Stránky

úterý 28. května 2019

S.T.R.A.C.H.

Strach má každý, je tady odjakživa. Jak vy si představujete svůj vlastní strach? Já jako šedočerný mrak, možná trochu jako "vy víte kdo " z Harryho Pottera. Tehle černý mrak je pořád ve mně, sedí u mě, sleduje každý můj krok, vnucuje my myšlenky jako "To nedáš,"To je blbý," "Dyť to nemá smysl," "O co se snažíš," a tak dále.  

Dost často to vede až k panickým úzkostem, kdy se mi sevře srdce, stáhne čelist a já vím, že je zle. Kdo to zažil, ví, o čem mluvím. Asi bych to nepřála žádnému nepříteli. Víte, že je vše v pořádku, ale nemůžete se zklidnit. Trvá to pár sekund, minut, někdy i dnů. 

Často s ním balancuju na hraně a někdy mám pocit, že mi zničí můj život. Občas ho nenávidím a jsem na něj naštvaná, vyčítám mu, že jsem kvůli němu přišla o tolik příležitostí, tolik možností, tolik radosti, tolik lásky, tolik lidí.... Někdy s ním diskutuju a snažím se ho přesvědčit, že spolu budeme žít v lásce a míru. Jak se mluví se strachem? Uvaříte si čaj nebo kafíčko, sednete se, zhluboka se nadechnete a řeknete: "Tak podívej se, milý strachu, jsi syčák, ničíš mi život. Co s tím uděláme? "

Někdy se dá ukecat a dovolí mi plnit si sny. Ale je to fuška a o tom asi život je...






úterý 2. dubna 2019

Zhubnu = budu šťastnější



"Jsem tlustá. " Pokud tohle nikdy holka neřekla, tak buď kecá nebo si to myslela a neřekla nahlas, anebo je to anorektička! Já jsem si připadala jako vepř 2 roky zpátky. Na první pohled jsem nevypadala nijak vyjedeně, ale cítila jsem se, jako kdybych měla 150 kilo, vážila jsem "jen" 68 kg. Snažila jsem se zhubnout, ale nešlo to. Držela jsem se, jenže pak přišla chvíle, kdy jsem to nevydržela a nacpala se. Sladký, slaný, všechno dohromady. Chorobná žravost. Do toho jsem se mučila během, hlavně v 5.30 ráno před prací, kdy kortizol pracoval na maximum a šance na zhubnutí byly mizivé, ale potřebovala jsem si odškrtnout, že jsem pro sebe něco dělala. O víkendu to samé, v zimě běžky, v létě běh. Moje milovaná sestra, která vypadá jak z katalogu modelek, se mě jednou zeptala: " Když zhubneš, budeš šťastná?" Taková nevinná otázka, skrývající v sobě hloubku, na první pohled neviditelnou... "Samozřejmě, " odvětila jsem s výrazem, jak se na něco takového může ptát?! Jenže...


Nyní začíná moje váha pětkou. Jak se to stalo? Během roku, kdy jsem cestovala, jsem neměla čas zaobírat se tím, jak vypadám. Změnila jsem výrazně jídlo? Ne. V Kanadě jsem pila červený každý den a v Asii se cpala sladkým ovocem.  Ale uvědomuju si co a jak jím a jestli na to mám chuť. Zní to jak z dietologických poraden, jasně. Ale kolikrát denně jíme tak, že se na to opravdu soustředíme? Bez telefonu, bez televize, bez rozptylování. Dneska jsem byla na obědě JEDINÁ, kdo nečučel do mobilu a kousal každé sousto. Byla jsem na obědě sama, takže jsem měla možnost rozhlížet se po restauraci, jak to dělají ostatní. Jistěže si dám čas od času knedlo- vepřo- zelo, ale  musím pak počítat s tím, že se nehnu a budu unavená, protože základ mé stravy nyní tvoří obiloviny a zelenina. Miluju to! Opravdu mi to chutná! Je to rychlý, je to chutný. Miluju polívky! Nejsem jako to děcko ze školky, co si nabere lžíci zeleninový polívky a s kyselým výrazem ve tváři ji sní, pokud se na něj učitelka dívá. Ne! Já si užívám každý sousto. Je pravda, že cukr to na mě může zkoušet, jak chce, ale odolávám. No dobře, ujíždím na hořký čokoládě a občas si dám jabkový štrůdl, ale že bych na to měla chuť, to ne. dokonce nechávám i moučníky z meníčka.  Nepřežírám se, jím, jen když mám hlad. Moje tělo je vybíravý, neuspokojím ho salátem a rohlíkem nebo sušenkou.


Ale teď to nejdůležitější. Jsem šťastnější? Nezažívám už depky a stavy, že nevím kudy kam? Rozhodně ne. Vážím pod 60 kilo a smutky mám pořád. Takže zpátky k té prokleté otázce: "Až zhubneš, budeš šťastnější?" Odpověď zní: "Ne." Moje váha vůbec nesouvisí s tím, jak se cítím. Takže pokud to někomu funguje, blahopřeju! Mně ne. Mé štěstí nesouvisí s váhou, bohužel ne. Takže můj experiment nevyšel, ale kvůli tomu přece zase nestloutnu, že ne. Opravdu se cítím líp. Štěstí je krásná věc, ale musí se na něm pracovat, každý den znovu a znovu!




