Stránky

neděle 31. července 2016

A co je Tvoje vášeň?
Jednoho večera jsem se rozhodla, že běh vyměním za pivo a brambůrky. O svém večeru jsem měla jasnou představu: Půjdu na svoje oblíbené město v Le Moule a budu se kochat pohledem na zářící úplněk a vymýšlet, co bych chtěla napsat svým kamarádům do Čech. Do Leader Price jsem dorazila těsně před zavírací dobou. Musím konstatovat, že pár lidí se na mě dívalo velmi nezvykle - při pohledu do nákupního košíku, který skýtal pouze jednu plechovku místního piva a cibulové kroužky. Jako by jejich výraz ve tváři říkal: "Chudák holka, je sama v pátek večer..."  Nevadilo mi to, zaplatila jsem necelých pět eur a vyrazila na svoje oblíbené místo. Přála jsem si, aby na mých oblíbených betonových schodech u moře bylo místo. V podstatě to bylo oblíbené místo skoro všech lokálních obyvatel. Půlkruhovitý výběžek, kde končila promenáda, na jehož ploše se rozprostíralo pár laviček, travnatá plocha a na okraji byly dlouhé schody končící v oceánu. Na vrcholku se jako koruna tyčil korálový útes. Posadila jsem se zhruba na třetí schod směrem od moře blízko korálového útesu a užívala si lehký vánek a pohled na kulatý měsíc v úplňku a v dáli proudící auta směrem z města. I přesto, že jsem okolnímu cvrkotu nevěnovala pozornost, zničeho nic jsem zaregistrovala zvuk saxofonu. Musela jsem si stoupnout, abych pořádně viděla. A nezdálo se mi to! Skutečně jsem spatřila mladého černocha, hrajícího na saxofon. Výjev jako z nějakého amerického filmu - mladý černoch oblečen v bíle bavlněné košili stojící na korálovém útesu pár metrů ode mě- čelem k černému tajuplnému moři. Zezadu vypadal vskutku jako mladý Luis Armstrong. Troufám si říct, že i přesto, že nejsem žádný hudební "fajnšmekr", zvuky linoucí se ze saxofonu lahodily mému uchu a dokreslovaly ideální večerní atmosféru. Celou dobu, co jsem tam seděla a upíjela místní alkohol, se mi hlavou honily myšlenky o tom, že bych mu měla jít říct, jak krásně se to poslouchá. Kdybych byla nezávislý pozorovatel svých myšlenek, řekla bych, že se dohadovaly jako trhovci na pouti- v jedné vteřině jsem se už už chtěla zvednout, když tu znenadání vyskočila další myšlenka- přesně jako trhovkyně, která nešla pro slovo daleko a oponovala, že je to trapné, nevhodné v podstatě docílila svého - opět mě usadila. Musím říct, že místo toho co napíšu do mailu, jsem přemýšlela nad obyčejnou filosofickou otázkou- Jít či nejít?  Po dopití piva bylo jasno- půjdu! Definitivně o tom rozhodla myšlenka, která mě utvrdila v tom, že chci litovat věcí, které jsem udělala, než těch které jsem nechala být...Vždyť co nejhoršího se může stát? V tu chvíli jsem netušila, co se mnou udělá vertikální poloha. Přece jenom, jinak se alkohol vstřebává a pije při deseti stupních v Čechách a jinak při teplotách přes dvacet. I přesto, že jsem si ve francouzštině věřila malinko víc, než při příjezdu, stejně jsem sáhla po angličtině a s provinilým výrazem ve tváři- jakože nechci vyrušovat, jsem se omluvila s tím, že jsem ho prostě musela pochválit. Bylo vidět, že  Kreolce můj zájem nesmírně těší. Během pár minut jsem zjistila jeho jméno, a že bydlí kousek odsud- v St. Anne, a že sem jezdí skoro pravidelně večer trénovat. Prý se učí teprve půl roku. "No ne, " zvolala jsem, "to já se učím necelý půl roku francouzsky." No a potom jsme plynně a nenuceně míchaly češtinu, kreolštinu, angličtinu a francouzštinu. Po chvíli, kdy mi s rozzářenýma očima vypravoval, jak miluje hrát na saxofon, se zeptal na jednoduchou otázku: " A co je Tvoje vášeň?"  Na pár sekund jsem se zamyslela a ptala se sama sebe, zda se mě ptá na vášeň nebo profesi- protože v angličtině se jedná o velmi podobný výraz. Navíc, když oceán šuměl o sto šest a za námi cvrkaly místní děti. " Baví mě psát, to mě baví a cestování, to je moje vášeň- poznávat nové lidi a místa... A pak taky moje práce- jsem fyzioterapeutka." Bylo to zvláštní, doposud všechny jenom zajímalo moje opravdové zaměstnání.  Nikdy mě nenapadlo, že by se mě někdo mohl zeptat na to, co je moje vášeň... Co mě každý den vytáhne z postele a bez čeho si neumím představit svůj život. Mladík se na mě usmíval a na moji otázku:  "A co ty?"  začal vyprávět o tom, jak vozí lidi k fyzioterapeutovi a je šťastný, když jim může dát radost. Na Guadeloupe je spokojený, protože má možnost potkat lidi jako jsem já- turistka, která mu dovezla Čechy a o tom prý život je: o těchto malých, náhodných setkáních....
Tak v tom se naprosto shodneme. Setkání to bylo vskutku milé a náhodné. Mohl mě poslat k čertu, nemusel se se mnou vůbec bavit. Po necelé půlhodině jsme se rozloučili- bez jakéhokoli kontaktu. Pouze jsme spolu strávili půl hodinu našeho života, díky tomu, že jsem za sebou zanechala strach a obavy z toho, co si o mě druzí myslí. Nelitovala jsem, nevím jak on, ale já jsem za toto milé setkání byla vděčná...

