Stránky

středa 10. srpna 2016

Dlouho dobu jsem nedokázala ocenit a docenit čas, který můžu strávit se svými prarodiči. Znáte to, všelijaká doporučení typu: Hlavně buď opatrná. To chceš letět sama? No, měla bys šetřit...Tyto věty mi občas prostě "lezly na mozek". Nedokázala jsem ocenit dlouhá vyprávění z dob válečných, která jsem slyšela už po několikáté nebo o tom, jak se žilo v hlubokém socialismu. V momentu kdy se mě babička po hodině stráveného času zeptala: "A Markét, ty už opravdu jdeš?" Jsem často zdůrazňovala, že už musím, že mám plno zařizování, další povinnosti a tak dále...Nevím, co se ve mně změnilo, ale minule, když jsem měla možnost být se svojí babičkou a dědečkem celé odpoledne, jsem si naplno uvědomila ten neskutečný dar, který mám. Vždyť není samozřejmostí mít babičku a dědu na sklonku třicítky. Někteří mí kamarádi už v tomto věku nemají ani rodiče, natož prarodiče. V momentě kdy jsem přijala tuto myšlenku za svou, se mi chtělo rozbrečet dojetím. Opravdu! Když jsem došla k tomuto závěru, tak jsem byla šťastná, že můj děda (podle mě studnice znalostí), se mnou tráví odpoledne a vypráví mi, jak za druhé světové války Norové podporovali Němce, jak se vyrábí železo ze železné rudy nebo kde je fáze a nulák v zástrčce. Všechny tyto informace jsem už někde někdy slyšela, to je jasné, ale pamatujte si je pořád....Bylo to jedno z nejkrásnějších odpolední s mými prarodiči. Najednou jsem neměla  potřebu ho přerušovat - s tím, že si chci dělat svoje věci, ale poslouchala jsem naplno a dokonce jsem si chtěla dělat zápisky. Ano, jako ve škole, seděla jsme tam mlčky a hltala každé jeho slovo...Mimo to jsem ho začala brát jaký je, i se všemi "zápornými" vlastnostmi, které mě dříve doháněly k šílenství..Najednou mi přestalo vadit, že je z mého pohledu morous nebo se hned rozčílí.  Prostě každý z nás je individuální. Nikdo nejsme stejní, to by byla přece nuda..
Uvědomila jsem si díky tomu, jak málo lidi poslouchám. Došlo mi, že víc mluvím, než naslouchám. 
Díky tomuto prozření si budu vážit každého dne, každé minuty, kterou s nimi mohu být a doufám, že načerpám spoustu dalších vědomostí a znalostí.
Přemýšlela jsem o tom celý týden a došla jsem k závěru, že si někdy ani neuvědomujeme, co všechno máme do té doby, než to nadobro ztratíme. Většinu našich vztahů bereme za samozřejmost a velmi často nám nedochází ( v případě prarodičů), že tady s námi nebudou věčně. A že to, co nás dohání k nepříčetnosti, by nám třeba někdy v budoucnu mohlo i chybět...