tajně" přes plot.
Do centra jsem nakonec došla, sama nevím, jak jsem to udělala a nemusela jsem se ani ptát. Zběžně zhlédnu radnici, která se mohla stát mým provizorním příbytkem, kdyby si pro mě Dina včera nedošla a rozhlížím se: před radnicí na betonovém plácku hraje pár černochů basket, ve stínu kolem čtvercového náměstí posedávají staroušci na lavičkách, no nádhera. Vydám se rovnou do obchodu s elektronikou a mám ohromné štěstí, neboť sympaťák mého věku hovoří anglicky. Dáme se do řeči, je vidět, že mu nejsem úplně lhostejná (dokud nepřijde mladá černoška s dredama a jeho pozornost je ta tam). To hlavní jsem se ale dozvěděla: vím, kam si dojít pro novou sim-kartu a dokonce to mám napsáno i ve francouzštině. Jásám tak, že bych skákala snad deset metrů vysoko. Mít novou simku má spoustu výhod. Jasně, můžu se chlubit svým přátelům, kteří nepochybně mrznou v Čechách, ale v dnešní době "kompjůtrů" a hlavně internetu s Facebookem bych to zmákla i jinak. Ale co mi vykouzlí úsměv na tváři je fakt, že se můžu dohodnout s Dominiquem na výletě a smluvit si místo setkání s Aurelienem na zítřejší výlet. Oba dva totiž nejsou fandové internetu!

Nevím, jak to dělám, ale letí na mě černoši. Blondýna nejsem, že bych vypadala jako nejkrásnější holka na planetě se říct taky nedá, no vážně za to může "jen" ten úsměv?! Já se ale nechci mračit, obzvlášť když mám dovolenou, můžu si dělat co chci a jsem asi  milion kilometrů daleko od ČR! No, prostě když jsem před obchodem vrazila do mladého černocha, už jsem byla v maléru. Nemohla jsem se ho totiž zbavit. Možná jsem si nadobro zavařila odpovědí na jeho otázku: "A kde máš jako toho přítele?" Odpověděla jsem něco ve smyslu jakože přece doma, že pracuje na pokoji, že to horko nemusí. (Jasně, a proto jede se mnou na Guadeloupe, že jo).
Lhaní mi jde, obzvlášť na cestách. Pravdou ale zůstává, že mi to někdy pořádně zachránilo krk, naposledy na Sri Lance, kde jsem tvrdila, že jsem těhotná, když jsem nechtěla zaplatit prolhanému taxikáři. A to se celá situace vyvíjela nejprve mimo můj prospěch, protože to zpočátku vypadalo tak, že se na mě sesypou všichni jeho kamarádi. Takže moje zkušenost mi radí: "Když je třeba, prostě zalži."

O hodinu později už sedím pod palmou a dýchám mořský vzduch. A taky výfukové plyny z nedaleké benzínky a silnice za zády. To nic nemění na pohodě, kterou si sama pro sebe vytvářím. Včera to vypadalo, že budu bezdomovec a dnes  bydlím v jedné z nejluxusnějších vilek ve městě. 
Mezitím, co si užívám atmosféru, se přímo přede mě posadí obézní černoch se svačinou nebo možná obědem? To je jedno, ale sedí mi ve výhledu na moře!  No, snažím se být shovívavá a stočit myšlenky k tomu odkud asi je, kde pracuje a jak by bylo úžasné, kdybychom měli v Čechách moře. Tak, to by si Markét, asi už nechtěla cestovat, napadne mě. No jo, to je fakt, to už bych netoužila po dálkách a dobrodružstvích.

Když to vypadá, že už by mohlo být po poledni, vydám se zase na průzkum. Hm, variant je mnoho, ale nejlákavější je promenáda. Vypadá to totiž, že povede hooodně daleko a možná budu překvapená, kam po ní až dojdu!

Až do Carrefouru, došla jsem prostě do dalšího obchoďáku! Lepší, než drátem do oka. Žízeň mám a jídlo se hodí, tak co. Nevím čím to je, ale ty obchodní domy jsou za hranicemi jiné. Jiná ostraha, jiná vůně, příjemní lidé všude. Prohlížím si sortiment jako by to bylo značkové, nedostupné zboží. Tolik druhů sýrů, vín a to jsem na ostrově! Ti Francouzi jsou neuvěřitelní. Není to sice nic velkolepého, ale první po čem sáhnu jsou francouzské sýry a červené víno. Ano, na Guadeloupe, kde je přehršel místního , ale taky pekelně předraženého zboží.

Bože, tady je to tak skvělý! Usmívá se na mě snad klika od dveří. No, tak dobře, když vyjdu, začíná se lehce smrákat. Po cestě zpátky se zastavím na jednom zákoutí, které je obsypáno lidmi - mladými, starými a dětmi, kteří tu dovádí  na koloběžkách. Posadím se na chvíli na vyhřáté schody a pozoruji moře. A to jsi se tolik bála jet někam sama, napadne mě.

Domů dorazím za tmy a poznávám posledního člena rodiny, ale toho nejdůležitějšího- otce rodiny. Právě se vrátil z Paříže, protože jeho otec je nemocný. V televizi běží zprávy a já se dovídám o útocích v Paříži. Máme to všichni z první ruky. Oliver, tedy hlava rodiny, se mě ptá, jestli je vše ok a líbí se mi dům. Já nevěřím vlastním uším, on se mě vážně ptá, jestli se mi u nich líbí?! V domě s vířivkou a klimatizací? Opravdu nevím, co bych měla chtít víc- čokoládovou fontánu v obýváku? Tatínek je milý, pomáhá mi zprovoznit telefon. Je to míšenec, nižšího vzrůstu, ale sympaťák s brýlemi na nose. No, maličko z něho jde respekt. Nevím čím to je, ale připomíná mi mého strejdu, kterého jsem se vždy jako malá bála. Jsou si kluci hodně podobní. Ale já se ho nebojím, umí totiž jako jediný anglicky!

