Stránky

středa 21. prosince 2016

Cesta za poznáním (kapitola třetí)

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)


Pondělí - začíná dovolená


Brzké ranní vstávání nepatří sice mezi mé nejoblíbenější aktivity, ale kupodivu když dnes budík zazvonil ve 4 hodiny ráno, tak to zase taková tragédie nebyla. Zvládla jsem rychlou sprchu, čaj a snídani. Na letiště jsem dorazila v 5 hodin a rovnou na check in. Záhy jsem pochopila, že kromě letu do Paříže se mnou čekají i pasažéři do Franfurktu a jiných evropských měst. Pozorovala jsem lidi ve frontě a odhadovala, kdo by se mnou asi mohl letět na Guadeloupe- najivka. Vytipovala jsem si jeden mladý pár, dvě kamarádky a kluka v mém věku. Upřímně, těžko se to odhaduje,  když se nejedná pouze o let do Paříže. Zjistila jsem, že mám letenku až na Guadeloupe, ale sedadlo 30 B rozhodně není u okýnka. "Ach jo, mělo to tak být," uklidňuju se. Tak jo v 6.40 říkám nashledanou ranní Praze a usedám na sedadlo 24 C, které je v poslední řadě. Mladý, nakrátko střižený muž asijského původu, sedící na 24 A se na mě podíval dost pohrdavě, jako bych z jeho výrazu četla: "Jako vážně si sem chceš sednout?"Netrpělivě očekávám vzlet, nyní už není cesty zpátky...

Skoro celý let jsem prospala i přes nepatrné turbulence. Všimla jsem si zajímavého páru, sedícího vedle mě- muž s brýlemi, možná maličko jako Bill Gates a před ním nakrátko střižená blondýnka s výraznýma hnědýma očima asi kolem 40 let.Oba dva vypadaly jako absolutní sympaťáci, že by s nimi chtěl člověk z fleku zajít na kafe. Každý měl vedle sebe jednu z dvojčat ve věku 3 let. Během letu jsme se s manželkou na sebe párkrát usmály, převážně během turbulencí. Jestli budu mít někdy rodinu, chci aby vypadala takhle idylicky!Při vystupování se na mě manželka s omluvným výrazem ve tváři zeptala, jestli nás nerozsadili.  Pod slovem NÁS myslela mladého holohlavého muže se stříbrným řetízkem na krku, který seděl vedle jedné z dvojčat a během letu spolu navázali přátelský rozhovor, ze kterého se cestující kolem, včetně mě, dozvěděli, že rodinka letí do New Yorku. Oba jsme se na sebe usmáli a jednoslovně odpověděli, že nepatříme k sobě. Já k nikomu nepatřím, letím sama na Guadeloupe, ozvalo se mé vnitřní já. Pánovi to zřejmě nedalo a zeptal se mě: "Tak my letíme spolu na dovolenou, jo?" Úsměv jsme mu oplatila a popřála hezký den. Poté jsme se již nesetkali.O Bože, ještě nejsem ani v půli cesty a už navazuji hovory s cizími muži. Flirtovat s nimi ale rozhodně neumím a jak by poznamenala moje sestra: " Marky, ty nikdy nepoznáš, že tě někdo balí."Překvapilo mě, jak snadno jsem se dokázala vymotat a najít správnou cestu na autobus, který jede na letiště v Orly. Byla jsem na sebe patřičně pyšná, že jsem si lístek dokázala opatřit ve francouzštině. Pravda, stálo mě to ale 20 euro. V momentě, kdy mě autobus vysadil před letištěm Orly se rozplynuly moje dosavadní obavy s tím, jak se sem dokážu přesunout a zda dorazím včas. (Neboť mě před odletem všichni varovali, že Paříž bývá dosti ucpaná...)

