Stránky

čtvrtek 29. prosince 2016

Narozeniny v Karibiku

Z celého srdce jsem si přála uspořádat si myšlenky a strávit svůj narozeninový den v kavárně, ale měli zavřeno a mělo to svůj důvod. Člověk prostě vždycky nedostane, to co chce. Země se otáčí a všechno se mění každou sekundu a proto z toho pro mě vyplývá jedno jednoduché poučení: Žij v přítomnosti! Den ještě zdaleka neskončil a už teď se těším, co mi ještě přinese, každopádně loni to bylo takhle:





Je ráno 29.12. a já mám narozeniny. Přesněji řečeno o rok víc mi bude až v devět večer, ale třicetiny má člověk jen jednou za život, takže mi nevadilo vstávat již v 6 ráno, abych je mohla slavit celý den. Oblíknu si plavky, tričko a kraťasy. Rychle vklouznu do žabek a vycházím. S batohem na zádech, ve kterém mám kromě ručníku ještě malou láhev růžového Chaneta, vyrážím na pláž. Je to zvláštní tohle rozednívání. Pozoruji šedorůžové nebe a kochám se ozdobami na palmách. Někdo by řekl kýč, ale já to prostě miluju. Znamená to pro mě splněné přání, neboť v listopadu jsem si stěžovala svému francouzskému kamarádovi, že bych chtěla zažít vánoce na Guadeloupe a za necelý měsíc jsem opět tady! Neuvěřitelné! Děkuji za to! S úsměvem na tváři to vezmu kolem radnice doprava a za necelých patnáct minut sundávám žabky a užívám si svobodu  v podobě "bosé nohy" na písku. A hle, vypadá to, že nejsem sama, kdo si přivstal. V moři napočítám zhruba pět hlav. Najdu si místečko pod palmou, kde si rozložím osušku, usadím se, vytáhnu víno z batohu a přemýšlím. O všem, především o událostech minulého roku a o tom, jak funguje vesmír. Vzpomínám na to, jak mi můj kamarád řekl, že na narozeniny si vždycky vezme volno a stráví ho ve své oblíbené kavárně přemítáním o událostech minulého roku.  Přišlo mi to zajímavé,  v té době mě ani nenapadlo, že já své třicetiny strávím "sama " v Karibiku. V uších mi zní písnička od skupiny Kryštof s tematickým názvem: Když je Ti přes třicet. Upíjím po douškách a za chvíli cítím, že jsem malinko opilá. Aby ne, koho by napadlo dát si Chaneta na lačný žaludek a rovnou půl litru. Mojí sestru, napadne mě, ta totiž slavila své podzimní narozeniny již od rána se šampaňským a jahodami. Mezitím kolem projde pár sportovců s holemi a já mám dopito. Rozhodnu se, že se naposledy vykoupu v karibském moři. Upřímně? Není mi zrovna nejtepleji, jsem tady zvyklá na jinačí teploty, ale na druhou stranu, opravdu by mě mrzelo, když bych si  zítra večer v chladné Praze vzpomněla, že jsem se naposledy nevykoupala. Směju se a skáču do vody jako malá holka. Je to úžasný pocit bezmezné svobody a hlavně radosti. O tom to je, ten život, o radosti a o jásání.


Když jsem dostatečně nabažená a vylézám pomalu z vody, tak to vypadá, že mě ani poskoky nezahřejí. Co to zase bylo za praštěný nápad? Myslím, že v tuhle chvíli jsme naprosto střízlivá. Vsadím botky, že už nemám ani kapičku alkoholu ve svém těle.


Když už si myslím, že by mi mohlo být teplo, posadím se, opřu hlavu o palmu a vzpomínám na včerejší večer- byla jsme u Irenne a Erica v restauraci a oni mi nachystali dort, kde v češtině napsali blahopřání a dali tam jednu svíčku- dvojku, že jako nevěděli kolik, že mi je. Nic krásnějšího se Vám nemůže stát. Bylo to stejný, jako když jsem byla pařit se svojí mladší ségrou a jejími kamarády a já jsme byla jediná, po kom chtěli občanku. Všichni se mi smějí ještě teď.