úterý 24. července 2018

Pět dní pronikání do tajů thajské meditace



Na ostrově Koh Lanta na jihu Thajska se nachází mezinárodní meditační centrum. Našli jsme ho nàhodou, když jsme jeli do národního parku. Meditace-něco pro mě! Už leta se snažím proniknout do tajů meditace, všude se o tom mluví, všichni se o to snaží.

Meditační centrum se lišilo od mé představy snad ve všem! Jediné, co se shodovalo, byl ten klid kolem...V podstatě to byla taková prosklená budova na kopci. To, co jasně přitahovalo naši pozornost, byl obraz uprostřed a ohromná socha Budhy. Poprvé nás přivítal mnich, na místní poměry s obstojnou angličtinou. Jak tak jsme tam seděli na té lesklé podlaze, tak se mi vybavil pokec s michama, který jsme absolvovali ještě v Chiang Mai! Byla jsem z toho malinko rozčarovaná a usoudila jsem, že mniši mají o existenciální potřeby celkem postaráno.


Nicméně jsme se shodli všichni tři (já, Adam a Jarda, náš kamarád), že je to naše must have, a že chceme zažít tu pravou, thajskou meditaci vedenou pod dohledem opravdových mnichů! Jenže kluci odjeli začátkem týdne a mně nezbylo nic jiného, než se na meditaci vypravit sama. Centrum leží na západním pobřeží, asi 4 kilometry od nás, což je 8 kilometrů celkem. Při té představě jsem šla do kolen. Chodím ráda, ale jít tam a zpátky v takovém vedru?! Kluci vymýšleli, ať si půjčím kolo nebo motorku, jenže to byl jenom takový rychlý, zbrklý nápad. Kola byly navíc v hrozném stavu a při prvním pokusu jízdy na motorce jsem narazila do plotu, jak jsem z toho byla ve stresu. Můj nešťastný pád mi připomínají šrámy na noze a zápěstí, se kterým dosud pořád nemůžu pořádně hnout a v ruce nic neudržím. Musela jsem sebrat odvahu a vyrazit na meditace pěšky a s čelovkou!



Den první- jako v první třídě

Na meditaci jsem došla zpocená snad úplně všude, ale zato s dostatečným předstihem. Uvítal mě nevraživý štěkot hlídacích psů a pozdravení mnichů, jimž jsem ale vůbec nerozuměla. Vystoupala jsem pár schodů a ocitla se úplně sama v  ohromné místnosti. Mnich, zhruba 40- letý mi podal skripta v kroužkové vazbě s názvem Chanting book of Wat Srí Chomtong Voravihára. V první chvíli jsem nevěděla co s nimi, ale po chvíli  dorazilo pár místních, takže nás tam najednou bylo 5 a místnost rázem vyzařovala úplně jinou atmosférou. Společně se mnou se meditace účastnily 3 ženy- zástupkyně všech generací a všechny v bílém. O něco později dorazil i muž středního věku v běžném oblečení, z čehož jsem měla radost! Dívala jsem se na svoje letité tmavě modré kalhoty, které tahám už od Sri Lanky a světlý svetřík z Promodu, na kterém byl malý flek od Bůh ví čeho. Jedním slovem, žádná hitparáda. Nevěděla jsem co přijde, ale naštěstí se mě ujala mladá Thajka s obarvenými vlasy a zakulaceným obličejem. Snažila se zaráz zorientovat ve své knize a v té mé. Poté jsme si všichni klekli a začali zpívat mantry. Ztratila jsem se hned v první půlce, kdy jsem začala panikařit a zběsile listovat deskama, ale bez úspěchu. Po chvíli jsem vzdala boj sama se sebou, posadila se do tureckého sedu a střídavě zavírala a otvírala oči. Myšlenky mi lítaly jedna přes druhou. Po hodině, kterou jsem vnímala jako sotva 20 minut se začali všichni zvedat a bavit a já tam jen seděla a koukala jak vyvoraná myš. Ale moje spasitelka mi vysvětlila, že je konec a ptala se mě jak se mi to líbilo. Anglicko, thajsko a hlavně rukama jsem se jí snažila vysvětlit, že neustále přemýšlím. Ona se jen zlehka usmála a s klidnou tváří mi odpověděla, že je to v pohodě. Zbystřila ve chvíli, kdy jsem vytahovala z batohu čelovku. Dívala se na mě zděšeně, že půjdu sama ty zatracené 4 kilometry. Zdůraznila, ať na sebe dávám pozor a hlavně pozor na hady a opice. Do této chvíle jsem byla zcela smířená a v klidu, ale HADI? Soustředila jsem se na všechno možné, jen ne na hady a pomohlo to. Navíc jsem byla odměněna- měla jsem možnost pozorovat čistou oblohu a světlušky, které zářily jako plankton v Kambodži. Nikde jinde jsem je neviděla jenom tady. Hm, asi na tom místě vážně něco bude.