Zatímco konverzujeme o všem možném, Dina nám uvařila večeři. NÁM VŠEM! Na takovou pohostinnost jsem doposud nebyla zvyklá. Ale jasně se mi ukazuje, že podobné se přitahuje, protože já se o své hosty taky starám, jak nejlépe umím! Během večere se ptám na sopku, na kterou s Aurelienem vyrážíme. Dina s Olivierem málem vyprsknou smíchy, když jim oznámím, že musím vstávat ve 4 ráno. No, mě teda do smíchu není, ale sama jsem si to zvolila...

"Tak se dobře vyspi, Markéta, "popřejí mi na závěr a já odcházím do svého pokojíčku.


Je jedno, jestli jste naštvaní, nadšení nebo nešťastní. V každém případě přemítáte a přemýšlíte, buší Vám srdce a slezina pracuje na plné obrátky. Slezina je centrem přemítání, to by řekl Číňan. Hm, pěkný, ale jestli po 3 hodinách spánku vylezu sopku, tak to jsem tedy na sebe zvědavá. Od té doby, co jsem tady ve svém úžasném pokojíčku s klimatizací, nemohu prostě spát. Možná si říkám, že o něco přijdu, když zavřu oči a tak vymýšlím blbosti.


středa 11. ledna 2017

Cesta za poznáním (kapitola šestá)

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)


První ranní myšlenka, která mě doslove vykopla z postele je, že dnes je poslední den u Corinne. Přepadá mě malinko panika, neboť nadešel čas, kdy jsem opět nucena opustit svoji komfortní zónu a vykročit  vzhůru do neznáma.
 Navíc jsem dopoledne zjistila, že můj telefon funguje pouze na volání a ne na smsky. O můj Bože, spínám. Co je to zase za výmysl?! Je to pro mě maličko komplikace, neboť s Dinou  (moji další hostitelkou, kterou jsem si "vygooglila") komunikuji převážně přes Google translate, kde hledám potřebná slovíčka. Protože jinak si moc nerozumíme. Nakonec jsme se dohodly, že ji prozvoním, až budu v Le Moule před radnicí. Takže ve výsledku naprostá pohoda. Nedokážu si představit, co by se dělo v mé hlavě, kdyby neexistoval internet nebo mobilní telefon...

Dopoledne jsem odeslala pár vzkazů také Aureliennovi, což je sympaťák z Couchsurvingu. Narazila jsme na něj v Čechách a od té doby jsme v kontaktu. Zapomněla jsem se mu ozvat dřív, ale vypadá to, že Vesmír frčí na plné obrátky, aby mi mohl splnit vše na co si vzpomenu, protože Aurelien navrhuje sobotní výstup na La Sufriere. No parádička! Sopka byla na mém seznamu "must see, bez toho neodjedu!"

Corine  během dopoledne musí  ještě k lékaři a zeptala se mě, zda bych nechtěla jet s ní. Jasně, co by ne.  I přesto, jaká je pohostinná, jsem v ní během cesty k lékaři viděla malinko cholerika se známkou agrese. Projevovalo se to při řízení, kdy každou chvíli zrudla, vztekala se a hlasitě nadávala jako malé  dítě, kterému seberete oblíbenou hračku. Podle ní byli všichni řidiči, které jsem potkali,pitomci.
Také jsem si všimla, že je až hystericky opatrná při přípravě jídla - mango a banány umývá mýdlem a zároveň je na spoustu věcí alergická, takže užívá minimálně 5 léků denně. Ale jí zdravě a nevěří na nic, na co si nemůže sáhnout A dost! Okřikla jsem sama sebe. Ty jsi zase neurotická a všechno moc řešíš! Každý jsme nějaký, měj více tolerance Markéto!

To je fakt, nikdo na světě není ideální. Bohužel, jen my perfekcionisti se o to naivně snažíme, takže nejsme pro sebe nikdy dobří a hledáme až detailní chyby v ostatních... Toto je alespoň moje zkušenost, se kterou se občas těžko smiřuji a ještě hůř se mi tento fakt přiznává. Já opravdu nejsem dokonalá...

Během cesty zpátky "pracuji" na myšlenkách vděčnosti, místo toho, abych hanila Corinne za to, jaká je. Jedeme v černém peugeutu po asfaltové, rozpálené silnici a já vnímám absolutní spokojenost. Nevadí mi zpocené tričko, nevadí mi ani žízeň, kterou pociťuji už od chvíle, co jsem vstoupila do auta. Teď mi nevadí absolutně nic...


Z mého snění mě vytrhne až hlas Corinne, která mi oznamuje, že se musíme stavit u jejich známých. Pro mě za mě, já přece nikam nepospíchám...Přibrzďujeme u nízkého bílého domu v kopci. Sotva se horko těžko vysoukám z auta, už nás vítají postarší Kreolové. Samozřejmě hovoří pouze francouzsky, jak jinak. Nerozumím zhola nic. Oba staroušci jsou mimořádně pohostinní. Pán je drobný, malého vzrůstu, sotva metr padesát. Má na sobě pruhovanou, bavlněnou košili a kraťasy. Paní, malinko při těle, s úsměvem na tváři, těžce dýchá. Asi se protiklady opravdu přitahují, napadne mě. Mají nádherný, malý domeček, stejně jako v Asii, i tady mají lidé dlaždice na zemi.  Co je pro mě ale nový poznatek jsou vysoké střechy. Corinne mi vysvětlila důvod, který mě mohl přece napadnout- kvůli horku přece. Popíjíme vodu a džus na terase a  pán mě po chvíli vyzve k procházce po zahradě, nadšeně se chlubí bylinkami, které vypěstoval a vyfasuji dokonce manga z vlastní zahrádky. Mezitím dorazila jejich dcera - opět Francouzska bez znalosti angličtiny. Nevadí, začínám si zvykat. V mezičase, kdy nerozumím absolutně nic, vymýšlím svůj program na další dny.


