Stránky

středa 26. října 2016

Neplánovaný piknik v Karibiku


Když se mě Dominique, francouzský fyzioterapeut, zeptal, zda s ním strávím odpoledne, neváhala jsem ani vteřinu a to z několika důvodů: Zaprvé- byl skoro jediný Francouz na Guadeloupe z mého okolí, který hovořil plynně anglicky. Zadruhé- byl místní, takže znal zákoutí, které by mi jako turistce mohly být i nadále utajeny a zatřetí jsem opravdu nechtěla sama trávit slunné sobotní odpoledne.
Vyrazili jsme na pláž nedaleko města Bouillante, což je také proslulé místo pro potápění (kterému jsem se ale prozatím díky svým skrytým strachům úspěšně vyhýbala). Vyrazili jsme po obědě a po cestě jsme se ještě zastavili u malého vodopádu. Je pravda, že po jediné silnici, která spojovala část Basse Terre a Grande Terre-  La Route  de la traversée, to svištělo jako po másle. Cestou jsem zjistila, že jedeme cíleně na piknik, který pořádali nějací jeho přátelé. "Výborně," zajásala jsem, "alespoň zase potkám nějaké nové lidi."
Vzhledem k tomu, že jsme se ocitli  nedaleko sopky La Sufriére, tak se sněhově bílý, karibský písek proměnil v ten černý, sopečný. "Místečko jako stvořené pro piknik," libovala jsem si. Pravděpodobně proto, že jsem byla jedinou zástupkyní z České republiky, stala jsem se zčista jasna celebritou a každý se se mnou chtěl přátelit a připíjet si na zdraví karibským punčem nebo vínem. (Vážně jsme se v tu chvíli obávala jak skončím). Navíc já jsem tenkrát
ovládala jen pár francouzských slovíček. To ale nic neměnilo na faktu, že jsem si připadala jako princezna, protože se o mě všichni starali a nosili mi všelijaké místní speciality. Nejvíce usilovala o moji přízeň asi třináctiletá slečna, která mi se zájmem pokládala otázky typu: "Kdo je tvůj oblíbený herec nebo jaká je tvoje oblíbená kapela?" Vzpomněla jsem si na svoje začátky němčiny, kdy jsem uměla jenom věty tohoto typu. V komunikaci jsme se snažily obě, takže jsme si přece jenom nakonec nějaké informace přece jenom vyměnily.
Když jsem měla dost opalování, pozorování místního šumu a konverzace, rozhodla jsem se, že vyzkouším teplotu karibského moře. Dominique mi půjčil šnorchlovací brýle a upozornil mě, že kromě pozorování menších i větších ryb, jsou zde ideální podmínky na pozorování želv. Opravdu! Pár metrů od břehu jsem poprvé v životě spatřila ohromnou mořskou želvu. Musím říct, že jsem se ale díky tomu málem utopila, neboť jsem se potápěla do ohromné hloubky na jeden nádech, a to jenom proto, abych ji viděla zblízka.
Večer jsme seděli na písku, uvolněně si povídali o všem možném a pozorovali slunce, které nekompromisně  zapadalo za protější ostrůvek. Z nedaleké restaurace nám doléhaly zvuky bubnů a i přesto, že již byla  skoro tma, teplota byla příjemná a neklesala pod dvacet-pět stupňů.  Nepřemýšlela jsem nad ničím, jenom jsem si užívala příjemnou společnost a pozorovala mořskou hladinu. Byla  jsem vděčná a  přála jsem si zažít mnohem víc těchto podobných okamžiků...