středa 27. července 2016

Kdo je fyzioterapeut?
Myslím, že tímto počinem udělám radost nejenom sobě, ale i některým mým kolegům a kolegyním, kteří se velmi často potýkají ve své praxi s vysvětlováním a obhajobou své práce.
Musím říct, že mi dlouho trvalo přijmout fakt, že spousta lidí neví, co je hlavní náplní práce fyzioterapeuta. Kdykoli, když jsem měla možnost představit své zaměstnání, setkala jsem se většinou s otázkou nebo suchým konstatováním ve smyslu :"Aha, takže to masíruješ?" Nebo: "To jsi rehabilitační sestřička?" "Ne, nejsem sestřička, jsem vystudovaná fyzioterapeutka." (Tímto bych se chtěla omluvit všem masérům a zdravotním sestřičkám, jejichž práce je rovněž záslužná a důležitá a vůbec není podřadná!Jak by mohlo z této věty vyznít...) Musím  říct, že mě to velmi často mrzelo, někdy naštvalo a občas dohánělo k šílenství. Především těsně po dokončení 2LF v Motole pod vedením nejlepší české špičky v tomto oboru Profesora Koláře. (Takže teď se moje Ego uspokojilo a můžeme pokračovat dále). Věděla jsem, co mě to stálo úsilí, učení a nervů a jistě i pár šedivých vlasů. Unavovalo mě neustále vysvětlovat, kdo je to vlastně fyzioterapeut a jaký je jeho úděl, případně měl by být (v ideálním případě) v lékařském týmu. Dobrých pár let jsem se vztekala a říkala si, že svoje zaměstnání pověsím na hřebík. Občas mi pomáhalo moje Ego, když si vydobylo, že se budu představovat jako paní magistra. Moje Ego si v tu chvíli možná připadalo jako herec, co dostal Oskara, ale já jsem se necítila ve své kůži. I přesto, že mi titul náležel a náleží a je to možná odměna za úsilí při studiu, tak jsem byla stejně nejšťastnější, když mě moji pacienti oslovovali slečno Markéto. 
Nedávno jsem si uvědomila, že stejně jako já nemám ani potuchy o všech zaměstnáních a odvětvích a mnoho lidí, kteří dělají v korporacích nazývám manažeři nebo chlapce, kteří se zabývají "prací na počítači"  pouze specialisté IT, tak i ostatní lidé, kteří dělají dobře svoji práci a pohybují se v kruhu určitých lidí a s některými vůbec nepřijdou do styku, nemají potuchy o všech pracovních odvětvích. 
Díky této zkušenosti a objevu jsem došla k závěru, že je potřeba to pouze vysvětlit a dát lidem možnost se obohatit o nové povolání....
Takže kdo že to vlastně je ten fyzioterapeut?
Troufám si říct, že definic je bezpočet, já jsem si vybrala tu svoji: Dle mého názoru jsme my -fyzioterapeuti, lidé, kteří jsou schopni diagnostikovat příčinu problému se kterým pacient přichází nebo ho nějakou dobu trápí a na základě naší diagnostiky léčit. Troufám si říct, že dobrý fyzioterapeut léči holisticky. Většina z nás volí cestu bez použití farmak, tedy sahá do široké škály různých metod a metodik, dnes převážně na neurofyziologickém podkladě. Každý z nás je individuální a volí metodu nebo metodiku se kterou má nejlepší zkušenosti. Já sama za sebe musím říct, že se snažím propojovat západní a východní medicínu a oblíbila jsem si metody zaměřené na zlepšení vnímání vlastního těla. Domnívám se, že mnoho nemocí je psychosomatických- tedy příčina problému na těle může být uložen v naší psychice nebo duši...
Tak a teď to trochu ještě vysvětlím: V momentě, kdy Vás bolí bedra nebo jste si natáhli vaz nebo dokonce něco zlomili a dostanete se k fyzioterapeutovi, tak Vám možná přijde zvláštní, na co všechno se ptá, a že i přesto, že máte problém "jenom" s kotníkem, tak Vás svleče do spodního prádla. Proč to děláme? Protože v člověku je všechno propojené a vše souvisí se vším. Dokonce si myslím, že fyzickou část a psychickou část nelze zcela oddělovat.