Den druhý- utrpení začíná

Vyrazila jsem o něco později, takže jsem zákonitě přišla o něco později. V tichu jsem si vzala knihu a posadila se. Jedna z žen na mě akorát zlehka pokývla, jinak nic. Mnich odříkával mantry do mikrofonu a občas se napil čehosi zeleného. Kupodivu jsem se cítila podstatně lépe. Možná to bylo tím, že jsem se nepeskovala, a jenom si to užívala. Prostě jsem to celé pozorovala. Nejstarší z žen, vypadající jako roztomilá babička se každou chvíli dívala někam jinam, druhá nejstarší si fotila sebe, mnicha a mě a dávala fotky ihned na facebook, z čeho jsem se málem smíchy počůrala a v duchu se smála. V poklidné meditaci zůstali jenom neznámý pán a moje nová kamarádka.  Po skončení jsme šli na Vipassanu, což znamenalo posadit se do tureckého sedu, zmlknout a vnímat ticho. No, ticho. Větrák hučel o sto šest, co chvíli se ozvala bouřka a mňoukání kočky.  To bylo něco na mě, střídavě jsem otevírala,  zavírala oči a se závistí pozorovala, jak jsou všichni v klidu! Moje utrpení trvalo asi 20 minut. Po skončení jsem se svěřila své kamarádce, že se nemůžu soustředit. Ona mi soucitně odpověděla, že to nevadí, ať se soustředím jen na svůj dech. Konečně jsem odcházela s vnitřním klidem. 

Den třetí- odvahou vpřed

3. den byl pro mě jednoznačně den D, protože jsem si půjčila motorku! Přemlouvala jsem k tomuto činu už od začátku, ale stále jsem se vzpamatovávala z toho svého nepříjemného incidentu. No, možná už jsem ho malinko překonala, protože den před Jardovým odjezdem jsem se o půlnoci učila plynule řídit na nedaleké cestě, byla jsem opět k  smrti vyděšená, když proti mě jela další motorka  a vrcholem všeho bylo, když jsem zvládla dojet zpátky na ubytování, což bylo sotva 200 metrů. A to nepočítám fakt, že jsem Jardu vytáhla v noci z postele a Adam se musel dokonce pokřižovat. Teď to bylo ale jiný, kluci odjeli a mně nezbyla jiná volba. Malinko jsem se klepala ještě při předávání peněz, ale po prvním rozjezdu jsem se uklidnila, byla ve střehu a soustředila se na všechno kolem. Taková meditace v praxi. Ale na tu prašnou cestu těsně před meditačním centrem jsem si ještě netroufla! 

S místními jsme se lehce pozdravili a já zpozorovala, že máme nového mnicha. Vypadal jako mistr Yoda z Hvězdných válek, tedy stejně roztomile. Chtěla jsem na něho zapůsobit, což se stalo, ale jiným způsobem, než jsem si přála. Způsobila jsem rozruch v momentě, kdy jsem si přinesla zlatou podložku a navíc si ji urovnávala nohou. Mnich zpozorněl a hovořil thajsky na moji novou kamarádku. Možná to bylo něco ve smyslu: "O my Budha, řekni jí, že se to takhle nedělá." Zaprvé jsem si vzala podložku pro mnichy! a zadruhé jsem se ji dotkla nohou a to se nesmí! Připadala jsem si jako blbec, ale moje nová kamarádka se na mě usmívala a opakovala klidným hlasem a úsměvem na tváři: "To je v pohodě, to je v pohodě." Musela jsem se smát sama sobě. 

Ztratila jsem se po větě Namo Tassa Bhagavato arahato sama sambudhassa. A bylo vymalováno, mnich to asi nějak vycítil  nebo co a ukázal mi, ať jen přijímám meditaci. Takže jsem se snažila vnímat jejich hlas a ponořit se do toho. Co chvíli u mě byla kočka, dokonce se posadila i na moje otevřená skripta. Hodina se tentokrát táhla jako nikdy v životě, ale vydržela jsem to! Své nové kamarádce jsem se svěřila, že jedu poprvé na motorce, tak zdůraznila ať jsem opatrná a pohladila mě po rameni, z čehož jsem měla radost. Říká se totiž, že Thajci nejsou zrovna kontaktní lidé. Domů jsem jela ve společnosti blesků a větru, ale dorazila jsem v pořádku, jak jinak. A navíc jsem ze sebe měla ohromnou radost!Překonala jsem vnitřní strach!

Den čtvrtý - smíření

Na meditační místo jsem se  vydala hned po ránu, abych se procvičila v řízení motorky a užila si ten božský klid. Na místě mě přivítal až nepřátelský štěkot psů a mnich zapalující si cigaretu! Jenom jsem mu vysvětlila, že přijdu zase večer, obrátila jsem se na podpatku  a pokračovala neznámo kam.