středa 19. října 2016

Mezilidské sítě

...nebo rodinná pouta?
Jednou mi někdo řekl, že každý člověk je s jakýmkoli jiným člověkem na této planetě spojen pomocí tří dalších lidí. A myslím, že to někdy zažil každý z nás: Prostě ten pocit, kdy zjistíte, že svět je prostě malé místo.
Poslední dobou velmi často přemýšlím nad tím, co jsou zač  lidé, které denně potkávám. Jsou to rodiče? Nebo děti? Jsou šťastní? Mají starosti? Jsou nemocní?  Kolik je na světě asi lidí a s kolika z nich se denně potkáme? Napadá mě k tomu jedno velké téma na zamyšlení. Denně potkáme nespočet lidí a nic o nich nevíme. Kolik lidí denně potkáme poprvé a naposledy? A s kolika si řekneme dobrý den nebo prohodíme pár vět nenucené konverzace? S kolika z nich se potkáváme denně a neřekneme si nic, maximálně se na sebe občas usmějeme? Všichni si kolem sebe během života vytvoříme okruh známých a příbuzných, se kterými udržujeme kontakt, pořádáme s nimi oslavy, návštěvy, svěřujeme se jim a zkrátka trávíme s nimi čas. A takhle většinou strávíme celý náš život. Zajímavé. Denně vyslechneme bezpočet telefonátů, popřípadě vidíme mnohá setkání a můžeme se jenom domnívat, kde ti lidé bydlí, s kým se potkávají, nad čím přemýšlí, co zrovna řeší. Jsou spokojení nebo nešťastní? Jestli jsou sami nebo s někým žijí? Je to maminka a dcera nebo je to kamarádka, co zrovna hlídá? A co ten postarší pán ve vlaku, kterého jsem nedávno potkala? Je to dědeček? Má doma babičku a spoustu vnoučků nebo jel prostě na výlet, protože nemá nikoho, s kým by mohl trávit čas? Nebo ostatní návštěvníci restaurace? Co asi dělají, nad čím přemýšlí, chodí sem pravidelně, nebo jsou tu náhodně, protože v jejich oblíbené restauraci nezbylo žádné místo?
Člověk je tvor společenský, ale proč se narodíme sami za sebe a umíráme sami se sebou, má to nějaký hlubší význam? A co znamená to období mezi tím, kdy si kolem sebe vytváříme svoji malou společnost nebo naopak veliké společenství lidí, se kterými chceme trávit odpoledne, zajít s nimi na večeři nebo si jít třeba o víkendu zasportovat.
V momentě, kdy se vdáme nebo oženíme, vznikne něco zcela nového. Spojujeme rodiny dvou lidí. A když se nám to podaří, máme možnost si rozšířit okruh lidí, kteří přijmeme mezi sebe. Z lidí, které jsme třeba ještě před pár lety neznali,vytvoříme přes noc naše příbuzné a nazýváme je  švagr, švagrová nebo tchyně a tchán...
Bohužel, když nemáme to štěstí, musíme leckdy vycházet s lidmi, které nám nejsou blízcí, ale i v tomto případě si myslím, že není nejlepší "hodit někoho úplně přes palubu" z jakéhokoli důvodu. Naopak, opravdová odvaha je překonat sebe sama a snažit se pochopit toho druhého...

pondělí 10. října 2016

3 za 3 aneb jeden stát měsíčně...


Během léta se pro mě stalo magické číslo tři. Splnila se mi přání a rovnou třikrát! Měla jsem možnost navštívit tři různé státy- Litvu, Holandsko a Ázerbájdžán. I přesto, že se jednalo o pracovní cesty, nahlédla jsem alespoň trochu pod pokličku každého z nich. A snad i nasála atmosféru tamního prostředí...



Litva 
V Litvě se mi poštěstilo mít  jedno volné odpoledne na "proběhnutí" centra hlavního města. Vyrazila jsem bez mapy a telefonu. I přesto, že jsem schopná ztratit se i v Praze. Na druhou stranu mi nedělá problém zeptat se, když nevím kudy kam a beru to jako výbornou příležitost k navázání hovoru s místními. Do středu města jsem vstoupila majestátní hlavní branou. Centrum hlavního města  mi v něčem připomínala moje milovaná města - Prahu nebo Vídeň. Překvapilo mě, jak na relativně malém místě je velká koncentrace kostelů. Byla jsem vděčná za příležitost zúčastnit se  dvou mší a jednoho předávání vysokoškolských diplomů- pravděpodobně se jednalo o něco takového. 
Možná, že díky tomu, že jsem neměla nastudováno a zjištěno, na co se mohu těšit nebo co nesmím vynechat, mohla jsem být akorát příjemně překvapena. Po hlavní třídě jsem se dostala až ke kopci, na jehož vrcholu se tyčila věž kulovitého průřezu- Gedimino pilies bokštas - místo s bohatou historií. Pro mě vskutku úchvatné! Bylo to pro mě skutečné překvapení, které jsem nečekala. Bez váhání jsem vyšlapala až k vrcholku- možná o něco kratší výšlap, než vystoupat na Pražský hrad. Díky slunečnému počasí jsem obdivovala místní výhledy a zjistila jsem, jakým způsobem je odděleno staré město od nového. Po cestě zpátky jsem prozkoumávala obchody s pohledy a suvenýry. 
Bohužel, jako milovnici jídla mě mrzelo, že jsem neochutnala nic z místní kuchyně. Vypadá to, že si to šetřím na příští návštěvu.

