Stránky

čtvrtek 29. prosince 2016

Narozeniny v Karibiku

Z celého srdce jsem si přála uspořádat si myšlenky a strávit svůj narozeninový den v kavárně, ale měli zavřeno a mělo to svůj důvod. Člověk prostě vždycky nedostane, to co chce. Země se otáčí a všechno se mění každou sekundu a proto z toho pro mě vyplývá jedno jednoduché poučení: Žij v přítomnosti! Den ještě zdaleka neskončil a už teď se těším, co mi ještě přinese, každopádně loni to bylo takhle:





Je ráno 29.12. a já mám narozeniny. Přesněji řečeno o rok víc mi bude až v devět večer, ale třicetiny má člověk jen jednou za život, takže mi nevadilo vstávat již v 6 ráno, abych je mohla slavit celý den. Oblíknu si plavky, tričko a kraťasy. Rychle vklouznu do žabek a vycházím. S batohem na zádech, ve kterém mám kromě ručníku ještě malou láhev růžového Chaneta, vyrážím na pláž. Je to zvláštní tohle rozednívání. Pozoruji šedorůžové nebe a kochám se ozdobami na palmách. Někdo by řekl kýč, ale já to prostě miluju. Znamená to pro mě splněné přání, neboť v listopadu jsem si stěžovala svému francouzskému kamarádovi, že bych chtěla zažít vánoce na Guadeloupe a za necelý měsíc jsem opět tady! Neuvěřitelné! Děkuji za to! S úsměvem na tváři to vezmu kolem radnice doprava a za necelých patnáct minut sundávám žabky a užívám si svobodu  v podobě "bosé nohy" na písku. A hle, vypadá to, že nejsem sama, kdo si přivstal. V moři napočítám zhruba pět hlav. Najdu si místečko pod palmou, kde si rozložím osušku, usadím se, vytáhnu víno z batohu a přemýšlím. O všem, především o událostech minulého roku a o tom, jak funguje vesmír. Vzpomínám na to, jak mi můj kamarád řekl, že na narozeniny si vždycky vezme volno a stráví ho ve své oblíbené kavárně přemítáním o událostech minulého roku.  Přišlo mi to zajímavé,  v té době mě ani nenapadlo, že já své třicetiny strávím "sama " v Karibiku. V uších mi zní písnička od skupiny Kryštof s tematickým názvem: Když je Ti přes třicet. Upíjím po douškách a za chvíli cítím, že jsem malinko opilá. Aby ne, koho by napadlo dát si Chaneta na lačný žaludek a rovnou půl litru. Mojí sestru, napadne mě, ta totiž slavila své podzimní narozeniny již od rána se šampaňským a jahodami. Mezitím kolem projde pár sportovců s holemi a já mám dopito. Rozhodnu se, že se naposledy vykoupu v karibském moři. Upřímně? Není mi zrovna nejtepleji, jsem tady zvyklá na jinačí teploty, ale na druhou stranu, opravdu by mě mrzelo, když bych si  zítra večer v chladné Praze vzpomněla, že jsem se naposledy nevykoupala. Směju se a skáču do vody jako malá holka. Je to úžasný pocit bezmezné svobody a hlavně radosti. O tom to je, ten život, o radosti a o jásání.


Když jsem dostatečně nabažená a vylézám pomalu z vody, tak to vypadá, že mě ani poskoky nezahřejí. Co to zase bylo za praštěný nápad? Myslím, že v tuhle chvíli jsme naprosto střízlivá. Vsadím botky, že už nemám ani kapičku alkoholu ve svém těle.


Když už si myslím, že by mi mohlo být teplo, posadím se, opřu hlavu o palmu a vzpomínám na včerejší večer- byla jsme u Irenne a Erica v restauraci a oni mi nachystali dort, kde v češtině napsali blahopřání a dali tam jednu svíčku- dvojku, že jako nevěděli kolik, že mi je. Nic krásnějšího se Vám nemůže stát. Bylo to stejný, jako když jsem byla pařit se svojí mladší ségrou a jejími kamarády a já jsme byla jediná, po kom chtěli občanku. Všichni se mi smějí ještě teď.


Po návratu domů vyndám z lednice dort, který jsem si nachystala včera a čekám, až se vzbudí ostatní, hlad už mám ale pekelný. Kolem deváté jsme již u stolu všichni, já krájím dort a rodina se rozhodne odměnit mě narozeninovou serenádou. Málem mi dojetím vhrkly slzy do tváře, jsem prostě citlivka. Navíc, dnes spolu trávíme poslední den, poslední odpoledne, poslední strávené chvíle.


Odpoledne mi to nedá a vyrazím do města, nevím, mám prostě pocit, že mi to mohlo být naposledy v mém životě, a že bych toho mohla litovat.  Koupím si v pekárně croissant a vyrazím ještě jednou k moři. Mám pro něj prostě slabost! Dívat se do oceánu bych mohla celý den.
Asi po hodině zasněného kochání a sladkého nicnedělání se vracím zpátky. Kdyby to viděli workoholici, jak se dá proflákat den. No, blbý je, že ještě před měsícem jsem mezi ně patřila taky! Zatímco se hrabu ve svých myšlenkách a nevědomky se usmívám ani si nevšimnu, že už dvakrát kolem mě projede stejný klučina na kole. "Máš moc krásný úsměv, jak se jmenuješ?"  Pár vteřin mi trvá, než odpovím, neboť jsem vážně nečekala, že by na té hladké asfaltové cestě mezi domy, mohl být ještě někdo další. Vždycky po ní chodím sama! Briskně (a možná malinko namyšleně) odpovím, že děkuji, že to vím.  Dáme se do řeči a ejhle jsem pozvaná na večeři. "To je krásný, ale já dneska odjíždím," řeknu s pokrčenými rameny. "Jak odjíždíš? Vždyť jsme se právě poznali, " vyhrkne na mě. "Já vím, ale já se vracím domů," odpovídám. Joseph, který se mi mezitím představí, vypadá, že je z toho opravdu zaskočený.  Po pár větách se rozloučíme, jinak to nejde. I když, v hlavě mi proběhlo na jednu minisekundu, jak hustá bych byla, kdybych zavolala domů, že vlastně dneska vůbec nikam neletím, že jdu na večeři a nevím, jak dopadne. Hm, všechno krásný,  ale stejně je to na mě ještě silný kafe, takže ne, vrátím se domů, jako ta spořádaná holčička...


Těsně před odjezdem na letiště se s Leem, tedy osmiletým klučinou, loučíme na poněkolikáté. Já mám co dělat, abych se nerozbrečela jako želva.  Oliver, tedy otec rodiny, mě odváží na letiště a ptá se mě, jestli nejsem smutná a těším se domů. Snažím se tvářit statečně, ale uvnitř smutná jsem. Nicméně oba víme, že se sem můžu kdykoli vrátit.


V odletové hale mám spoustu času a vzhledem k tomu, že mám dneska narozeniny, rozhodnu se dát si panáka punche na rozloučenou, ať to stojí za to. Sedím sama na lavičce, pozoruji ruch a přemýšlím. Hlavou se mi honí spousta myšlenek, nejvíce ale s podtextem vděčnosti. Jsem šťastná a nesmírně vděčná. Přehrávám si dokola, jak jsem si přála vrátit se na Guadeloupe na Vánoce, neuplynul ani měsíc a Vesmír mi přání splnil.  




Prostě to všechno funguje a zapadá, důležité je být otevřený a jít svému štěstí malinko naproti, protože když budeme čekat, že to za nás někdo vyřeší nebo odžije, tak ne. My jsme dostali tu vstupenku na tento svět a jestli ji necháme propadnout nebo využijeme naplno, je jen na nás!

středa 28. prosince 2016

Cesta za poznáním (kapitola čtvrtá)

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)





Ráno je mi o dost lépe. Díky Bohu! Jsem vděčná a děkuji za to. Představa, že strávím dovolenou svých snů v mrákotách a mými jedinými přáteli se stanou hleny v mém krku,mě vskutku vyděsila. Takže první den dovolené, jak s ním naložit? Nejprve bych se měla každopádně nasnídat. Přichystám si snídani a odnesu si ji s sebou na zahradu. Je něco málo po 8 hodině a slunce mi dává jasně najevo, že jsem v Karibiku. Chtěla bych napsat domů, aby to všichni věděli! Já jsem v Karibiku, to je neskutečný! Nefunguje mi ale wifi a jsem z toho asi zbytečně nervózní. Člověk najednou zjistí, jak je na té zpropadené technice závislý.

Během dne totiž řeším, jak se dostanu autobusem jinam, do jiného města. Nebude to tak snadné, jak jsem si myslela. Zastávky tu neexistují a jízdní řád znají asi jen vyvolení. Každopádně během dopoledne se dozvídám o Corinne spoustu zajímavých věcí.Jedna z nich je, že pařila na Kubě a tancuje salsu. I přesto ale na mě působí  jako vyhořelá profesorka němčiny, což i ona sama přiznává. Na jedné straně je zastánkyní zdravého životního stylu a přehnané čistoty, na druhé straně ráno polyká hrst prášků. Možná je to zrcadlo ke mě samotné - na jedné straně chci žít radostně a dělat to co mě baví, na druhé straně v sobě mám přehnaný perfekcionismus. Corinne mi navrhuje, že se se mnou půjde podívat k moři, což se mi zdá jako fajn nápad.  Ze silnice odbočíme po lesní cestě a procházíme karibskou divočinou. Slyším šumění moře, což znamená, že moře je blízko. No, přiznejme si, netrefila bych sem ani zdaleka! Sice to tady zdaleka nevypadá, jako v časopise nějaké vyhlášené cestovky, ale chci si to užít i tak. Bílý písek je pokrytý řasami - prý pochází z Brazílie, ale kdo ví...

