Stránky

úterý 27. září 2016

S nikým se nesrovnávej


"S nikým se nesrovnávej, a jeď si svý!" To je rada nad zlato. Poprvé mi ji řekl před zkouškou z anatomie můj kamarád, když jsem se stresovala , že jsem pozadu v učení a nestíhám- nejspíš klasická věta vysokoškoláka.
Myslím si, že to někdy zažil každý z nás. Pocit, kdy se srovnáváme s ostatními, protože jsou úspěšnější, krásnější, lepší a tak podobně. Musím říct, že mi dlouho dobu trvalo a stále ještě občas trvá přijmout toto jednoduché pravidlo jako svou denní mantru a žít podle ní. Často sklouzávám k tomu, že mám plnou hlavu myšlenek o tom, jak ostatní, kteří jsou navíc mladší než já, jsou mnohem dál na svoji cestě životem. Jsou úspěšnější, preciznější, vytrvalejší, trpělivější, prostě lepší. Že by jsem se nechala unášet davem a stal se ze mě "cílový feťák", který si vytyčí určitou metu a dokud se k ní nedostane, tak není spokojen? Občas vnímám, že mě "dohnala" dnešní zrychlená doba, která je velmi často zaměřena na úspěch a cestu vpřed. Někdy je pro mě těžké držet se vlastní cesty a pokračovat svým tempem a udržovat si svoji harmonii a stoický klid.  Je to zkrátka nejspíš moje věčné téma. Možná to souvisí s mým perfekcionismem- být nejlepší za každou cenu a s vysokými nároky, které na sebe mám.
No jo,  ale stejně jako já tiše obdivuji své vzory, tak naopak já sama mohu být pro někoho jiného vzorem nebo inspirací a tiše by si přál být na mém místě. To je ale zjištění! Nedávno jsem seděla se svoji blízkou kamarádkou na večeři a ona mi během rozhovoru povídá: "Markét, chtěla bych být jako ty. Když si něco vezmeš do hlavy, tak k tomu vždy dojdeš." Je zapotřebí si uvědomit, že každý z nás máme jiné vlohy, jiné dary, jiné záliby a jiný životní příběh, který píšeme do velké knihy života. Vždyť každý z nás má za sebou úspěchy, za které se může ocenit a být na sebe patřičně pyšný. Kolika lidem jsme pomohli třeba jenom tím, že exitujeme? A v tu chvíli mi to došlo. Musela jsem se usmát. Podívala jsem se na to z té druhé strany.  Každý z nás je jedinečný, každý z nás zažil něco jiného, každý z nás má jiné životní zkušenosti, každý z nás má jiné cíle a každému jde od ruky něco jiného. Vždyť kdybychom byli všichni stejní, nebyla by to nuda? A navíc, jaký máme dar, když z milionu spermií se právě ta jedna dostala k tomu vajíčku a díky tomuto spojení vznikl zárodek našeho JÁ.

 Pro mnoho z nás je snadné  občas "sklouznout do roli oběti." Vždyť ze všech stran nás zahlcují fotografie dokonale vypadajících žen a úspěšných mužů, kteří se na nás usmívají z předních obálek věhlasných časopisů. A i přesto, že víme, že se mnohdy jedná o fikci a úpravy photoshopu, naše centrální nervová soustava a naše emoce nám občas dávají pěkně zabrat. Zvláště v situaci, kdy se nám moc nedaří a něco nejde od ruky přesně podle námi vytyčeného plánu. Třeba je to okamžik, kdy nás život zkouší, jak jsme odolní při snaze zůstat sami sebou. Jak v tu chvíli dokážeme být silní a říct si, že máme vlastní  cestu, i když po ní třeba musíme kráčet do kopce, když nám ostatní mávají již z vrcholu. Možná v tu chvíli stačí uvařit si teplý čaj nebo si dát sklenku červeného vína a podívat se na to pěkně s nadhledem. Nebo se usmát svým  myšlenkám, které se za každou cenu snaží získat naši pozornost. Anebo si jenom stačí říct, že na to nejsme sami, že minimálně jeden člověk řeší v tuto chvíli úplně to samé, co my:  chce být prostě lepší, nejlépe hned...