neděle 24. července 2016

Co byste udělali, kdybyste se nebáli?
Musím říct, že tato jednoduchá věta mi pomohla v mnoha životních situacích. Jediná otázka, co změní naše myšlení Velkou část svého života jsem strávila ve strachu a troufám si říct, že mě můj strach připravil o mnoho životních šancí..
Bála jsem se maturity, bála jsem se zkoušek na vysoké škole (někdy tak, že jsem skoro nespala, nejedla) bála jsem se vyjádřit svůj názor nebo někoho oslovit (vždyť co by si o mě ostatní mysleli, nejspíš, že jsem divná...) bála jsem se dokonce říct si o pomoc (protože přece potom by si o mě lidi mysleli, že jsme absolutně neschopná...). Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že strach máme všichni - všichni jsme se někdy něčeho báli, bojíme nebo budeme bát. Ať už neúspěchu, nejistoty, ztráty....Velmi často nás ničí naše vymyšlené představy o budoucnosti- nic z toho se ještě nestalo, ale nám už v hlavě naskakuje jasný scénář toho, jak daná situace bude vypadat.. Někdy mi to přijde vtipné, když si to uvědomím.
Na druhou stranu jsem si myslela, že když už jsem zvládla tolik životních situací, tak už nikdy strach mít nebudu. Ale život nás zkouší neustále, pokud zvládnete jednu překážku, už na Vás za rohem čeká další a další....Samé výzvy...A když zjistí, co jste schopni zvládnout, tak je to teprve jízda! 
Dnes ráno jsem měla tak obrovskou panickou hrůzu ze zjištění, že to, co mi brání žít život snů, je vlastně můj strach- opravdu mě to překvapilo, neboť jsem tento pocit již dlouho nezažila. Ale objevil se, zčista jasna a začal mě pomalu ale jistě ovládat, jako před cestou na Guadeloupe. A upřímně, mám strach i když klapu tyto řádky- že to bude trapný a kdesi cosi. Ale na druhou stranu, i kdyby to mělo pomoci jen jednomu člověku, povzbudit ho, dodat mu odvahu, že v tom není sám, tak to pro mě smysl má!!!
Ale pak jsem náhodou narazila na video s Nikem Vujicicem (který nemá ani ruce, ani nohy) a došlo mi to: Každý z nás má nějaký sen a každý z nás má nějakou bolest a nějaké strachy. Ničí strachy nejsou víc nebo míň, prostě jsou tady s námi jako naše a stíny a je na nás, jestli je přijmeme za dobré rádce a ovládneme je anebo jestli budou ovládat oni nás...


pátek 22. července 2016

Přítomný okamžik
Začátkem ledna jsem nevěřila, ze budu schopná žít bez žabek a moře. Na běžky, které jsem dříve milovala, jsem neměla ani pomyšlení...
Byla jsem vyčerpaná a unavená. Tehdejší podmínky ale nebyly příznivé pro odlet zpátky na Guadeloupe. Můj blízký kamarád mi řekl jednu větu, která mi změnila vnímání skutečnosti:  " Market, přijmi to nebo Tě to sežere."
Zpočátku mi jeho ráda nedávala smysl. Co tím chtěl sakra říct? Byla jsem vzteklá na sebe, současný stav a na všechny kolem…..
O pár dní později jsem si řekla: "Tak fajn, tak to příjmu, teď prostě nejsou podmínky pro odlet,budu si užívat lidi a život tady. " V tu chvíli se vše změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Od té chvíle jsem zažívala neopakovatelné okamžiky, naplněné radostí a vděčnosti. Na běžkách jsem byla jenom v lednu pětkrát, z toho dvakrát úplně sama. Pokaždé jsem vstávala po páté hodině ranní, abych si ta slunečná rána bez lidí patřičně užila. Slovy nelze popsat ten okamžik, kdy stojíte tváří tvář rozbřesku, kolem vás pouze sníh a stromy a jediné co slyšíte kromě svého dechu jsou ptáci. V tuto chvíli jsem schopná vnímat všemi smysli ten přítomný okamžik. Na chvíli jsem se dokázala zastavit a poděkovat. Stanovila jsem si sama pro sebe limit, za který danou trasu ujedu a snažila jsem se plně soustředit jenom na běžky. I přesto, že myšlenky usilovaly o moji pozornost, celou svou bytostí jsem usilovala o to nevěnovat jim žádnou pozornost a koncentrovat se pouze na současný pohyb. Vnímala jsem únavu, svůj dech, skluz…Jsem od přírody asi trochu perfekcionista, takže občas kladu vysoké nároky na sebe i na ostatní, tudíž jsem se párkrát přistihla u toho, že jsem na sebe až zbytečně tvrdá. Takže jsem se snažila na jednu stranu povzbuzovat, ale na druhé si říct: "Děláš to nejlíp, jak umíš, i když dojedeš dýl, nic se nestane. "
Do vytyčeného cíle jsem dorazila o deset minut dřív, než jsem chtěla a to navíc s pusou od ucha k uchu.Byla jsem nesmírně šťastná, spokojená a hrdá sama na sebe.

