JEDEN DOBRÝ SKUTEK NA ŠTĚDRÝ DEN, PROSÍM!

Jsem v Kanadě, ve své vysněné zemi, na svém vysněném místě. Žiju v malém městečku v provincii Alberta a jsem za to nesmírně vděčná, neboť se mi splnilo vše, o čem jsem snila! Je to tady prostě boží! S každým se zdravím, lidé se mě ptají odkud jsem a jak se mi daří. Usmívají se a jsou na sebe milí. Někdo by řekl, že žiju v pohádce. Díky své kamarádce a její rodině si navíc mohu užívat předvánoční atmosféru plnými doušky! Za ten měsíc, co tu jsem, jsem poznala mnoho lidí! Dlouho jsem přemýšlela o vánočních dárcích, i když si všichni říkáme, že jako nejsou důležité, tak mnoho lidí přesto sní o tom, co pod stromečkem najde! Jenže čím mohu přispět já, to jsem nevěděla. Jak vyjádřit sebe a přitom utratit minimum dolarů? A pak mi to došlo! Miluju jídlo! Uvařím pravý český bramborový salát a rozdám ho lidem ve svém okolí! Měla jsem ze sebe radost!

Misky jsem sehnala za pár dolarů v místním thriftshopu a rozdala jsem ho všude možně. Dokonce jsem jednu misku odnesla paní na poštu, protože minule se mi svěřila, že nejlepší jídlo měla v Praze. Nikdy v životě jsem neviděla tak rozzářený obličej a tolik hvězdiček ve tváři! Její radost se okamžitě přenesla do každé buňky mého těla! Takový pocit jsem už dlouho necítila. Přemýšlela jsem nad tím, v čem je Kanada jiná a došla jsme k závěru, že tady si všichni pomáhají! Je jedno, zda jste z Korey, Japonska, Austrálie nebo Čech. Všichni jste na stejné lodi. Nikdo tu není původní. Ptala jsem se sebe jestli bych to udělala v Čechách. Odpověď byla jednoznačná: NE. Ale proč ne? Není jedno, kde jsem? Zda v Čechách nebo v Kanadě?


A pak mi to došlo, prostě když udělám něco hezkého pro někoho jiného, získáme oba. Prostě to musí vycházet ze mě. Vzpomněla jsem si na všechna moudra, co jsem kdy četla o tom, že jsme šťastnější, když dáváme, že pokud chci změnit svět, musí to vzejít ode mě. BLA BLA BLA... Ale blik, cvak, ono to vážně funguje!

Tak pojďme měnit svět!

PRVNÍ DNY V KANADĚ

„Tam se ti bude líbit!“ To bude tak boží“ „Kanaďani jsou tak milí“ „Tam zapadneš.“ Jedny z mnoha vět, které jsem slýchávala před odletem. I já sama jsem do Kanady jela s očekáváním, že to změní můj život a rázem budu šťastná jako blecha. Když jsem si celou Kanadu vysnila a naplánovala, tak jsem ale netušila, že navíc budu mít přítele a ne jen tak ledajakého! Nesnášela jsem kecy o tom, jak to přijde, když to nejmíň čekáte. A je to tady! Celou cestu na letiště jsem probrečela, možná za to mohl i nedostatek spánku a totální vyčerpání, protože jsem odlétala v 6.30, a navíc jsme vstávali  kolem 2. hodiny ráno. Aby toho nebylo málo, tak se v noci měnil čas a já jsem - asi ze stresu, ani nezamhouřila oči. Cesta na letiště byla podivná, mlčeli jsme všichni čtyři- teda já, můj přítel, sestra a její kluk. Na záchodě se mě sestra zeptala, zda chci opravdu odletět a já odpověděla že ano, ale jistá jsem si nebyla. Věděla jsem ale, že pokud se pro něco rozhodnu, tak to prostě udělám a neodletět by byla naprostá potupa a moje vlastní selhání. Brečela jsem na všech letištích jako želva celou cestu až do Edmontnu. A to je přitom tak miluju! Dokonce jsem se rozbrečela i na Islandu a to taťkovi přímo do telefonu a to se sakra snažím být před ním statečná! Ty lidi okolo si museli myslet, že mi někdo umřel! Let utekl jako nic, seděla jsem vždycky vedle okýnka a prospala celou cestu. Na svoje vízum jsem si ale počkala! Černošku přede mnou vyslýchali asi půl hodiny. U otázky typu:“ Kolik peněz vydělávate?“ Jsem šla už do kolen. Mě se na to neptali, projeli mi rentgenem zavazadla a zamračeně se mě ptali jak dlouho budu v Edmontu. A navíc mi dali vízum na celý rok, i přes to, že jsem měla pojištění pouze na půl roku (od true traveller) a to se prý běžně neděje. Měla jsem prý ohromný štěstí. No nevím, ale všechno ukazuje na to, že z nějakého důvodu tu mám prostě být! V příletové hale mě málem porazil 4-letý klučina v plyšovém oděvu žáby. Přiletěla jsem totiž den před Haloweenem. Vzápětí se přede mnou objevil „playboy“ s dvěma dětmi. Ano, vysoký, hnědooký, vymakaný tatínek od třech dětí a navíc o 5 let starší než já! Takže holčička- 6 let, klučina- 4 roky a nejstarší introvert- 9 let budou moji kamarádi po dobu, co tu budu. Začala jsem malinko panikařit a nebyla jsem si vůbec jistá, zda to zmáknu! Na parkovišti čekalo bílé bávo, tedy BMW x5, asi. A druhá otázka: „Umíš řídit, že jo?“ Mě málem zabila na místě. „O můj Bože,“ pomyslela jsem si vzápětí, protože řidič jsem vskutku mizerný. Lépe řečeno jsem šíleně zodpovědná, tak moc, že se bojím řídit! S automatem no problem, ale představa, že vezu všechny děti někam…

Jeli jsme nevím kudy, ale asi za půl hodiny jsme byli před ohromným domem, ve vilové čtvrti. Matt, tedy můj hostitel mi hned v autě oznámil, že letí za 14 dnů do Mexica a můžu letět klidně s ním, ale že mi to samozřejmě nezaplatí. „Kriste Bože, tak já letím do Kanady, abych se naučila anglicky a ještě poznala kulturu a skončím v Mexiku?! Never ever!!! To nedám, já chci domů, hned zítra se podívám na letenky,“ slibovala jsem si. Dobře, takže tohle není můj cup of tea, teda prostě nesednem si. Lépe řečeno není to člověk, se kterým si vyprávím do noci nad vínem. V domě byl totální chaos, chápu, že tu ženy už nějakou dobu tráví asi jen noc, ale i tak. V dětském pokojíčku to páchlo močí a v mém pokoji bylo sotva 15 stupňů. A můj hostitel se sebral a odešel na rande! Musím říct, že po cestě jsem byla unavená a zdeptaná. Chyběl mi Adam, chyběla mi ségra a moje postel! A teď tohle. Připadala jsem si jako totální cizinec a měkota! Tady nevydržím ani jeden den, natož 2 měsíce! První noc jsem strávila s drkotáním zubů v klubíčku. Byla mi zima a věděla jsem, že jsem sama, totálně sama. Daleko od všeho známého a lidí, co mám ráda. Co jsem si sakra myslela?! Že jsem přijedu a budu happy?! V pondělí odešly děti do školy, vstávaly jsme v 6 ráno a navíc začal padat sníh. Venku bylo asi mínus milion stupňů, že mi nepomohl ani sir Joseph a moje čapka z Courschevelu! Celé pondělí jsem strávila sama v domě, kde jsem neuměla ani zhasnout a jedla jsem jenom zelí a rýžové chlebíčky. Celý den jsem myslela na to, že se vrátím a všichni se mi vysmějou. Připadala jsem si hrozně, nejradši bych si sedla do rohu a brečela. Navíc jsem volala s přítelem, který balil věci u mě doma a zrovna byl u ségry a mamky. Tak moc se moc chtělo brečet! Ale moje Ego mi to nedovolilo. Domů se prostě nevrátím. Mám střechu nad hlavou a co jíst, to další půjde samo!A navíc horkou sprchu, pod kterou jsem docela dlouho!Každý den mi to Adam připomíná a já jsem mu za to nesmírně vděčná, vždyť tohle jsem si přece přála a chtěla jsem to, tak co vyvádím! Strašně se teď nemám ráda za to, že mi je smutno! Jestli to mám vůbec zapotřebí, hrát si na to, jak je mi za oceánem krásně?! Haloween jsem prožila sama bez dětí, jen jsem si troufla na procházku o dva bloky vedle. Moji negativní náladu ještě podpořili koledníci, kteří sotva poděkovali za mlsoty! Objevila jsem ale zlatý důl a od druhého dne jsem jedla dětem sladkosti! Tyčinky mars, lentilky, lízátka. Připadala jsem si jak v doupěti Santa Clause!

První týden jsem strávila procházkami po okolí ve sněhu a zimě. Objevila jsem mekáče! A jestli mi někdo s něčím pomohl nebo se na mě usmál? Ani náhodou...to byla poslední tečka. Na pozdrav nikdo neodpověděl, na ulici si mě nikdo nevšímal. Byla jsem nikdo. Děti byly u maminky a Matt přišel domů, když už jsem spala. Volala jsem si s nejbližšími, někdy i několik hodin. A hlavně s přítelem a ségrou. Jo a zhubla jsem, ale pokud budu pokračovat v mlsání, tak to velmi rychle naberu zpátky! Byla jsem sama v obřím, ale prázdném domě. Takhle jsem si svůj výlet nepředstavovala! Dobře, jsem negativní, Matt mě vzal dokonce do města jeden večer! Posadil mě do auta a jeli jsme. Během toho jsem se ho ptala na rozvod a jestli chtěl mít děti. Některý lidi by je podle mě mít neměli. Ne, když jsou sobci! V pátek dorazila sestra s manželem a dětma a my chystali jídlo. Bylo to prima! Konečně jsem mohla procvičovat svoji angličtinu! Konečně jsem s někým promluvila a ne česky!