Večer jsem dorazila 5 minut před začátkem, kdy tam byla jenom moje nová kámoška, takže jsem se s ní dala do řeči. Zjistila jsem, že jí je 34 let, měla manžela, má dceru, je tady 2 měsíce a je z Chiang Mai a to nejlepší na konec, dělá thajské masáže! Její jméno jsem ale zapomněla hned po tom, co jsem se ho dozvěděla. Společnýma silama jsme se snažily zorientovat se v těch mých skriptách a já konečně zjistila, kde je zakopaný pes. Vždycky si je otevřu na ranních mantrách. Konečně jsem se zapojila do mantrování a četla s nimi dobrou půlhodinu, než jsem se zase ztratila v textu a zbytek meditace strávila v roli pozorovatele.  Pozorovala jsem mnicha, který polohlasem opakoval text, nejstarší paní přede mnou, která seděla nehnutě, moji novou kamarádku, která nadšeně odříkávala předepsaný text, a pak taky tu bílou kočku, co honila po místnosti vážku. Po skončení jsem té milé Thajce na globusu  ukazovala, kde bydlím a kam pojedu. Ta nejstarší paní tam pořád bez hnutí seděla, až jsem se zalekla, jestli není mrtvá. Ale moje kamarádka mi řekla, že ta paní je tam už 6 let a je schopná vidět během meditace obrazy. Tak jsem  se jí zeptala, jestli je taky vidí a ona že ne, že je začátečník. No, jestli ona je začátečník, ta nevím, co jsem potom já! 


Cestu zpátky jsem si užívala. Hned po výjezdu jsem pozorovala světlušky, které jsou vidět jenom tady, v doupěti mnichů. Možná za to může ta tma a taky fakt, že mi skoro vůbec nesvítila motorka! Poprvé jsem cítila klid a mír a VYROVNANOST! Ještě doma na pokoji jsem si vyhledala budhistické songy a zpívala si s nimi při praní prádla.

Den pátý - loučení

Poprvé za celou dobu jsem vstala na budík v plánovaných 6 ráno! Nasedla jsem na motorku a vyjela směr meditační centrum. Všude kolem byl cítit ten ranní vzduch plný svěžesti a na silnici nebyl skoro nikdo! 
Nezalekla jsem se ani štěkotu místních psů, ani štěrkové cesty, které jsem se doposud vyhýbala. Zjistila jsem, že mě uklidňuje, když si zpívám. Takže jsem si zpívala mantry anebo to, co mě právě napadlo. A byla jsem šťastná, opravdu happy jak dva grepy. 



Vydala jsem se přímo po malých dřevěných schůdkách bosky na betonovou podlahu a snažila se o to, co jsme trénovali každý den - zůstat v klidu. Vnímala jsem zvuky kolem: zpívání ptáků, šustění listů, když po nich přeskakovali opice nebo vzdálené hlasy a taky zametání smetáku, což patří k ranní meditaci mnichů .

Odpoledne jsem jezdila všude možně, takže na večerní meditaci jsem dorazila v 19.55. Své milované meditační kamarádce jsem dovezla dárek v podobě thajské mlsoty . Dneska tady bylo veselo. Všichni se smáli na celé kolo a k tomu popíjeli jakousi brčálově zelenou tekutinu, která, jak jsem pochopila, byla buď hodně kyselá nebo hodně hořká. Ptala jsem se co to je a ta stará paní přede mnou se otočila a thajsky mi řekla ať to zkusím. Ne, neumím thajsky, ale tohle bylo jednoznačné. Na dně zbyla kapička čehosi  a ano, bylo to nechutné. Prostě hořký nápoj, který měl asi vyvolat pocit na zvracení nebo co. Dneska jsem byla odhodlaná vydržet až do konce, ale vzdala jsem to hned po pěti minutách a byla jsem  vzteklá a naštvaná- pořádně. Snažila jsem se to podchytit jak se dá- připravila jsem si knížku, záložky a stejně nic. Takže jsem zbytek hodiny seděla a mlčela a zírala na tu obrovskou sochu Budhy přede mnou a prosila ho, ať mi dá víc klidu do života. Poprvé se mi zdálo, že čas ani trochu neubíhá, ale nakonec jsem se stejně jen dočkala vytouženého konce. Během sezení jsem přemýšlela, že je úplně jedno, čemu člověk věří. Křesťané chodí do kostela a modlí se, Budhisté chodí na meditace a zpívají mantry. Same same, jak by řekli Thajci. Dneska to bylo ale divný, věděla jsem, že už jsem nikdy nepřijdu. Nepojedu po té prašné cestě, ani si nesednu na své místo. Nic naplat, je načase trénovat meditaci v praxi...

neděle 3. června 2018

Co mě naučil Jasper


Po týdnu stráveném ve Vancouveru jsme se vrátili zpátky do Jasperu. Cesta byla dlouhá a únavná. Ale všechno bylo jiný. Jasper je moje místo snů, ale má taky své pro a proti, proto jsem přemýšlela, co jsem se za ten měsíc naučila nebo si připomenula a je toho víc, než dost!