Po návratu domů vyndám z lednice dort, který jsem si nachystala včera a čekám, až se vzbudí ostatní, hlad už mám ale pekelný. Kolem deváté jsme již u stolu všichni, já krájím dort a rodina se rozhodne odměnit mě narozeninovou serenádou. Málem mi dojetím vhrkly slzy do tváře, jsem prostě citlivka. Navíc, dnes spolu trávíme poslední den, poslední odpoledne, poslední strávené chvíle.


Odpoledne mi to nedá a vyrazím do města, nevím, mám prostě pocit, že mi to mohlo být naposledy v mém životě, a že bych toho mohla litovat.  Koupím si v pekárně croissant a vyrazím ještě jednou k moři. Mám pro něj prostě slabost! Dívat se do oceánu bych mohla celý den.
Asi po hodině zasněného kochání a sladkého nicnedělání se vracím zpátky. Kdyby to viděli workoholici, jak se dá proflákat den. No, blbý je, že ještě před měsícem jsem mezi ně patřila taky! Zatímco se hrabu ve svých myšlenkách a nevědomky se usmívám ani si nevšimnu, že už dvakrát kolem mě projede stejný klučina na kole. "Máš moc krásný úsměv, jak se jmenuješ?"  Pár vteřin mi trvá, než odpovím, neboť jsem vážně nečekala, že by na té hladké asfaltové cestě mezi domy, mohl být ještě někdo další. Vždycky po ní chodím sama! Briskně (a možná malinko namyšleně) odpovím, že děkuji, že to vím.  Dáme se do řeči a ejhle jsem pozvaná na večeři. "To je krásný, ale já dneska odjíždím," řeknu s pokrčenými rameny. "Jak odjíždíš? Vždyť jsme se právě poznali, " vyhrkne na mě. "Já vím, ale já se vracím domů," odpovídám. Joseph, který se mi mezitím představí, vypadá, že je z toho opravdu zaskočený.  Po pár větách se rozloučíme, jinak to nejde. I když, v hlavě mi proběhlo na jednu minisekundu, jak hustá bych byla, kdybych zavolala domů, že vlastně dneska vůbec nikam neletím, že jdu na večeři a nevím, jak dopadne. Hm, všechno krásný,  ale stejně je to na mě ještě silný kafe, takže ne, vrátím se domů, jako ta spořádaná holčička...


Těsně před odjezdem na letiště se s Leem, tedy osmiletým klučinou, loučíme na poněkolikáté. Já mám co dělat, abych se nerozbrečela jako želva.  Oliver, tedy otec rodiny, mě odváží na letiště a ptá se mě, jestli nejsem smutná a těším se domů. Snažím se tvářit statečně, ale uvnitř smutná jsem. Nicméně oba víme, že se sem můžu kdykoli vrátit.


V odletové hale mám spoustu času a vzhledem k tomu, že mám dneska narozeniny, rozhodnu se dát si panáka punche na rozloučenou, ať to stojí za to. Sedím sama na lavičce, pozoruji ruch a přemýšlím. Hlavou se mi honí spousta myšlenek, nejvíce ale s podtextem vděčnosti. Jsem šťastná a nesmírně vděčná. Přehrávám si dokola, jak jsem si přála vrátit se na Guadeloupe na Vánoce, neuplynul ani měsíc a Vesmír mi přání splnil.  




Prostě to všechno funguje a zapadá, důležité je být otevřený a jít svému štěstí malinko naproti, protože když budeme čekat, že to za nás někdo vyřeší nebo odžije, tak ne. My jsme dostali tu vstupenku na tento svět a jestli ji necháme propadnout nebo využijeme naplno, je jen na nás!

Žádné komentáře:

Okomentovat