 Nevadí, stejně se vykoupu, vždyť kdo by řešil řasy v listopadu? Kromě řas leží v moři ještě palmy i s kořeny. Wauu, koupu se v listopadu v karibském moři. Když si uvědomím, kde jsem, začnu jančit jako malá holka. Zpátky jdeme svižnou chůzí, neboť  Corinne si uvědomí, že má být v 17 hodin u fyzioterapeutky. Cestou zpět si v křoví všimnu pohozeného červeného kufru. Popadne mě panika. Corinne to komentuje: " Dívej, další kufr, co ukradli turistům..."  . Bezva, hned se mi uleví. Marky máš co si chtěla, pomyslím si. Myslíš negativně a dějí se Ti negativní věci. Když dorazíme domů, Corinne se mě zeptá, zda s ní nechci zajít večer na piknik. Briskně odpovídám, že bych byla moc ráda!  Na piknik vyrážíme před 21 hodinou. Stavujeme se v St. Anne pro pizzu. Vůně křupavého těsta se line do dáli. Rozhodla jsem se, že pizzu platím já - za pohostinnost a možnost poznat místní piknik. Původně jsem předpokládala, že pizzu i objednám, ale  záhy zjišťuji, že nerozumím ničemu kromě Margarita a paní prodavačka mi dá jasně najevo, že anglicky se mnou bavit nebude. Paráda...Přijde mi, že mi Corinne vidí  snad i do hlavy, neboť celou situaci komentuje slovy: "Asi budeš překvapená, ale mnoho lidí zde anglicky nemluví." Ano, to jsem věděla, ale že ani na hlavní třídě v St. Anne si neobjednám něco k snědku, tak to jsem vskutku nepředpokládala...Znovu se mě snaží ovládnout negativní myšlenky a především strach, jak to tady sama zvládnu. Bože, vždyť se tu ani nenajím! Ne, Markét, chlácholím se. Zvládla si přestoupit v Paříži, odletět přes oceán a hlavně jsi tady, tak si to sakra užívej. Bude to všechno v pořádku! Na pláž dorazíme kolem 21.30. Nezmůžu se na nic jiného, než na wauu,no teda...

Lidi stojící, sedící, bavící se, usmívající se a vedle u patníku parkoviště vidím provizorní stoly, které se prohýbají nad tou spoustu jídla. Zprvu nevím, kam tu naši pizzu položíme. Corinne mě představuje a všichni se smějí a snaží se navázat hovor. Hm, ale na to, abych jim rozuměla opravdu neumím francouzsky! Všichni tady hovoří pouze francouzsky, takže to pro mě znamená, že jim předříkám svoji naučenou frázi s úsměvem: Promiňte, nerozumím, hovořím pouze anglicky. Mluvíte anglicky? A je po rozhovoru a rozhostí se to trapné ticho.No nic, jdu obhlédnout to jídlo, hlad už teda mám. Připadám si tu ale stejně jako Alenka v říši divů, jsem na opravdovém pikniku na pláži  "Markét, Zkus tohle, to jsou moje domácí těstoviny," uslyším za sebou. Vážně? Slyším angličtinu? V duchu se zaraduji. Slovo dalo slovo a už se bavím se speciální pedagogožkou, která si myslí, že je u nás válka a postarším osteopatem, který je mi sympatický. Děkuji, vesmíre! Po chvíli se k nám dokonce přidá postarší chlápek, který snad s jednou Češkou chodil. Jen doufám, že to není  francouzská, balící technika. Hbitě si prohrábnu vlasy, aby si všiml mého blýskavého prstýnku, co zdobí můj prostředníček. Já vím, mnozí by si řekli : ale kdeže holka, to  si vážně myslíš, že tvůj fígl zafunguje?" Ano, zafungoval. Mezitím, co konverzujeme o různých tématech, ochutnávám místní speciality a popíjím víno. Díky alkoholu, který koluje v mé krvi, se osmělím a tancuju salsu. Prostě normálně pařím a dokonce mám svého soukromého učitele! S osteopatem se ke konci večera velmi spřátelíme, takže odcházím s jeho mobilním číslem v mém telefonu. Ulehám v 1 ráno s pocitem, že nic nemůže být lepší, zažila jsem úžasný večer a doufám, že detailní vzpomínky z dnešního večera se zaryjí do mé paměti navždy.
Kdyby tohle měl být nejhezčí den z mé dovolené, tak proč ne, beru!

neděle 25. prosince 2016

Nejkrásnější Štědrý den



Letošní Vánoce jsem zůstala doma a vůbec jsem se na ně netěšila! Přála jsem si zase někam odjet, někam hooodně daleko, ale nevyšlo to...Na jednu stranu jsem vyráběla vánoční dárky, chystala výzdobu, ale na druhou jsem je vůbec nechtěla. (Já opravdu někdy nevím co chci...)Den před Štědrým dnem (asi po hodinovém, hodně výživném telefonátu s moji blízkou kamarádkou) jsem se ale zařekla, že to bude můj nejkrásnější den! A ejhle, najednou jsem v hlavě měla spoustu inspirativních myšlenek, plánů a nápadů...No, pravda je, že když jsem se ráno ospale podívala z okna a na prázdný hrníček od svařeného vína vedle mě, tak se mi vstávat vůbec nechtělo. Ale moje nápady mě prostě doslova vyhnaly z postele. Skoro v pyžamu jsem vyrazila do obchodu a málem jsem díky ledovce hodila záda už před domem. Nikdy jsem si to nakupování tak neužila, jako v tento den. Prostě mě spontánně napadlo, že vytvořím dva balíčky s jídlem - jeden dám večer před popelnici a druhý ke kostelu. A potom děj se vůle Boží... (Jasně, někdo by mohl namítnout, jak alibistický počin to je. Ale já jsem z toho měla opravdovou nefalšovanou radost). Chodila jsem po obchodě a vybírala, co bych tak asi mohla koupit. Připadala jsem si jako ve zlatnictví a najednou ten nákup potravin nabral úplně jiný rozměr! Základ byl jasný: chleba, šunka vínko. Ale nějaká ta mlsota k tomu by vůbec nebyla k zahození. Nakonec jsem vybrala vánoční perníčky a k tomu ještě pět lahví vína - pro sebe a lidi, co mám ráda. Takže můj nákupní košík vypadal  velmi vtipně. Ve frontě se na mě otočil postarší pán a šibalsky se usmíval a paní pokladní ze mě byla vskutku přepadlá: nejprve se podívala na můj vysmátý obličej, poté na můj nákup a nakonec jsem ji dorazila úplně, když jsem ji podávala ruku s přáním hezkého Štědrého dne. (Řekla bych, že na to prodavačky v českých zemích nejsou zvyklé...) Ale víte co bylo krásné? Že po mě to zopakovali ostatní nakupující!




Domů jsem se doslova doklouzala. Kdyby mě pozoroval někdo z okna, jistě by se usmíval i bez kapky alkoholu, jak jsem musela vypadat a cinkání z batohu muselo být slyšet na míle daleko. Všem, kdo mě potkali, muselo být jasné, co to vláčím v batohu! Před vchodem jsem to už málem neustála a v mých představách jsem ležela na chodníku, v kaluži  červeného vína. Naštěstí to byly ale jenom představy! Při vytahování klíčů jsem potkala sousedku od naproti. Nikdy se nepotkáváme!Já jsem měla takovou radost, že jsem se na ní vrhla a objala jí s tím, že ji přeju krásné Vánoce- pomalu ani nestihla zareagovat, chudinka.
Doma jsem si v rychlosti jsem nachystala vánoční balíčky, ohřála zbytek vína ze včera (Ne, nejsem alkoholik- zatím:-)), nakrájela máslovou vánočku a pustila si The Christmas carol v originále a bez titulků. (jak já jsem ale dobrá:-) ).



Asi kolem poledne se zastavil přítel mojí sestry pro vánoční dárek pro sebe a svoji rodinu. Koupila jsem jim italské suroviny, protože mi bylo jasné, že jejich maminka samoživitelka by je nikdy nekoupila- neměla by na ně prostě peníze. Chtěla jsem to udělat naprosto nezištně (Vždyť se ani neznáme, nikdy jsme se ještě nepotkaly. A kdo si kupuje 15 deka šunky za 150 korun každý den? (Posílám peníze na Unicef nebo Lékařům bez hranic, ale není někdy lepší udělat něco pro lidi ve svém okolí? Které znáte? Věděla jsem, že si nemohou dopřávat a napadlo mě, že tohle by jim mohlo udělat radost a jak jsem se posléze dozvěděla, tak to mamince vykouzlilo úsměv na tváři a možná doposud neví, jak se ten drahý balíček pod ten stromeček dostal:-)). 
S klukem mojí ségry jsme si připili panákem z Guadeloupe a řekli si, že je vlastně fajn, že se máme- po milionu letech dosti zvláštního vztahu. (Nene, žádný Friends with benefits nebo cokoli dalšího, jen to mezi námi bylo dosti povrchní a brali jsme se jako: Hm, ty seš ségra mojí holky a Jo jasně, ty seš ten kluk, co randí s mojí ségrou...) Ty Vánoce mají něco do sebe! Poděkoval mi a oba jsme věděli, jak super to je. On dokázal přijmout drahý dárek a mně udělalo ohromnou radost vědomí, že někdo ochutná něco, co by si nikdy nemohl dovolit. Myslím, že v tu chvíli jsem měla vlhké oči...


Odpoledne jsem vyrazila s mým taťkou do kina (i když to vypadalo, že se mnou vůbec do kina jít nechce a mně to bylo líto). Byla jsem za to vděčná, objala ho a řekla jsem mu, že děkuji za nejkrásnější vánoční dárek. To, co odpověděl on, nenapíšu. Patří mezi lidi, kteří neumí najevo dávat své city a neuvědomí si, že někdy řeknou něco, co Vás může zranit. 