Po příjezdu ke Corinne se ve mně mísí pocit strachu a euforie. Zvláštní, takové smíšené pocity nemívám moc často, neznám je. Přemýšlím stále nad tím, proč jsem se měla potkat s Corinne. Jak říká ona: doposud to bylo jednoduchý, ale teď ti začíná to pravé dobrodružství. Dobře, takže Corinne mě odvezla na zastávku autobusu, který nemá žádný  jízdní řád. Lépe řečeno jezdí každou hodinu a půl, ale kdo kromě starousedlíků zná jízdní řád, je mi záhadou. Jak tak čekám u silnice, tak za chvíli nedaleko ode mě zastavuje auto a z něho vystupuje mladík mladší než já s batohem na zádech. Malinko mi připomíná jednoho mého couchsurfera, ale co by tady dělal?!  Stopoval, napadlo mě. Takže to jde. Dobře, jak dlouho může čekat? Po pár minutách na mě blikají auta, znamená to, že nabízí svezení? Možná, já každopádně čekám dál. Za 15 minut zastaví malý, stříbrný citroen pár metrů přede mnou. Sekundu zaváhám, a poté hbitě vyrazím k autu. Z otevřeného okýnka vidím černocha středního věku. Začnu se svoji naučenou francouzskou větou, že se omlouvám, ale mluvím pouze anglicky a chci do Le Moule. Lámanou francouzštinou a angličtinou se domlouváme. Zastaví mi na rozcestí mezi St. Francois a Le Moule, protože bydlí v st. Francois. Nakonec budu mluvit ještě francouzsky, pomyslím si.  Jsem dobrá! Při vystupování se na něj s vděčností usměji a obdaruji ho pohledem ze své rodné vlasti. Dívá se na mě malinko nevěřícně, když si prohlíží zasněžené hory. Děkuji mu za svezení asi dvacekrát!


Vystoupím u kruhového objezdu a přes ulici si povšimnu autobusové zastávky. Corinne tvrdila, že dostat se do Le Moule mi bude trvat tak hodinu a zatím jsem na 15 minutách. Na autobusové zastávce není nic zvláštního - prostě malý dřevěný domeček s lavičkou uvnitř, kterou moc ráda využiji. Uvnitř pod střechou je velká nákupní taška i s účtenkou. Dívám se kolem, ale nikde nikdo. Zběžně nakouknu do tašky. Asi běžný, francouzský nákup. Upřímně, kdybych v sobě měla daleko víc drzosti, tak si asi pro něco sáhnu, neboť z toho adrenalinu, jak se dostanu kam potřebuji, mi pořádně vyhládlo! Poohlédnu se kolem a nakonec si povšimnu, že na protější straně postávají dva staroušci. Takže  to jsou nejspíš ti, co jim patří tento nákup. Z myšlenek mě vytrhne auto, které zastaví před zastávkou. Z něj se na mě usmívá mladá slečna, asi mého věku s dredama na hlavě. Pusa od uchu k uchu a hovoří anglicky. Ptám se jí, kdy pojede bus do Le Moule, načež mi odpoví, že doprava na Guadeloupe nemá žádné řády a lepší je půjčit si auto. Nic, co bych před tím nevěděla. Rozloučíme se a já postávám dál. Po zhruba deseti minutách se plouživým krokem blíží jakýsi mladík, z čehož usoudím, že by mohl mít jízdní řády v malíku. A nespletu se, bus se vyřítí ze zatáčky. Staroušci přeběhnou ulici, popadnou tašky a hbitě naskakují do busu. Já si počkám a nastoupím jako poslední, protože doposud nevím, jakým jazykem se s řidičem budeme bavit, natož jestli pochopí co chci. Ale kupodivu to vše proběhlo nějak snadno. Vítězoslavně držím papírek v ruce a usadím se na volnou sedačku u okna.  Pozuruji okolní krajinu, která mi připomíná Srí Lanku. Zelená pole, sem tam palma, no nádhera! Každou chvíli do toho zaprší. No, řekněme spíš, že to vypadá jako kdyby někdo stál nahoře a v jeden okamžik vylil několik kýblů s vodu. Přeháňka se přežene, po dešti ani památky a sluníčko se tváří jako kdyby snad o ničem nevědělo. Již zdálky vidím ceduli jasně napsanou ceduli Le Moule. Bezva, pomyslím si. Nicméně to asi nebude malé město. Nemám vůbec  tušení kde jsme. Snažím se napojit se na svůj vnitřní hlas, ale strach je větší než já. Zmateně si prohlížím okolí. Mohla sis to nachystat, napomenu se. Ano, mohla, ale to by nebylo žádné dobrodružství, nýbrž přesně daný plán. Dobře, tak příští zastávku vystoupím, slibuji si. A hle, vidím, že jsem se rozhodla správně, neboť jsem na autobusovém nádraží. Teda na provizorním autobusovém nádraží, v podstatě je to jenom obdélníková hnědá zem. Vystoupím a vypadá to, že mraky nade mnou mají "sedánek". Zprvu mírné kapičky se rychle mění v prudký déšť. Rychle prozkoumám okolí a zjistím, že naproti je malý obchůdek se zeleninou. Dobře, mám sice tablet s mapou, ale jsem rozený extrovert, takže se rozhodnu zeptat se v zelinářství, kde je radnice neboli La Marie. Lámanou francouzštinou s prvky angličtiny a využitím horních končetin dostávám záchrannou odpověď od mladé, černošské holčiny, která anglická slovíčka až z paty. Parádička, takže stačí pokračovat rovně hlavní ulicí. Déšť neustává, vytahuji pláštěnku a v očích místních vidím, že jsem za exota. To mi ale nebrání v tom mít stále pusu od ucha k uchu. 


Dorazím k radnici, vyndám telefon z batohu a hledám kontakt na Dinu, svoji novou hostitelku. Telefon nefunguje. Zkouším další kombinace předvolby a stále nic. No to snad ne, začíná se pomalu smrákat a já vymýšlím co dál. Rozhlížím se po okolí, kde bych případně mohla hlavu složit. Za předpokladu, že bych nespala celou noc, bych to zvládla klidně před vchodem radnice. No, to by byl vskutku nevšední zážitek. Z malého batůžku, který mám na břiše, vytáhnu malého dřevěného Ganešu a chvíli na něj jen tak zírám. Paní v prodejně mi říkala, že Ganeša je cestovní talisman. Snažím se ovládat a nemít strach, zvládla jsem toho přece tolik, ale ne, cítím ho jako stín, který pomalu stoupá zespodu  a já mám knedlík v krku. Tak to ne, prostě každá situace má řešení! Vzápětí mě napadne jít dovnitř a zeptat se. Anglicky neumí nikdo, na počítač mě nepustí, nevadí, nevzdávám se. Nakonec přemluvím mladou slečnu ať Dině zavolá ze svého mobilu, že stojím na domluveném místě. Čekám asi patnáct minut a nic se neděje. Detailně si prohlížím každého člověka, který projde kolem. Čas se vleče, přijde mi, že tu čekám minimálně hodinu. I přesto, že prvotní  strach zmizel, nervozita je stejně v mé blízkosti. Jsem v Le Moule, je skoro tma, nefunguje mi telefon, mám hlad, obchody zavřené a nevím, kde budu dneska spát. Připadám si jako "cestovatelský máslo".  Taková situace mě vyvede z míry, no vážně?!