Víkend jsem strávila tak, že jsme šli na farmářské trrhy. Když se ten nejmenší před odchodem počůral, tak nad tím Matt jen mávl rukou. To mě naprosto vyvedlo z míry! Jakože ho nechá počůranýho?! A on přitom vypadal jako z reklamy na north face. Možná to přeháním, ale kdybych po návratu neiniciovala oběd a neuvařila ho, tak snad ani nejíme. V neděli jsem měla den pro sebe, šla jsem do parku a říkala si: „Sakra, co tady dělám?“ Matt s dětma byl v tělocvičně, kam chodí každý den, aby měl to krásný tělo hodné modela. Ne, nemám nic proti modelům! Ale v momentě, kdy máte děti, můžete trávit každý den v posilce a chodit domů za tmy? 

Tak a teď co jíme. Matt je vegan a aplikuje to i na své děti. Takže maso a vajíčka nejsou. Matt snídá salát a my? Já se snažím vařit vločky s banánem. Děti milují cokoli, co uvařím. Ne, nejsem výborná kuchařka, ale asi jsem v sobě objevila skrytý talent. Miluju vaření! Ale poslední kapkou bylo to, že na mě vypadl kousek dětského bobku z pračky! Ne tohle nedám, píšu Kristýnce! Kristýnka je anděl! Poznala jsem ji „náhodou“ při cestě vlakem ze Slovenska do Prahy. Pomáhala jsem ji s kufrem, a nakonec jsme seděly vedle sebe v kupéčku. Kristýnka mě zachránila! Nabídla mi, abych k ní odjela a strávila s nimi Vánoce!

Co jsem se naučila během prvního týdne? Když už si myslíš, že umřeš, tak ti vyšší síla pomůže. Že není špatné někdy být prostě sám, má to svůj důvod, protože je to klid před bouří. Že není všechno zlato, co se třpytí, a že lidé, kteří mají málo materiálna, ale mají jeden druhého, jsou nejvíc šťastní. I když jste na konci světa, tak Vám přátelé pomohou! A že mám nejlepšího kluka na světě. No vážně! A i kdyby to byl jediný důvod, proč jsem tady, tak to stálo za to!

cesta za poznáním (kapitola osmnáctá)

Dnes je pondělí, což znamená den odletu, ach jo. Poslední den tady. Z postele se mi ani za mák nechce. Je kolem 6.  hodiny ráno. Nastavila jsem si ho na tak brzkou hodinu schválně. Chci si to tady ještě pořádně užít. I přesto, že jsem vypila přes litr vody, zacvičila si jógu a navíc nádherné počasí, jsem unavená. Díky krásnému počasí mi, díky Bohu, uschly boty. No výborně! Už jsem si představovala, jak vystupuji na pražském letišti s bosýma nohama.

Na snídani se sejdeme úplně všichni. A je to tady - loučení s Leem, který musí do školy. Tuhle část nemám ráda, ale kdo ano? Objímáme se, dáme si pusu a tento rituál zopakujeme ještě několikrát. Jdu ho vyprovodit až k bráně. Scéna jako z amerického "dojáku". Zlatý retrívr Miel pobíhá kolem a Leo mává, až málem vypadne tatínkovi z auta.

Jdu si balit. Jestli byl obsah mého batohu po příletu sem poloviční, tak teď tam ty věci sotva narvu. Obávám se, abych nemusela platit na letišti za hmotnost navíc. Během dopoledne se jdu "rozloučit s Le Moule" a udělat dobrý skutek. Rozhodla jsem se, že dám své nejoblíbenější sandály, (které vlastním mimochodem přes 10 let) místnímu bezdomovci. Chci to udělat, tak moc chci, ale zároveň se cítím, jako bych měla přijít o dítě! Zažily se mnou skoro všechno - od španělské párty po ťapkání po Bali!

V obchodním domě Leather price mají dneska zavřeno, a já si tam chtěla koupit potravinovou fólii na svůj batoh. No tak to je konec!Procházím se všemi známými a oblíbenými místy.  A taky navštívím naposledy svoje oblíbené pekařství. Morgan Freeman, tedy pán, který je mu podobný jako vejce vejci, sedí na své oblíbené stoličce a pozoruje okolí. Život tady se přece nezastaví kvůli tomu, že jedna Evropanka odjíždí...

Mám zabaleno, jsem nachystaná, tedy fyzicky. Vážíme batoh, lehce jsem znervózněla, když jsem si uvědomila kolik litrů rumu jsem tam nacpala. Olivier mě odváží na letiště, Dina mává a malá Lily usne, sotva vyjedeme z města. Během cesty se mě Oliver ptá, jestli jsem smutná. Jistěže jsem, vždyť kdo by nebyl?!

Před letištěm se naposledy obejmeme a sotva Lily s Olivierem zmizí z dohledu, roním slzy. Bože, já jsem ale citlivka! Procházím letištní halou, kde je vyvěšená vánoční výzdoba, poslouchaje píseň Nothing compares to you... Na náladě mi to zrovna moc nepřidá. Zamířím hned k odbavení, ať to mám rychle za sebou a posléze nakupuji další 2 láhve rumu. Kam je dám, to nemám tušení.

Cesta Pointe Pitre-Paris mi uběhla velmi rychle. "Vyhrála" jsem místo u okýnka a vedle mě bylo navíc volno, takže jsem se pěkně roztahovala na dvou sedačkách!Z Paříže mělo naše letadlo zpoždění, prý kvůli špatnému počasí. Mezitím jsem balila své láhve plné rumu do reklamních letáků a vkládala je do svého, už tak přeplněného batohu. Pár lidí, čekajících na letadlo, dokonce zvedli hlavu od svých smartphonů a zaujatě mě pozorovali. Já jsem se na ně usmívala jen s omluvným výrazem ve tváři.

Na letištích mám nejraději to, co většina lidí přímo nesnáší, to čekání! Chodím po letišti sem a tam a zkoumám ho. Během toho si vymýšlím příběhy o lidech, které náhodou potkám. "Ten pán v obleku letí asi na pracovní schůzku do Milána. Kdežto tamten mladý pár by mohl letět na dovolenou do Londýna,"  přemýšlím skoro nahlas.  A taky mě baví nakládání batohů. Pro mě, jako pozorovatelku, je to zábava, ale pro ty pány v uniformách asi pěkná řehole. Mám hlavu přilepenou na sklo a náhle zpozorním, protože právě nakládají můj batoh. Oni s ním hodili! Pane Bože! Nevěřím vlastním očím. Krve by se ve mně v ten okamžik nedořezal. V mém batohu jsou 3 skleněné láhve, plné rumu a 2 půllitrové punče! Doufám, že drží pohromadě a nejsou už rozlité po celém batohu.

Na letišti v Praze jsme za necelé 2 hodiny. Jediné, co mě skutečně zajímá, je můj batoh. Radostně vytahuji všechny lahve. "Máte štěstí, kluci," usměju se v duchu. Kdyby mě teď někdo pozoroval, tak nebude pochybovat o tom, že jsem alkoholik- v každé ruce láhev a další vytahuji. A je to tady, jsem doma. Je zima a prší. Není se čemu divit, vždyť je konec listopadu. Nejraději bych se zase otočila a jela do tepla. Ale aby něco nového mohlo začít, něco musí skončit.

Cítím vděčnost. Ale takovou tu opravdovou, co Vám vrhne slzy do očí. Jsem vděčná za nové zážitky, které mi zůstanou navždycky. Vážím si toho, kolik nových a zajímavých lidí jsem poznala, vážím si Olivera a Diny a pozvání na Vánoce! A v neposlední řadě  jsem vděčná sama za sebe, že jsem se nenechala zviklat a odjela jsem úplně sama! Po této zkušenosti naprosto souhlasím s tvrzením: Každý by měla alespoň jednou za život, odjet někam sám... Teď už se pod tom můžu podepsat i já a vlastní krví. Amen

cesta za poznáním (kapitola sedmnáctá)

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže.Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)

Vstávám ve svůj oblíbený čas- v 6 ráno, a jsem pěkně rozlámaná. Ten rum před spaním mi prostě nedělá dobře! Stává se ze mě alkoholik, protože svoji pravidelnou konzumaci rumu omlouvám tím, že mám dovolenou a o dovolené je přece vše dovoleno. Nevím, kdo to řekl jako první, ale náramně se mi ta věta líbí! A co hůř, na mě sedí!

Je neděle, takže během snídaně diskutujeme s Oliverem o všem možném. Už z něho nemám strach! A dokonce si myslím, že on je se mnou rád. Minule mi říkal, že by chtěl mluvit tak plynně anglicky jako já, což zalichotilo především mému Egu, to se ví. Ale jinak? Cha, ta moje angličtina! Mám ještě co trénovat! Jeho zádům se ale dost ulevilo a z toho mám radost! Asi mám opravdu dar uzdravovat lidi nebo co. "Tak počkej, Markét, zase se tak nevychvaluj, " ozve se ten dotěrný hlas v mé hlavě a já ne a ne ho utišit.   Dneska se počasí střídá. Chvíli leje jako z konve, chvíli svítí slunce. Odpovídá to mé náladě. Připadám si lehce schizofrenní, neboť jedna část by tu chtěla zůstat, ideálně napořád a ta druhá se těší na kamarády, přátele a svoji rodinu. Těším se na to, až jim budu barvitě líčit svůj výlet do pralesa a taky na to, jak jsem byla na pikniku a viděla želvy! Těším se na to, že všechny své hosty budu vítat rumem. A uspořádám opravdovou karibskou párty. "Jo, to udělám, hned jak přijedu," napadne mě. Moje plánovací mysl se rozjela na plné obrátky. Jsem mistryně v plánování. Miluji plánování.