Nebuď povrchní!
Máme to všichni, vidíme člověka na ulici a už ho hodnotíme a škatulkujeme. A kdo říká, že to nedělá, tak podle mě lže. V Jasperu jsme bydleli s Tonym, mladým Kanaďanem, který tam bydlí asi 6 let. Tony je lehce zakulacený, hraje hry, potetovaný, má piercing v obočí, hulí a pije- hodně. Pracuje jako kuchař ve vyhlášené restauraci! Prostě jiná životní cesta, než máme my s Adamem. Ale za dobu, co jsme s ním strávili, jsme nezaznamenali žádný problém, byť jen sebemenší. Nikdy před tím jsem nepotkala tak dobrosrdečného člověka, zodpovědného a pracovitého jako je Tony! Půjčoval nám kolo svojí sestry, dělil se s námi o jídlo, vyprávěl nám zábavné historky. Do práce nikdy nezaspal, i přes to, že pařil počítačové hry dlouho do noci. A jednou na výletě nám dokonce chytil rybu, které se omlouval, že ji musí zabít. Adam mu na oplátku vyprávěl o Asii a vypadá to, že Tony skutečně vyrazí a možná se tam potkáme! Když jsme dorazili do Vancouveru, tak nám poslal sms, že se vátil domů, a že to není jako dřív, když tam nejsme a nás to rozbrečelo! Tony nás má rád a my máme rádi Tonyho. Jsme vděční za všechny společné chvíle a víme, že se s ním zase potkáme! Z čehož vyplývá, že se nevyplatí soudit lidi, pokud je člověk nezná! Mohdy člověk, který vypadá jako podivín, je ten nejlepší člověk pod sluncem!

Změny byly, jsou a budou...
Když jsem poprvé vystoupila na nádraží, cítila jsem, že je to jiné než v zimě. Šla jsem do jiného domu, nikde nebyl sníh, v práci nebyla moje japonská kamarádka Naoko, nechodila jsem venčit Jayku. A nakonec jsem zjistila, jak nostalgickou bytostí jsem se stala, a chtěla bych si udržet, to co bylo, ale to nejde. Vše se mění každý den, každou minutu a je to dobře. Ale musíme to vzít za správný konec a to je někdy oříšek! Znamená to ale,  že nikdy nevíme, co nás čeká za rohem!

Každá mince má dvě strany

Jasper je moje vysněné místo, přála bych si tam zůstat napořád. Je tam vysoká koncentrace milých lidí kolem jsou hory a klid. Ale, taky je tam sucho, hrozí rizika požárů a každoročně tam přijíždí davy turistů z celého světa a je tam draho. Navíc, pokud by tam chtěl člověk žít, musel by něco vlastnit, aby se uživil. A v zimě je tam zima, což není problém. Ale problém už je, že se tam nedá pořádně nic vypěstovat a vše je z dovozu. Malá perlička na závěr- na chlapeckém foru se řeší, že pokud chcete mít každý týden jinou holku v posteli, jeďte do Jasperu, neboť tam v létě přijíždí spousta nových nácnitelých slečen! Což mi připomíná humornou historku z natáčení, kdy jsme si s Adamem v poklidu snídali a hle, nějaká blondýnka vyšla z vedlejšího pokoje a hledala východ. Takže ano, náš další spolubydlící asi o foru věděl, neboť za ten měsíc jsem viděla holky nejmíň 3:-)

Neber si nic osobně

Jsem nejcitlivější člověk na planetě. Dojme mě, když mi Adam pošle kytku přec celou zeměkouli, robrečí mě, kdy vidím nějaké bezpráví a nemůžu s tím nic dělat. Nekdy se za to viním, ale stejně se nemůžu změnit. Má to spoustu výhod, ale taky mnoho nevýhod. Jedna z nich je, že si beru všechno moc osobně, i když to vůbec není o mně. To znamená, že když mi řekně někdo něco pro mě hnusnýho, říkám si, jak jsem špatná já a ptám se sama sebe, co jsem udělala špatně. BLBOST! Vůbec to nevypovídá o tom jaká jsem, ale vypovídá o tom, co ten člověk řeší. Snažím se na to dívat i z druhé strany, určitě jsem pro někoho na planetě kráva, protože jsem mu odsekla, neusmála se, odpověděla naštvaně a podobně. Určitě se to někdy v mém životě stalo. Takže ponaučení zní: Neber si nic osobně, ať Ti říká kdo chce, co chce, vůbec to nevypovídá o tobě. Důležité je věřit sám sobě a dokázat se podpořit, nikdo jiný to za nás neudělá. 

Ten, kdo nemá skoro nic, je nejštědřejší!

Znala jsem to z Asie, ale tady jsem si opět ozřejmila, že je to pravda. Máme přítelkyni Sarah. Sarah prodává v obchodě se suvenýrama, má postiženého syna a prodírá se životem, jak to jen jde. V podstatě nezná nic jiného než práci. Vždycky ji ale zářily oči, když nás uviděla a vždy za nás chtěla platit s tím že peníze jsou špatné. Jednou jsem ji doslova musela předběhnout při placení! A to doslova! A ona potom nechala servírce 3 dolary jako poděkování. Na rozoučenou nám Sarah dala spoustu věcí, za které jsme vděční. Sarah je zlatíčko, a jak řekla její kamarádka: je to nejmilejší člověk v celém Jasperu. A  je to navíc naše drahá kamarádka!








čtvrtek 29. března 2018

Polonahé Thajky a nekvalitní muzika- ať žije party!