Po půl hodině dorazí Dina. Sympatická, krásná černoška s kudrnatými vlasy zhruba po ramena a s neznalostí angličtiny. Omlouvá se, přitom omluva není na místě. To já nemůžu telefonovat! Slovo dalo slovo a lámanou francouzštinou a angličtinou se domlouváme. S napětím očekávám kam dorazíme. Míjíme pár rozestavěných domů a já si říkám: No, to snad ne, tady budu trávit následující dny? Po zhruba patnácti minutách jsme před domem. Před domem? Spíše honosným sídlem. Snad si zapamatuji cestu zpět do města. Dina otevírá bránu dálkovým ovládáním a už k ním běží zlatý retrívr Miel neboli Med, jak se později dovídám.

(Hustý, říkám si. Rodiče kluka, co jsem s ním žila, měli takého zlatého retrívra a říkali mu Med, ale v angličtině:-)).



 U dřevěných, prosklených dveří stojí stydlivý klučina v modrém tričku, asi desetiletý, jménem Leo. Na moji otázku, zda mluví anglicky, jenom pokyvuje hlavou, že ne. Bezva, to si asi moc nepopovídáme. Nevadí, říkám si, beztak jsem unavená, strach před radnicí si vybírá svoji daň. Dina vytahuje tablet a google translate. Slovo dalo slovo a najednou obě zjišťujeme, že věříme v pozitivitu, ve splněná přání, ve Vesmír, anděly strážné a cvičíme jógu. Dina navíc překládá knihy od Luisy Hay a podobných autorů. Neuvěřitelné, toto není náhoda! Je naprosto z mého obrázku! (Přirovnání, které používá moje výborná kamarádka Eli. Znamená to, že jsme si velmi podobné. Ba, dokonce přes kopírák! Jen věkově je o něco starší! Takové mé straší já.)

 Prostě to tak mělo být a měly jsme se potkat! Vytahuji svoji dřevěnou sošku Ganeshi a děkuji za všechno, co se mi dneska stalo, vážně to dělám! Nedokážu popsat ten pocit, když jsem tam stála před radnicí a nyní stojím tady v rozlehlém obývacím pokoji s klimatizací a povídám si s Dinou, která je mi velmi podobná!  Je zhruba půl osmé a já ležím ve vaně své obrovské koupelny. Ano, venku je asi dvacet stupňů a já jsem vymrzlá! Užívám si tu únavu, ta bolavá záda z celodenního nošení batohu i tu voňavou pěnu. Užívám si prostě tu úžasnou chvíli!

Jsem tak šťastná, že ani nemůžu usnout...

 

Z dnešního dne jsem si sama pro sebe odnesla jedno velké poučení: Zaprvé, že každá situace má řešení. Ano, nemusí se nám hned líbit, ale je tady. Máme ho přímo před očima. A zadruhé, nic netrvá věčně a vše se může rázem obrátit v tak ohromující výsledek, že si ho ani nedokážeme představit, důležité je věřit, že je to možné....

středa 4. ledna 2017

Cesta za poznáním (kapitola pátá)






Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)


Dnes je státní svátek (alespoň tady, neboť Francie válčila s kým se dalo), budím se spontánně v 6.30. (Tedy u nás je už skoro poledne). Pravděpodobně se mé tělo ještě vypořádává s jetlagem, neboť  se stále cítím nevyspalá a unavená. Venku svítí sluníčko, což na začátek  listopadu není vůbec špatné:-). Rozhodla jsem se, že si seženu něco k jídlu a poohlédnu se po okolí. Corinne mi cestou z letiště ukázala 2 obchody, ale kdo by si to pamatoval? Byla tma a v tu chvíli jsem řešila jiný problém:  Proboha, jak to tady zvládnu bez auta?!

Moc možností, kam vyrazit jsem neměla, proto jsem zvolila silnici v polích, která mě dovedla na hlavní silnici. Dobře, tak alespoň vím kam půjdu zítra na autobus a jak dlouho mi to bude trvat, přemítala jsem v hlavě.  Hm, co dál. Právě jsem došla na hlavní silnici... Na druhý pokus jsem to zvládla s přehledem, dokonce jsem zjistila, že mapa v tabletu mi ukáže moji přesnou polohu, což jsem před tím samozřejmě nevěděla. Zřetelně jsem pocítila, že díky své extrovertní povaze pokulhává můj orientační smysl a talent pro technologie. Holt, co není v hlavě, na to se musím ptát, uklidnila jsem se. A hlavou mi mezitím proběhla vzpomínka, jak jsme cestovaly s kamarádkou po Sri Lance- ona byl ten technický typ a já jsem se s lidmi dávala do řeči a sem tam jsem "nás pozvala" k někomu na čaj.  Zažívala jsem pocit absolutní euforie, nevím, jak se to stalo, ale byla jsem  tam, kde jsem si přála být a bez sebemenšího úsilí. Narazila jsem na dva obchůdky u silnice, na které mě Corinne upozorňovala. Nejprve jsem se zašla podívat do toho prvního. (Tuto vlastnost jsem asi geneticky podělila po dědovi, protože vždy a všude nejprve zjišťuji nabídku služeb, než si něco koupím).
 Byla jsem jako Alenka v říši divů. Možná jsem právě proto působila jako Robinson při návštěvě Tesca. No jo, jenže tady byl obchůdek sotva 30 metrů čtverečních. Detailně jsem zkoumala skoro všechny balíčky a pročítala etikety. (No, spíš jsem se učila nová, francouzská slovíčka). Zatímco jiní nakoupili za minutu, já vybírala nejméně 10 minut. Nakonec jsem se  rozhodla pro obyčejné sušenky. Zamířila jsem do druhého obchodu, kde jsem si koupila banány. (Teda, já si myslela, že jsem si z obchodu odnesla banány. Po chvíli jsem zjistila, že jsem si sice koupila banány, ale ty co chutnají jako brambory a vaří se ve šlupce.  Tady to jsou prostě banány zelenina, tečka. Upozornila mě na to další zákaznice, když viděla, jak jsem se snažila dostat dovnitř skrz nazelenalou šlupku. "Nene, musíte je uvařit - 10 minut ve vodě," poradila mi anglicky). Výborně, v tu chvíli  to pro mě byla rada nad zlato. Možná bych po prvním kousku zjistila, že to není chutné,ba dokonce nechutné, ale možná také ne... 