Zato boty jsou stále mokré, což mi neumožní zdolat další dobrodružný výlet s Aurelienem. Mám malinko obavu, zda uschnou alespoň do zítra. Během dopoledne se učím francouzsky a pozoruji Lily při hře. Ty děti jsou neuvěřitelné, vážně. Lily je úplně jedno, zda ji někdo pozoruje nebo ne, prostě tancuje na hudbu z televize a nahlas se směje, až ji Leo napomene. Leo má rád počítačové hry, tráví u počítače každou volnou chvíli a prostřednictvím skypu se domlouvá na taktice při střílečce. Nikdy mi to nic neříkalo, tyhle střílečky. Ale vžila jsem se do role pozorovatele: upíjím čaj z misky, ukusuji sušenku a zasněně je oba pozoruji.

Na oběd jsem si zašla do bufetu na hlavní třídě. Každý den jsem chodila kolem a vždy jsem si plánovala, že tam zajdu. a teď to konečně nastalo! Nedělní, rozlučkový oběd: Sedím nad hromadou rýže, klobásou a plněným "christophenem". Nejvíc nejlepší jídlo tady- plněný christophene! Chutná to jako sladká brambora, ale s tou masovou směsí vznikne v puse nenapodobitelná, ale vynikající chuť.

Odpoledne trávím v kavárně a na mé poměry si dnes doslova válím šunky. Nikdy jsem to neuměla a tady, na Guadeloupe, jsem překvapená, jak bravurně to zvládám! Naučila jsem se relaxovat, jenom tak sedět a pozorovat okolí a u toho upíjet horkou černou kávu a pozorovat ten šum kolem. Prostě si plně užívat přítomného okamžiku. Nikdy jsem to nedokázala pochopit a myslím, že teď to žiji. Nestresují mě žádné myšlenky, že jsem ještě neviděla to a tamto, že jsem něco neochutnala nebo co bude. To jsou dokonce "zabijáci pohody". Pomalu se vplíží do naší hlavy a než se nadějeme už v tom lítáme. Děsíme se námi vymyšlených scénářů a situací. A co je na tom nejvtipnější? Vše vzniká v naší hlavě, je to jen naše realita.

Odpoledne si hraju s Lily, nerozumíme si ani slovo, ale o to větší je to zábava. Občas během hry ucítím některý z unavených svalů. Ruce a nohy mi připomínají brodění řeky nebo šplhání po lijáně.

Dnes večeříme všichni společně. Je to můj poslední večer tady. Protože jsem se zmínila, že nevím, jak chutná sladký banán, banán jako brambory nebo "fryapa" Dina mi slíbila, že v rámci mého rozloučení, nachystá skutečnou guadeloupskou večeři! Miluju jídlo a hodování. Proto jsem se nejspíš narodila, abych si užívala jídlo ve společnosti ostatních. Poprvé ochutnávám sladký banán s kuřecím masem, je to tak zajímavá kombinace, že to snad zkusím i u nás.Bavíme se přitom o všem- anglicko- francouzsky. A jde to! Tatínek se mě ptá, jestli nechci přijet na Vánoce. Chci! Chci přijet se svým  ohromným kufrem Samsonite nejlépe napořád! Po večeři ještě ochutnáváme kakaový punč, díky němu přestanu cítit ty unavené mezilopatkové svaly.

Usínám za zvuku salsy, která se nese vzduchem z domu přes plot. Sakra, proč jsem to nevěděla dřív, možná bych se tam šla mrknout.

Dnešní den byl naprosto parádní. Z hosta jsem se stala rodinným přítelem, což mi oba dva (Oliver, Dina) během večeře neustále zdůrazňovali. Když si jenom vzpomenu, jak jsem se na začátku svojí cesty tak moc bála! Není nad to vykročit ze svojí komfortní zóny a dělat to co nejčastěji.

cesta za poznáním ( kapitola šestnáctá)

Už od probuzení myslím na to, že mi zbývají  jen 2 celé dny tady. Ach jo...Nechci odjet, nechci se vrátit domů. Je mi smutno. Prostě jsem patřím!

Aurelien mě vyzvedává kolem 8.30. Máme naplánovaný celodenní, sobotní výlet. Nejprve vyrážíme na sever. Aurelien se rozhodl, že mě naučí francouzsky, takže na mě skoro jinak ani nepromluví. Jeho učitelská profese se nezapře! Učí mě výslovnost a vypadá u toho roztomile. Hlavně, když mi opravuje výslovnost. I když mi to nikdo nikdy neřekl, myslím, že mám nějakou poruchu řečového centra. Vymýšlím si totiž vlastní výrazy, jako například místo kapesníku říkám kapčák nebo než říct pulp fiction mi přijde snadnější pulpic fiction. Prostě používám svůj vlastní jazyk- markétštinu. Má to jednu nevýhodu, protože plně ho ovládám jenom já!

Sever Grande Terre  vypadá úplně jinak. Zastavujeme u památníku Davida Bowieho a taky otroků- v St. Luis. Celá oblast mi připomíná sever Evropy, možná Irsko, Skotsko, nevím. Hlavně ty ostře zakončené útesy. Až na to horko. Takovéhle horku už v 10 dopoledne v Irsku rozhodně není (jako kdybych tam někdy byla). Ale ve Skotsku jsem byla! A tam pršelo neustále a teploty se vyšplhaly zřídka kdy ke 20 stupňům.

Kolem poledne už parkujeme kdesi před národním parkem. Mapu jsem si nevzala, proč taky, když mám s sebou místního průvodce? Přezouvám se. Měním sandály za nízké trekovky. Aurelien to komentuje slovy: "Wau jungle woman." (Týjo, žena pralesa). Ze začátku se vyhýbám bahnu za každou cenu, naivně si myslím, že celou dobu budu mít čisté boty. Jsem takhle nakažená od mamky, která má neustále bílé podrážky. "Co ta by si asi tady chudák počala?" Napadne mě. "Ta by sem nikdy nevkročila." Odpovídám si vzápětí. Mamka totiž není "outdoorový typ." Vůbec nevím, po kom jsem zdědila touhu objevovat a zkoumat a vymýšlet blbosti. Většina mého příbuzenstva holduje umění a kultuře.

Touláme se cestou necestou kdesi v deštném pralese. Vnímám jenom ptáky a ostatní zvuky lesa, dívaje se neustále pod nohy. Myslím, že tady nejsme ještě ani hodinu, a ze mě už pořádně teče pot. Koupu se ve vlastní šťávě.
Zanedlouho už stojíme na jednom břehu široké, rychle tekoucí řeky a Aurelien mi s ledovým klidem oznamuje, že se musíme dostat na druhou stranu. "Pane Bože jak?!" Vyděsím se v duchu. Najdeme si místo, kde bychom náš úkol mohli zdolat suchou nohou. Zdá se, že Aurelionovi to nedělá sebemenší potíže a vypadá u toho jako tarzan. Než se horko těžko vydrápu na kámen někde uprostřed řeky, on už na mě mává z druhé strany a radí mi. Nevím, jak jsem to udělala, ale svoji první řeku jsem překročila  suchou nohou.

Pokračujeme dál, jsem neustále ve střehu. Pořádně ze mě leje a navíc zjišťuji, že mám málo vody! Jedna Pet lahev mi asi stačit nebude. Napadají mě hrozivé myšlenky o tom, jak zahynu kdesi v džungli, protože Aurelienovi nebudu stačit a on si nevšimne, že už nežiju! Ale ten klid a příroda kolem, to je něco! Moje první džungle! Zpočátku jsme měla obavy o hady, ale Aurelien mě uklidnil, že tu nejsou. Věřím mu, i když...

Nevím, jak jsem to udělala, ale bota se mi zasekla v kořenech nějaké lijány, a nemůžu ji vyndat! Zkouším to pomalu a v klidu, ale po 10 minutách neustálého snažení, mám chuť ji tam nechat. No, už od toho nebylo daleko a mohl z toho být zajímavý příběh, kterým bych mohla oslňovat okolí - jaký jsem dobrodruh, že jsem zbytek cesty zvládla bez jedné boty. Ale nakonec to skončilo nudně- vytáhl ji Aurelien, no spíš násilně vyrval, a my mohli pokračovat dál.¨

Po 5. brodění řeky už se ani nepodivuji, ale myšlenka na hady mi utkvěla v paměti a vidím je naprosto všude.  A málem mě to stálo život nebo zlomenou páteř! V okamžiku, kdy jsem se vší silou snažila vydrápat na jeden vysoký kámen, trčící z vody. Jeho vršek mi připomínal hlavu kobry a já s vyjeknutím sklouzla dolů a zůstala ležet mezi dalšími 2 kameny. Kromě mě to vyděsilo i Aureliena, který ke mně ihned přiskočil jako kamzík a s obavou v hlase se vyptával, jestli jsem o.k. Od této chvíle ze mě nespustil oči a dokonce mi pomohl i s batohem! Ten kluk je neuvěřitelně galantní!

Na to, že máme za sebou polovinu cesty, tak už teď z toho mám nezapomenutelný zážitek. Noha v kořenech a pád do hluboké řeky, připadám si jako největší "motorický idiot",  a to jsem byla v tělocviku vždycky nejlepší! Nevím, kde jsem, přijde mi to všechno podobné: voda, kameny, bahno, stromy, rostliny s ohromnými zelenými listy. Jak se zdá, ani Aurelien neví kde jsme, protože jsme minuli pár značení, zdá se. Tady v džungli to není problém! Jenže, jeho telefon je vybitý a navíc tu není signál, moje Nokie nemá GPS a jsou asi 4 odpoledne. Vím, že náš výlet skončí happyendem, ale zůstat tady do rána by se mi nechtělo. Vzpomněla jsem si na jeho ranní slova: "Just a little walking, don´t worry..." (Jen taková malá procházka, žádný strach).  Myslím, že mi dochází energie, ale strašně mě to tady baví!

Po chvíli bloumání a hledání nějaké značky, se nakonec dostaneme na dobrou stopu a pokračujeme v naplánovaném výletu. Při posledním - 17. brodění řeky, jsem už vyšťavená, a je mi jedno, že mám bahno všude a navíc, že mám v botách "čvachtající vodu". Prostě jsem brodili řeku. Poslední úsek naší cesty procházíme těsně vedle silnice, kde je mnoho bambusových stromů a řešíme při tom fyzioterapii a Aurelienovo koleno.