Myslím, že každý z nás zažil nebo zažívá podobnou situaci, která ho ničila nebo ničí. Tak ji zkuste přijmout se vším všudy a takovou jaká je a uvidíte tu změnu.....

pátek 15. července 2016

Výšlap na La Soufriére
Před odletem na francouzský department v Karibiku- ostrov Guadeloupe, jsem věděla, že chci vylézt na nejvyšší aktivní sopku na ostrově. La Sufriére se díky svojí výšce pyšní také privilegiem být nejvyšší sopkou celých Malých Antil. Když mi Aurélien, můj francouzský kamarád, kterého jsem poznala na Couchsurfingu, oznámil, že vyrazíme v 5 hodin ráno z parkoviště u obchodu Leader Price v Le Moule, zděsila jsem se. Co naplat, byla jsem nucena vstávat z postele již ve 4 hodiny a poté si s čelovkou v domě mých hostitelů chystat věci na cestu.  Do Le Moule jsem dorazila den před tím a navíc po tmě, takže jsem si matně pamatovala cestu k radnici, natož pak k Leader Price. Po cestě na domluvené "rendez vous" jsem potkala pouze jednoho pobíhající psa a mladého černocha, který se pravděpodobně vracel  z bujarého večírku. Bylo vidět, že vstávat v zimě před 5. hodinou ranní je brzy i pro místní.
Čekání před prázdným obchodním domem a přesun na Basse Terre
I přesto, že jsem na parkoviště dorazila kupodivu včas, obdržela jsem zprávu, že se Aurélien malinko opozdí. Ještě že tak, říkala jsem si, neboť jsem mohla na parkovišti alespoň posnídat. Nutno podotknout, že tímto počinem jsem se postarala o ranní zábavu všech černochů, kteří přijížděli do práce na svoji směnu. Do teď nevím, co znamenal jejich nechápající výraz ve tváři, když mě viděli, jak si na patníku pochutnávám na máslovém croiassantu a upíjím k tomu vodu z plastové láhve. Můj nový kamarád mě ale naštěstí nenechal dlouho čekat a těsně před 5.30  jsme vyrazili vstříc našemu dobrodružství.
Cesta na druhou polovinu ostrova Guadeloupe- Basse Terre trvala něco kolem hodiny. Během ní jsme se stihli seznámit, začít si rozumět a zvykat si na anglický akcent toho druhého. Pravdou je, že díky naší zapálené diskusi o tom, jak se žije na Guadeloupe, ve Francii a Čechách, jsme se na cestě párkrát malinko ztratili. K úpatí sopky jsme ale dorazili kolem 7. hodiny a hned po výstupu z auta jsem si stihla povšimnout, že zatímco nás dva výstup teprve čeká, jsou tací, kteří běží v propoceném tričku již zpět.
Vzhůru k nebesům
Prvních pár kilometrů jsme šli po nové asfaltové silnici, po které jsme ještě bývali mohli pokračovat autem. Ani jednomu z nás to ale nevadilo, protože zhruba zhruba za necelé dva kilometry se terén rapidně změnil- nejprve ve vysoké kamenité schody, posléze  v užší pěšinu. Pozvolným tempem jsme stoupali vzhůru. Během výstupu jsem obdivovala Francouze, jaké mají nádherné informační tabule a nutila přitom Auréliena, aby mi je překládal slovo od slova do angličtiny. Jeho vstřícnost jsem mu vzápětí oplatila, protože nás zastihl nejspíš z nadměrné vlhkosti prudký déšť a já jsem měla pláštěnku navíc. Čím výš jsme stoupali, tím byla mlha sytější a vlhkost nepříjemnější. Ráz krajiny byl výrazně jiný, než na který jsem byla doposud zvyklá- místo suchých listů a vyprahlé krajiny zde bylo mnoho jasně zelených, velkých rostlin. I přesto, že nejsem žádný  botanik, musím říct, že barevné květy a svěží zelená barva si právem zasloužily můj obdiv.
Nejvyšší bod Malých Antil a vůně pekla
Na vrcholu sopky, tedy ve výšce 1467 metrů nad mořem, jsem si připadala jako bych zdolala alespoň Mont Blanc. Na chvíli jsem zvažovala, zda pokračovat až k vulkánu, když jsem přes hustou mlhu viděla sotva půl metru dopředu. Aurelién mě ale naštěstí přesvědčil, že je to nezbytné, že bez toho prostě nemohu odjet a tím pádem jsme pokračovali po malé pěšině, vyznačené žlutými, dřevěnými patníky. Musím poznamenat, že to stálo za to, neboť jsem doposud neměla to štěstí vidět aktivní vulkán a ucítit "vůni" síry a dalších unikajících plynů, které se valily vzhůru k obloze jako pára nad hrncem. Po chvíli čekání se dokonce i lehce vyjasnilo a vulkán se nám ukázal v celé svojí kráse.