Vyrazila jsem  směrem k domovu. (Úžasné, jak nelpím na místě, byla jsem u Corinne sotva 2 dny a už to byl  můj domov). Ještě za čerstva jsem sdělila Corinne svoji příhodu s banány.  Společně jsme se nasmály a poté naobědvaly. Já jsem si "své "banány" naprosto užívala. Chutnaly jako vařené brambory. Po oběde mi Corinne navrhla, jestli s ní nechci vyrazit odpoledne na pláž. Zdálo se mi to jako úžasný nápad! Jeli jsme do Le Gosier, kde jsme se měli potkat ještě s jednou slečnou - Rumunku, která u Corinne měsíc bydlela. Cestou jsme se zastavili před knihovnou, odkud byl nádherný výhled na moře a na ostrůvek Le Gosier.
 Kolem 15 hodin jsme již seděly na dece i s Madelain , smějící se Rumunkou, která drmolila o sto šest. ( A to jsem si myslela, jak rychle mluvím!) a bavily se o všem možném, ale převážně o životě na Guadeloupe, neboť Madelain na Guadeloupe chtěla zůstat. (S jejím technickým oborem to jistě nebude problém!) Detailně mi popisovala, jak se učila francouzsky. Pro mě to bylo šílené, zatím jsem uměla jen pár slov... (Myslím, že tady mě poprvé napadlo, že bych se mohla začít učit taky!)
Jinak jsem nic neřešila, užívala si teplo, poslouchala moře a smějící se děti opodál. V tu dobu jsem si přála: Kéž by to takhle mohlo zůstat napořád!


Z mého snění mě vytrhla až Corinne, která tvrdila, že kvůli častým dešťům je moře špinavé. Pravdou je, že tam byla spousta řas- prý z Brazílie. Ale upřímně, kdo by řešil řasy v moři 11.11. na Svatého Martina, kdy k nám do Čech přijíždí na bílém koni? Pro mě byla řasy to poslední, co jsem řešila!Nejen díky Madelain jsem zjistila, že na Guadeloupe žije spousta fyzioterapeutů. Za necelý týden jsem  znala již tři - ať už osobně nebo z vyprávění. S Dominiquem jsem se seznámila na pikniku, Madalein mi vyprávěla o nějakém chlapci a Corinne šla první den mého pobytu k fyzioterapeutce. Úžasné! Pamatuji si, jak jsem v tu dobu přemýšlela, zda to náhodou  není znamení z Vesmíru. Napadlo mě, že bych tam vedla skupinové cvičení, protože sama Corinne navštěvovala hodiny salsy.
Domů jsem se vrátili za tmy (Není se čemu divit, když tma je v 6 hodin večer...)Byla jsem vyždímaná jako hadr na podlahu.. Snažila jsem se vstávat každý den v 6 ráno a  využít každičký moment svého bytí! ( Ano, tenkrát jsem byla ještě ten japonský turista, co musí vidět všechno za každou cenu!)
A to si se mnou chtěla Corinne očividně hodně vyprávět! Lépe řečeno, nejspíš se potřeboval a možná vymluvit, neboť můj podíl na naší společné konverzaci byl minimální. Zavíraly se mi oči a chtěla jsem si jít lehnout. Na druhou stranu jsem se dozvěděla spoustu informací z jejího života. Do postele jsem se dostala asi  až ve 23 hodin. I přes nesmírnou únavu jsme ještě před usnutím přemýšlela o těch pár dnech, které jsem tu strávila, připadala si tu už doma a uvědomila jsem  si, že od zítra nanovo. Zase řešit nové situace, znovu potkávat své další hostitele...


Prostě je zapotřebí neustále vychylování z komfortní zóny. A největší zážitek ze dne: poprvé jsem ochutnala kokosovou zmrzlinu s mandlemi!



neděle 1. ledna 2017

Sbohem ohnivá opice, vítej ohnivý kohoute!



Rok ohnivé opice byl pekelně náročný, alespoň pro mě. Mám tu opici ještě živě před očima. Představuju si, jak se houpe na laně a ještě teď se mi vysmívá! Asi se není čemu vidět, opice jsou drzé a většinou dosáhnou svého. (Sama jsem se o tom přesvědčila, když se mi jedna malá, roztomilá opička začala hrabat v tašce v Ubudu na Bali. Zpočátku to bylo ťuťu ňuňu, ty malá, roztomilá opičko, ale o několik sekund později mě málem pokousala za to, že jsem ji nedovolila otevřít peněženku s rupiemi)

Jedna moje známá řekla: "Jak jsem zaseli v roce opice, tak se nám povede v následujícím roce ." A já jsem teda pořádně zasévala! Hlavně ve vztazích a to na všech úrovních: milostných, přátelských i rodinných. Děkuji za všechny ty nové lidi, kteří mi vešli do života (a že jich bylo!), a taky za prohloubená přátelství v tomto roce! Nevím, zda mi všichni přátelé vydrží po celý život, ale momentálně jsem za ně neuvěřitelně vděčná. Nejsou to lidé, se kterými vymýšlíte témata k hovoru, ale jsou to lidé, kteří mi vždy zvedli telefon, ať už jsem jim řekla něco, co se mi povedlo, nebo že jsem někoho zajímavého potkala, ale také se mnou trávili hodiny a hodiny, kdy jsem se dokázala "patlat" ve svých problémech a někdy dokonce přiznat, jaký jsem slaboch.