Teď už mě čeká ta slibovaná odměna! Nemůžu se dočkat. Když mě totiž Aurelien viděl, jak jsem vyřízená, slíbil mi croiassant a večeři. A taky, že jo!
Zastavujeme v TIMOGRILL, našli jsme ho v Tripadvisoru, jako doporučenou restauraci, kterou nesmíme vynechat. Je to někde na pomezí St. Franpcis a Le Moule.  Snažím se rozluštit menu napsané křídou na tabuli, ale rozumím, jen rybu, kterou si posléze objednám.

"Tak tohle mi bude chybět," svěřím se Aurelienovi při čekání na objednanou rybu se smutnou tváří, během ukusování ananasu a popíjení rhum plateur. Během večeře diskutujeme o vínech a o tom, kde Aurelien bydlí. Myslím, že ho chci v Bordeaux navštívit! Dle jeho líčení to vypadá na pohádkovou krajinu, která je navíc v Evropě!

Když mě Aurelien doprovází k bráně u "mého domu", je mi do breku. Vím, že už ho možná už nikdy neuvidím! Domlouváme si sice výlet na zítra, ale ten jsem schopna absolvovat jenom za předpokladu, že mi uschnou boty. Naposledy mě obejme, a já mu poděkuji za to, jak se o mě staral! Vybudovali jsme si "hezký vztah". Nemyslím tím partnerský vztah, protože zaprvé má slečnu a zadruhé mezi námi není fyzická přitažlivost. (Já ji tedy nemám, ale jak by řekla moje sestra: "Bože, holka, Ty nikdy nepoznáš, když Tě kluk balí").  Bylo to zkrátka prima.

Před spaním přemýšlím nad tím, co všechno jsme spolu prožili. V myšlenkách se vracím k tomu, jak se naoko zamračil, když jsem řekla nějaké špatné francouzské slovíčko nebo jak se mě s obavou v hlase ptal, jestli jsem v pořádku, když jsem mu málem pozvracela auto.

Z dnešního dne mi vyplynulo, že v momentě, kdy si člověk myslí, že umře, tak má ještě hodně sil. A že vydrží víc, než si myslí!

cesta za poznáním (kapitola patnáctá)

Dneska jdeme s Dominiquem na večeři. Juchůůů. Tak moc se těším. Opět uvidím Irene a Erica, budu diskutovat s Dominquem o vesmíru a poznám Le Gosier. Při ranním cvičení jógy nasávám energii ze slunečních paprsků a představuji si, jak prostupuje celým mým tělem až do nejskrytějších buněk. Bože, to je krása...

Během snídaně se jako každé ráno zkoušíme s Leem. Já něco řeknu francouzsky, on anglicky a opačně. Je to zábava. Naučila jsem se lžíci, nůž a vidličku, občas si vzpomenu i na talíř. Zatím je moje výslovnost příšerná a ani zdaleka nelahodí uším jako ta Leova. Ale to se brzy zlepší! Když jsem poprvé vkročila na půdu tohoto francouzského departmentu, neuměla jsem skoro nic, a teď si jsem schopná alespoň objednat! Když pomalu dopíjím čaj, objeví se ve dveřích Oliver. Ze zdvořilosti se ho ptám, jak se mu daří a nakonec jeho zdravotní stav rozebíráme půl hodiny. Je frustrovaný a vyčerpaný, nedivím se. Bolesti všeho druhu znám dobře od svých pacientů. Ještě zkouším svoje čáry máry a vypadá to, že se mu alespoň trochu ulevilo.

Po snídani se vydám na průzkum okolí. Jsem tady skoro dva týdny, a zdaleka neznám celé město! Náhodně vybírám ulice, kterými odbočím, a čekám, kam mě ta cesta dovede. Počasí se střídá. Za chvíli se spustí takový liják, který jsem nucena přečkat v jednom rozestavěném domě. Připadám si maličko jako squater. I když .... vymýšlím, co by se všechno muselo dodělat, aby se tady dalo bydlet. Mám pocit, že bych tady chtěla bydlet napořád! a zrovna tady- v tom rozestavěném domě. Aurelien mi jednou řekl, že spousta domů je na Guadeloupe nedodělaných schválně- kvůli nižším daním.  

Prší neustále. No nic, vytahuji svoji pláštěnku z batohu. Kdo ji vymyslel, měl by dostat Nobelovu cenu - lehká, funkční, praktická. Všude jsou kaluže a bahno. Mé sandály teď rozhodně nevypadají jako z reklamy na prací prášek. "Takhle jít do města přece nemůžu," napadne mě. Otázka je, jak se do města dostanu, neboť všude je jen tráva a  domy, občas se někde pasou dokonce i  krávy.  Takže tohle je, dámy a pánové, Karibik.

Nevím, jak jsem to udělala, ale po chvíli bloumání, jsem se ocitla před radnicí. Takže je načase splnit "úkoly pro dnešní den". Nejprve se zastavím u toho milého prodavače v elektronice, aby mi zkontroloval kredit. Mezitím co se spolu ANGLICKY bavíme, dostanu hlad jak vlk. "Pěkně ses tady rozjedla," napomínám se. Tak co s tím? "Tak alespoň malý listový šáteček na cestu," prosím své "drsnější" já.

Po cestě do pekařství míjím mnoho obchodů, odkud hraje ta pravá  salsa. Miluju její tóny, je to tak exotické a připomíná mi to, že jsem skutečně v Karibiku, Na ostrově, vzdáleném mnoho mil od kontinentální Evropy, a přece v Evropě. Zlehka si pobrukuji, možná i zkouším taneční kroky za chůze. a v tom okamžiku mě za rameno chytí černoch a opakuje pořád dokola: "Žoli, žoli." A u toho naznačuje tanec. Usměju se a jenom mávnu rukou. Je mu hned jasné, že u mě nepochodí. Musím říct, že za těch 14 dnů, co tu jsem, jsem si docela zvykla. Když jsme o mužích na Guadeloupe diskutovaly s Corinne, upozornila mě, že jim je úplně jedno, zda je žena vdaná, či ne. Prostě to stejně zkusí. A vlastně proč ne? Stejně mě ale vždy rozesměje, když vím, jak mě všichni černoši po očku sledují.  Jednou se kvůli mě dokonce jeden kluk málem vyboural! Projížděl kolem mě na kole s obdivným: "Wau" a skoro nestihl vyrovnat balance.

Takže pokud má někdo pocit, že je tlustý a ošklivý (jako já kdysi), nechť vyrazí na Guadeloupe, což Vám pěkně zvedne sebevědomí!

V pekařství je plno, všichni si užívají dopolední svačinu. Francouzi se scházejí kolem 10. hodiny na  takzvaný branch, většinou obsahuje kávu a croiassant. Brzy ráno si v pekařství moc nevyberete, ale během pozdního odpoledne se nabídka pečiva zdvojnásobí. Na to už jsem taky přišla! Nevím, co si mám objednat, sakra. Možná, kdyby měli pouze croiassant, měla bych jasno, ale takhle. Očima si prohlížím všechny dorty a pečivo, co tu mají, a nevím. Nemůžu se rozhodnout. Zase! Snědla bych snad úplně všechno! Nakonec to vyhrál listový šáteček s meruňkovou náplní.

Ukusuji ho za chůze a pokračuji do velkého obchoďáku. Už nemám ani Petku s vodou.Před Leader Price mě vítá ohromný nafukovací Santa. No to je konec! Vždyť je pořád listopad?! Procházím se tady jako v lese, nespěchám, zkoumám všechny sýry a mléčné výrobky. Pro ně mám slabost! Baví mě studovat ty všemožné krabičky a obaly.

Domů dorazím kolem 4. hodiny, nemůžu uvěřit, že jsem strávila 2 hodiny v obchoďáku! Ne na pláži, ne v přírodě, ale ve velkém obchodním domě!

Na Dominiqua jsem čekala asi půl hodiny, ale věděla jsem, že mě vyzvedne. I přesto, že se spolu přes moderní technologie nemůžeme spojit. Ale my jsme naši komunikaci posunuli o úroveň výš, prostě na sebe jenom myslíme. Mám na sobě krátké béžové šaty, sandály a přes rameno přehozenou černou, plátěnou tašku ( do které se mi vejde sotva telefon).
Za necelých 20 minut jsme v Le Gosier, před pizzerii. Irenne nás vítá od dvěří: "Marketa, Marketa," volá na mě svým roztomilým francouzským přízvukem. Mluví na mě francouzko- anglicky, ale rozumíme si. Usadíme se u jednoho venkovního stolečku, co nejblíže vchodu do resturace. Jsme tu skoro sami. Rozhlížím se po restauraci: pár stolečků s červenými ubrusy, plastové židličky a podlaha ze světlých dlaždiček.

Jídelní lístek je ve francouzštině, naštěstí mám s sebou překladatele. Nechám si poradit od Dominiqua, který mi doporučuje smetanové brambory s rybou, zatímco on je odvážnější. Bere si rovnou celého raka! Za chvíli je u nás Eric i s mrtvým, červeným rakem a ukazuje ho Dominiqovi, jestli je spokojený. Mezitím nám Irenne donesla rum s citronem a láhev bílého vína. Nejenom že jsem se tu pořádně rozjedla, ale i rozpila. Jak říká moje sestra: " Tvůj manžel Tě bude muset živit a to doslova!" (Mám maličko obavy, že by to mohla být pravda...)