Cestou z kina jsem se zastavila v kostele a zapálila tam svíčku - za sebe, abych se uměla dobře rozhodnout a jasně věděla, co chci. Prostě naprosto spontánní nápad. A i přesto, že nejsem křesťan, tak každý rok na Vánoce do kostela zajdu. Navíc cestou domů z kostela začalo sněžit. Nejprve lehounce, a potom začaly padat opravdové vánoční, sněhobílé vločky. Tak co víc si člověk může na Vánoce přát?
K večeru, ještě před tím než jsem vyrazila ke své rodině na večeři, jsem zavolala svým blízkým přátelům, abych jim poděkovala, že mě mají rádi a jsou tady. Uvědomila jsem si, jaký je to dar. Ne,to není samozřejmé, že člověk může zvednout telefon a na druhé straně není hluchý tón, ale někdo kdo Vám odpoví, upřímně a bez okolků řekne co si myslí a vy před ním nemusíte hrát žádnou habaďůru, jak jste stateční nebo snažit se být lepšími, než ve skutečnosti jste. Prostě Vás berou takové, jací jste! Občas se divím, že po tom všem, co o mě vědí, tak se mnou ještě kamarádí... (Dobře, tak to byl další okamžik, kdy se mi zalily oči slzami a je to vůbec špatně?)




K našim jsem to vzala oklikou přes kostel, na chvíli jsem se tam zastavila,položila papírovou tašku na schody a popřála Veselé Vánoce tomu imaginárnímu člověku, který si balíček odnese. (Ano, budu naivní a budu si představovat, že to dostal někdo, kdo to opravdu potřebuje. Vždyť kde bychom potom byli, kdybychom nevěřili, že dobro ještě pořád exituje)? Bylo to zvláštní- stála jsem tam jako socha v absolutním tichu a vnímala tu tajemnou atmosféru.

K večeři jsme zasedly asi kolem sedmé. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že mamka, která vždycky hysterčila a plašila, byla teď v naprostém klidu. Dokonce sama umazala svůj vánoční ubrus a ještě se usmála s tím, že je stejně nevyžehlený, a že z toho nebude dělat drama. Při přípitku jsem ji řekla, že si toho neskutečně vážím, a že jsem za to nesmírně vděčná, že je v pohodě!Přála jsem si nedostat žádné dárky, ale stejně jsem je dostala:-). A při tom rozbalování se mi porovnaly myšlenky a vše mi dávalo najednou smysl.





Tohle byl můj nejkrásnější den, jakkoli to může znít. Magický den, splněná přání. Došlo mi, jak je pro mě nesmírně obohacující dělat něco pro druhé lidi, a i když si mnohdy připadám jako sobec, který neustále řeší sebe, tak vím, že to tak není, že mám v tomhle prostoru taky svoje místo a dokážu udělat hezčí den i těm ostatním. Každý z nás jsme takový, jaký jsme a v tom je to kouzlo, nejen o Vánocích!Proč jsou lidé vnímavější, pravdomluvnější, ohleduplnější citlivější jenom na Vánoce? Proč se lidé více usmívají, otevírají svá srdce, jenom jeden den v roce? Chtěla bych zažívat Vánoce každý den...

středa 21. prosince 2016

Cesta za poznáním (kapitola třetí)

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)


Pondělí - začíná dovolená


Brzké ranní vstávání nepatří sice mezi mé nejoblíbenější aktivity, ale kupodivu když dnes budík zazvonil ve 4 hodiny ráno, tak to zase taková tragédie nebyla. Zvládla jsem rychlou sprchu, čaj a snídani. Na letiště jsem dorazila v 5 hodin a rovnou na check in. Záhy jsem pochopila, že kromě letu do Paříže se mnou čekají i pasažéři do Franfurktu a jiných evropských měst. Pozorovala jsem lidi ve frontě a odhadovala, kdo by se mnou asi mohl letět na Guadeloupe- najivka. Vytipovala jsem si jeden mladý pár, dvě kamarádky a kluka v mém věku. Upřímně, těžko se to odhaduje,  když se nejedná pouze o let do Paříže. Zjistila jsem, že mám letenku až na Guadeloupe, ale sedadlo 30 B rozhodně není u okýnka. "Ach jo, mělo to tak být," uklidňuju se. Tak jo v 6.40 říkám nashledanou ranní Praze a usedám na sedadlo 24 C, které je v poslední řadě. Mladý, nakrátko střižený muž asijského původu, sedící na 24 A se na mě podíval dost pohrdavě, jako bych z jeho výrazu četla: "Jako vážně si sem chceš sednout?"Netrpělivě očekávám vzlet, nyní už není cesty zpátky...

Skoro celý let jsem prospala i přes nepatrné turbulence. Všimla jsem si zajímavého páru, sedícího vedle mě- muž s brýlemi, možná maličko jako Bill Gates a před ním nakrátko střižená blondýnka s výraznýma hnědýma očima asi kolem 40 let.Oba dva vypadaly jako absolutní sympaťáci, že by s nimi chtěl člověk z fleku zajít na kafe. Každý měl vedle sebe jednu z dvojčat ve věku 3 let. Během letu jsme se s manželkou na sebe párkrát usmály, převážně během turbulencí. Jestli budu mít někdy rodinu, chci aby vypadala takhle idylicky!Při vystupování se na mě manželka s omluvným výrazem ve tváři zeptala, jestli nás nerozsadili.  Pod slovem NÁS myslela mladého holohlavého muže se stříbrným řetízkem na krku, který seděl vedle jedné z dvojčat a během letu spolu navázali přátelský rozhovor, ze kterého se cestující kolem, včetně mě, dozvěděli, že rodinka letí do New Yorku. Oba jsme se na sebe usmáli a jednoslovně odpověděli, že nepatříme k sobě. Já k nikomu nepatřím, letím sama na Guadeloupe, ozvalo se mé vnitřní já. Pánovi to zřejmě nedalo a zeptal se mě: "Tak my letíme spolu na dovolenou, jo?" Úsměv jsme mu oplatila a popřála hezký den. Poté jsme se již nesetkali.O Bože, ještě nejsem ani v půli cesty a už navazuji hovory s cizími muži. Flirtovat s nimi ale rozhodně neumím a jak by poznamenala moje sestra: " Marky, ty nikdy nepoznáš, že tě někdo balí."Překvapilo mě, jak snadno jsem se dokázala vymotat a najít správnou cestu na autobus, který jede na letiště v Orly. Byla jsem na sebe patřičně pyšná, že jsem si lístek dokázala opatřit ve francouzštině. Pravda, stálo mě to ale 20 euro. V momentě, kdy mě autobus vysadil před letištěm Orly se rozplynuly moje dosavadní obavy s tím, jak se sem dokážu přesunout a zda dorazím včas. (Neboť mě před odletem všichni varovali, že Paříž bývá dosti ucpaná...)

Cestu s kabinovým zavazadlem na terminálu jsme si zkracovala pohledem na francouzskou oblohu. Wau, jsem v půli cesty a naprosto v pohodě. Jasně, kdejaký protřelý cestovatel by si možná neodpustil poznámku: "Bože, co bys na tom nezvládla." Ale pro strašpytla jako já to byl teda výkon!Let proběhl kupodivu klidně, ba dokonce klidněji než celá cesta do Paříže. Seděla jsem uprostřed mezi kreolskou ženou bez jakékoli znalosti anglického jazyka a potížisty, neboli muže středního věku, který měl stále s něčím problém, až ho přišel navštívit sám kapitán posádky. Nerozuměla jsem ani jedno jediné slovo, ale z výrazu a gestikulace obou mužů jasně vyplynulo, že pasažér měl problémy se sluchátky. OMG...Za cestu jsem stihla zhlédnout Malého prince, Paper towns, najíst se, prospat se a lelkovat. 

A jsem tady - daleko od Evropy, na Guadeloupu, tedy francouzském departmentu. Hustota osídlení: 400 000 obyvatel. Rozloha: přes 1000 km2. Jedná se v podstatě o 2 různé ostrovy- Grande Terre a Basse Terre, které se spojily na základě seismologické činnosti....O Bože, na nic jiného se prozatím nezmůžu, jenom se mi v mysli přehrávají podobné geografické věci, které znám už v podstatě nazpamětˇ.Sotva vycházím z letiště, můj zrak upoutá cedulka s fotkami, kde je napsáno Missing people...No jasně, zase vidím jen to, co chce vidět můj strach a nic víc.  Hodiny posuvám zpátky. Zatímco doma v Čechách již všichni poklidně spí, já mám teprve 7 večer. Na batoh čekám relativně dlouho, ale snažím se uklidnit, Bohužel, mé myšlenky se na chvíli zatoulaly na situaci, která se stala loni touhle dobou, kdy kamarádce zapomněly naložit batoh do letadla. A celou první polovinu jsme následně žily jenom z mých věcí. Hm, to bych byla ale v tomto případě pěkně nahraná.  "Je to dovolená," ohradím se sama na sebe, "bude to v pohodě, uvidíš!" Po východu z letiště mě uhodí do nosu ten známý, tropický, vlhký vzduch. S batohem na zádech, příručním zavazadlem na břiše a bundou, kterou držím přes ruce, se vydávám k lékárně- místu, kde máme s Corinne sraz. 

 Černý peugeot 207 stojí přímo před lékárnou. Corinne je tady!!!  Pozdravíme se, představíme se a vyjíždíme směrem do St. Anne. Zlehka si ji po cestě prohlížím: středně vysoká postarší dáma, s brýlemi na nose.Vůbec nevím, kde jsme a kam jedeme. Když projíždíme různě se klikatými uličkami, napadá mě, jak to tady zvládnu bez auta. Zhruba po 20 hodině jsme u Corinne doma. Pokoj vypadá přesně jako na obrázku. Zaujme mě vysoký strop celého domu. Corinne mi vysvětluje, že je to kvůli horku. "Jasně," napadá mě, "to je logické." Je něco po 21 hodině a já ulehám do postele- jsem naprosto vyřízená.Budím se ve tři ráno a jdu na záchod. Je mi mizerně, škrábe mě v krku a kašlu. Do toho se potím. Nádhera- takhle začíná dovolená. Takže co teď? Zpolykám vše co najdu v batohu- sinupret, paralen, do krku si ještě raději  nastříkám tea tree....

Nikdy před tím jsem nic takového neudělala, svým pacientům doporučuji vždy přírodní medicínu. No jo, ale tady nemám na výběr! Je to logický, tělo prostě ten můj psychický nátlak už neustálo a řeklo si, že na mě prostě a jednoduše dlabe.