Byl to pro mě také rok velkých změn a rozhodnutí, (a ne vždy jednoduchých) které ovlivní moji budoucnost. Začala jsem tvořit nové věci, opustila jsem některé staré. Věděla jsem, že ke konci roku se všechno ještě zrychlí. (Ano, tak to skutečně bylo:-)). 

 

A abych se ještě malinko masochisticky před tím koncem roku potrápila a vyzkoušela si svoji odvahu, vymyslela jsem si pro sebe stezku odvahy. Doslova a se vším všudy. Rozhodla jsem se vyrazit z města do hor, bez jakékoli další společnosti. Nedokážu to popsat, ale cítila jsem se svobodně při představě, jak stojím na svém oblíbeném místě a pozoruji ruch ve městě a ohňostroj nenápadně a hezky  shora. Prostě zkusit si to sama za sebe, protože si myslím, že i přes množství lidí, kteří nám vytváří ochranný štít před okolním světem, vždy jsem to my sami, kdo učiní ten první krok vpřed.


Přestože mě moje milovaná opice minulý rok vyškolila v plánování, nebyla bych to já, kdybych si v hlavě nenačrtla  alespoň orientační časový plán celého večera. Nemůžu říct, že bych se nějak chystala jako například horolezci, co zdolávají Annapurnu. Ale pro mě to byl takový malý Mont Blanc, no možná s odvahou a se vším všudy i Mont Everest. Dobře, takže příprava by jakž takž byla - do 40 litrového batohu jsem si nachystala proteinovou tyčinku, lehkou mikinu pro případ nouze, termosku s čajem (bez toho nechodím skoro nikdy nikam), sekt ( ale jen ten malý, co má otevírání jako PET lahev, neboť jen při lehké představě, jak otevírám špunt, mi šel mráz po zádech) a jako poslední jsem opatrně vložila lampion štěstí. Maličko jsem zapochybovala o svém nápadu, když teploměr ukazoval teplotu hluboko pod nulou. Ale má tvrdohlavost a současné nadšení mi nedovolily ustoupit a vzdát se! Vždyť kdy jindy, než teď?!




Mé kroky mě vedly nejkratší cestou k lesu. Všímala jsem si, že silnice jsou zlehka namrzlé a představovala si, jaké by to bylo, kdybych uklouzla a zlomila si nohu. Musela bych se dobelhat do nemocnice přes celé město a vysvětlovat jim, že jsem chtěla příchod Nového roku oslavit v horách, nikoli v nemocnici. Naštěstí se mi podařilo myšlenky na úrazy rychle zahnat a mohla jsem si užívat ten čerstvý vzduch kolem. Kupodivu jsem nikoho nepotkávala a dokonale jsem si to užívala. Když jsem poprvé vkročila do lesa a pokračovala zlehka do kopce po lesní cestě, uvědomila jsem si, že čelovka snad ani není potřeba. Naopak, chtěla jsem důvěřovat svým očím, svému rovnovážnému ústrojí a plně se pomořit do klidu. Sem tam ke mně doléhal zvuk ohňostroje, a i přesto, že světlo je rychlejší než zvuk, tady jsem neměla možnost zpozorovat ani nejmenší záblesk na obloze. Tady ne a vůbec mi to nevadilo. Hvězdy vypadaly jako perličky a já litovala, že jsem nikdy nerandila s klukem, který hvězdám rozumí. Mooožná jsem zaznamenala Orion. Měsíc se na obloze ani neukázal, ale to už bych chtěla asi moc! Jako by mi nestačil klid, čerstvý vzduch, obrysy stromů a hvězdy, které vytvářely nad moji hlavou klenutý strop...





Chvílemi mi připadalo, že jdu jinam, než jsem plánovala. Je zajímavé, jak se v noci všechno změní. Nevím, jak je to možné, ale tu a tam mi naskakovaly absurdní otázky, jestli nejsou v lese hladoví vlci například.  Dokázala jsem si je ale s absolutním klidem zodpovědět a ihned vyvrátit. V tu dobu jsem byla ještě statečná. A kdyby přece jen náhodou, tak začnu situaci řešit. I kdybych se v tuhle chvíli postavila třeba na hlavu, tak scénář nevymyslím a nenaplánuji. Vždyť by vůbec nemusela vyhrát hladová šelma nad člověkem. "Naštěstí" jsem sama sebe dostala do časového "presu," protože jsem nepostupovala přesně podle plánu. Podvědomě  jsem zrychlila, takže jsem si svým hlasitým dýcháním narušila to posvátné ticho, které mě dosud obklopovalo. Nedá se nic dělat, udělám maximum pro to, abych to stihla, a když ne.... Není žádné kdyby, ozval se hlas ve mně, který se dožadoval pozornosti. Prostě zrychlíš nebo poběžíš! Přikazoval mi. Vzájemná přetahovaná o to, kdo bude mít hlavní slovo, trvala naštěstí jen chvíli. Ale i přesto to mělo své výhody, protože otázka života a smrti při setkání s hladovým vlkem mě v tu chvíli přestala zajímat. 



Ani jsem si nevšimla a byla jsem ve třetině své cesty! Jen o 15 minut později oproti původnímu plánu. Jdi se vycpat s plánem, Markét, napomínala jsem se, díky tomu se ochuzuješ o neopakovatelné životní okamžiky! Míjela jsem po cestě několik horských chalup a tajně nakukovala dovnitř. Někde byla zapnutá plazmová televize, jinde si povídali. Každý dle svého gusta. 





Po pár minutách jsem se ocitla na silnici. Musela jsem, neboť jinak bych svůj vytyčený cíl nestihla ani náhodou. Obešla jsem poloprázdnou restauraci, před jejíchž dveřmi netrpělivě vyčkával taxikář ve svém bílém automobilu. V tu chvíli jsem se podvědomě napřímila, schovala zapletený cop pod bundu a kráčela sebejistě. Nevím, proč by ho mělo zajímat kam jdu a co tu dělám, ale pro jistotu.