Dominique si zapálí cigaretu a čekání na večeři si zkracujeme diskusí o Vesmíru a o tom, proč se přestěhoval z kontinentální Francie. Sama jsem překvapená, jak rychle v angličtině mluvím. Určitě má na tom podíl i to víno, které střídám s rumem- nalačno.Večeře je vynikající! Asi nejlepší jídlo, co jsem tady kdy měla. Poprvé v životě ochutnávám "lobstera". Není cítit rybinou a to masíčko je měkké a chutné. Hmm, spíš mi to připomíná kuře, něž rybu. Po večeři se jdeme rozloučit k Ericovi do kuchyně, chystá pizzy o sto šest, neboť restaurace se mezitím zaplnila. Irenne ráda fotí, a dává to potom na Facebook, takže než odejdeme, oba nás obejme, a dožaduje se alespoň jedné společné fotografie.

My pokračujeme do centra Le Gosier. Je páteční večer a Dominique mě chce vzít do přístavu. Ulice a restaurace jsou plné mladých lidí. Necítím se tu ve své kůži, zvykla jsem si na ten klid v Le Moule, a tady hraje hlasitá hudba ze všech stran, a navíc všude jsou cítit cigarety.

Dominique mě pozve na Mojito do jednoho baru v přístavu. Vypadá to, že co nevidět se zaplní různými věkovými kategoriemi, a bude se pořádně pařit. Taky ráda pařím a tancuju, ale ne dnes. Dnes jsem nastavená na filosofické diskuse, a  tady v baru se sotva slyšíme.

Cesta zpět uteče jako voda, silnice jsou vylidněné, a my svištíme rychlostí blesku. Na to, kolik jsem toho vypila, si připadám až moc střízlivá. Byl to tak nádherný večer! Do postele ulehám po půlnoci.

Za dnešní den jsem tak moc vděčná! Uvědomila jsem si, že člověk se nesmí bát vyrazit někam sám, protože všude na světě najde někoho, kdo je mu blízký, a když má opravdu "štěstí", tak i doslova spřízněné duše.

cesta za poznáním (kapitola čtrnáctá)

V noci se budím kvůli svědění. Jestli má Guadeloupe nějakou negativní stránku, tak to jsou komáři! Je kolem půlnoci. Z čehož vyplývá, že jsem spala asi 1,5 hod. Prostě jeden spánkový cyklus. Z bezmoci, že nemůžu opět usnout, začnu bryskně kontrolovat příchozí poštu. Nových e-mailů je v mé mailové stránce teda požehnaně! Spousta balastu a jeden mail od Dominiqua! Od včerejšího dopoledne se sním snažím spojit pomoci mobilu, ale mé pokusy byly neúspěšné. 

Maličko mě zamrazí, když píše, že nedostal žádný můj e-mail, ani smsku, ale cítil, že mi má napsat. Dina říkala, že je tady silná energie. A já tomu začínám věřit! Nejsem ten typ člověka, co se modlí každý den, listuje v Bibli a chodí pravidelně do kostela (I když mám křesťanské předky a věřící babičku).  Nevím, co si mám představit pod pojmem Bůh. Ale věřím v kontinuitu vesmíru, a že vše je propojené. A taky na anděly strážné! V mém světě to alespoň funguje. Mohla jsem potkat kohokoli a já zrovna potkám Dominiqua, který má stejnou životní filosofii a je navíc fyzioterapeut a Dinu, která překládá spirituální knížky, vykládá andělské karty a má byt přestavěný podle Feng Shuei. Olivier říká, že nechápe, jak je možné, že jsme si tak moc podobné! Já také ne a ani se o to nesnažím. Prostě jsem se měly potkat, tečka!

Vypadá to, že s Dominiuem zítra zajdeme na večeři k Irene a Ericovi. Oba dva jsem poznala na pikniku, mluví plynně anglicky a vlastní restauraci v Le Gosier. Už teď se moc těším!Je 5 ráno a já definitivně vzdávám touhu znovu usnout. Nejde to. V krvi mi koluje až příliš adrenalinu.  V hlavě se mi zrodí jeden z mých bláznivých nápadů a nehodlá mě opustit, dokud ho neuskutečním. Prostě lehce po 5 hodině už stojím před domem v kraťasech a tričku a nazouvám si běžecké boty. Tma je jako v Čechách o  půlnoci, takže než dojdu k bráně, snažíce se o lehkou napodobeninu atletické abecedy, už mám na hlavě připevněnou čelovku.
Zlehka přeběhnu na druhou stranu hlavní silnice, po které nejede ani jedno auto a odbočím do své oblíbené vedlejší, kterou se dostanu až na náměstí. Světla tu září jako v obchodním domě. Kam se hrabe moje rodné město! Než mi myšlenka na českou vlast proběhne hlavou, už sbíhám lehkou asfaltovou silnicí dolů na náměstí! Samotnou mě překvapí, jak lehce se mi běží. Představovala jsem si, že budu funět, jako naštvaný býk v Corridě.

Na promenádě potkávám asi 3 běžce, se kterými si zlehka kývneme na pozdrav a já se na každého z nich navíc usměji. Ne, opravdu to nemá vedlejší úmysl, prostě to mám v povaze. Jsem od přírody sluníčko. To je možná můj smysl bytí, zpříjemňovat lidem den svým úsměvem. Co všechno ten člověk při běhu nevymyslí?  Občas není od věcí pozorovat nad čím vším člověk přemýšlí...Míjím autobusovou zastávku, kde postává asi 8 lidí, čekajíce na autobus do Pointe Pitre. Zběžně zkontroluji čas na svých digitálních hodinkách - je zhruba 5.20. V kolik ty lidí vstávají, proboha?! Během sekundy, kterou běžím kolem, všechny sjedu očima. Někteří nervózně přešlapují, jiní mají hlavu zabořenou v mobilu.

Po pár metrech se o mojí přízeň dožadují moje otlačené prsty ale zatím je úspěšně ignoruji. Přece jim nedovolím, aby mě zastavily? V tomhle jsem tvrdohlavý kozoroh. Jakmile se pro něco rozhodnu, tak to prostě nevzdám. (Teda většinou).
Síly mě již maličko opouští, když vybývám zpět d lehkého kopce. Kolik jsem toho mohla uběhnout? Přijde mi, že maraton, ale vsadím se, že to nebude víc, než 3 kilometry. Je na čase přidat nebo to nedoběhnu!

Přebíhám hlavní silnici a snažím se správně odbočit po Rue de Secard. Tu správnou odbočkou beztak nikdy netrefím! Zbývá  mi nekonečně dlouhých 100 metrů, vidím známý plot naší zahrady, ale mám pocit, že už neuběhnu ani metr.Lehce po 6. hodině už jsem osprchovaná, navoněná a nasnídaná, překypuji endorfiny a těším se na dalších 20 minut jógy. Sakra, proč se nikdy nedonutím běhat doma? Zkoušela jsem to, ale vydrželo mi to asi půl roku, pak začalo sněžit a vyběhnout do mrazivé tmy se mi tehdy ani za mák nechtělo!Po snídani diskutujeme s Oliverem o jeho zdravotním stavu - má lumbalgii, asi z důvodu posunu discu, tedy meziobratlové ploténky. Prostě ho pár dní bolí záda a já se snažím zjistit příčinu. Připadám si jako detektiv, který je na stopě  banditovi a navíc vyšetřuji v angličtině! Vysvětluji mu problém a u toho načrtávám 2 obratle s discem uprostřed. Já si myslím, že je jsou to obratle, ale ve výsledku jsou to obdélníky, ze kterých čouhají 2 čáry do strany. Spíš než neurologický popis to vypadá na stonožku. Neumím kreslit a nejvíc tím trpí moje Ego při společenské hře Aktivity. Zatímco moje sestra bravurně znázorní cokoli, já načrtnu sotva dům s plotem. A velmi často se modlím, aby na mě při kreslení nepřišla řada.

Po mém dlouhém monologu se vrhneme na cvičení. To mě baví! Miluji svoji práci natolik, že mi nevadí, že mám dovolenou. Mozkové závity se rozjely na plné obrátky a vymýšlí, co by mohlo Oliverovi ulevit. I přesto, že věta:  "Dělám to, protože chci pomoci lidem," zní jako ohrané klišé, je to pravda. Jen občas hledám rovnováhu mezi "braním" a "přijímáním".Odpoledne to na koupání rozhodně nevypadá. Vítr fouká, jako by měl s sebou přinést pořádný liják. Nedá se nic dělat, vyrazím si do kavárny na kávu a éclaire.

Tohle malé pekařství naproti poště miluji. Prodávají tu všemožné francouzské dobroty a navíc všechno pečivo je čerstvé i odpoledne. Nikdy si neodnesu celou bagetu až domů. Zásadně ochutnávám ihned po zaplacení a napomínám se, že už to ukousávání bagety stačí. Když mi zbude polovina, zabalím ji do papíru a slupnu ji hned po příchodu domu- nejčastěji s nutellou! Dnes se posadím přímo k rohu pod televizi, kde po očku sleduji nějakou zábavnou soutěž s cílem pochytit alespoň jedno slovo, kterému bych rozuměla a navíc vidím na ten vysoký dřevěný stoleček před pekařstvím! Na barové židličce, vedle svého kola, každý den posedává černoch, který vypadá jako Morgan Freeman. Posedává tam v té kostkované košili a plátěných kalhotách, pozoruje okolí a někdy s náhodným kolemjdoucím prohodí pár slov. Miluji Morgana Freemana, i přesto, že jsem s ním nikdy nemluvila! (Ostatně to s jeho dvojníkem taky ne). Na chvíli se zasním a představuji si, že hovořím plynně francouzsky. Z mého snění mě vytrhne až obsluhující paní, která se ptá, zda mi může odnést prázdný hrneček od kávy. "Oui, merci," odpovídám s úsměvem.

V kavárně jsem strávila přes 2 hodiny! Sama nevím, jak se to stalo, ale sluníčko se pomalu vytrácí, obloha se mračí a vypadá to, že déšť je na spadnutí.Vyrážím tedy pomalu k domovu, jsem přejedená, ale šťastná!

Z dnešního dne mám radost. Takový den bych si doma nikdy nedopřála! Naučila jsem se odpočívat, aniž by se pranýřovala za to, že něco musím. Prostě všechno jenom můžu a chci!     