Teď už zbývá jenom síla myšlenek a pozitivní afirmace....No přece to tady neproležím!

středa 14. prosince 2016

Cesta za poznáním (kapitola druhá

Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)

Tak jo, přesně takhle to vypadalo celý měsíc před odletem, až do doby, kdy jsem si zabalila batoh. Panika střídá radost a vnitřní klid zase vyšilování...

Měsíc před odletem


Dnes je to přesně měsíc před odletem. Pocity? Smíšené. (Nevím, zda to záleží i na současném špatném hormonálním nastavení mého organismu). O mém plánu skoro nikdo neví. Cha, komu bych co vyprávěla, když jsem sama tak vystrašená? O Bože....Neumím francouzsky, nebudu mít auto a nemám skoro nic zařízené. Už vidím naše, jak mi to rozmlouvají a jsou vyděšení víc než já sama. Dobře, zítra řeknu v práci, že si vezmu volno...


3 týdny předem odletem


Momentálně mám chaos ve svém bytě a ve svých myšlenkách a snažím se to postupně urovnávat. Takže pěkně od lesa. Uklízením vlastního bytu si utřídím i myšlenky. (Tak se to alespoň všude píše). Začátkem týdne jsem obeslala asi 20 žádostí na Couchsurfing. Odepsali mi asi jen 2 lidé, ale i to beru jako nesmírný úspěch. Dost mě to uklidnilo, ale ze všech stran na mě doléhají protichůdné informace o cestování. Na jedné straně, že žena nemá cestovat sama, na druhé straně si čtu o sebeřízení a o strachu. Takže vyberte si.  Okej, vybrala jsem se si že nechci být v "Dark side", přece nejsem srab, no ne? (Asi jsem, ten největší...)


2 týdny před odjezdem


Prožila jsem báječný víkend - hráli jsme Monopoly, slavila jsem cizí narozeniny a vařila jsem rodině. Taaaakže 2 týdny do odjezdu. Co na to říct? Pocity jsou opět smíšené, občas panická hrůza s nádechem neznáma, občas vnitřní klid, že to prostě bude v pořádku a občas hodinové telefonáty s mým kamarádem, který mě neustále uklidňuje (Díky, Péťo..). Prý už jsem jako dospělá. Hm, ale já si připadám stejně jako malé dítě, co ho posílají na tábor. Přibývají odpovědi na Couchsurfing, což je fajn. Vypadá to, že v St. Anne se uvidím s jedním anglicky mluvícím  týpkem, což pro začátek není vůbec špatný. Zarezervovala jsem si raději celý první týden- od pondělí do neděle. Prostě pro klid vlastní duše. Ano, jsem srab. Cestovat na divoko se vším všudy ještě zdaleka neumím. (Sakra, vždyť v Asii jsme neplánovali skoro nic). Paní, kterou jsem si vybrala v Le Moule neumí asi anglicky- píše mi pouze francouzsky, což je zajímavé.  Rozumím 2 slova z celé konverzace. Naštěstí existuje google translate:-).  Bude to zajímavé...Jinak se dnes chystám prozkoumat letiště, případně napsat dalším lidem, mrknout  se na  francouzštinu, cvičit... No, činností dost na 24 hodin, vždycky jsem bývala perfekcionistka.  Každopádně zítra odjíždím do Prahy a v pátek tam mám zajímavý seminář, tak se moc těším.... 


Týden do odletu ( a hezky po dnech)


Pondělí


Dnes je to přesně za týden, co odjíždím. Pocity? Smíšené, jak jinak. Ba ne, myslím, že se docela těším. Sleduju hodiny a říkám si, tak za týden touhle dobou budu v Paříží čekat na letadlo.Za týden touhle dobu....Co bude vlastně za týden? Je až úsměvný, jak plánujeme, vymýšlíme co budeme dělat a kdy, když ani nevíme, co bude zítra...


Úterý


Dnes ráno jsem se dozvěděla, že mě Corinne, moje první ubytovatelka, vyzvedne na letišti. Potvrdila to na sto pro, na psí uši, na kočičí svědomí, takže to beru jako holý fakt. Jsem klidná, naprosto klidná - až do večera. Ségra mi dnes řekla, že by takhle nikdy neodjela. "Cože?" vytřeštila jsem na ní oči. I přes značný věkový rozdíl je pro mě ségra vzor klidu a míru a harmonie. Já jsem ta střeštěná, impulzivní a  nervozní, ona klidná a vyrovnaná. Jsme jako Jin a Jang. I přesto, že to myslela jako kompliment, vzala jsem si to dost osobně- jak jinak a obklopil mě strach. Přiznejme si to - ohromný strach. Se smíšenými pocity usínám....


Středa


Těším se, ano strašně se těším. První týden mám zajištěný a to mě uklidňuje. Mám vytištěnou mapu pařížského metra, letenku. Přichystanou malou kupičku a  taky mám rýmu a zjistila jsem, že tam právě teď prší. Ne, ne, ne, pozitivní afirmace:-).


Čtvrtek


Dnes ráno jsem se vzbudila s rýmou a kašlem, bylo mi dost mizerně celý den, který jsem strávila na gauči - ne na svém, ale jako malá holčička jsem se přemístila do bytu svých rodičů. Všichni už všechno vědí. Když jsem to říkala babičce, ptala se mě nadšeně s kým jedu. (Asi si myslela, že jedu na předsvatební cestu nebo co. A já ji takhle zklamu...) Nechala jsem ji nejprve hádat, a když vyzkoušela všechny co znala a já stále pokyvovala hlavou, jakože ne, vzdala to. Po tom, co jsem ji sdělila holou pravdu, vypadalo to, že bude mít tlak přes 200. Druzí prarodiče to vzali statečně a navíc mě v tom patřičně podpořili. Nikdy bych nevěřila, jak energeticky náročné může být, když něco předstíráte, zjistila jsem, že si to vůbec neužívám. A já tajila a předstírala víc než měsíc. Na otázky : A ty se nebojíš?" Jsem hrdě odpovídala: "Jasně, že ne, těším se." Mnohdy jsem normálně lhala. Ach jo, za tohle nejspíš skončím v pekle. (I když hodné holky se dostanou do nebe a ty zlobivé kam chtějí) Ale já chci odletět na Guadeloupe!A jinak rozhodně zítra nepůjdu do práce a rozhodně budu v posteli celý den. Budím se ve tři ráno, jsem zpocená a teče mi z nosu. To jsou zajímavé vyhlídky. Začínám věřit, že psychika a fyzická stránka jsou propojené. 


Pátek


Dnes ráno je mi ještě hůř. Volala jsem do práce a odpoledne na mě doléhá panika. Zvládnu to? Je to kdo s koho, panika pro dnešek vyhrává. Neustála jsem to. Jsem srab a lituju se, jak jsem neschopná. K večeru už nemám sílu na nic, sporadicky si přichystám pár věcí a zalezu si do postele.



Sobota


Panika, vnitřní mír, střídá se to, počasí tomu nepřidává- prší, mlha, typicky podzim. Píšu ještě pár lidem z "gauče", ale nic. Takž zvažuji další nabídky na airbnb. Až k večeru se mi ozvala jedna paní. Juchů...zase se ten šedivý obláček bezmoci rozplývá...



Neděle


Už zítra! takže už zítra...Množství nezbytností jsem se snažila snížit na minimum, ať se s tím zbytečně netahám. Musím říct, že v balení jsem se neskutečně zlepšila. Zatímco na Bali jsem cestovala s velkou krosnou ,na Guadeloupe letím se 2 tričkama.. V noci jsem obdržela další dva maily od hostitelů, což je velmi příjemné! Můj zdravotní stav se rapidně zlepšil. Dostala jsem od své duchovní učitelky ještě bylinky na cestu a vím, že je tolik lidí, kteří mi fandí a mají mě rádi. Takže to jinak než dobře dopadnout nemůže....


Pokud za dopadnout dobře bereme v potaz i variantu, že se s brekem vrátím domů a už nikdy nevystrčím boty ze své rodné vlasti. Asi překračuju svoji komfortní zónu. Aha, tak o tomhle se píše v chytrých knihách. Tak okej, vzhůru do neznáma...

středa 7. prosince 2016

Cesta za poznáním (kapitola první)


Chtěla jsem napsat knížku- inspirovat ostatní. Ale nakonec z mého nápadu sešlo. Jsem věčný snílek a optimista, takže jsem si nakonec řekla, že lidí na světě jsou miliony a věřím, že někomu můj cestovatelský deník stejně pomůže! Takže každou středu přidám jednu kapitolu. Nevím, proč zrovna ve středu. Asi proto, že dneska středa je. Budu ráda za "hejty" i "lajky" nebo i jiné komentáře. Přeji si, aby to Vám všem, kdo to čtete, to bylo k užitku! Nevím, zda je v celém zápisníku nějaké ponaučení či co. Ale vím jedno, všechno je to pravda:).Tak si to užijte- třeba při čekání na letadlo nebo jen tak pro hezčí den:-)