Holandsko
Holadsko je stát marihuany, tulipánů a kanálů- tak jsem si to alespoň myslela ve své hlavě. Díky výborné poloze hostelu Stayok, jsem měla přístav Rotterdam jako na dlani. Slunečné počasí je v Holandsku výjimečné, natož teploty přes třicet stupňů- obojí se nám poštěstilo. V hostelu jsem si občas připadala jako exemplář a nevěděla jsem, zda se nejedná pouze o nějaký architektonický výstřelek- co pokoj, to unikát. (Kvůli nefunkční klimatizaci jsem vystřídala tři). Abych to trochu vysvětlila: Bydlela jsem v krychli, kterou si chodili fotit turisté, takže jsem se občas cítila  jako chodící socha v muzeu. Šok číslo dva jsem zažila, když jsem vešla do moderního nákupního centra Blaak markt a zjistila jsem, že kromě klasických obchůdku, kaváren nebo velkého potravinového řetězce, zde lidé i bydlí. Prostě bydlíte v obchoďáků. Pro někoho možná lákavá nabídka, ale já si nechám svůj byt v horách. Během týdenního pobytu jsem svůj život obohatila o spoustu zážitků: dvakrát jsem běžela centrem a podél vody, po krátkém rozhovoru jsem odmítla nabídku  na večeři, popovídala si u kafe o všem možném s majitelem kavárny, a nakonec jsem si užívala víno na nábřeží. Rotterdam mě překvapil svými architektonickými kousky, zapadlými lavičkami u vody a cyklisty. Musela jsem si zvyknout na pro mě doposud nezvyklý fakt, že se musím rozhlížet daleko víc, než jsem zvyklá, abych nepřišla k úrazu a musím říct, že moje centrální nervová soustava tím byla občas pěkně vyčerpaná!

Ázerbájdžán
Nikdy před tím jsem na východě nebyla, když nepočítám Srí Lanku a Turecko. Těšila jsem se na místní kuchyni a neměla jsem žádná očekávání a bylo to dobře! Celkem jsme v Baku strávili 3 dny. Bydleli jsme v hotelu u letiště. Děkovala jsem za to každý den. Miluji letiště a miluji letadla - tady jsem měla oboje. Nočním Baku jsme s naším vstřícným průvodcem projížděli v noci. Mělo to dvě výhody- teplota vzduchu měla příjemných dvacet-pět, budovy byly nádherně osvětlené v národních barvách a nikde nebyly turisté. Co víc si přát? Říká se, že Baku je nový Dubaj. Nevím, nemohu potvrdit, ani vyvrátit, neboť jsem v Dubaji ještě nebyla. Kolem jedné ráno jsme popíjeli klasický černý čaj a pochutnávali si na kousku cheescake na promenádě blízko hotelu Hilton. Já jsem byla nadšená! Druhý den jsme si udělali "rychlo-výlet" ke Kaspickému moři. Jsem bačkora- nekoupala jsem se. Užívala jsem si procházky po pláži a sbírala mušle, a že jich bylo! Ještě nikdy jsem nezažila, že nechodíte po písku, ale po mušlích.
Baku byl pro mě úplně jiný svět. Osvětlené, prosklené budovy Flame towers, sucho a ropné vrty. Pro mě i stát protikladů- na jedné straně obchody s luxusními značkami pro turisty, na druhé straně "otřískané žigulíky".