Cesta za poznáním (kapitola třináctá)

Ráno pro mě začíná ve 3 ráno. Ne, že by mě to překvapilo. Moskiti jsou neúprosní. Mám klimatizaci, zavřené okno a stejně mám pocit, ze mě celou sežerou! Po tmě šmátrám rukou vedle sebe a hledám pantenol. Na noci mám nejraději to ticho a klid. Co je ale překvapení, že usnu do 30 min. To se mi tedy nestává! Zabavila jsem svoji mysl vymýšlením, co komu dám k Vánocům. Miluji obdarovávat druhé a vymýšlet originální dárky. Díky mým originálním nápadům se ale stane, že mí drazí příbuzní pod stromeček nenajdou zhola nic a čekají až na leden, kdy jim pan pošťák vánoční balíček donese. Já svoji neschopnost- zařídit věci včas, omlouvám tím, že se alespoň mají na co těšit ještě po Vánocích.

Vstávám na budík až na 6 ráno - jako do práce. Jsem malinko unavená, opláchnu si obličej ledovou vodou, navléknu si barevné bavlněné šaty a seběhnu dolů. Miel  už je u mé nohy a nechá se drbat pod uchem. Vypadá to, že mě ani do kuchyně snad nepustí! Za chvíli se objeví Dina, nevím co je za den, ale jako každé ráno jdu zamést dlaždičky. Na to že je 7 ráno, sluníčko pálí o sto šest! Přichystám podložky a sednu si do tureckého sedu. Sedím, vnímám svůj dech a poslouchám skleněnou zvonkohru. Za chvíli dorazí Dina a Leo. Moskiti jsou dneska nemilosrdní. Dina zapálí svíčku a začneme cvičit.

Po cvičení je mi daleko lépe. Nejsem ani tak unavená. Jestli si něco odvezu domů, tak je to každodenní cvičení jógy. Mému tělu to nepochybně prospívá, i přesto, že jsem vůči tomuto druhu cvičení byla jako zarytý "zápaďák" zpočátku skeptická!Snídám na terase. Sedím na plastové židličce, dívám se do zeleně a poslouchám to ptačí šveholení. K tomu popíjím kávu z kávovaru, i přesto, že doma bych se kávy ani nedotkla! Ale tady mám dovolenou a dovoluji si úplně všechno. Mapu Guadeloupe mám rozloženou pod hrníčkem s kávou, banánem a croiassantem.  Já si užívám croinassant skoro každé ráno, ale místní by Vám řekli,  že Francouzi vůbec takhle nesnídají. Občas si croiassant dají kolem 10. hodiny v rámci svačiny, ale jinak ne. Hlavou mi probíhají myšlenky, jestli se k nejvýchodnějšímu bodu Point de Chateux dostanu pěšky nebo ne. Jsem si stoprocentně jistá, že by mě tam určitě někdo odvezl a rád! Stačí pomyslet a hned mám auto i s řidičem. Včera mi Dina během naší duchovní diskuse řekla, že Guadeloupe je místo se silnou energií. Na mě to působí, já tomu věřím a v mém životě to tak funguje. Tak moc bych si přála, abych si to dokázala dovézt do Čech! Jenže tam občas žiju jako "porouchaný robot". Tady jsem vypustila vše, nic neplánuji a je to paráda. No, dobře, uznávám, že jsem na sebe stále malinko tvrdá, protože kdo by vstával každý den v 6 ráno?! Mám chuť poznávat, objevovat nová místa a bavit se s místními. To je moje vášeň a důvod proč jsem tady!

Pan Oliver se mě přijde zeptat, jestli chci odvézt do St. Francois. No, nepřemýšlela jsem nad tím před chvílí?! I přesto, že s nimi trávím již několik dní, mám z něho stále respekt. Prostě mi připomíná mého nepřístupného strejdu. A možná to dělají ty brýle a hnědé, výrazné oči. Sama nevím.Cestu do St. Francois znám, ale jenom autobusem. Vsadím botky, že kdybych měla jet sama autem, tak se ztratím. V tomto ohledu jsem vážně neschopná. Jsem sice obdařena vysokou dávkou sociální inteligence a oplývám schopností bavit se s cizími lidmi, ale orientační smysl? To ne.
Všichni tři, tedy malá Lily, Dina a Oliver jdou do luxusní kavárny na kávu a croiassant. Co jsem říkala? Francouzi mají svačinu kolem 10. hodiny... Já se vydávám po silnici směr Point de Chateux. Dle mapy je to 7 km. Uvidíme, jaká bude realita! Pokračuji ve stopách postarší černošské babičky.  Míjím letiště, které stojí za to mít na obrázku, zvlášť když můj děda miluje letadla! Zatímco se přehrabuju v batohu, abych našla ten zatracený fotoaparát, malá Kreolčanka se mi mezitím ztratila z dohledu. A jsem zase sama, napadne mě.

Po necelých 2 kilometrech přede mnou přibržďuje malý červená citroen, ale než se vzpamatuju, je pryč. Myslím, že se musím naučit rozhodovat, jsem šíleně nerozhodná bytost. Váhám, přemítám různé možnosti, když se rozhodnu, lituji. S tím musím skončit! Jedinečná příležitost se to naučit, takže příští auto stopnu sama, rozhodnu se.Nevím, čím to je, ale žádné auto v dohledu. Ani přede mnou, ani za mnou. Jen silnice, nic víc. Prostě klikatá asfaltová silnice, která podle všeho vede až k nejvýchodnějšímu bodu na ostrově. Ušla jsem asi další kilometr a mezitím přede mnou přibrzdil černý jeap, ze kterého se na mě usmívá černoch a ptá se, zdachci hodit do Point de Chateux. No, myslím si, že něco takového říkal,neboť jsem rozuměla pouze Chatuex. Díky, díky, díky, opakuji si v duchu.

Sotva dosednu a zapnu si bezpečností pás, pokládá mi spoustu dalších otázek. Já jen odpovídám, jestli umí anglicky. Pokyvuje hlavou ze strany na stranu, že ani slovo a u toho se usmívá. Je střední postavy, malinko silnější, zhruba středního věku. A chybí mu přední zub! Čeho bych si nevšimla, kdyby se na mě neusmíval. Během několika málo minut se mě ptá, jestli jsem vdaná. Zvednu ruku s prstýnkem na ruce a kývu, že ano. Bože, já jsem ale lhářka! Dokonce mu odkývu i to , že mám malou dcerku, která je doma s tatínkem. A co dělám já tady? Jsem tady na služební cestě, dělám výzkum. Jsem neskutečná! Moje představivost se mi rozjela na plné obrátky a vymýšlí nereálné příběhy.
Naše komunikace je veselá, docela si rozumíme, zaveze mě kam potřebuji a já zjišťuji, že kdybych to měla jít pěšky, tak se asi pořádně zapotím. Tak jsem tady a co dál? Ptám se sama sebe. Obloha se od rána kaboní a vypadá to, že dokonce sprchne. Tak nějak jsem s tím počítala, nosím pláštěnku v batohu každý den.

Rozhlédnu se kolem a jediné co mě zaujme je mohutný asi betonový kříž. Nevím proč, ale připomíná mi to Krista z Ria de Janeira. A to i přesto, že ho znám jenom z papírových pohlednic a obrázku na internetu.

Vydám se úzkou kamenitou pěšinou směrem k moři a dojdu až k místu, které nemá s Karibikem nic společného. Připomíná mi to možná Austrálii nebo Nový Zéland. Přede mnou se tyčí 3 útesy, možná záměrně seřazené od největšího k nejmenšímu. Vypadají jako strážci moře. Fantazie se mi rozjíždí na plné obrátky. Díky zamračené obloze je omývají ohromné vlny. Rozhodně bych teď nechtěla spadnout do hlubin rozbouřeného moře.když si udělám "selfíčka" s oceánem, pokračuji až k tomu majestátnímu kříži. Zespoda to vypadalo na pořádný kopec, ale ve výsledku jsem nahoře za 15 minut. Posledních pár metrů jsem se teda musela doslova vydrápat po kamenných schodech. Evokovalo to ve mně vzpomínky na Sri Lanku, kde jsme se drápaly nahoru asi ve 2 ráno.

Usadím se pod křížem do tureckého sedu a snažím se meditovat. Opravdu se jenom snažím, nedokážu se oprostit od okolí, především mě neustále vyrušuje ten zesilující vítr. Kašlu na to, prostě si budu užívat, že tu mohu být. V dálce vystupuje Marie Galante jako kopec uprostřed moře. Obloha vypadá jako Mordor z Pána prstenů. Sice nejsem z cukru, ale není od věci nachystat si pláštěnku. I přesto, že deště na Guadeloupe jsou krátké, rychlé a úderné.

A je to tady, čílím se, když se vracím zpět zachumlaná v pláštěnce a každou chvíli dupnu do kaluže. Prostě leje jak z konve. No a co, Markét, uklidňuju se, vždyť máš přece pláštěnku. Vypadá to, že mi jen tak někdo nezastaví. Možná už mám pro dnešek vybráno.
Do St. Francois dorazím v polovině odpoledne. Myslím, že bych si zasloužila oběd v nějaké hezké restauraci. V centru města narazím na jednu karibskou.

Usadím se k jednomu stolečku se žluto- oranžovým ubrusem, nedaleko baru. Starší drobný černoch si mě všimne a za chvíli je u mě. A hovoří plynně anglicky! Briskně si objednám menu a dáme se do řeči. Je z Dominikánské republiky, bydlí tu pár let, rodinu má na Kubě. A tancuje salsu. Kdybych byla jenom o trochu míň stydlivá, tak spolu protancujeme odpoledne. Než se naděju, mám před sebou les accras. Rozhodně nejsou tak vynikající, jako v st. Anne, kde jsme  večeřeli s Aurelienem. Tady jsou to normální smažené vdolky, nic víc! Hlavní chod se skládá z kuřete a rýže. Prostě takové skoro indické jídlo.Nenadchne ani neurazí. A na závěr zmrzlina! Prostě dva kopečky růžové zmrzliny, která by mě chutnat jako gyave, ale je naprosto umělá.