Cesta dolů za odměnu?
Cesta dolů nám ubíhala daleko rychleji, i přes častá uklouznutí po vlhkých kamenech. Mlha se  malinko rozestoupila a čas od času jsme mohli zahlédnout městečko Basse Terre a Karibské moře. V tuto chvíli jsem dokázala ocenit, proč mě Aurélien "tahal" z postele ve 4 ráno, neboť nahoru se valily davy turistů a místních. Pravděpodobně je to pro ně stejný sobotní výlet, jako pro nás výstup na Sněžku. Zatímco já měla pusu od ucha k uchu, skupinky protijdoucích výletníku mi sotva odpověděli na pozdrav. V tu chvíli jsem si ale vzpomněla na sebe a uklidňovala se, že to je jistě jenom únavou z výstupu.
Po sestupu jsem nás odměnila svačinou v podobě francouzské bagety se sýrem a banánem z místního  trhu. Jen co jsme si trochu odpočinuli, tak jsme se vydali směrem k zaparkovanému autu a já byla ráda, že jsem si splnila svůj stanovený cíl do posledního puntíku.


 Vyšlo v Lonely Planet (http://www.lonelyplanet.cz/prispevky/vyslap-na-la-soufriere-ostrov-guadaloupe)

pondělí 4. července 2016

Týden s The Work

The Work-Práce
S metodou the Work jsem se seznámila "náhodou" na facebookové stránce coachingbylucie. Něčím mi ta Lucka prostě sedla. Možná i tím, že v tu dobu, co jsem si její příspěvky pročítala, obývala jeden z ostrovů na Hawai a z mého pohledu vypadala velmi spokojeně. Ve svých příspěvcích často zmiňovala Katie Byron a metodu The Work. Vůbec jsem v tu dobu nechápala o co se jedná a k čemu to všechno je. Každopádně jsem poprvé vyrazila na své historicky první Work café. Jinými slovy sešla jsem se v kavárně ještě s ostatníma holkama- které jsem před tím vůbec neznala a společně jsme "workovaly". V tu dobu mi čtyři nevinné otázky  (Je to pravda? Můžeš s absolutní jistotou vědět, že je to pravda? Kde bys byla bez té myšlenky? A otočení myšlenky do protikladu) nepřišly nikterak zvláštní a žádný průlom jsem ve svém životě rozhodně nepocítila. Jediné, co jsem od této doby věděla, že existují pracovní listy a kniha s názvem: Měj rád skutečnost. Nicméně jsem se ale rozhodla, že dám metodě The Work ještě jednu šanci a zkusila jsem ještě jedno Work café- nyní v Praze.  Vypracovala jsem si svůj historicky první pracovní list. A vida, tentokrát mě to pořádně chytlo za srdce. Už to pro mě nebyly jenom čtyři obyčejné věty, ale čtyři věty, které Vám změní myšlení. Poprvé jsem pocítila alespoň na chvíli to, o čem jsem vždy jen snila - naprostý klid. V tu chvíli jsem se rozhodla, že s touto metodou strávím celý týden- bez mobilního telefonu, bez internetu a s lidmi, které vlastně vůbec neznám.
24 hodinová práce
Přihlásila jsem se na kurz s názvem: Týden Proměny. Upřímně? Název mi přišel malinko "přitažený za vlasy. " Přemýšlela jsem, co to se mnou udělá. Název jsem nikde nahlas neříkala- měla jsem za to, že by se mi všichni vysmáli. Navíc, když jsem někde prohlásila, že se dobrovolně vzdávám internetu a chci být v tichu, dostalo se mi odpovědi, jestli nejsem náhodou v nějaké sektě. V práci jsem oznámila, že jedu na psychologický seminář metody the Work, aby to bylo pro všechny jednodušší.
Když nám Lucka před odjezdem psala mail ve stylu pokud máte nějaké strachy, tak jim nevěnujte pozornost, přišlo mi to zprvu úsměvné. Ale jen do té doby, než jsem si uvědomila, že strach mám a pořádný. Já- extrovertka, která miluje nové lidi a zkušenosti. Samotnou mě to překvapilo. Najednou jsem nevěděla co mě čeká, koho potkám, zda si s ostatními budu rozumět a navíc být celý týden pravděpodobně jen s ženami? No, já se snad dočista zblázním, myslela jsem si. Ale vzhledem k tomu, že jsem maily četla na své dovolené, nepřikládala jsem tomu takovou pozornost, přesně jak Lucka psala.
Týden odvahy začíná
První  dva dny jsem byla  nesmírně unavená - spala bych celé dny. Nevím, zda za to mohlo úplné vysazení kofeinu a sladkého jídla nebo jenom spánkový deficit, ale najednou jsem zjistila, že tento fakt nejsem schopna přijmout. Prostě jsem si vždy myslela že jsem sportovkyně tělem i duší-běhám, cvičím, jezdím na kole a najednou jsem bez energie? Došlo mi, že mentální úklid je náročnější, než si člověk myslí.
Třetí den se dostavila absolutní krize- bylo mi na zvracení a cítila jsem se unavená. Nechtěla jsem s nikým být, všechny jsem nenáviděla a nejvíc sama sebe. Chtělo se mi brečet celý den, neusmívat se, být protivná. Přesto všechno jsem si uvědomila, že na to nejsem sama- mám kolem sebe lidi, kteří mi pomohou.
Po své největší krizi  jsme se zaobírala myšlenkami, jak moc žiji svůj život s nálepkou sluníčka a často se stavím  do role jaká musím být a co se ode mě očekává. Přijmout toto rozčarování bylo na jednu stranu úlevné, ale na druhou mě to dost vyděsilo. Vždyť celý můj život je jenom nějaká vzdálená reality show....
Den před odjezdem mi bylo do pláče z toho, že tento týden "nanečisto" končí a je potřeba se vrátit do reality.  Vždyť co bychom za chvíli  "workovaly" a na čem bychom pracovaly, kdybychom stále žily v ideálním prostředí? Smála jsem se sama sobě, protože z tvrdé holky, která za nic na světě neuroní ani slzu, se stala slečna, která se nestydí za své emoce. V tuto chvíli jsem byla nejvíce vděčná za ostatní ženy a zkušenosti, které jsem získala. Věděla jsem, že pokud budu potřebovat, můžu kdykoli komukoli z naší skupiny napsat nebo zavolat a na danou situaci se podívat prostřednictvím metody the Work.


