Stránky

neděle 31. července 2016

A co je Tvoje vášeň?
Jednoho večera jsem se rozhodla, že běh vyměním za pivo a brambůrky. O svém večeru jsem měla jasnou představu: Půjdu na svoje oblíbené město v Le Moule a budu se kochat pohledem na zářící úplněk a vymýšlet, co bych chtěla napsat svým kamarádům do Čech. Do Leader Price jsem dorazila těsně před zavírací dobou. Musím konstatovat, že pár lidí se na mě dívalo velmi nezvykle - při pohledu do nákupního košíku, který skýtal pouze jednu plechovku místního piva a cibulové kroužky. Jako by jejich výraz ve tváři říkal: "Chudák holka, je sama v pátek večer..."  Nevadilo mi to, zaplatila jsem necelých pět eur a vyrazila na svoje oblíbené místo. Přála jsem si, aby na mých oblíbených betonových schodech u moře bylo místo. V podstatě to bylo oblíbené místo skoro všech lokálních obyvatel. Půlkruhovitý výběžek, kde končila promenáda, na jehož ploše se rozprostíralo pár laviček, travnatá plocha a na okraji byly dlouhé schody končící v oceánu. Na vrcholku se jako koruna tyčil korálový útes. Posadila jsem se zhruba na třetí schod směrem od moře blízko korálového útesu a užívala si lehký vánek a pohled na kulatý měsíc v úplňku a v dáli proudící auta směrem z města. I přesto, že jsem okolnímu cvrkotu nevěnovala pozornost, zničeho nic jsem zaregistrovala zvuk saxofonu. Musela jsem si stoupnout, abych pořádně viděla. A nezdálo se mi to! Skutečně jsem spatřila mladého černocha, hrajícího na saxofon. Výjev jako z nějakého amerického filmu - mladý černoch oblečen v bíle bavlněné košili stojící na korálovém útesu pár metrů ode mě- čelem k černému tajuplnému moři. Zezadu vypadal vskutku jako mladý Luis Armstrong. Troufám si říct, že i přesto, že nejsem žádný hudební "fajnšmekr", zvuky linoucí se ze saxofonu lahodily mému uchu a dokreslovaly ideální večerní atmosféru. Celou dobu, co jsem tam seděla a upíjela místní alkohol, se mi hlavou honily myšlenky o tom, že bych mu měla jít říct, jak krásně se to poslouchá. Kdybych byla nezávislý pozorovatel svých myšlenek, řekla bych, že se dohadovaly jako trhovci na pouti- v jedné vteřině jsem se už už chtěla zvednout, když tu znenadání vyskočila další myšlenka- přesně jako trhovkyně, která nešla pro slovo daleko a oponovala, že je to trapné, nevhodné v podstatě docílila svého - opět mě usadila. Musím říct, že místo toho co napíšu do mailu, jsem přemýšlela nad obyčejnou filosofickou otázkou- Jít či nejít?  Po dopití piva bylo jasno- půjdu! Definitivně o tom rozhodla myšlenka, která mě utvrdila v tom, že chci litovat věcí, které jsem udělala, než těch které jsem nechala být...Vždyť co nejhoršího se může stát? V tu chvíli jsem netušila, co se mnou udělá vertikální poloha. Přece jenom, jinak se alkohol vstřebává a pije při deseti stupních v Čechách a jinak při teplotách přes dvacet. I přesto, že jsem si ve francouzštině věřila malinko víc, než při příjezdu, stejně jsem sáhla po angličtině a s provinilým výrazem ve tváři- jakože nechci vyrušovat, jsem se omluvila s tím, že jsem ho prostě musela pochválit. Bylo vidět, že  Kreolce můj zájem nesmírně těší. Během pár minut jsem zjistila jeho jméno, a že bydlí kousek odsud- v St. Anne, a že sem jezdí skoro pravidelně večer trénovat. Prý se učí teprve půl roku. "No ne, " zvolala jsem, "to já se učím necelý půl roku francouzsky." No a potom jsme plynně a nenuceně míchaly češtinu, kreolštinu, angličtinu a francouzštinu. Po chvíli, kdy mi s rozzářenýma očima vypravoval, jak miluje hrát na saxofon, se zeptal na jednoduchou otázku: " A co je Tvoje vášeň?"  Na pár sekund jsem se zamyslela a ptala se sama sebe, zda se mě ptá na vášeň nebo profesi- protože v angličtině se jedná o velmi podobný výraz. Navíc, když oceán šuměl o sto šest a za námi cvrkaly místní děti. " Baví mě psát, to mě baví a cestování, to je moje vášeň- poznávat nové lidi a místa... A pak taky moje práce- jsem fyzioterapeutka." Bylo to zvláštní, doposud všechny jenom zajímalo moje opravdové zaměstnání.  Nikdy mě nenapadlo, že by se mě někdo mohl zeptat na to, co je moje vášeň... Co mě každý den vytáhne z postele a bez čeho si neumím představit svůj život. Mladík se na mě usmíval a na moji otázku:  "A co ty?"  začal vyprávět o tom, jak vozí lidi k fyzioterapeutovi a je šťastný, když jim může dát radost. Na Guadeloupe je spokojený, protože má možnost potkat lidi jako jsem já- turistka, která mu dovezla Čechy a o tom prý život je: o těchto malých, náhodných setkáních....
Tak v tom se naprosto shodneme. Setkání to bylo vskutku milé a náhodné. Mohl mě poslat k čertu, nemusel se se mnou vůbec bavit. Po necelé půlhodině jsme se rozloučili- bez jakéhokoli kontaktu. Pouze jsme spolu strávili půl hodinu našeho života, díky tomu, že jsem za sebou zanechala strach a obavy z toho, co si o mě druzí myslí. Nelitovala jsem, nevím jak on, ale já jsem za toto milé setkání byla vděčná...

Žádné komentáře:

Okomentovat