Myslím, že asi prasknu, nepamatuji si,kdy naposledy jsem toho snědla tolik. Teda, tady. V Čechách se láduju pořád! Pamatuju si, že ve 4 odjíždí autobus, teď jsou 3, mám tedy ještě minimálně hodinu na průzkum města.

Čekání na bus je vždy zábava, protože nikdy dopředu nevím, kdy autobus přijede. Teď jsem ti zatím sama, což nevěští nic dobrého. Sedím uvnitř dřevěné budky naproti lékárně. Zhruba za 10 min se vedle mě posadí černoška středního věku, vedle sebe položí igelitovou tašku, plnou jídla a začne si prohlížet novinky ve svém chytrém telefonu. To já bych mohla udělat taky, ale nevím, co bych ve své Nokii vykoukala. Autobus přijede za dalších 10 minut. Suma sumárum, 20 minut čekání na autobus se mi jeví jako pohodový čekací čas.Cesta zpátky je nudná a nezáživná, protože ji znám už zpaměti. Řekla bych, že mě nic nepřekvapí. V Le Moule vystoupím až na autobusovém nádraží, protože se chci ještě pokochat ve městě a stavit se ve svém oblíbeném pekařství tam na hlavní ulici naproti poště. Myslím si, že paní už mě musí znát. Usuzuji podle úsměvu, který se ji vykouzlí na tváři ve chvíli, kdy vejdu k pokladně. (No, řekněme si upřímně kdo by se na mě neusmíval:-))
Domů dorazím lehce před setměním a příjemně znavená. Nevím, kolik jsem ušla dohromady, ale řekla bych, že celkem dost. To znamená, že bych mohla spát až do rána. To je mé zbožné přání! 

Dnešní den jsem si uvědomila, jak je důležité odpočívat a nehonit se. Prostě na sebe všichni někdy až moc tlačíme a máme pocit, že když neděláme nic, že je to špatně. Ale někdy to NIC je to nejvíc, co pro sebe můžeme udělat!

Cesta za poznáním (kapitola dvanáctá)

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)

Jsou 2 hodiny ráno. Ale nee, je to tu zase! Možná jsem se vzbudila díky tomu, že se na mě včera vyřádily moskiti nebo jsem se prostě jen přejedla, napadne mě. Svědění je tak nepříjemné, že se chovám jako malé dítě. Díky dlouhým nehtům, co jsem si tady vypěstovala se drbu, jako bych si chtěla prodrbat díru do své kůže. Jsem dost unavená na to, abych se vybičovala k nějaké smysluplné činnosti, ale málo na to, abych zase usnula. Tento stav naprosto nesnáším. Prostě sklouznu k tomu, že brouzdám na internetu a prokrastinuju. Ba ne, píšu dlouhé maily o tom, že jsem živá a zdravá a hlavně šťastná!

Do 4 hodin ráno se prostě jen tak poflakuju. Dívám se z okna a pozoruji hvězdy, třídím pohledy a  a poslouchám hudbu. Nějakým záhadným způsobem usnu a probudím se ve chvíli, kdy se mi zdá o tom, jak mě smetla vlna. Nevím, co by se stalo, kdybych se neprobudila! Možná to je důsledek jedné děsivé vzpomínky, kdy mě vlna podlomila kolena a vypadalo to, že umřu.Na záchodě trávím dvakrát tolik času, než obvykle mám takové tušení, že je to díky té mořské potvoře ze včera. Žaludek mám jako na vodě a těhotná určitě nejsem. Jedno je jasné, tohle se nesmí Aurelien nikdy dozvědět, určitě by ho to mrzelo! Připravil holce z Čech  parádní překvapení a skončilo to fiaskem! U snídaně se potkáme s Leem, jede dnes do školy výjimečně s tatínkem. Já se v rychlosti nasnídám a vyběhnu za Dinou na terasu. Dnes mi to cvičení ani za mák nejde! Myšlenky si pobíhají jak chtějí. Přemýšlím, jak naložím s dnešním dnem. Takový výlet do St. Francois by vůbec nebyl špatný, napadne mě. Jasně, to jsem celá já, mám se soustředit na jógu, ale už přemítám, co budu dělat celý den. Ach, jo...

Cestou na autobus marně vzpomínám, v kolik jel asi včera. Jízdní řády tady opravdu znají jenom domorodci! Sedím v prosklené boudě a pozoruji auta, která sviští kolem mě. Lehký vítr ovívá moji tvář a já cítím moře, které se rozprostírá přímo přede mnou. Bohužel, přes ruch na hlavní silnici neslyším to magické šumění. Vsadím se, že pro řidiče, kteří tu projíždějí každý den, je to stereotyp. Každý den jen sluníčko a moře, sluníčko a moře.  Když si na něco zvykneme, přistupujeme k tomu tak automaticky, že nás ani nenapadne ta krása kolem. No, nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, ale sluníčko je pořád lepší než déšť a vítr někde na severu Evropy. Anebo sníh! Je dost možné, že v Čechách máme půl metru sněhu. Při té představě se oklepu a podívám se na svoje bosé prsty, který vyčuhují z dosti rozdrbaných sandálů.Z mého rozjímání mě vytrhne až troubení autobusu, který právě přijel na zastávku. Čekala jsem na něj sotva 5 minut! Koupit lístek jsem si zvládla i v plynulé francouzštině! No, pozdravit, poprosit o jeden lístek do St. Francois a podat řidiči 2 eura by zvládl snad každý!
Zažívám pocit absolutního klidu a pohody, jsem ve své komfortní zóně, nemusím nic, můžu všechno! a hlavně vypnout! Unaveně si opřu hlavu o sklo a neustále si opakuji tu "formulku proti usnutí" (po které většinou stejně upadneme do hlubokého spánku) : Markét, hlavně neusni, hlavně neusni.
Naštěstí mám o zábavu postaráno. Vzápětí nastoupí kreolská černoška kyprých tvarů ve veselých barevných šatech a laškuje s řidičem! I přesto, že rozumím jenom jedno jediné slovíčko- sexy, vydedukuju z jejich tváří, že ji řidič pochvaluje, jak ji to dnes  sluší. A ona na to:  "Ale jděte, vždyť mám na sobě podobné šaty jako včera. " A přitom má červené tváře. Známe to všichni, ty komplimenty se přijímají špatně, zvláště od člověka, který se nám navíc nedej Bože líbí a jsme z něho v rozpacích! Hlavou se mi mezitím rozvíjí nový příběh s romantickým závěrem: A žili spolu šťastně až do smrti. Při té představě se musím smát: Příběhy, jsou všude kolem nás a naše mysl občas vymýšlí milion a jeden scénářů, jak by to asi mohlo být.

Cesta do St. Francois trvala všeho všudy 30 minut. Vyskočím z autobusu, popřeji hezký den a pokračuji směrem k Marche de Rotunde. Ukazatelé jsou všude, naštěstí! Jinak bych se musela ptát a tuto chvíli opravdu nebylo koho. Vždyť kdo by tady co dělal?! Je všední den a navíc pravé poledne. No, nicméně děkuji za ty ukazatele, jsem za ně opravdu vděčná. Nevím, jak bych se jinak dostala tam, kam potřebuji. I přes vymoženosti dnešní doby, kdy internet v mobilu má skoro každý, já cestuji zásadně se svoji stařičkou Nokii.  

Jsem v pasti. Projít tržiště bez toho, aniž by mě někdo nabízel své výrobky, je takřka nemožné. Navíc díky své bílé pleti zářím na všechny strany jako vybroušený diamant! I přesto, že v Čechách jsem imunní vůči lákavým slevám a nákupům "skoro" zadarmo. Tady se nechám zdolat a neodolám nákupu čerstvého ovoce. ( Netušila jsem, že stačí zajít někam na zahradu a nebo se zeptat svých hostitelů).  Je to stejné, jako u nás s jablky, taky tady manga rostou všude!

Procházím městečkem st. Francois. - dle průvodce je to poklidné místo, kde hledá útočiště především postarší část populace Francouzů. Tak s tím rozhodně souhlasím! Procházím vyhřátou asfaltovou ulicí a všímám si malých dvoupatrových domečků rozličných barev, od modré po oranžovou. Někde jsou obchody, někde bydlí lidé. A skoro před každým domem je černý Peugeot. Minu rybí trh a pokračuji po silnici neznámo kam. Po necelém kilometru si všimnu malé odbočky vpravo. Asfalt se změnil v bílý písek a já se ocitám na pláži. Ale na jaké pláži! Na nejhezčí karibské pláži, kterou známe z katalogů.
 

Palmy, bílý písek a modrozelené moře a to nejlepší na všem? Jsem tady úplně sama! Tak tohle je můj splněný sen!
Sedím opřená o palmu a kochám se pohledem na moře. Na nebi ani mráčku. Z nedalekého houseboatu ke mně doznívá zvuk salsy. Přistihnu se, že si pobrukuju do rytmu a pokyvuju hlavou. I přesto, že na pláži nikdo není, tak se netroufám postavit se a začít  tancovat jako na pikniku v St. Anne. Tam jsem to pořádně rozbalila, otázka je, zda za to přece jen nemohl alkohol v mé krvi. Popíjeli jsme víno a docela dost!  I přes vysoké teploty na koupání náladu nemám. Dřív bych se ke koupání nutila za každou cenu, protože nebudu přece jen sedět na břehu moře, když už jsem letěla takovou dálku. Ale teď je mi to upřímně jedno. Díky Bohu, že jsem tak zmoudřela. Sedím a pozoruji okolí, občas zavřu oči a vnímám jen hudbu a šumění moře.