Myslím, že mé cestování začalo v momentě, kdy jsem byla přijata na 2. Lékařskou fakultu a po ukončení gymnázia jsem se přestěhovala do Prahy, kde jsem nakonec strávila dalších 6 let. Během studia jsem cestovala s tehdejším přítelem. Jako studenti jsme se vypravili převážně do evropských destinací, nicméně neméně krásných. Prozkoumali jsme chorvatské ostrovy jako Lastovo a Vis, švédské jezero Rogen na lodičkách a jih Norska jako kočovníci pod stanem. Asi naši poslední společnou, dá se říct rozlučkovou cestu, jsme naplánovali Bali. No, koupili jsme si letenky (strašně předražené letenky) a sešli se s pár lidma, co tuto destinaci navštívili před námi. V té době jsem vnímala, že kromě letenek se nemusím skoro o nic starat. Pravdou ale zůstává, že jsem několikrát zařizovala ubytování a většinou se dohadovala s místníma o cenách. Ano, byla jsem ten zlý policajt. Po rozchodu jsem se vypravila za kamarádem na jih Francie a za sestřenkou do Skotska, a potom do Izraele. Nikdy jsem ale nikde nebyla úplně sama. Postupně jsem se dopracovala k tomu, že jsme  navštívily s kamarádkou Srí Lanku. Nějak jsem si vždy přála se tam vypravit a ani nevím proč. Bylo to úchvatné dobrodružství. Potkala jsem spoustu zajímavých lidí a s některými jsem v kontaktu doposud. Od návratu z této asijské země jsem měla problém začlenit se... Každý den jsem se vracela zpátky a přemítala a  vymýšlela jak to udělat, aby takhle člověk mohl žít pořád. Srovnávala jsem jejich myšlení, smysl života a klimatické podmínky s těmi našimi. Pravdou zůstává, že cestování Vám otevře oči a převrátí Vám život vzhůru nohama a to doslova.  Nemyslím tím, zaplatit si zájezd a o nic se nestarat, ale mám na mysli zaplatit si letenku, půjčit si papírového průvodce a očekávat, co nového přinese zítřek. Poznat nové lidi a komunikovat s nimi jinak než ve svém rodném jazyce (v mém případě převážně v angličtině, i když na Bali jsem se snažila i balijsky), ochutnat místní jídlo, zkrátka poznat něco nového. Každopádně od doby návratu jsem byla v meziprostoru. Práce, kterou jsem před tím milovala, mi připadala cizí. Žila jsem jako tělo bez duše. Zaregistrovala jsem se na Couchsurving (Webová stránka, slučující podobně nastavené lidi, kteří nabízejí přespání zadarmo) a ukázalo se, že to bylo správné řešení. Vždy jsem přemýšlela o Novém Zélandu. Bohužel, nenašla jsem doposud nikdy dostatek odvahy opustit svoji práci, fajn byt, přátele a vydat se sama do neznáma....Během léta jsem ale potkala Sama, Novozélanďana, který u mě v bytě strávil 2 dny. Kam se poděly strachy, že neumím anglicky? Rozplynuly se jako dým. Strávili jsme spolu 2 úžasné dny v Jizerkách a navíc jsem mu ukázala moje město z jiné perspektivy. Sam byl přesně ten typ člověka, který rok šetřil, dal výpověď a vyrazil směr Evropa. No wau!  A  jak tehdy řekla moje kamarádka: "Nevadí, že nejedeš na Zéland, Nový Zéland přijel za Tebou." Prostě někdy se změny dějí tak rychle, že na ně ani nestihnete zareagovat.  Léto jsem trávila neustálým hledáním letenek a vymýšlením co budu dělat dál. A během podzimu mi Vesmír parádně nahrál. Začátkem září se na internetu objevila levná letenka na Guadeloupe - francouzský department, který jsem znala z jednoho cestovatelského časopisu. Narazila jsem na něj na vysoké, ale letenka pro mě byla tehdy finančně nedostupná. Vnitřně jsem ale  věděla, že tam chci, neumím říct proč, ale věděla jsem, že tam chci. Pamatuji si, jak jsem listovala časopisem a náhle jsem narazila na pár barevných obrázků a informací o Guadeloupe. Snažila jsem se již tehdá vyhledat pár informací a případně letenky, ale nakonec zvítězilo Bali. Nyní jsem měla příležitost. Navíc, slavila jsem kulaté narozeniny a co může být pro cestovatele hezčí dárek? Jsem člověk, který neustále  přemítá a přemýšlí a snaží se najít tu nejlepší cestu. (Občas je to na palici, no fakt:-)). Stálo mě to mnoho  promarněných příležitostí, ať už vztahových nebo pracovních. Tentokrát jsem se rozhodla, že to nedopustím! I přesto, že jsem nad tím přemýšlela neustále, když jsem uviděla poslední výzvu, rozhodla jsem se, že pojedu! Prostě je to Evropská Unie, proboha! To přece zmánku! Takže letenka koupena a ihned potom se ve mně ozval můj starý kamarád strach a už mi kladl neoblíbené otázky typu: "Jak to řekneš svému negativnímu okolí, zmákneš to? A Ty umíš francouzky?" Zprvu jsem ho ingnorovala, ale poté jsem byla nucena vést s ním neustálý spor. "Brzdíš mě," říkala jsem mu. "Já to chci zmáknout  sama, prostě to potřebuju. Posune mě to dál..." Vzpomněla jsem si na větu jednoho známého a ta mě dost uklidňovala: "Markét, každý by měl jednou za život někam absolvovat cestu úplně sám...."Dobře, letenku máš a co dál?" ptala jsem se sebe sama. "No, tak se podíváme, jak to vypadá s Couchsurvingem," řekla jsem si. Nabídek je sice mnoho, což mě na jednu stranu nesmírně uklidnilo, ale na druhou stranu je zapotřebí brát v potaz, kdy se lidé přihlašují. V momentě, kdy je jejich účet již pár měsíců v nečinnosti, se nedá se předpokládat, že Vám někdo bryskně odpoví. Vyhlédla jsem si tam jednoho pána, který bydlel v hlavním městě, ale podle všeho uměl jenom francouzsky a já v té době uměla jen merci. (Dokázala jsem to použít i v momentě, kdy jsem v Paříži dupla někomu na nohu.) No, dobře, zkusila jsem taky jednu paní anglicky mluvící, která se mi omluvila, že bohužel.  "Nevadí," uklidňovala jsem sebe samu. Zkoušela jsem ještě procházet airbn., (Webová stránka, kde za určitý  poplatek bydlíte u místních. V dnešní době celosvětově hojně využívána). A podařilo se! Paní, u které jsem si zařídila ubytování v Sante Anne mi slíbila, že pro mě možná dojede i na letiště. Stačilo se jen zeptat. Jak úžasné! Nyní jsem byla o malinko klidnější, měla jsem ubytování na první tři dny, letenku, tak co víc si člověk může přát.Takže  jsem si řekla: "Bude to dovolená, o které každý sní a já ji zažiju! "

středa 23. listopadu 2016

Chtěly jsme do New Yorku, ale skončily v Brně


Ach ty plány, člověk si v mysli dopředu vymyslí celý scénář a nakonec je všechno jinak. Na jaře jsme plánovaly sesterský podzim v New Yorku. Já jsem toužila zažít Den Díkuvzdání a sestra zase prožít Black Friday Do toho všeho se cpát hamburgery, jako typičtí Američani a vůbec si užívat Ameriku po americku. Jenže člověk míní, Vesmír mění. Takže to nakonec dopadlo úplně jinak a rozhodly jsme se, že si prodloužený víkend užijeme v Brně.

Proč zrovna Brno? Já miluji střed města a sestra tam ještě nikdy nebyla. Tak proč ne. Nic jsme neplánovaly, pouze jsem zajistila ubytování poblíž centra. Do Brna jsme dorazily ve čtvrtek po obědě, i když nás všichni strašili, že po D1 pojedeme nejméně 4 hodiny. Jenže podobné se přitahuje, takže jsem se soustředila na to, jak cesta proběhne v pohodě, a že ve 13.30 budeme tam. A co myslíte? Ve 13.25 jsme vystupovaly před Grand hotelem a rovnou do kaluží. Lilo jako z konve, že by ani psal nevyhnal. Jenže co nám zbývalo, když jsme se chtěly ubytovat? I přes občasné kontroly v mapě,  jsem nás místo pod Špilberk dokázala zavést k morovému sloupu. Ano, v Čechách se mi to stává běžně, i přes to, že dokážu sama letět přes oceán a neztratit se. Naše ubytování se skrývalo v malém anglickém domečku blízko centra. Upřímně? Zůstaly bychom v něm bydlet napořád! Prostě jsme si místo letenky dopřály vilu s bazénem a terasou. Vzhledem k pokročilým odpoledním hodinám se zlehka ozýval i náš žaludek, takže jsme rovnou zamířily do Výtopny. I přes sestřiny obavy, že je svátek, ošklivo a tím pádem bude všude přeplněno, jsme si mohly vybrat stůl a byli jsme skoro jediní návštěvníci. Pokud jste nikdy nebyli v žádné pobočce, rozhodně doporučuji! Málokoho nezaujme restaurace, kde Vám nápoje přiveze vláček s lokomotivou. K tomu jeden vege-burger (vždyť jsme přece plánovaly New York) a bylo po obědě. Déšť kupodivu zlehka ustal, takže courání městem se zdálo jako dobrý plán a k večeru jsme zavítaly do doporučené Dobré čajovny. Zpočátku to vypadalo, že místo nebude k mání, ale nakonec jsme na tom vyzrály a "urvaly" místo na "pódiu".  Ani jedna nekouříme, ale čajovna bez vodní dýmky? To je jako suchý chleba bez másla. Jak by řekl kdejaký byznysman, dostaly jsme se rázem do "flow" a přestaly vnímat čas. Večer jsme zakončily párky s hořčicí a chlebem a u filmu jsme popíjely červené víno a tu tam pojedly malou kuličku sýra.