Náš thajský učitel nás pozval na "dancing" party. Přesněji řečeno na závěrečnou oslavu. Pad totiž studuje online marketing, na Polytechnické univerzitě v Chiang Mai, shodou okolností nedaleko našeho bydlení. Ani já, ani Adam, nejsme party fanoušci. Hodně pití a málo spánku, to není nic pro nás. Kde jsou ty doby, kdy jsem vypila lahev červeného na posezení. Jenže i tak jsem špačkovala, že lahev vína stojí 10 dolarů v akci, tady stojí tak 20! V žádné akci, akce nejsou, dováží se z Australie. Takže lahev s klokanem stojí asi 400 - 600 Bathů, což znamená tak cca 300-400 na naše. Žádná sláva. O pivu ani nemluvě. Já pivu neorzumím, ale Ada tvrdí, že místní Chang a Leo jsou nic moc, ale Singha či importované Laobeer z Laosu ujde. Občas (chápej jednou měsíčně) si jednu plechovku koupíme, a potom ji "šérujeme". Prostě jsme lední medvědi, co nechodí na party a usínají před půlnocí.Jenže teď jsme na tu zatracenou akci museli. Jednak jsme se chtěli potkat s místními a druhak jsme nechtěli urazit Pada. Lístek stál asi 300 kč. A Pad nám ho dal zadarmo!

Vyrazili jsme asi kolem sedmé večer, Pad už nás netrpělivě vyhlížel před školou. Byli jsme jediní dva cizinci široko daleko- teda do chvíle, než jsme se seznámili s Gregem, Greg byl osmdesátiletý Holaňdan, žíjící v Thajsku skoro 10 let. Jeho manželka byla taková drobná Thajka v mikině Helly Hansen, s pusou od ucha a chytrým telefonem v ruce. Navíc uměla obstojně anglicky. Seděli s námi u červeného plastového stolečku ještě s dalšími Thajci, kteří se zpočátku dohadovali, že mají místa k našemu stolu ať jdeme pryč! Ne že bychom jim rozuměli, ale ono to zas nebylo tak težké. Zakulacený pán s brýlemi totiž rozhazoval rukama a mračil se na Pada. Ale naštěstí to nějak vyřešili a seděli jsme všichni u jednoho stolu.



Netrvalo dlouho a vypili jsme lahev místní whiskey. A já jsem k tomu splácala páté přes deváté. Adam se držel, má silnou vůli. Ale já jsem ochutnávač. A v momentě, kdy se přede mnou objeví spoustu rozmanitého, exotického jídla, jsem doslova k neudržení! Thajská klobáska, kuřecí plátek, vařená ryba a k tomu smažené banány, které se tady jí jako u nás chipsy. No, to dá rozum, když mají banánů víc jak brambor. Slané banány, banány barbecue, banány s lemon grass, ochutnala jsem všechno! A navíc jsme poprvé v životě měli v puse syrový burák!


Během našeho obžerství probíhala pevěcká soutěž. To nám bylo ještě do zpěvu. Jenže kolem 22 hodiny to začalo! Na podiu se objevilo asi 10 Thajek v tak krátkých sukních, že jsme viděli i jejich pestrobarevné spodní prádlo a pořádně to roztáčely! No, vypadalo to tak, že za zvuku absolutně kakofonní muziky kroutily zadky a tancovaly ala tančenice u tyče. S Adamem jsme se na sebe překvapeně podívali. Já měla strach, jestli moje šaty ke kolenům jsou vhodné a oni to roztáčely jako v nočním klubu! Nešlo mi to na rozum! Přes den se tu všichni tváří jako neviňátka, zahalení od hlavy k patě a se západem slunce je to všechno jinak.

Čas ubíhal nějak rychle. Stihli jsme ještě vyhrát hrneček- který jsme potřebovali jako sůl. Protože na něj krásně pasoval náš půjčený aeropress a my si mohli dělat kafíčko jinam než do kokosu. Kolem půlnoci jsme to zabalili a mně bylo špatně. Příště se snad poučím od Adama a budu taky tak zásadová, slibuju na mou duši, na psí uši, na kočíčí svědomí!

Po tomto úvodním výstupu nás Pad nahnal na pódium, že už to začíná. S Adamem jsme se vyšplhali nahoru  a snažili se kroutit do rytmu. Nalejme si čistého vína, vážně nám to nešlo. Ta hudba totiž byla šílená. Nejsem sice expert na hudbu, hru na klavír jsem vydržela sotva rok a horko těžko nakreslím noty. Ale tohle byla vskutku síla. Hudba, která se nedala k ničemu přirovnat a to poslední, co by se na ní dalo, bylo tancovat. Navíc za jeden song jsme museli platit 20 Bathů. My neplatili nic, neboť za nás platil Padův učitel- malý Thajec s ženskými rysy ve zlatavém oděvu, které nosili Králové ve 14. století. A do toho ty "sexy" Thajky. 


sobota 10. března 2018

PRVNÍ TÝDEN V CHIANG MAI aneb ze školy rovnou domů a spát



Po náročném poznávácím týdnu, kdy jsme pendlovali mezi turistickými památkami, viděli Angkor Wat a rozloučili se s Kambodžou, jsme na severu Thajska, v "nomádské mece" Chiang Mai. Adam je tu jako doma, sjíždí se tu digitální nomádi, je tu plno co-workingových center a podobně. Ale co tu dělám já? Prostě chodím do školy.
Díky dalšímu skvělému nápadu mého úžasného přítele jsme letěli ze Siem Reap do Bangkoku a z Bangkoku do Chiang Mai. Adam srší skvělými, chytrými nápady denodenně, když zrovna nenechá přes noc motorku v zamčeném chrámu, ale to je na dlouhé vyprávění! Tohle se mu povedlo, ušetřilo nám to čas a energii. Neumím si představit, kolik hodin a dní bychom strávili v autobuse a přijeli tak unavení a rozbití. V určitých směrech jsme už rozmazlení, i když tohle není rozmazlenost, ale z dlouhodobého hlediska hodně chytrý tah. Navíc, když se letenky po Asii pohybují kolem 1000 kč.