Při pohledu na hodinky, které ukazovaly 22.30 jsem se uklidňovala, že jsem nahnala deficit a mohu směle dál pokračovat  ve své cestě. Teď nastala ta dlouho očekávaná chvíle. Ve svých myšlenkách jsem se vracela do nejsilnějších momentů svého minulého roku. Z mého imaginárního světa všemožných postav a příběhů mě vytrhl až dětský smích, ozývající se z chalupy, stojící jen pár metrů od silnice. Kdybych nevěděla, že je poslední den tohoto roku a benevolentní rodiče dovolili svým ratolestem zůstat vzhůru o něco déle, jistě by mě to vyděsilo. Opět mě napadaly pravdivé či nepravdivé scény z filmových dramat a hororů. Ihned jsem je zaplašila!


Nekompromisně jsem udržovala rychlé tempo. Nevím, jaká byla okolní teplota, ale já jsem otevírala průduchy své bundy a sundavala si rukavice. Díky svému polo-běhu jsem si nastřádala přijatelnou časovou rezervu, která mi vykouzlila úsměv na tváři a já s dovolila krátkou přestávku s kocháním na město, které se krčilo hluboko pode mnou. Město, které bylo obklopeno horami.Tady to mám prostě ráda, pomyslela jsem si. Ráda tu jezdím na kole, ráda tu chodím pěšky a je jedno v jakou denní či noční dobu. Chtěla jsem si tu krásu vyfotit, tak naivní jsem byla! Zrcadlovkou možná, ale iphonem?! Nevadí, uchovám si vzpomínky napořád, slíbila jsem si. O chvíli později mě oslnily reflektory a auto?! Přála jsem si být v tu chvíli neviditelná, ale auto začalo nenápadně přibrzďovat a.... odjelo. Uuuf, díky Bohu, říkala jsem si. Kdybych byla v cizí zemi tak prosím, nechám se svézt  a ráda, ale tady? Na známém místě, kde jak se zdá, se umím pohybovat i v noci?

Když jsem se dostatečně pokochala a chtěla jsem pokračovat, uvědomila jsem si, že mi něco malého, chlupatého chybí. Byla to moje rukavice! Vážně? Ptala jsem se sama sebe a ihned si odpovídala: No, přece mě můj výlet nebude stát rukavici, to ne! Rozsvítila jsem čelovku a vrátila se pár metrů zpátky dolů z kopce. V hlavě mi lítaly myšlenky sem a tam. Nejprve mě napadalo, jak asi bude vypadat moje, už teď bolavá, vysušená ruka, když ji nebudu mít v teple svých palčáků. Posléze mi přicházelo na mysl, že řidič automobilu zastavil proto, aby získal silvestrovský úlovek v podobě mé barevné rukavice. Na tohle všechno jsem stihla  myslet během 20 kroků. Ty  myšlenky jsou neuvěřitelně rychlé...

Ještě necelé dva kilometry a budu na své oblíbené louce, říkala jsem si. O tom, že to stihnu, jsem nyní ani na vteřinu nezapochybovala, ale o tom, jestli se nepočůrám, jsem pochybovat začala. Před cestou jsem toho vypila docela dost a až do této chvíle jsem se uklidňovala, že jsem jako statečná, a že to přece vydržím. Nevydržím, když musíš, tak musíš. Kdybych hodně chtěla, vydala bych se do hlubokého lesa, ale já jsem nechtěla a schovala jsem se za zaparkované auto u silnice. Připadala jsem si jako lupič, nebo že dělám něco hodně nepřijatelného. Mé svědomí mě trápilo jen do chvíle, než jsem si uvědomila, že sníh moje stopy zahladí a ráno nikdo nic nepozná. (Snad)

Uchu lahodící křupání pod nohami se změnilo v tvrdé, hlučné nárazy mé vibramové podrážky na čistý led. Chvíli jsem si hrála sama před sebou na hrdinku, že stále ještě není potřeba čelovka, než jsem se uklouzla víc a rychle na to, aby to moje posturální reakce stihly unést a já ležela na tvrdé zemi a počítala končetiny. I přes tvrdou ránu jsem byla v naprostém pořádku. Naštěstí! Prvních pár kroků jsem si plně uvědomovala bolest pravého kotníku, ale pod návalem adrenalinu, jsem pokračovala dál ve své cestě. Od vytyčeného cíle mě dělilo asi posledních 500 metrů. Čas ukazoval 23.45, tedy naprostý ideál.

Při pohledu na vzdálená světla mi došlo, že od mého bydliště mě dělí 12 kilometrů. Zdolala jsem první polovinu svého výletu. V tuto chvíli jsem zažívala pocit absolutního štěstí. Jednak z toho, že jsem to dokázala sama a víceméně po tmě a také jsem dokázala ocenit samu sebe, že jsem si udržela víru až do úplného konce.

Našla jsem si své místo nedaleko vysokého smrku. Kromě mě se pro stejný nápad rozhodly asi dvě skupinky, které postávaly opodál. Byla jsem ponořená do svých myšlenek natolik, že jsem ani nevnímala jejich přítomnost. A navíc byla tma.


Tak šup, šup, nachystat si šampaňské (kéž bych ho měla s sebou). Já jsem si musela vystačit pouze se sektem.  V 0.00 jsem otevřela láhev a v duchu si zazpívala českou hymnu. Tak ať stojí za to, tenhle rok ohnivého kohouta! Byla to krása! Spousta světýlek všemožných barev sice narušily tu jednobarevnou hvězdnou oblohu, ale bylo to vskutku magické.  Mám to ráda, proto jsem tady. Uvědomuji si, že díky této lidské vymoženosti trpí domácí mazlíčci nebo díky neopatrnosti může člověk poškodit i sám sebe, ale jak by řekla moje sestra: "Pro tuto jedinečnou chvíli stojí za to žít!" 

Cíl číslo 1 zdolán, cíl číslo 2 zapálit si balon štěstí. Tak směle do toho! Ať jsem hledala, jak jsem hledala, tak v mém batohu jsem našla pouze termosku s netknutým černým čajem, mikinu od sněhu, zapomenutou gumičku na vlasy a prázdnou láhev od sektu. Ale ne, to ne! Přece někde musí být ten vosk, co se vloží do papírového lampionu. Nenašla jsem ho. Obešla jsem předpokládaná místa mého zdržení na louce a silnici, ale nikde nic. Musela bych počkat až do svítání. No co se dá dělat, bude to muset počkat až na večer 1.1. 2017.