Druhý den jsme se vzbudily kolem osmé- tedy já.  Moje staré já by nás honilo z postele a šup do města. Kdežto moje nové dokázalo polehávat do devíti, pak vylezlo, zacvičilo si a dovolilo sestře odpočívat do deseti. Na mou duši, vyrazily jsme těsně po snídani a dle středoevropského času lehce před polednem. Vydaly jsme se přímo na Špilberk, pod kterým jsme bydlely. Byla zima, foukal vítr a poprchávalo. Sestra zhodnotila situaci nevinným výrokem: "Hm, myslela jsem, že je v Brně líp, než u nás v horách." Mě napadlo, že pokud je v Brně takhle, tak u nás musí zákonitě sněžit. Procházkovým tempem jsme pokračovaly k Masarykově univerzitě a prošly všechny soudy ve městě, a že jich tam je! Nejsme rozená architektka, ale troufám s říct, že majestátní budovy soudů nebo univerzit mají své osobité kouzlo. Oklikou jsme se dostaly až na Zelný trh, tedy "Zelňák" a zašly na oběd do Nok Nok. Z vnějšku mi restaurace připomínala vyšší cenovou kategorii, ale když jsme se usadily a prohlédly si jídelní lístek, zjistily jsme, že "meníčko" za 125 kč je v pohodě. Já zvolila klasiku- kuře s rýží a kuřecí vývar. Sestra si vybrala lokše s brynzou a slaninou. "Jasně, to si dej," povzbuzovala jsem ji, "to Ti bude chutnat, to jsou halušky." A ono ne! Brňák by se mému úsudku možná vysmál, ale já, holka ze severu vážně netušila, že nám donesou plněné palačinky. Takže dobrá zkušenost pro příště! Abych to shrnula, celkový dojem vynikající, číšník, u kterého jsme platily, byl rozený sympaťák. Takže se vším všudy se oběd povedl. A co s načatým odpolednem? Na večer jsme měly rezervaci do Baru, který neexistuje. Vyplnit čas mezitím nebylo složité, počasí nám nepřálo, byly jsme zmrzlé a unavené, tak proč nezajít domů na kávu? V našem propůjčeném ubytování jsme rozmrzly, odpočinuly si a nachystaly do baru. Asi jsme obě měly vysoké očekávání, ale musím konstatovat, že nás návštěva malinko zklamala. Drinky obyčejné, ceny naopak vysoké a navíc seděly jsme před vitrínou s alkoholem. Celkový dojem nic moc. K domovu jsme se odebraly již kolem deváté. Jenže po cestě k domovu jsme míjely bar od stejného majitele. Já osobně bych si baru skoro nevšimla, pokud nevíte, kde přesně ho hledat, tak nevím, nevím. Ale sestra nás dovedla k těm správným dveřím. Doporučuji nenechat se odradit zvonkem a momentem, kdy čekáte pár minut a nikdo Vám nepřijde otevřít. Potom, děj se vůle Boží. (A mě mají tam nahoře obzvlášť rádi!) "Doorman" nás pozval dovnitř s  tím, že místo pro dvě se vždycky najde. Usadil nás na kožený gauč vedle toalet a čekaly jsme. V tu chvíli jsem nevěděla, zda mám jásat nebo brečet. Jásat proto, že jsme se dovnitř dostaly v rekordním čase a brečet proto, že tím to asi skončilo a dál se nikdy nedostaneme. Ale po deseti minutách jsme se posunuly na bližší gauč, dostaly zelený čaj a mohly jsme pozorovat, jak vousatý pán slušně odmítá nově příchozí. Ano, do baru neberou rezervace a dovnitř se dostanou jen "vyvolení". Po chvíli jsme byly vyzváni, abychom se odebraly nahoru. Slovo wau by k vyjádření asi bylo málo.  Dostaly jsme menu, což byla vlastně dřevěná deska, na které byly na drátku napíchnuté různé předměty- od dřevěného hurvínka, přes gumovou kachničku po kompas. Zadání znělo jasně: vyber si dle nálady.  Pokud někdo nemá rád překvapení, může si na spodní straně přečíst, co všechno obsahuje jeho zvolený drink. My milujeme překvapení a chtěly jsme být skutečně překvapené. Název Panda cirkus je naprosto příhodný a atmosféra se nedá popsat slovy. To se musí prostě zažít! Myslím, že to byla naše odměna.

Třetí den pršelo od rána, ale zlehka. Vzhledem k tomu, že jsme si na tento den naplánovaly odjezd, ani nám to nevadilo, prostě jsme zašly do Melounového cukru na snídani a do kabaretu Špaček na lehký branch. V melounovém cukru Vás zaujmou dortíky, které se zlehka krčí ve skleněné vitríně. Pokud milujete sladké, rozhodně neodolejte. Já, kávový barbar, jsem si objednala dvojité Latte Machiato a ořechový cheescake a sestra, protřelá milovnice kávy sáhla po Lemurovi se závazky. Ani jedna z nás jsme nebyly zklamaná. Tak jo, já trochu, protože jsem se nastavila na slanou snídani. Ale rozhodně za svoji rozmrzelost neviním Melounový cukr. Prostě jsme byly jenom ve špatnou dobu na špatném místě. Zato ve Špačkovi jsem si to patřičně vynahradila: ovocný Dilnah a knedlíky s vejcem, byla pro mě nejlepší volba. Servis vynikající, obsluha usměvavá. Co dodat? Prostě parádní rozloučení s moravskou metropolí.

Celkově jsme si to užily. Sice jsme nezažily pravé Díkuvzdání, jak jsme původně plánovaly, ale kdo říká, že si ho neužijeme třeba příští rok? Sama za sebe jsem byla překvapená, jak si zvládám "užívat den" bez potřeby vstávat brzy ráno, honit památky a celkově jet na maximální výkon. Naopak, i přesto, že lilo jak z konve, my jsme s ploužily centrem a nasávaly atmosféru.
Sečteno a podtrženo i tady u nás je krásně... 

středa 9. listopadu 2016

Feldenkraisova metoda očima fyzioterapeutky

S Feldenkraisovou metodou jsem se poprvé potkala při studiu. Jak už to bývá, prostě si mě našla. Koketovala jsem s myšlenkou, že vyberu veškeré úspory a odjedu ji do Vídně studovat. Nakonec z toho sešlo a v budoucnu? Uvidíme...

Co to je?
Zakladatelem je vědec, Moshé Feldenkrais. I přesto, že byl původní profesí fyzik, inklinoval ke sportu- k judu. A možná jeho vlastní problémy s koleny, kdy mu lékař predikoval nejistou operaci, ho přivedly ke zkoumání nervového systému a vlastního JÁ a neurolasticity. (Neuroplasticita v jednoduchém přiblížení znamená, že můžeme přetvářet náš mozek, což je jedna z věcí, proč například lidé po nějakém vážnějším zranění mají možnost na zlepšení pohybu, ale i ostatních funkcí lidského těla).  Pan Feldenkrais své poznatky zkoušel na sobě, než své učení šířil do světa. Přišel na mnoho věcí, jednou z nich bylo například i to, že opakováním se pohyb stává jednodušším. (Většina z nás se do prvního roku života vyvíjela podobně, jenže potom jsme se každý věnovali něčemu jinému- někdo tančil, někdo hrál počítačové hry, někdo maloval.... A kdo z nás dospělých vnímá, kde má uloženou lopatku, když si jde zalít kafe? Většina z nás se soustředí pouze na cíl, než na to, jak daný pohyb provádí). Proto Feldenkraisova metoda působí mimo jiné i na mozková centra, kde je uloženo vnímání našeho těla. Takže v podstatě základem jsou pomalu prováděné pohyby, abyste měli možnost si daný pohyb plně uvědomit a procítit. Měly by být prováděny jenom v takovém rozsahu, který je Vám příjemný a během cvičení by se mělo hodně odpočívat, protože pro mozek je to docela "nálož stimulů." Jednoduše řečeno je to učení prostřednictvím pohybu. V životě dostáváme kdejaké životní lekce, ale v tomto případě se jedná o pohybové lekce. Máte dvě možnosti, jak si na vlastní kůži vyzkoušet Feldenkraisovu metodu-buď ve skupinové lekci (Awareness through movement- pohybem k sebeuvědomění nebo individuálně, kdy pohyb provádí terapeut a jedná se o funkční integraci).

Vlastní zkušenosti
Přes první oťukávání na škole a a načtení spousty literatury, jsem se na to snažila podívat očima fyzioterapeutky. Přišla jsme na to, že jsem se vždycky snažila své klienty a pacienty narovnat do nějakého "fyziologického" ideálu. Kdežto u Feldenkraisovy metody dáváme mozku podněty a stimuly a je na něm, jak s tím naloží, U někoho to trvá den, u někoho rok, u někoho celý život... Feldenkrais se na člověka dívá jako na individuálního jedince, který má emoce a psychiku. V jeden den jsem zažila oboje- dopoledne jsem "ležela" na podložce a pomalu se otáčela na bok a odpoledne jsem pasivně ležela na lehátku a terapeut mě naváděl. Nikdy bych nevěřila, kolik emocí to spustí a jak hodně budu unavená! A pak mi to došlo- všechno je v našem nervovém systému uloženo. Ať už ve svalech nebo vnitřních orgánech, ale mnohdy zapomínáme, že jsme zažili také radosti a bolesti,které jsou naši součástí...
Bohužel, o tom se ještě mnoho nemluví. Často si "hrajeme" na to, jak propojujeme psychiku a fyzickou stránku naší bytosti, ale realita je leckdy úplně jiná.

Feldenkrais ve zkratce
Mosché se, dle mého názoru, snažil učit lidi prostřednictvím pohybu, dával jim možnosti, ale volbu nechal na nich. Pohyby jsou prováděny pomalu, plynule, bezbolestně a lekce je prokládána častými pauzami, aby to mozek mohl všechno vstřebat.
                       
  Feldenkrais v praxi- využití prvků Feldenkraise při bolestech krční páteře
Samotnou mě překvapilo, jak účinný je tento cvik, kdy pohybujete očima, ale zvyšujete rozsah pohybu krční páteře. Jasně, pro lékaře nebo fyzioterapeuty to není žádné překvapení a pro ty ostatní- vše je v našem těle propojeno.

                                      
Leh na zádech, DKK natažené nebo pokrčené (HKK mohou být volně podél těla)
Pohyb provádějte pomalu, s minimální silou, plynule, volně dýchejte, musí Vám to být příjemné (pokud ne, tak snižte rozsah pohybu nebo si pouze představujte, že pohyb děláte)1. Představte si místo očí ručičkové hodiny 
a) Pohybujte očima nahoru směrem na 12 a zpět na 6 - několikrát opakujte, odpočiňte si
b) Pohybujte očima ze 3 na 9 a několikrát opakujte, odpočiňte 
c) Zkuste všechny číslice ( na 1 - na střed, na 2 - na střed........až na 12)

Od té doby, co jsem se začetla do knih o Feldenkraisově metodě, stala jsem se jejím fanouškem, ale protože jsme každý z nás jiný, tak i každý z nás inklinuje k něčemu jinému- někdo miluje pohyb, někdo je radši v poklidu. Platí to i s Feldenkraisovou metodu. Někdo na ni nedá dopustit, jinému nesedí...