I přesto, že se již nějakou dobu zajímám o seberozvoj, věřím ve Vesmír a spoustu dalších věcí, nikdy bych nevěřila, jak Vám jeden týden, kdy si na sebe uděláte čas, změní život. Myslím si, že existuje spousta metod a možností, jak prozkoumat sebe. Ale sama za sebe musím říct, že jsem se ještě nikdy před tím nesetkala s metodou, která by mě donutila podívat se tak hluboko dovnitř a začít k sobě i jiným přistupovat úplně jinak. Proto můžu s klidným svědomím a čistým srdcem říct, že Týden Proměny má výstižný název a mohl by pomoci  nejenom jedincům, kteří  jsou otevřeni novým věcem a změnám, ale také těm, co si myslí, že už nic jim neobrátí život naruby

O mně

Seznamme se 



Ahoj, já jsem  Markéta a vždy jsem si přála být ve všem dokonalá. No, kdybych na tom trvala do teď, tak asi nikdy nevznikne tento blog. Protože řekněme si upřímně, ten rozhodně dokonalý není. A existuje vůbec dokonalost?


Živočišný druh: Homo sapiens sapiens

Pohlaví: Žena

Věk: Neříká se:-)

Pozitivní vlastnosti: Upřímnost, úsměv na tváři, zodpovědnost, umění obejmout, dodat pozitivní myšlení nebo inspirovat, vysoké pracovní nasazení ( je to vůbec dobrá vlastnost?)


Negativní vlastnosti (ustavičně pracuji na jejich zlepšení:-)): Perfekcionismus, nízké sebevědomí, snaha o dokonalost, přehnané nároky na sebe i na ostatní, občas zbytečný strach o to, co si o mě myslí druzí nebo srovnávání se s ostatními. Dvojnásobné přemýšlení.


Miluji: Psaní příběhů, cestopisů, svého blogu, inspirovat ostatní, snažit se léčit jiné  a zlepšovat jim život bez zbytečné chemie a léků (díky své  práci fyzioterapeutky to není tak těžké:-)), cestování, společnost milých a inspirujících lidí, zajímavé filmy, sport, jídlo a občas i sklenku vína. A hlavně miluji svůj život a taky ten můj věčný vnitřní boj sama se sebou, zvlášť když se mi nedaří, že má smysl pokračovat!


Opravdu nemám ráda: Negativní lidi, špatnou náladu, problémy, dršťkovou polévku a bolavé srdce.


Víra: Věřím ve Vyšší sílu ( to je můj vymyšlený termín). V podstatě věřím ve Vesmír, v jeho celistvost a splněná přání. Nejsem radikální Muslim, Křesťan, Žid nebo Budhista. Nemám ráda radikalizaci náboženství a netoleranci mezi jednotlivými náboženstvími, nerozumím tomu.


Můj sen: Napsat knihu a procestovat svět a žít jeden den jako multimilionář v penzi:-).


Čeho se bojím: Že se nikdy nenaučím žít úplně naplno a díky své nerozhodnosti prošvihnu spoustu příležitostí a neopakovatelných okamžiků.


Na co jsem pyšná: Že se dokážu omluvit a uznat svoji chybu, když je třeba, na svůj úsměv, díky kterému roztají i ledy a na článek o mně v časopise First class v kolonce inspirativní Češi.