sobota 24. září 2016

101 Cílů

Napadlo Vás, jaké by to bylo sepsat si 101 cílů? Jak by to změnilo Váš život? Přiznám se, že mě ještě třeba před rokem nikdy. Jak se říká, zkušenost je nepřenositelná a platí to asi i v tomto případě. Toto doporučení jsem si přečetla v jedné knížce, samozřejmě jak jinak. Veškeré informace, které dostáváme, nám někdo sdělí nebo se o nich dočteme, alespoň to platí v mém případě. Autoři rozebírali proč zrovna 101 a ne méně, proč tam musí být napsáno cíl a ne sen a podobně. Věnovali tomu dokonce celou kapitolu! Co mě ještě zaujalo byla věta, že pokud je v knize nějaké doporučení, co by měl čtenář udělat pro to, aby zlepšil svoji situaci, tak tam není pro nic za nic a má to nějaký smysl. Jinak by se knížka nemusela vůbec číst. Musím říct, že s tím jsem dost dlouhou dobu zápasila a v momentě, kdy bylo někde napsáno: Udělejte, napište....Tak jsem to automaticky vynechávala s tím, že někdy v budoucnu to jistě udělám.
Zpočátku mi to přišlo jako nesplnitelný pokyn, ale mám ráda výzvy a tohle zadání pro mě tedy výzva byla: sepsat 101 mých cílů. V hlavě jsem si projížděla všechny věci, které bych chtěla dokázat, mít, udělat...Ale rozhodně jsem se nedostala na číslo 100. Prostě jsem o tom jen tak přemýšlela. I přesto jsem se rozhodla, že to zkusím. Prvních 20  cílů šlo jako po másle. Myslím si, že většina z nás by se v prvních 20, možná 30 shodla. Možná by bylo zajímavé to porovnat. Když jsem hravě sepsala prvních 20, nechala jsem si 1 nebo 2 dny odstup, abych o tom mohla přemýšlet. Další dny jsem se dostala na číslo 50. Bylo zajímavé pozorovat jak se mísí materiální cíle s cíli abstraktními a vztahovými. Například na 41. příčce jsem měla napsáno, co chci ve svém životě přestat dělat, jakého zlozvyku se chci zbavit a o pár míst za tím, s jakým člověkem se chci potkat. Prostě jsem nehodnotila sama sebe a jen jsem psala a psala.
Další zaváhání jsem měla od 80. příčky. Měla jsem pocit, že už jsem napsal úplně všechno, co chci v životě dokázat, zažít, s kým se chci potkat, co se chci naučit, čeho se zbavit, v čem se chci zlepšit. Už mě nenapadalo vůbec nic. Přemýšlela jsem o tom další den a dopsala jsem posledních 20 životních cílů. Takže zhruba po 4 dnech bylo dílo na světě. Tramtadadáá.
Když jsem si zpětně přečetla všechno, co jsem napsala, tak jsem byla pohlcena pocitem štěstí. Věděla jsem, co opravdu chci a věděla jsem, že toho lze dosáhnout. Tento pocit mi vydržel zhruba týden. Nyní po pár měsících se ke svému dílu vracím, a když nevím kudy kam, tak si ty 3 A4 čtu znovu a zjišťuji, že si můžu odškrtnout spoustu věcí, které se mi už splnily. Prostě někdy je potřeba Vesmíru jasně sdělit, co chceme, aby nám v tom mohl pomoci...
A víte co, mě na mém díle dostalo úplně nejvíc? Že svoje cíle jsem zakončila poslední větou na 101. místě: Milovat svůj život:-).

pondělí 12. září 2016

Dopis vděčnosti


Vděčnost je mocná, zdokonaluje náš život. Bohužel, někdy si to ani neuvědomujeme. V mnoha knihách jsem se dočetla, že pokud budeme více vděční, náš život nabere úplně jiný směr. Když už jsem to četla asi v páté knize, řekla jsem si, že když každé ráno poděkuji za to, že jsem se probudila, nic neztratím a možná získám. Být více vděčná za to co mám a nenaříkat na to, co nemám, mě naučilo také cestování - především do rozvojových zemí. Uvědomila jsem si, že není samozřejmostí lehnout si večer do čisté postele, napít se čisté vody z vodovodu nebo mít možnost říci veřejně co si myslím. Je to snadné- stěžovat si na to co nemáme, co nám chybí. Ano, také si občas uvědomím, že si na něco stěžuji. Například, že nedostanu vždy to, co chci, a že má se mnou život úplně jiné plány. Dokážu se hodně sebe-litovat a naříkat na všechny negativní věci, které mě  v životě potkaly. V tento okamžik mám dvě možnosti - buď setrvat v mrzutém rozpoložení nebo si číst dopis vděčnosti. Prostě jsem si jedno odpoledne napsala na čistě bílý papír všechny lidi, věci nebo své vlastnosti, za které mohu být vděčná. Nevěřili byste, jak rychle se papír zaplnil. Stačí, když začnete popisem sebe nebo věcmi, které se Vám za Váš dosavadní život povedly. Nevěřím, že někdo nenajde alespoň deset věcí. Pokud je to i přesto pro někoho stále nereálné, tak si zkuste představit Váš byt nebo se podívat na Vaše oblečení a co třeba to, že můžete číst? Mnohdy bereme za samozřejmost i kartáček na zuby. Ano, uvědomuji si, že mnoho z nás by chtělo více peněz, více lásky, více pozornosti, více času... Ale zkuste se někdy zamyslet nad tím, že někdo na planetě by si chtěl přečíst knihu nebo se napít čisté vody. Sama pro sebe jsem svému dílu dala název: Dopis vděčnosti. Uznávám, že jsem se zatím nedostala k tomu, abych si ho každý večer před spaním četla a pravidelně. Zatím jsem zůstala u plánu. Věřím totiž, že by tento čin měl ještě pozitivnější dopad. Nevadí, i tak cítím, že za dobu, který jsem více vděčná a děkuji za to, že svítí sluníčko nebo že se na mě usmála paní prodavačka, je můj život veselejší a jiný. Navíc zjišťuji každý den, že věcí, za které mohu být vděčná, přibývá. Minimálně jednou týdně si ráno předříkávám všechno, za co jsem vděčná. Přeskakuji, doplňuji, míchám svoje vlastnosti s lidmi, které jsem potkala nebo mě stále doprovází na mé cestě životem  a podobně. Každý týden je to jiné. Jsem neuspořádaná a nemám žádný systém.  Ale i tak pozoruji, že každý týden na to potřebuji víc času, protože věcí, za které jsem vděčná, opravdu přibývá. Abych to vylepšila, napsala jsem si na ledničku slovo děkuji a větu jsem vděčná. A když se mě někdo ptá: "Za co děkuješ nebo za co jsi vděčná?" Odpovídám: " A Ty nemáš být  za co vděčný nebo za co poděkovat? A co třeba za život?