čtvrtek 3. listopadu 2016

Kdo chce být milionářem?

Neznám člověka, který by nikdy v životě neřešil peníze, ba co víc, možná jsme jimi ovlivněni víc, než si sami dokážeme připustit. Nevěřím, že nikdo z nás si nikdy neřekl: "Ach jo, kdybych tak měl víc peněz, tak bych mohl..." nebo "Sakra, jak získat víc peněz?" Ale zkusme se na to podívat trochu s nadhledem, co když si uvědomíme, že peníze jsou prostě jenom papírky. Papírky, které nám umožňují koupit si věci nebo zážitky, které chceme. Věřím na zákon přitažlivosti, který říká, že podobné se přitahuje, takže pro mě je to tak i s penězi. Když si budeme říkat: "Mám tak málo, ach jo," nebo "Jsem chudý," tak je velmi pravděpodobné, že naše realita taková opravdu bude. Vždyť Vesmíru dáváme jasný signál, jakou realitu chceme mít.
Ani já nejsem výjimka, spoustu let jsem měla negativní vztah se svými penězi, i přesto, že jsem si myslela, že dělám všechno správně. A ejhle, ono ne... Na druhou stranu, někdy to prostě trvá, než člověk ta všechna moudra vstřebá a doteče to tam, kam skutečně má. Začátkem roku jsem dostala doporučení, jak na to. A tady to je:
Nosit červenou, dlouhou peněženku
Proč? Vejde se Vám do Vaši současné peněženky třeba pětitisícovka nebo bankovky musíte překládat? Tak to je přesně důvod, proč ji vyměnit. V peněžence by měly být bankovky srovnané a dané pořadí by se mělo dodržovat. Navíc v ní mám jen skutečné peníze a ne papírové účty. Veškeré svoje snažení jsem ještě podpořila čínskými penízky na červené stuze. Zlatá a červená jsou prý barvy bohatství. (Musím říct, že na začátku to pro mě všechno bylo děsně nepohodlné, opravdu. Místo své malé, oblíbené peněženky, jsem měla skoro kabelku, která se nikam nevejde. Ale na druhou stranu je všude vidět a vždy ji najdu).
Třínohá žába do rohu každé místnosti
Malá třínohá žabka se stará údajně o naše bohatství, takže jsme jednu malou, zlatou žabku umístila do rohu obývací místnosti. (Skoro o ní nevím, ale je tam).
Něco zlatého ke vchodu
Prý je to pro to, aby Vás bohatství vítalo již ode dveří. Dobrá, tedy. Na komodu vedle vchodových dveří jsem si dala zlatou, kovovou mísu.
Dej a bude Ti dáno, přej a bude Ti přáno.
Nevěřím, že nikoho z nás nikdy nenapadly závistivé myšlenky. Není potřeba se za ně stydět ani trestat. Jsou prostě naší součástí. Občas je ale fajn je vyměnit za přející myšlenky. A s dáváním to platí dvojnásob. Z každé výplaty, ale i příjmu navíc odvádím část peněz na charitu nebo lidem, kteří to potřebují. Věřím v celistvost a rovnováhu Vesmíru, tak proč se prostě s někým nepodělit a dát tím jasně najevo, že mám dost.

Díky těmto podpůrných prostředkům se moje finanční situace o mnoho zlepšila. Zdůrazňuji ale slovo "podpůrné", neznamená to, že sedíme a čekáme, až peníze zaklepají nebo si otevřou dveře se slovy: "Ahoj, tak jsme tady." Nene, to opravdu nefunguje. Ale věřím (moje realita je taková), že si díky tomu přivoláme příležitosti, šance nebo činnosti, které nás budou bavit a navíc si přilepšíme, tak proč to nezkusit?

středa 26. října 2016

Neplánovaný piknik v Karibiku


Když se mě Dominique, francouzský fyzioterapeut, zeptal, zda s ním strávím odpoledne, neváhala jsem ani vteřinu a to z několika důvodů: Zaprvé- byl skoro jediný Francouz na Guadeloupe z mého okolí, který hovořil plynně anglicky. Zadruhé- byl místní, takže znal zákoutí, které by mi jako turistce mohly být i nadále utajeny a zatřetí jsem opravdu nechtěla sama trávit slunné sobotní odpoledne.
Vyrazili jsme na pláž nedaleko města Bouillante, což je také proslulé místo pro potápění (kterému jsem se ale prozatím díky svým skrytým strachům úspěšně vyhýbala). Vyrazili jsme po obědě a po cestě jsme se ještě zastavili u malého vodopádu. Je pravda, že po jediné silnici, která spojovala část Basse Terre a Grande Terre-  La Route  de la traversée, to svištělo jako po másle. Cestou jsem zjistila, že jedeme cíleně na piknik, který pořádali nějací jeho přátelé. "Výborně," zajásala jsem, "alespoň zase potkám nějaké nové lidi."
Vzhledem k tomu, že jsme se ocitli  nedaleko sopky La Sufriére, tak se sněhově bílý, karibský písek proměnil v ten černý, sopečný. "Místečko jako stvořené pro piknik," libovala jsem si. Pravděpodobně proto, že jsem byla jedinou zástupkyní z České republiky, stala jsem se zčista jasna celebritou a každý se se mnou chtěl přátelit a připíjet si na zdraví karibským punčem nebo vínem. (Vážně jsme se v tu chvíli obávala jak skončím). Navíc já jsem tenkrát
ovládala jen pár francouzských slovíček. To ale nic neměnilo na faktu, že jsem si připadala jako princezna, protože se o mě všichni starali a nosili mi všelijaké místní speciality. Nejvíce usilovala o moji přízeň asi třináctiletá slečna, která mi se zájmem pokládala otázky typu: "Kdo je tvůj oblíbený herec nebo jaká je tvoje oblíbená kapela?" Vzpomněla jsem si na svoje začátky němčiny, kdy jsem uměla jenom věty tohoto typu. V komunikaci jsme se snažily obě, takže jsme si přece jenom nakonec nějaké informace přece jenom vyměnily.
Když jsem měla dost opalování, pozorování místního šumu a konverzace, rozhodla jsem se, že vyzkouším teplotu karibského moře. Dominique mi půjčil šnorchlovací brýle a upozornil mě, že kromě pozorování menších i větších ryb, jsou zde ideální podmínky na pozorování želv. Opravdu! Pár metrů od břehu jsem poprvé v životě spatřila ohromnou mořskou želvu. Musím říct, že jsem se ale díky tomu málem utopila, neboť jsem se potápěla do ohromné hloubky na jeden nádech, a to jenom proto, abych ji viděla zblízka.
Večer jsme seděli na písku, uvolněně si povídali o všem možném a pozorovali slunce, které nekompromisně  zapadalo za protější ostrůvek. Z nedaleké restaurace nám doléhaly zvuky bubnů a i přesto, že již byla  skoro tma, teplota byla příjemná a neklesala pod dvacet-pět stupňů.  Nepřemýšlela jsem nad ničím, jenom jsem si užívala příjemnou společnost a pozorovala mořskou hladinu. Byla  jsem vděčná a  přála jsem si zažít mnohem víc těchto podobných okamžiků...



středa 19. října 2016

Mezilidské sítě

...nebo rodinná pouta?
Jednou mi někdo řekl, že každý člověk je s jakýmkoli jiným člověkem na této planetě spojen pomocí tří dalších lidí. A myslím, že to někdy zažil každý z nás: Prostě ten pocit, kdy zjistíte, že svět je prostě malé místo.
Poslední dobou velmi často přemýšlím nad tím, co jsou zač  lidé, které denně potkávám. Jsou to rodiče? Nebo děti? Jsou šťastní? Mají starosti? Jsou nemocní?  Kolik je na světě asi lidí a s kolika z nich se denně potkáme? Napadá mě k tomu jedno velké téma na zamyšlení. Denně potkáme nespočet lidí a nic o nich nevíme. Kolik lidí denně potkáme poprvé a naposledy? A s kolika si řekneme dobrý den nebo prohodíme pár vět nenucené konverzace? S kolika z nich se potkáváme denně a neřekneme si nic, maximálně se na sebe občas usmějeme? Všichni si kolem sebe během života vytvoříme okruh známých a příbuzných, se kterými udržujeme kontakt, pořádáme s nimi oslavy, návštěvy, svěřujeme se jim a zkrátka trávíme s nimi čas. A takhle většinou strávíme celý náš život. Zajímavé. Denně vyslechneme bezpočet telefonátů, popřípadě vidíme mnohá setkání a můžeme se jenom domnívat, kde ti lidé bydlí, s kým se potkávají, nad čím přemýšlí, co zrovna řeší. Jsou spokojení nebo nešťastní? Jestli jsou sami nebo s někým žijí? Je to maminka a dcera nebo je to kamarádka, co zrovna hlídá? A co ten postarší pán ve vlaku, kterého jsem nedávno potkala? Je to dědeček? Má doma babičku a spoustu vnoučků nebo jel prostě na výlet, protože nemá nikoho, s kým by mohl trávit čas? Nebo ostatní návštěvníci restaurace? Co asi dělají, nad čím přemýšlí, chodí sem pravidelně, nebo jsou tu náhodně, protože v jejich oblíbené restauraci nezbylo žádné místo?
Člověk je tvor společenský, ale proč se narodíme sami za sebe a umíráme sami se sebou, má to nějaký hlubší význam? A co znamená to období mezi tím, kdy si kolem sebe vytváříme svoji malou společnost nebo naopak veliké společenství lidí, se kterými chceme trávit odpoledne, zajít s nimi na večeři nebo si jít třeba o víkendu zasportovat.
V momentě, kdy se vdáme nebo oženíme, vznikne něco zcela nového. Spojujeme rodiny dvou lidí. A když se nám to podaří, máme možnost si rozšířit okruh lidí, kteří přijmeme mezi sebe. Z lidí, které jsme třeba ještě před pár lety neznali,vytvoříme přes noc naše příbuzné a nazýváme je  švagr, švagrová nebo tchyně a tchán...
Bohužel, když nemáme to štěstí, musíme leckdy vycházet s lidmi, které nám nejsou blízcí, ale i v tomto případě si myslím, že není nejlepší "hodit někoho úplně přes palubu" z jakéhokoli důvodu. Naopak, opravdová odvaha je překonat sebe sama a snažit se pochopit toho druhého...

pondělí 10. října 2016

3 za 3 aneb jeden stát měsíčně...