Od pondělí chodíme do školy a máme i domácí úkoly! Adam našel jednu z nejlepších škol v  Chiang Mai, která pod záštitou ministerstva školství vyučuje různé druhy masáží, takže my se učíme tu tradiční - thajskou. Já, jakožto poznamenaná fyzioterapeutka, jsem o tom měla svůj názor, naprosto nijak nepodložený fakty, jenom jsem se domnívala, že thajská masáž bolí a není vhodná pro Evropany. Jak naivní jsem byla! Zase jsem  si dokázala, že  ne všechny naše domněnky jsou pravdivé. 
Naše vzdělávání začalo v pondělí ráno, kdy jsme se upsali na dva levely, zaplatili, dostali knížky a propisky v krásných plátěných taškách a já si připadala znovu jako prvňáček! Přivítal nás děkan fakulty, společně jsme se thajsky pomodlili k Budhovi a odebrali se do tříd.
Náš učitel vypadal mile, takový drobný Thajec s pusou od ucha k uchu. V našem kruhu bylo asi 13 lidí z celého světa, dokonce i učitelé thajských masáži z Kanady a USA. No potěš koště! V hlavě mi běhaly otázky co mi dva tu vlastně děláme?!
První den byl rychlý a intezivní, vlastně všechny dny, jen ten první den člověk kouká, neví, která bije, jestli si má dřív psát, malovat nebo kreslit jednotlivé pozice. Naštěstí náš učitel Pad, (zkráceně, jinak se jeho celé jméno shoduje s místním populárním jídlem Padthai) nám všechno podával s vtípkem a  navíc roztomilou asijskou angličtinou.
Odpoledne jsme byli mrtví, doslova. Ve středu jsme si spetřili týden večeří s ostatními digitálními nomády v indické restauraci, ale před tím jsme se na to museli hodinu vyspat. Ve čtvrtek nám začaly masáže naostro, což znamenalo, že jsme si losovali, s kým budeme druhý den na zkoušce. Zkouška, už to slovo ve mně vyvolávalo pocity na zvracení. Nenávidím to, ale kdo ano? Adam si vylosoval kudrnatého Španěla a já mohutnějšího kanadského učitele thajských masáží- Emanuela. Emanuel hovořil plynně francouzsky a anglicky, neboť pocházel z hlavního města- Ottawy. Neustále mě opravoval a uklidňoval, že no stres, že je toho hodně a postupně se do toho dostanu.
Ve čtvrtek byl navíc  den před úplňkem a svátek Makha Bucha, jak jsme se dozvěděli hned ráno. "Jděte ven, všude budou světýlka a hlavně foťte," řekl nám Pad tou jeho roztomilou asijskou angličtinou. Pak nám začal ještě něco popisovat, ale to už jsem se ztrácela v jeho slovech. Po škole jsme se na to patřičně vyspali a vyrazili do chrámu - WAT SUAN DORG, který byl nedaleko od našeho bydlení, teda na motorce. Přijeli jsme k němu ještě před západem slunce a koupili si svíčky, abychom si mohli přát štěstí, jako všichni ostatní. Byla tam neuvěřitelně magická atmosféra- měsíc vystřídal sluníčko na obloze, chrám zlatavě zářil za zvuku modliteb, (rozuměli jsme pouze děkuji, děkuji a dobrý den) paní před chrámem prodávala obětiny a všude kolem bylo nespočet lidí, kteří přišli do chrámu- mladí, staří, dokonce i postarší pán o berlích. Policisté se snažili píšťalkami alespoň trochu usměňovat ten chaos před chrámem, ale skoro bezúspěšně. A všude okolo  spousta stánku s jídlem. Po tom, co jsme si zapálili svíčky, poděkovali Vesmíru a já poprosila, ať je to zítra v pohodě, ať hlavně udělám tu zatracenou zkoušku. Potom jsme jen tak postávali před chrámem a pozorovali dění. Za chvíli k nám přišel hlídač chrámu s tím, ať se jdeme najíst. "Food for free," opakoval ten lehce zakulacený Thajec, nízkého vzrůstu. Milovníky jídla, jako nás dva s Adamem, nemusel zrovna moc popohánět. Horší bylo najít nějaké vegetariánské jídlo. Já zbaštím cokoli, když musím, ale Adam je z 98% vegetarián. Ty 2% zbylá procenta tvoří občasné krevety nebo ryba. Štěstí se na nás usmálo a za chvíli už jsme v ruce drželi hovězí vývar, ale bez masa, s výbornými nudlemi, rýži s omeletkou a jako desert sladkou, zmačkanou rýži s banánem, zabalenou do banánového listu. Tím si mě získali! Po tom, co jsme to snědli, jsme v ruce drželi akorát nesnědený bioodpad, který se za chvíli rozloží.  Já jsem si navíc pochutnala na thajském čaji, což je ve skutečnosti sladký čaj s mlékem a ledem. Naivně jsem si myslela, že si jako ještě před spaním zopakujeme všechny hmaty chvaty, ale kolem 11 hodiny jsme oba padli za vlast.
V pátek byl den D, já to cítila už od rána, že nejsem ve své kůži, navíc mě prozradily ledové ruce ve 30 stupních. Byla jsem rozhodnutá, že začnu, ať to mám za sebou co nejdřív. Emanuel se naštěstí nebránil. Adam se mezitím položil na záda a nechal se masírovat a protahovat od Španěla. Na začátku ke mně Pad chodil co chvíli a plácal mě přes prsty, byla jsem z toho šíleně nervozní, vysvětlovala jsem mu to, teda snažila jsem se. Masírovala  jsem a protahovala v kuse 2 hodiny, lilo ze mě jako z konve, oddechla jsem si, až když jsem skončila. Polední pauzu jsem nicméně pořád byla v křeči, co mi Pad asi napíše do knihy. Adam by v klídku jako vždycky. Odpoledne jsem si užívala masáž já a vcelku. Kolem 16 hodiny Pad rozdal certifikáty lidem, kteří s námi nebudou pokračovat a pustil nám písničku dance with me a Adam se mnou tančil poprvé cha chu. Potom nám slavnostně rozdal knížky a popřál nám hezký den. Adam měl 8,5 bodu z 10 a já pouze 7! Nervozita udělala své, nicméně ze mě padl neuvěřitelný kámen úlevy. Odpoledne jsme prospali a večer kolem 21. hodiny sháněli horko těžko večeři. Juchu, teď už nás čekal jen zasloužený, odpočinkový víkend!