Za co se stydím: Občas jsem sestra na zabití

Oblíbené motto: ŽIVOT JE V PODSTATĚ JEDNODUCHÝ: TO, CO DÁVÁME, DOSTÁVÁME ZPÁTKY








neděle 3. července 2016

Sama holka v Karibiku (původní verze pro FC)


Dá se říct, že za lásku k cestování vděčím svému bývalému příteli. Na vysoké škole jsme procestovali část Evropy a vyrazili jsme i na Bali. Tehdy ještě jako mladí studenti za předražené letenky a s žádným plánem. Zjistila jsem, že miluji poznávání nových, zajímavých lidí, míst, chutí  a vůní. Prostě poznávat svět a lidi, co v něm žijí současně se mnou. Když jsem se v březnu vrátila s kamarádkou ze Srí Lanky, těžko jsem se vyrovnávala  s návratem. Najednou mi všechno přišlo cizí.
Na podzim roku 2015 jsem narazila na zajímavé letenky na Guadeloupe- francouzský department v Karibiku. Tento ostrov mě upoutal již v minulosti, ale tehdy jsem nevěděla proč. Jednou jsem na něj narazila v cestovatelském časopise a věděla jsem, že tam prostě chci! I přesto, že mi přátelé nabízeli, že na tento zajímavý výlet vyrazí se mnou, intuitivně jsem cítila, že mám vyrazit sama. Nyní už vím proč! Navíc moji prvotní myšlenku podpořil ještě známý, který mi řekl, že jednou za život by měl člověk vyrazit někam sám. S jeho myšlenkou jsem se naprosto ztotožnila. S koupí letenky jsem váhala asi týden. Další týden jsem zvažovala jak to oznámím rodičům a přátelům. Myslím, že jsou docela zvyklí, neboť jsem byla v Izraeli a s kamarádkou na Srí Lance...  I přesto  jsem totiž slýchala výčet mnoha vykonstruovaných, nebezpečných situací vycházejících především ze strachu.  Já jsem ho také měla - dva měsíce před odletem jsem se cítila jako na houpačce. Francouzsky jsem neuměla, v angličtině si nevěřím, orientační smysl nemám, v Paříži přestoupit nezvládnu, nikdy jsem sama nikde nebyla.....Všechno to hrálo  do not  lidem, kteří mi nevěřili a v mé cestě mě nepodporovali. Zápasila jsem s vlastním strachem, který mě začal krůček po krůčku ovládat natolik, až mě popadla panika a zvažovala jsem, že zůstanu v Praze u známých a po návratu budu tvrdit, že jsem si to užila. Naprosto iracionální řešení situace. Nakonec  jsem se začala smát sama sobě a naštěstí jsem měla stále na očích větu z knihy, která se dá napasovat na každou životní situaci: Co byste udělali, kdybyste se nebáli? Odpověď byla jasná:  letěla bych na Guadeloupe žít svůj dávný sen.
Věděla jsem, že člověk na kterého se budu moci v každé situaci bez výjimky spolehnout, jsem já. Je to zajímavý pocit zjistit, že jste jenom sami se sebou. Uvědomit si, že jediný člověk, kdo je zodpovědný za správná i špatná rozhodnutí, jste vy sami. Je to jako v životě, s tím rozdílem, že v běžném životě připomínáme mnohdy stroj, který již od rána pracuje v předem naprogramovaném režimu. Vždyť to znáte sami, zazvoní budík a vám automaticky naskočí seznam denních činností, ze kterého s každou další minutou odškrtáváte splněnou položku. Najednou si uvědomíte, že každé ráno se můžete rozhodnout, jaký den chcete mít, co chcete zažít, kam se chcete podívat, s kým chcete mluvit.  Zjistíte, že slovo svoboda pro Vás nabývá úplně jiného rozměru. Začnete si užívat svobodu svého rozhodnutí.
Mnoho lidí má utkvělou představu, že odjet na dovolenou sám znamená být sám, nudit se, s nikým nesdílet nové zážitky a zkušenosti. Ale opak je pravdou. Je to takový paradox, v podstatě někdy máte pocit, že je těžké zůstat úplně sám. Jako jedinec  se stáváte  vnímavějším a zajímavějším pro své okolí. Lidé se s Vámi dávají do řeči, vyměňujete si zážitky a zkušenosti. I přes jazykovou bariéru jsem s místními obyvateli diskutovala v kavárně, zažila  jsem pravý víkendový  piknik. Trávila jsem se svými novými přáteli čas na pláži i v pralese. Byla jsem pozvaná na večeři nebo salsa večírek ku příležitosti státního svátku. S jednou rodinou jsem se spřátelila za jeden týden natolik, že jsem u nich strávila Vánoce a mohu se k nim kdykoli vrátit.