Cestu s kabinovým zavazadlem na terminálu jsme si zkracovala pohledem na francouzskou oblohu. Wau, jsem v půli cesty a naprosto v pohodě. Jasně, kdejaký protřelý cestovatel by si možná neodpustil poznámku: "Bože, co bys na tom nezvládla." Ale pro strašpytla jako já to byl teda výkon!Let proběhl kupodivu klidně, ba dokonce klidněji než celá cesta do Paříže. Seděla jsem uprostřed mezi kreolskou ženou bez jakékoli znalosti anglického jazyka a potížisty, neboli muže středního věku, který měl stále s něčím problém, až ho přišel navštívit sám kapitán posádky. Nerozuměla jsem ani jedno jediné slovo, ale z výrazu a gestikulace obou mužů jasně vyplynulo, že pasažér měl problémy se sluchátky. OMG...Za cestu jsem stihla zhlédnout Malého prince, Paper towns, najíst se, prospat se a lelkovat. 

A jsem tady - daleko od Evropy, na Guadeloupu, tedy francouzském departmentu. Hustota osídlení: 400 000 obyvatel. Rozloha: přes 1000 km2. Jedná se v podstatě o 2 různé ostrovy- Grande Terre a Basse Terre, které se spojily na základě seismologické činnosti....O Bože, na nic jiného se prozatím nezmůžu, jenom se mi v mysli přehrávají podobné geografické věci, které znám už v podstatě nazpamětˇ.Sotva vycházím z letiště, můj zrak upoutá cedulka s fotkami, kde je napsáno Missing people...No jasně, zase vidím jen to, co chce vidět můj strach a nic víc.  Hodiny posuvám zpátky. Zatímco doma v Čechách již všichni poklidně spí, já mám teprve 7 večer. Na batoh čekám relativně dlouho, ale snažím se uklidnit, Bohužel, mé myšlenky se na chvíli zatoulaly na situaci, která se stala loni touhle dobou, kdy kamarádce zapomněly naložit batoh do letadla. A celou první polovinu jsme následně žily jenom z mých věcí. Hm, to bych byla ale v tomto případě pěkně nahraná.  "Je to dovolená," ohradím se sama na sebe, "bude to v pohodě, uvidíš!" Po východu z letiště mě uhodí do nosu ten známý, tropický, vlhký vzduch. S batohem na zádech, příručním zavazadlem na břiše a bundou, kterou držím přes ruce, se vydávám k lékárně- místu, kde máme s Corinne sraz. 

 Černý peugeot 207 stojí přímo před lékárnou. Corinne je tady!!!  Pozdravíme se, představíme se a vyjíždíme směrem do St. Anne. Zlehka si ji po cestě prohlížím: středně vysoká postarší dáma, s brýlemi na nose.Vůbec nevím, kde jsme a kam jedeme. Když projíždíme různě se klikatými uličkami, napadá mě, jak to tady zvládnu bez auta. Zhruba po 20 hodině jsme u Corinne doma. Pokoj vypadá přesně jako na obrázku. Zaujme mě vysoký strop celého domu. Corinne mi vysvětluje, že je to kvůli horku. "Jasně," napadá mě, "to je logické." Je něco po 21 hodině a já ulehám do postele- jsem naprosto vyřízená.Budím se ve tři ráno a jdu na záchod. Je mi mizerně, škrábe mě v krku a kašlu. Do toho se potím. Nádhera- takhle začíná dovolená. Takže co teď? Zpolykám vše co najdu v batohu- sinupret, paralen, do krku si ještě raději  nastříkám tea tree....

Nikdy před tím jsem nic takového neudělala, svým pacientům doporučuji vždy přírodní medicínu. No jo, ale tady nemám na výběr! Je to logický, tělo prostě ten můj psychický nátlak už neustálo a řeklo si, že na mě prostě a jednoduše dlabe.


Teď už zbývá jenom síla myšlenek a pozitivní afirmace....No přece to tady neproležím!

Žádné komentáře:

Okomentovat