sobota 3. března 2018

PRVNÍ DNY V ASII- teplotní šok a změna

Od poloviny ledna jsem v Asii. Předcházely tomu úvahy, zda je to dobře nebo špatně, když mám roční vízum do Kanady, dlouhé hovory s Adamem a jedna hádka, když jsem na něj (před menstruací) byla nepříjemná a ptala se ho, co budu dělat v Asii. V Kanadě jsem byla šťastná, měla jsem tam kamarády, skvělou práci, čistou přírodu, ale bylo to náročný! Adam měl pravdu, potřebovala jsem změnu a odpočinek, protože to skutečně těžký bylo! Děti na mě byly občas hnusný, dokonce mi jedno naschvál skočilo pod auto, ale to je jiný příběh. Musím uznat, že Ádovy poznámky, že si zasloužím odpočinek a relax, byly celkem  oprávněné. Asi měl strach, že se mu dočista zblázním!


Cesta byla dlouhá a únavná.  Vyrazila jsem z Jasperu v pondělí 17.1. brzy ráno, dopoledne jsem byla v Edmontu, kde mě vyzvedla nová au- pair od Matta, což bylo nesmírně příjmné. Následovalo pár hodin spánku a druhý den ve 4 ráno už jsem seděla na letišti směr Vancouver. Odpoledne 18.1. jsem opustila kanadské území a letěla směr Shanghai. Cesta trvala si 12 hodin. Vedle mě seděl německý emigrant, takový postarší pán ve věku mého dědy, ale nesmírně milý. A před námi sedmdesátiletý postarší Kanaďan, jenž letěl na Borneo. Cestovatel každým coulem- ten se mnou letěl dokonce až do Bangkoku! Bydlí na Vancouver Island, kde má obytné auto, což pro mě a Adama znamená parádní "lowcostový" výlet, neboť se oba vrátíme v půlce dubna rovnou do Vancouveru! Jsem za to vděčná!



V Bangkoku na mě čekal Adam a taky teplota kolem 30 stupňů a to ve 2 ráno! Jsem odolný jedinec, protože jinak si nedokážu vysvětlit, jak se moje tělo tak rychle vypořádalo se změnou více jak 40 stupňů rozdílu. První dva dny jsem vstřebávala změnu klimatu a časový posun, který byl více jak 12 hodin! Taky jsme chodili po měste a nakupovali, Adam ze mě musel šílet! 

Třetí den jsme se odebrali na ostrov, naše cesta trvala hodiny a hodiny. Já jsem byla v porovnávacím módu. Kanada je čistá a organizovaná, Asie je divoká a občas chaotická. Navíc ze zimy do tepla, z minulosti do budoucnosti. Smiřovala jsem se dokonce i s tím, že nemůžu hodit toaletní papír do záchodu. Jak směšné! 

Bylo mi smutno a chtěla jsem zpátky do Kanady. Tam jsem to znala, tady bylo všechno nové a cizí a srovnávala jsem věci, které srovnávat prostě nejdou. Celý můj schizofrenní stav trval necelé dva týdny, kdy jsem Asii přijala za svou a začala být vděčná, že tu můžu být.

Zlepšila se mi pokožka, zhubla jsem a zmizela mi celulitida, nekecám. Prostě jsem se hodila do pohody, jak říká Adam. Jedním slovem krása! Navíc každý den čerstvé jídlo a ovoce, čisté moře a teplota, o které se nám v Evropě nebo Kanadě v zimě ani nezdá!