Během léta se pro mě stalo magické číslo tři. Splnila se mi přání a rovnou třikrát! Měla jsem možnost navštívit tři různé státy- Litvu, Holandsko a Ázerbájdžán. I přesto, že se jednalo o pracovní cesty, nahlédla jsem alespoň trochu pod pokličku každého z nich. A snad i nasála atmosféru tamního prostředí...



Litva 
V Litvě se mi poštěstilo mít  jedno volné odpoledne na "proběhnutí" centra hlavního města. Vyrazila jsem bez mapy a telefonu. I přesto, že jsem schopná ztratit se i v Praze. Na druhou stranu mi nedělá problém zeptat se, když nevím kudy kam a beru to jako výbornou příležitost k navázání hovoru s místními. Do středu města jsem vstoupila majestátní hlavní branou. Centrum hlavního města  mi v něčem připomínala moje milovaná města - Prahu nebo Vídeň. Překvapilo mě, jak na relativně malém místě je velká koncentrace kostelů. Byla jsem vděčná za příležitost zúčastnit se  dvou mší a jednoho předávání vysokoškolských diplomů- pravděpodobně se jednalo o něco takového. 
Možná, že díky tomu, že jsem neměla nastudováno a zjištěno, na co se mohu těšit nebo co nesmím vynechat, mohla jsem být akorát příjemně překvapena. Po hlavní třídě jsem se dostala až ke kopci, na jehož vrcholu se tyčila věž kulovitého průřezu- Gedimino pilies bokštas - místo s bohatou historií. Pro mě vskutku úchvatné! Bylo to pro mě skutečné překvapení, které jsem nečekala. Bez váhání jsem vyšlapala až k vrcholku- možná o něco kratší výšlap, než vystoupat na Pražský hrad. Díky slunečnému počasí jsem obdivovala místní výhledy a zjistila jsem, jakým způsobem je odděleno staré město od nového. Po cestě zpátky jsem prozkoumávala obchody s pohledy a suvenýry. 
Bohužel, jako milovnici jídla mě mrzelo, že jsem neochutnala nic z místní kuchyně. Vypadá to, že si to šetřím na příští návštěvu.

Holandsko
Holadsko je stát marihuany, tulipánů a kanálů- tak jsem si to alespoň myslela ve své hlavě. Díky výborné poloze hostelu Stayok, jsem měla přístav Rotterdam jako na dlani. Slunečné počasí je v Holandsku výjimečné, natož teploty přes třicet stupňů- obojí se nám poštěstilo. V hostelu jsem si občas připadala jako exemplář a nevěděla jsem, zda se nejedná pouze o nějaký architektonický výstřelek- co pokoj, to unikát. (Kvůli nefunkční klimatizaci jsem vystřídala tři). Abych to trochu vysvětlila: Bydlela jsem v krychli, kterou si chodili fotit turisté, takže jsem se občas cítila  jako chodící socha v muzeu. Šok číslo dva jsem zažila, když jsem vešla do moderního nákupního centra Blaak markt a zjistila jsem, že kromě klasických obchůdku, kaváren nebo velkého potravinového řetězce, zde lidé i bydlí. Prostě bydlíte v obchoďáků. Pro někoho možná lákavá nabídka, ale já si nechám svůj byt v horách. Během týdenního pobytu jsem svůj život obohatila o spoustu zážitků: dvakrát jsem běžela centrem a podél vody, po krátkém rozhovoru jsem odmítla nabídku  na večeři, popovídala si u kafe o všem možném s majitelem kavárny, a nakonec jsem si užívala víno na nábřeží. Rotterdam mě překvapil svými architektonickými kousky, zapadlými lavičkami u vody a cyklisty. Musela jsem si zvyknout na pro mě doposud nezvyklý fakt, že se musím rozhlížet daleko víc, než jsem zvyklá, abych nepřišla k úrazu a musím říct, že moje centrální nervová soustava tím byla občas pěkně vyčerpaná!

Ázerbájdžán
Nikdy před tím jsem na východě nebyla, když nepočítám Srí Lanku a Turecko. Těšila jsem se na místní kuchyni a neměla jsem žádná očekávání a bylo to dobře! Celkem jsme v Baku strávili 3 dny. Bydleli jsme v hotelu u letiště. Děkovala jsem za to každý den. Miluji letiště a miluji letadla - tady jsem měla oboje. Nočním Baku jsme s naším vstřícným průvodcem projížděli v noci. Mělo to dvě výhody- teplota vzduchu měla příjemných dvacet-pět, budovy byly nádherně osvětlené v národních barvách a nikde nebyly turisté. Co víc si přát? Říká se, že Baku je nový Dubaj. Nevím, nemohu potvrdit, ani vyvrátit, neboť jsem v Dubaji ještě nebyla. Kolem jedné ráno jsme popíjeli klasický černý čaj a pochutnávali si na kousku cheescake na promenádě blízko hotelu Hilton. Já jsem byla nadšená! Druhý den jsme si udělali "rychlo-výlet" ke Kaspickému moři. Jsem bačkora- nekoupala jsem se. Užívala jsem si procházky po pláži a sbírala mušle, a že jich bylo! Ještě nikdy jsem nezažila, že nechodíte po písku, ale po mušlích.
Baku byl pro mě úplně jiný svět. Osvětlené, prosklené budovy Flame towers, sucho a ropné vrty. Pro mě i stát protikladů- na jedné straně obchody s luxusními značkami pro turisty, na druhé straně "otřískané žigulíky".





úterý 27. září 2016

S nikým se nesrovnávej


"S nikým se nesrovnávej, a jeď si svý!" To je rada nad zlato. Poprvé mi ji řekl před zkouškou z anatomie můj kamarád, když jsem se stresovala , že jsem pozadu v učení a nestíhám- nejspíš klasická věta vysokoškoláka.
Myslím si, že to někdy zažil každý z nás. Pocit, kdy se srovnáváme s ostatními, protože jsou úspěšnější, krásnější, lepší a tak podobně. Musím říct, že mi dlouho dobu trvalo a stále ještě občas trvá přijmout toto jednoduché pravidlo jako svou denní mantru a žít podle ní. Často sklouzávám k tomu, že mám plnou hlavu myšlenek o tom, jak ostatní, kteří jsou navíc mladší než já, jsou mnohem dál na svoji cestě životem. Jsou úspěšnější, preciznější, vytrvalejší, trpělivější, prostě lepší. Že by jsem se nechala unášet davem a stal se ze mě "cílový feťák", který si vytyčí určitou metu a dokud se k ní nedostane, tak není spokojen? Občas vnímám, že mě "dohnala" dnešní zrychlená doba, která je velmi často zaměřena na úspěch a cestu vpřed. Někdy je pro mě těžké držet se vlastní cesty a pokračovat svým tempem a udržovat si svoji harmonii a stoický klid.  Je to zkrátka nejspíš moje věčné téma. Možná to souvisí s mým perfekcionismem- být nejlepší za každou cenu a s vysokými nároky, které na sebe mám.
No jo,  ale stejně jako já tiše obdivuji své vzory, tak naopak já sama mohu být pro někoho jiného vzorem nebo inspirací a tiše by si přál být na mém místě. To je ale zjištění! Nedávno jsem seděla se svoji blízkou kamarádkou na večeři a ona mi během rozhovoru povídá: "Markét, chtěla bych být jako ty. Když si něco vezmeš do hlavy, tak k tomu vždy dojdeš." Je zapotřebí si uvědomit, že každý z nás máme jiné vlohy, jiné dary, jiné záliby a jiný životní příběh, který píšeme do velké knihy života. Vždyť každý z nás má za sebou úspěchy, za které se může ocenit a být na sebe patřičně pyšný. Kolika lidem jsme pomohli třeba jenom tím, že exitujeme? A v tu chvíli mi to došlo. Musela jsem se usmát. Podívala jsem se na to z té druhé strany.  Každý z nás je jedinečný, každý z nás zažil něco jiného, každý z nás má jiné životní zkušenosti, každý z nás má jiné cíle a každému jde od ruky něco jiného. Vždyť kdybychom byli všichni stejní, nebyla by to nuda? A navíc, jaký máme dar, když z milionu spermií se právě ta jedna dostala k tomu vajíčku a díky tomuto spojení vznikl zárodek našeho JÁ.

 Pro mnoho z nás je snadné  občas "sklouznout do roli oběti." Vždyť ze všech stran nás zahlcují fotografie dokonale vypadajících žen a úspěšných mužů, kteří se na nás usmívají z předních obálek věhlasných časopisů. A i přesto, že víme, že se mnohdy jedná o fikci a úpravy photoshopu, naše centrální nervová soustava a naše emoce nám občas dávají pěkně zabrat. Zvláště v situaci, kdy se nám moc nedaří a něco nejde od ruky přesně podle námi vytyčeného plánu. Třeba je to okamžik, kdy nás život zkouší, jak jsme odolní při snaze zůstat sami sebou. Jak v tu chvíli dokážeme být silní a říct si, že máme vlastní  cestu, i když po ní třeba musíme kráčet do kopce, když nám ostatní mávají již z vrcholu. Možná v tu chvíli stačí uvařit si teplý čaj nebo si dát sklenku červeného vína a podívat se na to pěkně s nadhledem. Nebo se usmát svým  myšlenkám, které se za každou cenu snaží získat naši pozornost. Anebo si jenom stačí říct, že na to nejsme sami, že minimálně jeden člověk řeší v tuto chvíli úplně to samé, co my:  chce být prostě lepší, nejlépe hned...