Skupinky se mezitím rozplynuly, ohňostroje utichly a já jsem měla louku jen a jen pro sebe. Nadešel můj čas. Moje soukromá hymna pro tento rok bude Via Sofia. Rychle jsem si na yutube našla rozesmátého Alvara, neřešila jsem, kolik dat mě to bude stát a pohotově spustila na maximum tuto, pro mě silně návykovou veselou skladbu. Tančila jsem o sto šest, místy jsem se snažila napodobit Johna Travoltu nebo Elvise a věřím, že pokud mě někdo sledoval z zpovzdálí, tak jsem se pro něj rázem stala jeho půlnočním překvapením. Ale já si to užívala. Tak moc,až jsem se vysílila natolik, že jsem zčista jasna skončila vleže na zádech a kopala nohama k nebi. Nic jsem neřešila, dokonce ani svoji cestu zpátky (naivně jsem si nejprve myslela, že pokořím svůj rekord a vrhnu se do hor, abych tam počkala na východ slunce). Myslím, že po mém výkonu byl plán jasný- sníst proteinovou tyčinku a vyrazit k domovu. Cesta se přede mnou otevírala jako brána do neznáma. Vstoupila jsem do roku 2017!


Cesta zpátky mi ubíhala daleko rychleji než před tím. Možná to bylo tím, že jsem používala čelovku daleko častěji, protože sníh se změnil v průzračné zrcadlo. Neustále jsem měla zakloněnou hlavu a kochala jsem se hvězdami nade mnou! Litovala jsem, že jsem si alespoň nenainstalovala nějakou aplikaci pro noční oblohu. Souhvězdí Orion, které jsem měla zprvu neustále po své pravici, se pomalu ale jistě přesouvalo přede mě. A jak jsem se tak kochala tou noční oblohou, spatřila jsem ji!
Padající hvězdu! A jen pro mě! Letěla asi milisekundu směrem k Zemi a byla fuč!



Abych se překonala, zvolila jsem zpátky delší cestu - lesem. Opět jsem si připadala jako červená karkulka, která potkala pana vlka. Jestli jsem stoupání na vrchol pojmenovala jako cestu lesem, tak tohle bylo teprve něco! Les byl tak hluboký, že nebylo vidět na krok. Cítila jsem mrazení po celém těle a strach. Opravdový, nefalšovaný strach! Hlava nás dokáže zkoušet, ta moje obzvlášť. Místo toho, abych si užívala klid a samotu, vymýšlela jsem, co bych dělala kdyby... A bylo to horší. V mé hlavě se objevovaly postavy z hororů, mystické i skutečně. Všemožní duchové, strašáci, upíři a vrahové. Občas moje mysl "zabrouzdala"  ke Kytici od Erbena. Všechny výplody mé fantazie se shlukly v tu jednu nejhorší noční můru, kterou jsem zažívala právě teď. Při sebemenším zvuku lesa jsem zhasla čelovku, stála nehnutě na místě  a opakovala si, že je vše v pohodě. Když jsem tam tak stála, v úplné, absolutní tmě, obklopena jenom těmi mohutnými stromy, napadala mě spousta všemožných otázek. Mohla jsem se vrátit zpátky, ale bylo by to stejné, jako pokračovat dál. Střídavě jsem zhasínala a rozsvěcela čelovku. Hlavou jsem otáčela na všechny strany i dozadu! Nebylo mi to nic platné, viděla jsem pouze těch pár metrů přede mnou a pár metrů za mnou, nic víc. Jako malá jsem nesnášela stezku odvahy a teď jsem si ji "užívala" znovu a "dobrovolně".  


Skutečně jsem si oddechla, když se přede mnou otevřela louka a já opět spatřila hvězdy nad hlavou. Cítila jsem se jako Alenka v říši divů. Tuto cestu jsem znala nazpaměť. I přesto, že zima dávala krajině úplně jiný nádech, věděla jsem, že musím odbočit doprava, abych se dostala zpět na silnici. Už žádný hluboký les, musím si to dávkovat hezky postupně! 

Na silnici jsem se cítila jistě a bezpečně. Vnímala jsem okolní krajinu, chalupy, ve kterých se svítilo a to ticho! Uvědomila jsem si, jak je noc kouzelná! Jak jsem si tak vykračovala, tak mezitím pěkně přituhovalo. Nejspíš jsem už byla unavená a hladová, ale více jsem cítila chlad od nohou (to bylo asi tím, jak jsem se válela v tom sněhu, tam nahoře). Začaly mě zlehka pálit lýtka (až doma jsem zjistila, že mám lehké omrzliny). Nakonec jsem došla až ke kostelu, který vypadal neskutečně tajemně. Kolem mě zatím prosvištěl běžkař, mladý pár a dvě slečny. No jo, už jsem byla zase v civilizaci...


Dolů do města to za sucha trvá sotva půl hodiny. Ehm, ehm, jenže po sněhu ani památky a vibramové podrážky na mých pohorkách se nejspíš změnily na brusle. Ještě že jsem vypila pouze třetinu sektu, protože to každou chvíli vypadalo, že se mi podlomí nohy a já budu ležet na zemi znovu.


A teď už jenom 5 kilometrů po rovině, oddechla jsem si, když jsem zdolala ten kopec, co mi na kole trvá sotva 15 minut. Bylo něco málo po 3 hodině a já  vnímala ten rozdíl oproti všednímu dni. Sem tam projel taxík, svítily jenom lampy a všude neskutečný klid. Jenže ten jsem narušovala já- svoji humpoláckou chůzí. Snažila jsem se našlapovat zlehka a potichu, ale nešlo to. Když jsem zvedla hlavu, viděla jsem pouze smog a po hvězdách ani památky. Nevadí, užila jsem si jich dnes dost. Možná na celý rok dopředu!

Domů jsem dorazila kolem 3.40 a ocenila jsem teplo svého domova a teplou postel jako nikdy před tím! Nikde jinde jsem si nepřála být víc! Na chvíli jsem zvažovala, že statečně vydržím do rána, ale nakonec mě zdolala únava a já padla za vlast. Myslím, že lepší konec roku jsem si snad ani nemohla přát!

Takže sbohem ohnivá opice a vítej ohnivý kohoute!