Nevím kolik uběhlo hodin, ale i přes počáteční "nechuť" jsem natolik vyhřátá a odpočatá, že se stejně vykoupu. A vůbec toho nelituji. V listopadu v moři. Pane Bože, děkuju! Mám chuť skákat a běhat, jako to malé dítě. Ale přece jen se kárám, že se jako musím chovat dospěle (i když mě tady nikdo nezná), protože přece dospělí se většinou nechovají spontánně. Ach, ta naše věčná dogmata.Cestou zpět se ztratím někde v postranní uličce, neznámo kde. Asi jsem uhnula špatně tam za golfovým hřištěm, napadne mě. No, nic, směr Le Moule si pamatuji, takže uvidím. Z jasně modré oblohy se mezitím stala taková ta tmavě šedá, kdy odpočítáváte sekundy, než začne pořádně krápat. Sotva mi hlavou prolétne myšlenka, že by mohlo sprchnout a je to tady. A rovnou průtrž mračen. Naštěstí jsem blízko autobusové zastávky, kde nestojím ani pět minut a už mi zastavuje stříbrný Nissan. Zlehka přibrzďuje za zastávkou,poté zastaví a z otevřeného okénka na mě vykoukne Francouz středního věku  v bílé bavlněné košili s otázkou, zda nechci svézt. Jasně, že chci, přikyvuji a papouškuji při tom svoji naučenou větu: Promiňte, nemluvím francouzsky.

Nádhera, v Le Moule jsem něco před 17. hodinou, déšť ustane a vysvitne zase sluníčko. Jsem tady pár dní a znám to tady jako své boty. Vzhledem k tomu, že jsem po tom dnešním nicnedělání pořádně vyšťavená, usínám těsně před 22 hodinou, No, vážně!

Z dnešního dne jsem si neodnesla žádné poučení, jenom, že odpočívání je čas od času třeba! 

Cesta za poznáním (kapitola jedenáctá)

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)

Nevím, jak jsem to udělala, ale probudila jsem se až po 7. ráno. Bez jakékoli pauzy uprostřed noci. Můj organismus asi pochopil slovo aklimatizace. Dnes si udělám volno! Vše nechám náhodě. Krom toho jdeme večer s Aurelienem na večeři! Chce, abych ochutnala mušli, která je k dostání pouze před Vánocemi. Předběžně jsme se dohodli na 7. hodinu večer. Půjdu poprvé na večeři a s místním!

Celé dopoledne si povídám s Dinou, řešíme různé věci. Vůbec mi nevadí, že nejsem někde venku a nepoznávám okolí. Proto ráda cestuju, abych byla co nejvíce v kontaktu s místními lidmi. Dřív bych vstávala v 5 ráno a vrátila se po půlnoci. Ach Bože, já jsem zmoudřela, díky za to!Odpoledne si hraju s Lily. Vypadá jako malý, černý andílek. Takže spíš asi malý Baltazárek. Ba ne, vypadá jako malá princezna, má růžové tričko a modrou sukýnkou,kudrnaté černé vlasy a bílé, mléčné zoubky, které mi neustále ukazuje. Do toho běhá po domě a ječí (V tu chvíli jsem neměla ani potuchy, že za půlroku se o ní budu starat celé dny... ) Ty děti jsou naprosto neuvěřitelné! A taky odpoledne dostanu svačinu- ládujeme se s Leem nutellou a sušenkami (a to jsem doma přísně odmítala sladké, no vážně). Je vtipné, že si vždycky vzpomenu na nějaké slovíčko a Leo vstane a hledá v tabletu překlad. Takhle tady funguje naše komunikace- přes google translate. A tatínek si myslí, jak dobře umím anglicky! Cha! 

Mezitím jsme se dohodli s Aurelienem na pevný čas, kdy mě vyzvedne. Přesně v 7 hodin večer mám stát před branou.Vzhledem k tomu, že jdeme na večeři, vezmu si sukni a tričko a taky se maličko namaluju, protože nikdy nevíš, koho potkáš, jak říká moje kámoška. Aureliem dorazí lehce po 7 hodině. Nervózní nejsem, protože mi funguje mobil, takže v půl bych mu asi už poslala smsku.Necháme auto kousek za radnicí a bloumáme městem. Nevěděla jsem kolik je tady restaurací, no řekněme spíš fastfoodu. Ale všude mají jenom kuře, žádnou mušli. Je fakt, že když jsem s Aurelienem (i když je nepatrně menší), tak na mě místní černoši koukají s respektem. Nikdo si na mě nedovoluje a nečestuje mě významným hvízdnutím. Mezitím couráme sem a tam, ale bez výsledku. Prostě mušle nikde!Aurelien rozhodne že pojedeme do St. Anne, neboť je tam prý báječně hodnocená restaurace, dle doporučení Tripadvisoru. "A navíc tam mají noční market, ten se Ti bude líbit, Marketa," slibuje mi.Cha, takže žádný market. Všechny stánky jsou již zavřené. Ach jo, povzdechnu si nahlas. Aureliena to očividně mrzí ještě víc než mě. Nedá se nic dělat,má to tak prostě být. Tečka. Přece na dovolené nebudu řešit, že něco nevyšlo dle mých plánů. Pro Krista!Vejdeme do restaurace, která mi připomíná restauraci někde na Sri Lance nebo v Indii. Malé dřevěné stolečky, trávově zelené plastové židličky a do toho zvuk cikád nebo čeho. Usadíme se vzadu v rohu. Moje první restaurace na Guadeloupe!Když servírka zjistí, že se bavíme anglicky, donese mi anglické menu! Poprvé za celou dobu! Je vidět, že St. Anne je turistické město. Nevím, co si vybrat, teda kromě mušle, kvůli které jsme přišli."Čučím" do toho meníčka, jako husa do flašky až do chvíle, než Aurelien prolomí to nepříjemné ticho a zeptá se mě, jestli mi může něco doporučit. S úlevou odpovím, že samozřejmě, že budu jenom ráda! Jako předkrm mi doporučí les accras, nemám tušení, co mi donesou, ale prý je to smažené, slané jídlo, plněné rybou. A taky rum, dám si rum s limetkou- tedy rhum plateur  a Aurelien si objedná Ti Punch-s ananasem. No a hlavní jídlo je jasné.Rum je teda poctivý, silný jako noha u pasu! Servírka mi ho donese ve skleničce od whiskey a navíc pořádnou dávku. Skoro se oklepu, když ho poprvé ochutnám.Mám dovoleno ochutnat od Aureliena a čertím se, protože jeho rum je sladší a chutná po ananasu. "Já ti to říkál, Marketa," dobírá si mě. Ano, říkal mi to,ale já jsem si tvrdohlavě přála zkusit  tohle.Po chvíli už se ládujeme le accras. "Jak se to jí?" ptám se při pohledu na šest malých smažených kuliček na talíři a misku bílého čehosi. "Normálně" ušklíbne se Aurelien, "prostě to namočíš a sníš." "Prostě to namočíš a sníš, jasně," opakuji po něm. No, při prvním soustu mám pocit, že to rybu vidělo z rychlíku, ale budiž. Chutná to jako mastné, slané vdolky, hádám, že složení bude podobné. Ale pro zkušenost dobrý.Jídlo je tu zanedlouho. Z dálky to vypadá jako nějaké vepřové maso v čínské omáčce nebo guláš. Tak toto je to slavné "Lombí". Slečna servírka mi to donesla s rýží a Aurelien mi radí, ať si mušli namočím do rýže, že je to potom lepší. Dám na jeho doporučení (výjimečně) a už se láduju. Mám ostych, nevím co mě čeká a bojím se, že to bude chutnat jako držky- ty přímo nesnáším. A ono to chutná jako maso, a navíc kuřecí. Nemám tušeni, jaká to je mušle, že by svatého Jakuba? Odborník na mušle tedy rozhodně nejsem.Během večeře se ptám na to, proč nechtějí mluvit Francouzi anglicky a taky na vzdělávání. 

Jak stoupá alkohol v krvi, tak je u nás v koutku veselo. Zvlášť v momentech, kdy se mě můj nový kamarád snaží naučit zeleninu ve francouzštině a já jeho souhlásku Ř. Okolí nevnímám, jsme tu jen my dva a džbánek vína. Vlastně ne, čas od času se zasměje někdo u stolku odnaproti , kde sedí dva černoši. A to ještě není zdaleka konec, ještě nás čeká le dessert!Objednám si desert s názvem sweet potato, tedy sladká brambora a Aurelien flambované banány. Mezitím, co čekáme na objednané deserty, je náš džbánek prázdný. Myslím, že jsem asi trochu opilá, v tom horku ztratí člověk kontrolu hned!Za pár minut před nás servírka postaví naše objednávky. "Teď foť," pobízí mě Aurelien nadšeně. Nechápu proč, ale jen do chvíle, co servírka zapálí jeho banány. Už chápu ten název! Můj desert je skromný- prostě obyčejný muffin!Při placení mě Aurelien pozve na desert a servírka nám nabídne banánový likér na účet podniku. Nabídka, která se neodmítá mě bude stát asi ranní nevolnost.Když se vrátíme ke stříbrnému Peugetovi, jsem už značně společensky ztahaná, ale troufám si říct, že Aurelién na mě skoro nic nepoznal!Do Le Moule bloudíme jako vždycky a můj francouzský kamarád si ze mě utahuje, že neznám ani cestu domů. Neznám, ale netrefila bych ani za střízliva. Jsem nejhorší navigátorka na světě!

Před dveřmi stojím asi 10 minut, nedokážu za Boha otevřít ty zpropadené dveře! Už se rozhlížím po dlaždičkách, kde si ustelu. Nevím, jak jsem to dokázala, ale odemkla jsem! Nakonec se mi to přece jen podařilo!Myslím, že i myška by byla hlasitější, když se  pomalu drápu do schodů. Hlavně vypít alespoň litr vody, napomínám se.  Ale ve výsledku jsem spokojená!Za takto prožitý den bych se byla schopná doma trestat, ale usoudila jsem, že nicnedělání je čas od času taky potřeba. 

A můj dnešní poznatek? Neboj se vyzkoušet něco nového, nebuď konzerva!