Je pravděpodobné, že se setkáte i s nepříjemnými situacemi, ale záhy zjistíte, že každá situace má alespoň jedno řešení. Jde jenom o to, jak se k dané situaci postavíte. Najednou zjistíte, že obavy nejsou na místě, neboť v mysli si z přehnaného strachu přehráváte dokola a dokola film s katastrofálními situacemi, které mnohdy ani nenastanou. Strach ovládá naše myšlení, takže pokud přestanete vnímat váš strach- osvobodíte se.  Jediné co musíte udělat, je vystoupit z vaší komfortní zóny. Je velmi snadné sedět doma a dívat se na pohlednice nebo brouzdat po internetu, bědovat a pouze hledat další a další důvody, proč se Vám to tentokrát nehodí.

To, co jsem zažila se nedá popsat slovy. Každopádně zážitky, které si sebou přivezete Vám už nikdy nikdo nevezme a ani nejnovější iPhon nenahradí...

4 dny au- pair v Karibiku


Samé výmluvy
Po celou dobu studia na univerzitě jsem si přála být au-pair. Záviděla jsem všem svým kamarádkám, které někam mohly vyrazit. Já měla tehdy spoustu výmluv- ať už těžké studium na lékařské fakultě nebo přítele. V tu dobu jsem ale netušila, že o pár let později se opravdu stanu au- pair a to rovnou v Karibiku. Když jsem se totiž jednoho dne sama vypravila na ostrov Guadeloupe, nepředpokládala jsem, že se z tohoto malebného ostrova stane místo, kam se budu moci kdykoli vrátit, neboť zde najdu kamarády i francouzskou rodinu, se kterou si padneme do oka natolik, že se z nás stanou opravdoví přátele.
Opravdová výzva a česká kuchyně v Karibiku
Když jsem jednoho dne opět odletěla na "chalupu"  do Karibiku pobít s přáteli a pocvičit si francouzštinu, tak mě maminka poprosila, jestli bych  mohla zhruba čtyři dny dohlížet na Olivii- jejich tříletou dceru, neboť ona jede na seminář a tatínek bude chodit do práce. Ocenila jsem, že mi chce svěřit takovou zodpovědnost, na druhou stranu jsme si s Lily doposud jenom hrály nebo se "pusinkovaly." Jsem ale člověk, který má rád výzvy a dorozumět se s tříletou holčičkou a s jejím o sedm let starším bráškou pouze francouzsky, to výzva byla, protože jsem se jejich rodný jazyk učila teprve půl roku.
Před maminčiným odjezdem jsem byla vybavena telefonními čísly na rodiče, přesným časovým harmonogramem (samozřejmě ve francouzštině) a základními frázemi typu: chceš svačinu nebo potřebuješ na záchod. Své nové role jsem se chtěla zhostit naplno, proto jsem se rozhodla, že jim upeču naši českou bábovku, jako správná pečovatelka a ochránkyně rodinného krbu. Jaké bylo ale  moje překvapení, když jsem zjistila, že ani v obchodním řetězci typu Carrefour droždí ani prášek do pečiva jsem prostě nesehnala. Dobře, řekla jsem si a operativně změnila své původní plány na bramborové knedlíky se špenátem a vajíčkem, protože to jsou suroviny, které mají prakticky kdekoli a jako desert upeču nejdražší  jablečný štrůdl - vždyť kdo by kromě mě chtěl nakupovat jablka v Karibiku?
Čtyři dny stačí....
První den mi utekl jako voda. Po ranním cvičení jsem nachystala jejich oblíbené crepes, setřela podlahu, vyprala a poté se věnovala Lily. Vše šlo jako po másle. Druhý den jsme již od rána s Lily zápasily - nejspíš se rozhodla, že je zapotřebí otestovat moji trpělivost, protože se za žádnou cenu nechtěla převléct z pyžama a ani pozřít jakékoli jídlo. Na moji otázku jsem po každé dostala stejnou odpověď: No, merci-  tedy ne díky. A tak to šlo celé dopoledne. Nevím,  jakým zázračným způsobem se mi to nakonec povedlo, ale než se tatínek vrátil po obědě domů, byla Lily převlečená, vyčůraná a spokojená. Odpoledne jsme strávili jako správná americká rodina - v obchodním domě. Poobědvali jsme v McDonaldu, abychom udělali dětem radost, poté desert a kafíčko ve francouzské kavárně. Domů jsme dorazili až k večeru. Třetí den se na mě již začala lehce projevovat únava, takže místo toho abych vyvařovala a pekla, tak  jsem se zmohla pouze na ohřátí jídla v mikrovlnné troubě a  večer jsem usnula jako batole. A to jsem tady měla vždycky problém s časovým posunem! Čtvrtý den ráno jsem věděla, že mi skončila šichta a byla jsem za to ráda. Takže když se večer maminka vrátila domů a ptala se mě jak se cítím, tak jsem bez váhání odpověděla, že jsem unavená.

Život nám tedy chystá různá překvapení. Musím říct, že po této zkušenosti mateřství a péči o rodinu asi ještě na chvíli odložím.